Glosa o třech německy napsaných knížkách

Člověk si vždycky něco nadrobí. Oslněn nezávazností slůvka „glosa“ přislíbí napsat a rozepsat cosi, co už v podstatě napsal na půldruhé stránky jinam. Pak se dozví, že ona „glosa“ by neměla jít pod rozsah pěti stran. A nakonec přijde název časopisu: Slovo a smysl. To už je veškerá rozjuchanost pryč, neboť vybídnutí v názvu skryté je jasné: Slova, která napíšeš, by měla mít také smysl. Žádné nezávazné plácání či esejistika, ke které se právě začínáš rozbíhat, ale hezky přemýšlení o literatuře, o knížkách, o tom, co tě při jejich čtení napadá, ale přitom víš, že nemáš čas, energii či tvůj nápad sílu, aby se z něho vyklubalo něco kloudného a rozsahem odpovídajícího článku nebo dokonce studii. Abych byl konkrétní: Vědom si toho, že o knížkách vydávaných v jiných jazycích se u nás moc nepíše (musím rád konstatovat, že se to v poslední době trochu změnilo, jak občas sleduji v Lidových novinách), dopustil jsem se takové malé mesaliance a shrnul do jedné skutečné glosy český překlad knihy Josefa Mühlbergera Die Knaben und der Fluß, reedici knihy Die Pflicht Ludwiga Windera a čerstvě vydaný román Bernharda Setzweina Die grüne Jungfer. Nebyl to jenom rok vydání 2003, co tyto knihy spojovalo. Kromě původního německého mateřského jazyka to byl i fakt, že v nich píší Němci o Češích a českém světě. A to už je pozoruhodný jev, který zase v německé literární produkci nebývá tak častý.

Ovšem napíšu-li „německá literární produkce“, sugeruji už díky nejednoznačnosti tohoto označení poněkud zkreslenou představu. Většina dnešních čtenářů by všechny tři zmíněné spisovatele považovala na základě mého nepřesného vyjádření za Němce. Nevím, jak by s tím byli spokojeni. Ani Josefa Mühlbergera († 1985), ani Ludwiga Windera († 1946) se už zeptat nemůžeme, v případě Bernharda Setzweina to zkusím při našem příštím setkání. Už dopředu si ale tipuji, že se v kůži Němce (tohle vyjádření už zase asociuje i něco jiného: totiž Germána oděného koží. Ach to slovo a jeho smysl!) příliš dobře cítit nebude. Spíše bude zdůrazňovat svou přináležitost k Bavorsku, anebo bude v určení ještě konkrétnější (Bavorsko je zhruba stejně velké jako Česká republika) a označí se za Bavora východního.

Mühlberger a Winder by měli rozhodování o své identitě ještě komplikovanější. Oba narozeni ještě za Rakouska-Uherska, jeden v Čechách, druhý na Moravě, jeden ze smíšené rodiny německo-české (či česko-německé? Koho z rodičů zde brát jako určujícího? Toho, jehož jazyk se v rodině prosadil? Anebo jazyk v původním slova smyslu mateřský? Co na to gender studies?), druhý z rodiny židovské, oba žijící v době dospělosti v Praze, oba občané meziválečné ČSR, oba publikující v německém jazyce… A přece: Winder by se jistě zdráhal být sudetským Němcem, natož pak Němcem říšským (za iluzorního předpokladu, že by mu to snad nacisté nabídli – taky s tím nepočítal a pět minut po dvanácté, v létě 1939, emigroval do Velké Británie), Mühlberger se naopak říšským Němcem i příslušníkem wehrmachtu nakonec stal; zda se obojím cítil být i vnitřně (tudíž: ztotožněn) je více než nejisté. Proti přiřazení k sudetským Němcům by patrně nic nenamítal, vnímal ho – minimálně v meziválečné době – jako inovaci předchozího označení „Deutschböhmen“ (jež zase nahradilo komplikované „Böhmen deutscher Zunge“, kterým německá část obyvatelstva Čech zareagovala na rozpad významu označení podle zemské příslušnosti „Böhmen“. Jak vidno, s identitou to patrně nebylo nikdy jednoduché).

