Zvěčnělí vůdcové: Literární re-prezentace J. V. Stalina a Klementa Gottwalda vytvářené bezprostředně po jejich smrti

Přístupy k literárním textům v poststrukturalistickém období zřetelně opouštějí předpoklad významové hloubky, složité strukturace a estetické hodnoty textu jako cíle poznání. Preferují chápání literárního textu jako nástroje, který odkazuje mimo sebe a umožňuje nám z textu vyvozovat soudy a propozice odkazující ke kontextům, v nichž vzniká či z nichž čerpá. Kategorie re-prezentace se stala s nástupem nového historismu a cultural studies v osmdesátých, respektive devadesátých letech 20. století frekventovaným konceptuálním nástrojem, který využívá literaturu jako zdroje informací o internalizovaných, kolektivně sdílených či silově proponovaných strukturacích hodnot a dalších aspektů vztahování se ke světu. Literatura se zde ukazuje být výhodným zdrojem proto, že i v úzkém časovém horizontu nabízí stovky samostatných verzí světa, a tudíž dovoluje nacházet analogie, opakování a další postupy, které interpretovi sledujícímu výskyt daného rysu umožňují označit takový rys jako typický, dobově příznačný či naopak individuální a jedinečný. Je takto možné vyabstrahovat například z literárních děl jedné dekády obraz hokynáře a sledovat, jaké rysy se v něm opakují, a tedy umožňují, aby byly označeny jako dobově sdílené vnímání. Možný a evidentní problém spočívá v tom, že daný postup láká k atomizaci zvolených obrazů, k jejich izolované interpretaci jako důkazních obrazů světa, aniž by bylo zohledněno, že typické rysy takovéhoto obrazu nemusí být dány jen důvody identického vidění světa aktuálního, ale také důvody kompozičními, narativními: hokynář může mít určité rysy nejen proto, že jsou připisovány hokynářům aktuálního světa, ale proto, že vypravěč či implikovaný autor potřebuje takový rys z kompozičních, dějových či jiných vnitřnětextových důvodů, aby vytvořil třeba kontrastivní rys jedné postavy vůči postavě druhé.

Nebezpečí přecenění mimeticko-dokumentační role literatury si byli vědomi tvůrci konceptu re-prezentace v okruhu nového historismu osmdesátých let. První, převážně materiálové stati časopisu Representations (od roku 1983) i následná teoretická formulace konceptů re-prezentací (např. Krieger 1989) akcentovaly posun od tradiční aristotelovské mimesis („nápodoby“) k performativnímu aktu; re-prezentace obrazného typu si v sobě sice nesou stopy dobové řeči, ale zároveň nové obrazy konstituují, zakládají a poté je pootevírají recepčním aktualizacím, v nichž vzniká potenciální mnohohlasí významů._1 Re- -prezentace vytvářejí fakta fikce, nikoli repertoár faktů v textu skrytých, ale odhalitelných a z fikčního textu přímočaře vyabstrahovatelných.

Kromě autonomního fungování rozdílu jako principu jakékoliv reprezentace v literatuře je třeba při nástrojovém používání literatury pro diskurzy sociologické, historické nebo politologické mít na paměti ještě neodmyslitelnou pragmatickou dimenzi, v níž literární re-prezentace vzniká. V literatuře se – při předpokladu analogií s aktuálním světem – jen ojediněle a nepravidelně jí, s výjimkou alkoholu se zde takřka nepije a až na sporadické – a o to pak markantnější – výjimky ve fikčních světech živé organismy včetně člověka nevyměšují. Důvody této eliminace mohou spočívat v aplikaci vylučovacího kritéria banálnosti, nevkusnosti či narativní nevydatnosti. Stejně tak se ale pragmatická dimenze projevuje i v autorském či vydavatelském zohlednění toho, co je v konkrétním socio-kulturním kontextu přijatelné. Nejvíce literárních obrazů našich novodobých politiků se vyskytuje bezprostředně po jejich smrti; zároveň ale takovýto konvolut obrazů utvářených jako reakce na událost smrti akcentuje obrazy oslavné, glorifikační, zatímco obrazy byť jen problematizující by v tomto kontextu automaticky a mimotextově získaly význam přímo dehonestující. Negativní obraz, jakkoliv třeba jistou komunitou sdílený, nemá i v netotalitárním období šanci vstoupit na diskurzivní pole dané periody a stát se součástí oficiální dobové řeči. Pragmatická dimenze těchto obrazů smrti funguje obdobně jako žánr náhrobních nápisů: nedovoluje zmínit negativní vlastnosti, a pokud tak učiní, příznakovost a výjimečnost takového obrazu je mnohem větší, než jak by vyplynulo z významového směřování autonomního textu.

