Smysl konečnosti (Glosy ke knize Pavla Kouby)

A on jak ten, jenž ví dost o člověku,
Mi odpověděl: „Těch zmatků se zbav
A strach umrtví, jsi zas v jeho vleku.
Jsme na místech, kde spatříš teskný dav,
Dar rozumu zmařil houf nedouků,
Je žalostný ten zástup prázdných hlav.
Nato sevřel mi povzbudivě ruku
a usmál se a dál mne odváděl
Do útrob tajemství a změti zvuků.
Dante Alighieri: Božská komedie

V roce 2001 vyšla v nakladatelství Oikoymenh kniha sebraných studií, recenzí a esejů Pavla Kouby z let 1992–2001. Část nákladu této knihy vzala v létě 2002 voda Vltavy; její myšlenky by však neměla odnést jiná z řek – Lethé.

Název knihy Smysl konečnosti v mnohém rozkrývá způsob uvažování filozofa, který společně se svými průvodci kruhy „pekla“ přítomnosti Friedrichem Nietzschem, Janem Patočkou, Martinem Heideggerem a Imanuelem Kantem nestaví své myšlení na asketické půdě intelektuální rigidity, aniž by se zpronevěřil přesnosti pojmů a zvláštní důslednosti. Přesnost a přitom živoucí hybridnost filozofování otevírají knížku i těm, kdo nejsou filozofy a přesto se procházejí v tomtéž „pekle“ a snaží se svými otázkami nacházet smysl své vlastní konečnosti a aktuální přítomnosti. Kniha je rozdělena v podstatě na pět částí, z nichž každá přináší jiný aspekt Koubových úvah. V úvahách Myslet Evropu a Konečný mír autor aktualizuje filozofii v „horkých“ tématech.

Dále knížka přináší pokračování Koubových úvah nad Friedrichem Nietzschem: Nietzsche dnes, Předsudky filosofů a Nietzschova nemorální ontologie, jež ještě zřetelněji než jeho monografická studie Friedrich Nietzsche. Filosofická interpretace rozvíjejí jeho aktuální dosah: „Být ve světě interpretace znamená být neustále u věcí, a v tomto smyslu ‚mimo znak‘, text či jazyk; pochopitelně to neznamená být ‚nad textem‘ a jazykem, tj. nepotřebovat je: dimenzi ‚mimo‘ nám otevírá pouze jazyk a text, a je to interpretace, která zde v konkrétních případech zjišťuje a zajišťuje ‚průchodnost‘.“ (s. 43)

Od Nietzscheho vedou spojnice k další části knihy, jež se zabývá metodologickými problémy a mezemi interpretace, a to v obecném Kritériu interpretace a konkrétně v recenzích knih Milana Jankoviče Smysl díla – smysl skutečnosti a Antonína Markoše Hermeneutika a věda o životě a v „literární úvaze“ Kritérium života: Šalda a Nietzsche nad povahou tvorby F. X. Šaldy. Už jen názvy signalizují, že v této části Pavel Kouba nejvíce vykračuje z filozofie.

Čtvrtá část otevírá problém fenoménu krize – co krize znamená pro soudobého člověka. Koubu po světě vede Heidegger, Fink a znovu Nietzsche. Pátá kapitola je „nejfilozofičtější“ částí hledání „bytí v interpretaci“(Fenomén jako konflikt v bytí, Smysl přítomnosti, Kant bez problému metafyziky, Hranice metafyziky, Mezi Aristotelem a Heideggerem), jíž dominují kantovské reflexe.

Přestože jde o texty, které důsledně zůstávají na půdě filozofie, napomáhají i nefilozofům pochopit Kantovu filozofickou důslednost a dědictví jeho metafyziky. Pavel Kouba z „nemetafyzické“ přítomnosti, která se zdá být tak trochu bez kritérií a také poněkud „povrchně“ smyslová, sleduje důsledný Kantův pokus „trans-subjektivně“ ukotvit a definovat lidské poznání v dualitě rozumového pojmu a smyslového názoru a obnovit tak přesnost naší kritické reflexe. Paralelně jsme v této interpretaci svědky toho, jak Kouba z Kantovy ontologie a noetiky vyvolává ty rysy, jež mu umožňují říci: „Otázky metafyzické tradice zůstávají sice našimi otázkami, ale nevedou nás už za zkušenosti, Glosa o třech nýbrž – spolu s Kantovým původním objevem, ale radikálněji než v jeho smyslu – zpět k povaze zkušenosti samé, k povaze bytí německy napsaných knížkách ve světě. Celek, k němuž se filosofie vztahuje, není celek vůbec, totalita, na niž bychom pohlíželi zvenčí: je to celek smyslu, Václav Maidl k němuž se můžeme vztahovat díky tomu, že skrze partikulární místo, které v něm zaujímáme, máme zároveň přístup k jinému Praha celkovému smyslu.“

Tady se nejmarkantněji otázky rozumu a smyslovosti mění na zvláštní novou etiku hledání smyslu a pravdy, kterou Kouba téměř programově formuluje v článku Není důležité zvítězit…: „Naše diskuse začínají však často jakoby od konce: bez […] zkušenosti ‚nejbližších věcí‘, bez soustavné interpretační práce nad určitým fenoménem spekulujeme o dějinných převratech, novém věku, vyhlížíme netušené způsoby rozumění a nová paradigmata, dohadujeme se například, zda jsme ještě v moderně, nebo postmoderně a zda je to dobře nebo špatně. Je to dojista povznášející cítit se ve svých úvahách na světodějné špici dění, ale je v tom velká porce sebeklamu.“

Nedokáži hodnotit knížku Pavla Kouby fundovanými filozofickými průhledy, mnohdy se pro mne stává dosti neprostupnou. Občas je mi knížka více básní. Aby mi bylo rozuměno – nikoli básní co do krásy zvuků a obrazů, ale v nesrozumitelnosti cizího, jež jakoby nutí pociťovat všemi smysly skrze text svůj vlastní zážitek přítomnosti. A tento zážitek není jen intelektuálním dorozuměním, ale hlavně nečekaným „sevřením ruky“, úsměvem.

Ad: Pavel Kouba: Smysl konečnosti. Oikoymenh, Praha 2001.