Tak, otázku identity bychom měli ne-li vyřešenou, tak alespoň naznačenou v její složitosti (jež rozhodně není pouhou syntézou akademického problému). Podívejme se dál. Proč tito autoři píší o Češích, potažmo Moravanech (tam se totiž odehrává děj Mühlbergerovy knížky)? U Windera a Mühlbergera už začínáme tušit, i když pokud zrovna nešlo o tzv. grenzlandromán (viz článek prof. Rudolfa Jaworského v prvním čísle Dějin a současnosti 2004), byla frekvence „českého tématu“ v knihách „našich Němců“ jen o málo vyšší než u jejich německých a rakouských sousedů. Proč ale čistokrevný Bavor Setzwein? (Pravda, musím své tvrzení o jeho čistokrevnosti hned relativizovat, jeho Ahnenpaß jsem v ruce nedržel. Jakpak je to s tou jeho bavorskou neposkvrněností? Nemá on nakonec nějaké české předky, nebo alespoň předky z Čech? Poznámka v poznámce pro mladší ročníky: prostřednictvím tohoto dokumentu se v nacistickém Německu a za okupace pak i u nás prokazovala nepřítomnost židovských předků v řadě osmi pokolení do minulosti.)

Poznámka byla dlouhá, opakuji tedy svou otázku: Proč ale o Češích píše Bavor Setzwein? Stačí tu pouhé místo bydliště v Mnichově nad Lesy (jak Waldmünchen půvabně nazývala ještě Božena Němcová), tedy co by kamenem dohodil do sousedního Chodska? Myslím, že ne. Myslím, že psát nepředpojatě o druhých, nota bene cizojazyčných sousedech předpokládá zvědavost, dokonce její velkou dávku, a také empatii. Možná také, že Setzweinovi vyhovuje náš styl humoru (nerad bych byl pověřen úkolem, abych ho blíže specifikoval), možná, že mu vyhovuje náš životní styl vůbec (platí stejná poznámka jako v případě první domněnky). Mám přítele, narozeného v berlínské rovině, který díky své profesi procestoval Evropu a obě části amerického kontinentu a který prohlašuje, že hornaté jižní Tyrolsko je jeho „Wahlheimat“. Tohle německé slovíčko, jež bychom snad mohli toporně přeložit jako „vlast zvolená“, „vlast z vlastního rozhodnutí“ či pateticky „vlast volby srdce“, vystihuje naprosto přesně pocit člověka v krajině, nebo v zemi, v níž se cítí jako doma, aniž by mu byla úředně přidělena.

Je tedy Bernhard Setzwein „Wahltscheche“? Myslím, že ani to ne. Pouze oceňuje naši jinakost a zároveň si uvědomuje – jak jeho román Die grüne Jungfer ukazuje – i provázanost českého a německého prostředí ve středoevropském prostoru. Přičemž je jedno, zda to mnou nazvané „německé prostředí“ se konkrétně realizuje jako sudetoněmecké, nebo bavorské (v románu jsou zastoupena obě) a zrovna tak je jedno, zda jde o provázanost v minulosti nebo současnosti.

Mám-li však odpovědět na otázku, proč o nás píše, vím sám, že nikdy neodpovím úplně a možná ani ne úplně správně. (Ostatně složitost odpovědi na otázku po autorově intenci a v podstatě permanentní neúplnost této odpovědi nás, na literatuře parazitující, vlastně živí.) Co mi na Setzweinově postoji, který napsáním knížky manifestoval, imponuje, je jeho otevřenost jiným světům, jeho schopnost pronikat do nich a nechávat se jimi inspirovat. Tím, co napsal, přináší sice jednu zprávu, ale potenciálně dvojímu adresátovi. Zaprvé, a to především, přináší zprávu pro své krajany, které ty podivné „španělské vesnice“ (oni ale pochopitelně mluví o „böhmische Dörfer“) na východ od nich sice také lákají (ba možná i zneklidňují), avšak nevěnují tolik času a úsilí jejich objevování a osvojování si. (Opět nedostatečnost slova: samozřejmě mám na mysli [smysl!] osvojování si kulturně-duchovní, nikoli materiální, jakkoli Setzwein s nádhernou ironií postihl i takovýto typ „osvojování si“.) Autor jim je, tj. ty španělské vesnice, přináší takříkajíc na podnose, byť ve svém specifickém balení.