S vědomím výše uvedených obezřetností vůči doslovnému čtení a vytrhování atomizovaných obrazů se v tomto textu chceme věnovat literárním re-prezentacím smrti komunistických vůdců Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda, jež nám umožňují pozorovat a snad i zobecnit některé způsoby fungování re-prezentace v literatuře vůbec. Tyto re-prezentace mají v oficiální literatuře už na první pohled několik specifických rysů, které utvářejí jejich univerzální diskurzivní rámec:

1. Jedinečnost a osudovost události smrti samé v aktuálním světě. Ta má za důsledek sdílenou mimetickou platformu: fakt smrti není třeba – a dokonce se to nesluší – zobrazovat z hlediska jeho informativní relevance. K tomuto faktu se jen odkazuje jako ke zcela evidentní položce kulturní encyklopedie pokrokového světa._2 Čím více je však eliminován prvek novosti informační, o to více musí být umocněn prvek interpretační: básnický výkon směřuje k „vysvětlení“ této smrti a k formulaci kolektivního postoje k ní.

2. Ikonografie vůdce, vytvářená v oblasti literatury nebo vizuálních umění, ale také v publicistice již léta předtím, nabízí omezený a snad i výčtově vyjádřitelný topický repertoár: autor takovéto příležitostné básně nejen že nemluví pouze za sebe, ale nevyhnutelně se ocitá jak v diachronní (až doposud, za života zesnulého), tak také v synchronní intertextové síti, v níž motivika i další prvky textu nutně směřují do podoby variování omezeného repertoáru prvků. Až souběhem všech dílčích provedení (jednotlivých autorských textů) vzniká výsledný kolektivní text, v němž jednotlivé prvky dílčích textů nabývají na významu i opakováním v textech jiných autorů. Tímto opakováním získávají dané prvky silně mytologizační či legendistický potenciál a vytvářejí jakýsi archetypální obraz, vnímatelný na pozadí jednotlivých fragmentů mozaiky, tj. jednotlivých textů.

Obraz zesnulého státníka má v české literatuře svoji tradici. Z našeho úhlu pohledu, směřovaného k obrazům smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, se jako komparativně produktivní jeví hlavně básně reagující na smrt T. G. Masaryka. I ty vytvářejí ucelenou intertextovou síť, která zakládá konstitutivní motivy a propojuje je do diskurzivního spektra, které se vyznačuje poměrnou stabilitou jak motivických prvků, tak rétorických figur, verbálně propojujících motivickou doménu.

Masarykovské spektrum je souhrnně prezentováno v souboru Monumenty a květiny: TGM,_3 a to především v oddílu Smuteční kytice. Jde o konvolut šedesáti šesti básní v češtině i slovenštině (někdy má jeden autor více básní, případně i celý cyklus) napsaných u příležitosti úmrtí TGM a volně či těsně s jeho smrtí tematicky spojených. Básně byly původně publikovány v novinách a časopisech, některé pak také v rámci básnických sbírek jednotlivých autorů. Celý konvolut se vyznačuje dosti zřetelným rozptylem poetik, básnických forem i motivického ztvárnění. Byť jde z estetického hlediska o básně naprosto různorodé kvality, je nápadná i diverzita básnického uchopení faktu smrti TGM. Motivický „archetyp“ se konstituuje jen v dílčích obrysech. Z hlediska výrazové imaginace je patrná jistá civilnost; preferuje se spíše přímé pojmenování, ornamentalizují se okolnosti smrti a jejího přijetí: ticho, temnota, osamocení, prázdnota. Lyrický subjekt je obvykle tematizován jako „my“ bez další specifikace; i tato „kolektivita“ pak vede k potlačení individualizující imaginace.

Básně vesměs referenčně odkazují k entitě aktuálního světa: k TGM, jeho životu a také smrti. Hranice autonomního světa básnického textu je proto otevírána referenčními („rozpoznávacími“) signály: TGM; Tomáš, Charlotta; Hrad, Lány; Zborov; rádio, amplion (média, z nichž zpráva o smrti přichází). Jsou to tedy především vlastní jména personální a místní, jež se dovolávají referenčního toku významu a zakotvují báseň do aktuálního světa, ale zároveň tento tok ohraničují do emblematického rámce, uzavírají potenciálně nekončící semiózu. Hrad se tak stává toposem sídla českých králů a jejich následníka, nikoli však třeba místem „hradní politiky“. Obdobně fungují také frekventované rétorické figury: oslovení,_4 přirovnání_5 či hyperbolizace._6 Tou dominantní je substituční alegorické pojmenování: zesnulého je možné verbálně „shrnout“, uzavřít do jednoslovného označujícího, jemuž se označované poddává. Při neochotě poddat se dikci těchto textů a jejich rétorické obraznosti je z daných figur patrná právě i řečová performativnost: nepřistoupím-li na požadavek potlačení nevíry, tedy na performativní sílu promluvového aktu, vnímám tato vyjádření jako částečná, verbalistní; označované jako dynamická a problémová entita se dere na povrch zpod provizorních označujících, vykukuje a dekonstruuje gesto označování. Obdobně pak fungují i širší motivické trsy utvářející stabilizovanou topiku obrazu zvěčnělého TGM: on (vůdce, velitel, Chrabrý, Osvoboditel, Kapitán, Bojovník, Vítěz, Velký, Jediný, Hospodář, Prorok, Veliký Kovář, Otec, Táta) usnul (smrt vyjadřována jako dřímota, odpočinek, spánek_7) a v zastaveném čase opuštění (děti, sirotci, žáci, bratři) pozvolna nacházejí kontinuitu pochodu dál směrem, který TGM vytyčil,_8 a slibují mu věčnou věrnost. Daný narativní model vkládá do emblematických trsů příběhové scelující zřetězení a vybavuje básně vnitřní logikou, jež eliminuje výše zmíněnou umělost a nedostatečnost na rovině obrazných pojmenování.

Sumarizujeme-li obraz Masarykovy smrti v české poezii, lze říci, že se mnohem více zaměřuje na zobrazení toho, jak reaguje komunita, než na budování samotného mytologizovaného obrazu TGM. Masarykův obraz je obvykle redukován na jedno klíčové pojmenování s velkým písmenem, které má vyjadřovat jeho roli v národním kolektivu. Netematizují se jeho dílčí životní příhody, ale ani jedinečná setkání autora s TGM či jedinečná autentifikace jeho odkazu. TGM je zasazován do rámce vlasti a národa, který se zavazuje jít dál jeho cestou.

Re-prezentace smrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda se vyznačují jak rysy obdobnými, tak i zcela svébytnými. Na rozdíl od obrazů smrti TGM se jednotlivé oficiálně publikované texty ocitají na mnohem homogenizovanějším diskurzivním poli, v němž je různost verzí světa apriorně ideologicky eliminována. Zároveň zde výraznou roli hraje i produktivní a neopominutelný událostní rámec: Stalin umírá 5. března 1953, Gottwald 14. března téhož roku. Autoři, kteří v duchu poptávky chtějí reagovat na obě úmrtí, jsou tak vystaveni mnohem výraznějšímu tlaku nejistoty ohledně míry stejnosti či různosti nekrologických obrazů, ale i zvoleného žánru, rozsahu či dikce. „Nasazení“, s nímž zobrazují smrt Stalina, musí být takřka po týdnu zopakováno a zároveň rozrůzněno. Nevyhnutelnou součástí obrazů smrti Gottwaldovy se stává i zakomponování smrti Stalinovy._9 Intertextové vazby, povznášející jeden text do mytologické kolektivity archetypálního textu, nejsou nastaveny jen vůči všem básním o smrti daného vůdce, ale i vůči oběma kolektivním obrazům smrti navzájem. Krátká časová následnost obou úmrtí vytváří i pro lyrickou promluvu výraznou narativní vazbu, jež láká propojit časovou souslednost obou úmrtí i do motivačního, kauzálního vztahu.

Konvolut básní publikovaných v Literárních novinách (1953, č. 10–14),_10Novém životě (1953, č. 3 a 4) i v denním tisku nabízí opět řadu opakujících se obrazných atributizací, motivických trsů i rétorických figur. Většina z nich se vyskytuje jak v básních na smrt Stalinovu, tak i Gottwaldovu. I zde je několik stabilizovaných motivických jader, která svým opakováním vytvářejí podobu emblému:

Vyjádření „esence“ toho, čím zvěčnělý byl / je:

1. Strážce (lidstva, míru, štěstí lidstva). Např.: „Na věky bude státi stráž / nad štěstím lidstva, nad mírem, / na věky bude s námi, bude náš“ (V. Nezval: Nad rakví soudruha J. V. Stalina).