Zadruhé přináší ale zároveň zprávu Čechům (pokud si jeho knížku přečtou v němčině) o tom, jak se mu jeví, jak je vidí. A protože se jedná při vší poučenosti, empatii a snad i sympatii přece jen o pohled zvenčí, nemusejí se pohled autorův a to, jak se vidí jeho potenciální český adresát, nutně krýt. Na tomto rozhraní „vnější–vnitřní“ se tak skrývá háček pro recepci díla. Co se zdá být humorné v jednom prostředí, nemusí být zrovna takto vnímáno v prostředí druhém, ba může to vést až k iritaci, že „si ten Setzwein z nás dělá srandu“. (Opět doplňující poznámka: nemusí jít jen o prostředí odlišné jazykově. Při promítání filmu Good by, Lenin! tvůrci zjistili, že na jiných místech filmu se smějí „Wessis“ [občané původně západoněmeckých spolkových zemí] a na jiných „Ossis“ [občané bývalé NDR]). A na některých se smáli společně. Myslím, že na tohle sází i Setzwein. Rozhodně nepodceňuje riziko možného nepochopení (riziko zatím relativně malé, neboť kolik Čechů ho bude číst v jazyce přehlásek?), cennější pro něj ale je šance obapolného pochopení. Pochopení nejen jazykového, ale také toho druhého, těch druhých, „jiných“, kteří tím, že je pochopíme, začínají být už ne tak cizí. A v tom vidím důvod, proč Bernhard Setzwein svůj román napsal, tím dostává celek jím napsaných slov jakýsi vyšší smysl, ba poslání.

Po otázkách autorské identity (Kdo?) a intence (Proč?) konečně otázka třetí, jdoucí po formě (Jak?): V této své strohosti je však takto položená otázka zároveň velmi široce zaměřitelná, soustřeďme se proto jen na některé aspekty, jež jsou u tří zmiňovaných próz nepřehlédnutelné. Na první pohled a přečtení je zřejmé, že Setzweinův román je nejmladší. Zatímco Mühlbergerův text směřuje celkem jednoznačně rozsahem i vyústěním k novele (byť silně lyrizovaného charakteru), zatímco Winderova kniha si svou přímočarou charakteristikou postav, jejich černobílým rozvržením a jednoduchým vedením děje přímo říká o označení „propagandistický román“, u Setzweina je výstavba textu rafinovanější a poučenější – škola intertextuality se nezapře. Parafrázemi či citacemi z textů jiných autorů Setzwein po formální stránce dokazuje, že je na výši své doby. Východobavorskému autorovi ovšem nejde o formální stránku věci, ani o blýskání se svou sečtělostí. Parafráze a citáty volí tak, že se stávají integrální součástí textu (je možno je číst jako „autentický“ Setzweinův text), spoluvytvářejí jeho atmosféru. Pro literární fajnšmekry či hnidopichy tím ale současně připravil krásný labyrint, v němž narážejí na texty někdy notoricky známé, jindy spíše ne, protože Setzwein vybírá nejen z literatury německé (německy psané) a české, ale i maďarské a dalších.

S citacemi či parafrázemi souvisí další formální problém, totiž užití, případně vytváření stereotypů, stereotypních představ (téma v textech situovaných do jiného prostředí a majících toto prostředí vystihnout zvlášť citlivé). Citace vlastně jako by už cosi potvrzovala, slouží autorovi jako opora v nastolené situaci či charakteristice.Zdá se mi, že z tohoto hlediska splňuje Setzweinova próza minimálně dvě tradované představy o Češích (jenom představy?): o centrální roli hospody v českém životě (jistě by se dala vysledovat celá linie děl české kultury sahající až hluboko do 19. století) a o jakémsi „lyrickém“ charakteru či založení Čechů (tematizováno např. jejich hudebností a družností, na druhé straně pak nevyrovnaností až nevypočitatelností). Ale stereotypy, jejich vytváření a fungování (a to i v literatuře) jsou věcí „an sich“. Nechejme si je na jindy.

Aby snad chudák čtenář, který dočetl až sem, přece jen nějaký užitek ze své námahy měl, závěrem konkrétnější přiblížení oněch tří knížek, které mi posloužily jako startovací prkno:

Mühlbergerovi Die Knaben und der Fluß, zasazení do prostředí moravské vesnice, vyšli poprvé již v roce 1934. Jak se dozvídáme z doslovu překladatele a brněnského germanisty Zdeňka Marečka, má se jednat o Mühlbergerovu nejúspěšnější knihu, které si cenil i Hermann Hesse. Překlad vycházející po sedmdesáti letech od doby vzniku je spíše literárněhistorickou připomínkou autora pocházejícího z Čech a majícího nemalé zásluhy na šíření české literatury v poválečném Německu, než že by – alespoň dle mého soudu – přinášel hodnotný literární text. Sedmdesátistránková povídka vyprávějící o přátelství dvou dospívajících venkovských chlapců, které ztroskotá na lásce ke stejné dívce a skončí sebevraždou jednoho z nich, dlouho nemůže najít svůj epický tvar, vypovídá o autorově hledání nosného motivu – ten ovšem objeví až v poslední třetině. Mühlbergera vypravěče tak poznáváme spíše jako lyrika, majícího více smyslu pro barevnost přírody a její proměny než pro výstavbu epického textu. Za důležitější než představení Mühlbergerova konkrétního textu považuji Marečkův obsažný doslov, jenž kriticky přibližuje tohoto rodáka z Čech jak po stránce osobní, tak jeho literární dílo vcelku i jeho výkony na poli překladatelském a historie německy psané literatury v českých zemích ve 20. století.