2. Otec (všech a všeho): „Kde najdeš v pamirských horách tak velkého orla, který by měl miliony orlíčat? Takový orel není v celých horách. Takový šťastný orel žije daleko za horami a jmenuje se Stalin!“; „odešel otec všech pracujících“ (J. Glazarová: Za Stalinem); „Dodýchal otec velké rodiny“ (J. Pilař: Jas Stalinova díla); „sovětští lidé, jejichž byl pokrevním otcem, synem i bratrem“ (J. Marek: Dopis synům); „Vždyť my jsme synové a dcery Stalinovi“ (I. Bart: V nás hrdé srdce Stalinovo bije dál); „pravý otec […] vlasti“ (J. Rybák: S odkazem soudruha Gottwalda dále vpřed).

Zatímco u Stalina je jeho mytologická rodinná přináležitost vztahována k Leninovi,_11 byť i za cenu oproštění se od logiky aktuálního světa („Leninův syn a vlastně sám nový Lenin“, J. Rybák: Stalin), paralelismus Stalina a Gottwalda osciluje mezi privátní vazbou otce a syna a veřejnou rolí učitele a žáka._12 Obraz Gottwaldův je však z hlediska rodinných motivů kromě otcovství Stalinova rozvíjen také směrem patriotickým, byť v obousměrné linii: Klement Gottwald jako otec vlasti, anebo naopak jako její syn: „Po prvé dnes není s námi / první dělník, věrný vlasti syn“ (J. Adla: Vítězně a v slávě dál); „Země je tichá jako žena, / když musí otce pochovat“ (O. Bartoň: Soudruhu Gottwaldovi); „zemřel syn; / veliký vlasti syn“ (O. Mikulášek: Lidový chorál). Je-li role vlasti ve vztahu ke Gottwaldovi přece jen více koncipována jako pozice mateřská, je Gottwald alespoň „otcem svobody“ (J. Bouzek: Píseň smutku).

3. Entita vyzařující všude a do všeho. Kromě substantivní obrazné atributizace strážce a otce a s nimi souvisejících přídomků typu vůdce, orel nebo rozsévač je nesmírně pozoruhodná multiplikační synekdocha, kdy zemřelý je takřka eucharisticky rozdělen do duší milionů: „Stalin je v každém sovětském člověku. […] Stalin je v sovětské vlasti neoddělitelnou substancí, je kyslíkem vzduchu, sluncem poledne, svěžestí vodních proudů a stínem pod stromořadím nových alejí“ (J. Glazarová: Za Stalinem); „Stalin je život, zítřků osení“ (J. Pilař: Jas Stalinova díla); „Stalin – je moudrost všech budoucích knih“ (M. Jariš: Stalin je život budoucích lidí); „Stalin je v lípě u zahrádky, / je v prvních slovech dítěte, / je v něžném pohlazení matky, / je ve všem krásném na světě“ (J. Svoboda: Dívá se); „jak žije v nás, jak žijem v něm“ (M. Pujmanová: Ve věnci rukou železném).

Tato religiózní proměna limitovaného a jedinečného těla _13 ve všeobjímajícího ducha je pochopitelně provázena řečovými akty superiorizace, božské jedinečnosti („Není na světě člověka, který by byl více milován“, J. Glazarová: Za Stalinem), ale hlavně motivem překonávání smrti. Kromě obligátního spánku či odpočinku_14 lze vysledovat i frekventovanější motiv nesmrtelnosti nebo vzkříšení: „V Straně on žije“ (M. Pujmanová: Ve věnci rukou železném); „Zemřel a živ jest. Je stále s námi, / ač vydechl již naposledy. […] / Povýšen nad prostor i čas, i mrtvý Stalin bude s námi, / povede s Leninem Sovětský svaz, / nadále povede nás dějinami“ (V. Nezval: Nad rakví soudruha J. V. Stalina); „A přece víme: nikdo není tak živě, plně a cele mezi námi, dnes a navždycky, jako právě Stalin“ (J. Glazarová: Za Stalinem); „Smrt? Nevěřte. Což může zemřít Stalin?“ (M. Jariš: Stalin je život budoucích lidí); „Žije v nás soudruh Stalin“ (V. Závada: Za soudruhem Stalinem); „je třeba důsledně plnit slova toho, kdo nežije a je přece s námi“ (J. Marek: Dopis synům); „V nás hrdé srdce Stalinovo bije dál“ (I. Bart: V nás hrdé srdce Stalinovo bije dál); „Životem nabit vidí smrt nově: / Nemůže zemřít komunista“ (H. Svozilová-Johnová: Z bolesti síla). Zesnulý je transformován do duší či srdcí všech oddaných lidí tohoto světa, což evokuje jak popření smrti, tak i výrazně kristovský motiv vzkříšení a vykupitelství.

Přesto je reakce lidstva re-prezentována jako emocionální šok osiření, přecházející pozvolna v kolektivní statečné sdílení uvedené tragické zvěsti. Byla-li u vytváření esence zesnulého základním postupem synekdocha, u reakce na smrt se jedná o personifikaci teritorií, zemí nebo Země: „Tak nikdy země nezvlhla pláčem, / jako když zemřel Stalin“ (J. Rybák: Stalin); „V Arktice si to už říkají lovci stříbrných lišek a v Ohňové zemi si o tom vyprávějí pastevci koní. V Harlemu se rozeštkali černoši a v pasážích na Broadway trhají hubené prsty z náručí kamelotů listy se smutnou novinou“ (F. Kubka: Nezemřel, kdo pro lid bojoval); „Zaplakala města, pole, / holé stromy pláčou / v Dědicích“ (L. Kundera: Hrana za soudruha Gottwalda); „V hlubinách země zatřásla se“ (J. Hořec: Jarní píseň o soudruhu Stalinovi); „to země stojí s hlavou obnaženou“ (J. Vostrý: Čestná stráž); „osiřel svět míru a krásných perspektiv“ (J. Glazarová: Za Stalinem); „Sovětská matka slzu s oka stírá“ [...] „Sovětská matka vzhůru k srdci hledí / a v pláči zpívat tiše začíná / a děti srdcem svým jí odpovědí: Půjdeme cestou otce Stalina!“ (J. Noha: Půjdeme cestou otce Stalina).

Stalinovo i Gottwaldovo kolektivní otcovství/partnerství s matkou- -Zemí či matkou-Stranou zajímavě eliminuje jejich privátní, rodinnou sféru. Jakkoli i re-prezentace jejich smrtí pracují se zjedinečňujícími referenčními odkazy (rodná Gruzie, Kreml či ocel jako součást příjmení v případě Stalinově, Hrad, truhlářská minulost či Dědice v případě Gottwaldově), dobové verbální obrazy nijak netematizují specifický – a dalo by se čekat, snad ještě intenzivnější – žal rodinných příslušníků. Privátní sféra je zcela obsazena veřejným, kolektivně sdíleným „rodinným“ vztahem, který se týká všech obyvatel vůdcovy země. Proto se podstatným emblémem stává i explicitní formulace motivu dědictví či odkazu. Tento odkaz je konkretizován jak v oblasti abstraktní, tak i v oblasti konkrétních zanechaných předmětů. V abstraktní oblasti jde o formulaci cesty ke komunismu, již „narýsoval pevnou, moudrou rukou“ (J. Marek: Dopis synům) a zároveň materializoval sebou samým, ať už v provedení průmyslovém („A Stalin je život. Stalin je most“, L. Jirotková: Jméno Stalinovo; „pevný kovář myšlenek a slov“, M. Majerová: Česká kniha v ruce presidentově) či zemědělském („Staline, Vy rozsévači“, J. Alda: A my s vámi zvítězíme), případně i v syntéze obojího („muž z kladenské oceli a z lípové dřeni“, M. Majerová: Náš soudruh president). V oblasti konkrétních předmětností je to zejména dýmka, jež se symbioticky vztahuje k oběma vůdcům: „Kam asi odložil svou lulku?“ (K. Konrád: Nad fotografií ze Sloupové síně); „Dým vaší lulky stoupá vzhůru / s dechem všech domů Malé Strany“ (H. Svozilová- Johnová: Z bolesti síla); „Na stole pero, a dýmka, / a sněženky“ (J. Kainar: Těžké jaro). Právě Kainarův verš je emblematicky zřetelný synkretizací motivu pera jako označujícího pro psaní, tvoření, tj. konceptualizaci cesty ke komunismu, dýmky jako personalizačního, zjedinečňujícího emblému, jenž snad má vysvětlovat také trvalou vůdcovu bdělost, umožněnou konzumací nikotinu, ale zároveň je stejně tak vyložitelný jako signál materializovaného požitkářství nebo schopnosti užívat si život, jež je vůdci dána stejnou měrou jako každému z obyčejných lidí, a motivu sněženek jako označení jara lidstva, zrození a příchodu nového života. Radikální odvržení minulosti a tradice, charakteristické pro rané období komunistického diskurzu, nejspíš vysvětluje i to, že se tvůrci motivu dýmky nebáli nežádoucího významového zatížení, které tento motiv v české literární tradici má. Dýmkapěnovka je přece jediným odkázaným předmětem nežádaného a změnu přinášejícího pana Vorla z Nerudovy malostranské povídky Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Intertextová vazba pan Vorel – soudruh Gottwald by totiž byla vskutku nežádoucí: v Nerudově povídce je nositel nových časů_15 tradiční komunitou odmítnut a vytvořením předsudečného obrazu, který nedokáže vyvrátit, pak i dohnán k sebevraždě. Tato evidentně nežádoucí aluze (Gottwald odmítnutý a donucený k sebevraždě) však není nejspíš vůbec pociťována: její nebezpečí by bylo zvláště výrazné v diskurzu, v němž se opakuje i emblém orla, byť vztahovaný spíše vůči Stalinovi. Lulka či dýmka má v tomto diskurzu své intertextové zvýznamnění – a tudíž i čitelnost v rámci reduktivních obrazů nekrologických básní – nastaveno nikoli k pěnovce, ale jedině a pouze k dýmce Gottwaldově, jak ji tematizuje dobová portrétní fotografie, dokumentární film či budovatelské romány.