Také v reedici Winderovy Die Pflicht (časopisecky 1943 v německých exilových Zeitung, vycházejících v Londýně, knižně 1949 ve Švýcarsku a v NDR) váží doslov více nežli vlastní text románu, odehrávajícího se v protektorátu od 15. března 1939 do vlády zastupujícího říšského protektora Kurta Daluega. Za hlavního hrdinu zvolil Winder, německy píšící autor narozený na Moravě a od léta 1939 emigrant ve Velké Británii, českého subalterního úředníka na ministerstvu dopravy Josefa Radu. Na této postavě líčí autor exemplární přerod apolitického občana a loajálního úředníka v protiněmeckého (nikoli protinacistického) bojovníka. Jestliže Christoph Haacker, autor doslovu a vydavatel v jedné osobě, označuje tento Winderův román jako „propagandistický“, vystihuje tím literární kvalitu tohoto tezovitého románu. Haackerovo označení nemá však dehonestující smysl, nýbrž je použito pro jistý typ prózy vzniklé za okupace v exilu. Haacker, znalec německého antifašistického exilu v Anglii, rozkrývá ve svém obsáhlém doslovu (i s poznámkami téměř 40 stran) nejen tyto literárněhistorické souvislosti, nýbrž také – nezapomeňme, že reedice je určena pro dnešního čtenáře v Německu – historické pozadí rozbití Československa, vzniku protektorátu, kolaborace i odboje českého obyvatelstva v něm. Koriguje také některé omyly či „básnické licence“, jež Winderovi do textu pronikly.

Nikoli reedicí, nýbrž naopak novinkou představenou na podzimním knižním veletrhu ve Frankfurtu je Setzweinův román Die grüne Jungfer. Setzwein, žijící ve Waldmünchen nedaleko českých hranic, má sdostatek příležitostí sledovat, jak se proměňuje život českých sousedů po roce 1989. Za dějiště svého groteskně laděného románu si vybral fiktivní české pohraniční městečko Hlavanice, za protagonisty sledovaného disidenta a na něj nasazeného špicla StB, který ze svého „poslání“ nedokáže vystoupit ani poté, když o jeho zprávy nemá už nikdo zájem. Svět pendlerů, podnikatelské choutky středně velkých bavorských firem v Čechách, proměny na hlavanické radnici a nezměněný svět v hospodě U zelené panny tvoří jednu osu Setzweinovy prózy. Druhou osu načrtávají sondy do minulosti některých postav a městečka, jež sahají až do roku 1938 a doby okupace, jejíž stíny nechává autor působit až do současnosti. Třetí, podstatně subtilnější složkou textu, jsou parafráze či citace ze známých děl českých autorů (např. Vladislava Vančury, Bohumila Hrabala či Ladislava Klímy), dokreslující jistý nepřenosný „český“ kolorit románového světa, který Setzwein vytvořil. Kniha napsaná německým spisovatelem, vydaná v Rakousku (nakl. Haymon) a odehrávající se v polistopadovém (ještě) Československu ukazuje, jak relativní jsou hranice na kousku země, jemuž jsme si zvykli říkat střední Evropa (neboť i o ten střed Evropy v Setzweinově románu částečně jde). Zasloužila by si překlad do češtiny hned, abychom se dozvěděli, jak se jevíme Němcům v přítomnosti a ne až po sedmdesáti letech jako v případě Josefa Mühlbergera.

Ad: Josef Mühlberger: Chlapci a řeka. Přel. Zdeněk Mareček. Barristel&Principal a Německé kulturní fórum střední a východní Evropy 2003.

Ad: Ludwig Winder: Die Pflicht. Arco Verlag, Wuppertal 2003.

Ad: Bernhard Setzwein: Die Grüne Jungfer. Haymon-Verlag, Insbruck 2003.