Repertoár verbálních obrazů shrnujících a emblematizujících život a smrt/ne-smrt Stalina a Gottwalda je doprovázen i adekvátními stylizačními postupy. Při formulování toho, kým zesnulý byl, dominují z religiózního diskurzu vypůjčené adorace, vyjadřované jako definující přirovnání: Stalin /Gottwald je jako něco či Stalin /Gottwald je něco. Kromě již zmíněných synekdoch, personifikací a synkretizací jsou součástí tohoto typu řeči i oslovení zvěčnělého, řečnické otázky, zvolání a další prostředky zvýrazňující emocionalitu postoje mluvčího. Eliminují se žánrové hranice: stejný typ emblematiky i verbální emocionality se uplatňuje v lyrických básních, reportážních prózách, črtách, vyznáních či úvahách. Osobitost stylu, poetiky nebo obraznosti i lyrická fragmentárnost se vytrácejí ve prospěch obecně sdílených motivů- -emblémů, jejichž signifikace se utváří spíše napříč celým konvolutem textů než v rámci autonomního textového celku. Jednotlivé texty se liší spíše svým rozsahem, grafickým ztvárněním a umístěním na stránce tiskoviny. Také zde je signálem emblematického přístupu úvodní strana Rudého práva z 6. března 1953, jež je – kromě titulku „Soudruh J. V. Stalin zemřel“, zarámovaného sdělení o nesmrtelném životě jeho jména v srdcích lidu a krátké oficiální zprávy v zápatí – celá pokryta Stalinovým portrétem: vizuální obraz „živého“ Stalina dominuje nad verbálními vyjádřeními o jeho smrti. Analogické, přesně zrcadlící provedení má i titulní strana Rudého práva z 15. března 1953 oznamující úmrtí K. Gottwalda. Pečlivá stejnost grafického provedení se takto stává významotvornou diskurzivní činností a vizuální provedení pak etabluje i tón verbálních diskurzů.

Nekrologické básně a prozaická vyznání jsou specifickým žánrem už tím, že vyžadují událostní podnět ve sféře aktuálního světa. Mají tedy mnohem výraznější mimeticko-referenční fungování: „parazitují“ na světě aktuálním v míře větší než standardní fikční diskurzy. Událost smrti, od níž tyto texty odvozují svůj důvod bytí, je však zároveň událostí diskurzivně silnou, osudovou a neopakovatelnou; informace o události je navíc čtenáři těchto textů známa a žánr nekrologické básně neumožňuje nahradit tuto informaci zesílenou mírou postoje lyrického subjektu či tematizací složitosti nebo ambivalentnosti reagování na danou událost. V této ztížené komunikační situaci o to víc na úkor nápodoby vyniká performativní aspekt aktu re-prezentace. Sumarizací života, smrti, reakce „pozůstalých“ i odkazu zesnulého je vytvářena nová znaková skutečnost, která poté vstupuje do aktuálního světa. Výrazně reduktivní filtr, s nímž jsou obrazy zesnulých koncipovány, se prosazuje právě diskurzivní silou ochoty k redukci i ochoty sdílet, opakovat či synonymně variovat omezený repertoár emblematických redukcí (ikonizací), jež jsou opakováním povýšeny do stavu existujícího, neboť se nevážou na jedinečné individuální diskurzy. Ochota oficiálních autorů re-prezentovat život a smrt J. V. Stalina a/nebo K. Gottwalda s využitím identických obrazných emblémů a topoi má za důsledek vstup těchto literárních elementů na širší socio-kulturní pole, v němž jsou totožné či značně podobné emblémy a topoi produkovány i v oblastech vizuálních umění, publicistiky a politických deklarací. Totožnost či podoba umocňuje jejich performativní sílu: v dobovém diskurzu dominují, aniž by si nějak konkurovaly či se navzájem dekonstruovaly._16 Dobová řeč činí reduktivní propozici typu „Stalin je x“ nejen možnou a přijatelnou, ale i žádoucí. Říká se tím: Stalina či Gottwalda lze predikativně – na rozdíl od masarykovské zástupné alegorizace – plnohodnotně vyjádřit jedním substantivem. V takto nastavené diskurzivní syntaxi je pak celkem jedno, zda někdo na pozici „x“ dosadí orla, jiný slunce a někdo další třeba most. Vstup do pozice „x“ je filtrován nárokem na materiálnost (pozemskost), vznešenost a potřebnost, ale těmto kritériím vyhoví desítky výrazů. Performativní akt nespočívá v nalezení nejpřijatelnější či nejsdílenější definice Stalina, nýbrž ve verbálním úkonu, který ukazuje, že Stalina lze takto definovat. „Uměle“ obrazná, nedoslovná vyjádření jsou – jen zdánlivě paradoxně – bezpečnější a „objektivnější“ než vyjádření vypůjčená z repertoáru entit aktuálního světa. Proto jsou vlastní jména a další mimeticko- referenční designátory v re-prezentacích úmrtí Stalina a Gottwalda mnohem méně frekventované než v případě Masarykově. Básnický výkon u masarykovských obrazů spočíval především v lexikální volbě substitučního pojmenování za TGM,_17 po níž následovalo eufemistické označení úmrtí a deklarace pokračování v nastoupené cestě. Verbální re-prezentace smrtí Stalinovy a Gottwaldovy se odehrávají na širší, syntaktické ploše. V básni zakládají a provádějínaprosto novou predikaci: „Stalin/Gottwald byl/ je /bude x/y/z“, kterou obkládají řadou paradoxních propozic odporujících logice aktuálního světa, a eliminujících tudíž možnost doslovného čtení. Emočně exaltovaná obraznost těchto propozic zakládá řád řeči inspirované sice aktuálním světem (zpráva o úmrtí), ale jinak zcela arbitrérní, autonomní, jinakostní. Nezakotvenost této řeči v aktuálním světě jednak posiluje její novost, experimentálnost i rituální výjimečnost, jednak se dovolává ochoty dalších autorů či čtenářů tuto řeč sdílet a přisvojovat si ji, internalizovat ji jako řeč „naši“. Verše typu Rybákova „Leninův syn a vlastně sám nový Lenin“ se nedovolávají přisvojení skrze postupnou sémantizaci v mysli čtenářově. Autentifikace založená na rozumění tomu, jak je obrazná argumentace zakládána, se zde odehrávat nemůže. Argumentační „křehkost“ této verbální re-prezentace se stává testem sdílení stejné víry: ten, kdo ji sdílí, obraznost bez dalšího ohledávání přijímá, ten, komu přijde tento verbální obraz cimrmanovsky groteskní, je nejen z rozumění této básni, ale i z aktivní či pasivní účasti na celém dobovém diskurzu vyloučen. Z hlediska mimetické nápodoby je daný verš zcela vyprázdněn; zůstává mu performativní aspekt re-prezentace. A právě operace vyloučení je výsledkem fungování tohoto performativního aspektu.

POZNÁMKY

_1
Právě z tohoto důvodu volíme psaní re-prezentace. Spojovník by měl akcentovat, že jde o proces konstruování obrazu, a nikoli o věrnou nápodobu stavu jevů a věcí určitého výseku aktuálního světa. Wolfgang Iser (1989) explicitně upozorňuje, že re-prezentace (Darstellung) neobnáší odkazování k jakémukoli objektu, který by existoval již před aktem re-prezentace.

_2
V tomto ohledu hraje podstatnou roli i fakt umělecké internacionalizace těchto smrtí: ohlasy české jsou doplňovány ohlasy ze SSSR, ale i z jiných „pokrokových zemí“ či od „pokrokových autorů“ světa ostatního.

_3
Ed. Miloš Jirko. Václav Petr–Fr. Borový, Praha 1937.

_4
„Náš presidente!“ (J. Dvořák); „průvodče dějin“ (Z. Kalista); „Ty, Bojovníku, v pancíř věčna jatý“ (J. Zatloukal).

_5
„Ty’s rostl, podoben jsa cedru“ (J. B. Čapek).

_6
„Byl jsi nám vším“ (J. Dvořák).

_7
„Ať nikdo nekvílí. / Už k vám jde blíž a blíž. Jen spát jde na chvíli, / / ulehne v naši zem, kterou tak miloval. / Pod naší vlajky lem. A pod náš věrný žal“ (J. Mašek: Pohřeb T. G. M.).

_8
„A miliony jdou a jeho zbroj jim září“ (J. Hora: T. G. M.).

_9
Někdy lze najít intertextovost provazující smrt Gottwaldovu i se smrtí TGM: „už víckrát nezazní tak tragicky zvuk hran“ (V. Nezval o TGM) a „Můj lide, jeho hlas už nezazní nám z Hradu“ (týž o Klementu Gottwaldovi).

_10
V prvních číslech jsou publikovány nejen narychlo napsané nekrologické básně, ale i úryvky či celky z již dříve publikovaných děl (S. Neumann: Píseň o Stalinu; V. Nezval: Zpěv míru, Stalin) a překlady sovětských textů; diskurzivní činnost zde evidentně preferuje kvantitativní aspekt. Poslední čísla věnovaná smrti vůdců naopak zřetelně rozšiřují sféru textů do co nejglobálnějšího záběru: publikují se překlady textů o Stalinově smrti z co nejexotičtějších jazyků či kultur.

_11
„Povýšen nad prostor i čas, / i mrtvý Stalin bude s námi,/povede s Leninem Sovětský svaz, /nadále povede nás dějinami“ (V. Nezval: Nad rakví soudruha J. V. Stalina); „Spolu s Leninem největší z největších“ (M. Sedloň: Stalin v nás).

_12
„Na začátku týdne loučili se, /koncem týdne znovu setkali“ (P. Kohout: Píseň o setkání). S tím souvisí i role Gottwalda jako posla z Moskvy: „už nepřinese nám vícekrát z Moskvy vzkaz“ (V. Nezval: Nad rakví soudruha Klementa Gottwalda).

_13
Zajímavým aspektem jsou synonymická cvičení v hledání výrazu pro fakt smrti: od stroze konstatujícího „zemřel“ (V. Závada), přes „dodýchal“ (J. Pilař), „dokonal“ (M. Pujmanová) až po vzletné a ornamentální „hrdinské srdce přestalo bít“ (V. Nezval).

_14
„Je člověk, chce si oddychnout“ (M. Pujmanová: Ve věnci rukou železném); „A zdá se, že jen spí, měkce. Že si jenom zdříml, unaven břemenem starostí“ (K. Konrád: Nad fotografií ze Sloupové síně).

_15
Pan Vorel je u Nerudy ztělesněním nástupu konkurence a přepsání tradice: otevírá již druhý, a tedy z pohledu starousedlíků „zbytečný“ obchod s moukou, a to navíc na místě, kde takový obchod nikdy předtím nebyl.

_16
Vladimír Macura (1992, s. 54–57) věnuje pozornost zejména rituálním obrazným významům pohřbu a vystavení mumifikovaného těla v mauzoleu (vedle Lenina na Rudém náměstí v Moskvě, respektive v monumentu husitské tradice na Vítkově). I tyto rituály jsou dle mého názoru svou umělostí a pečlivě konstruovanou symboličností akty performativními, akty, jež svou literárností jdou vstříc performaci vyrábějící básněmi emblémy pro užití v aktuálním světě.

_17
Zopakujme si reduktivní enumeraci: vůdce, velitel, Chrabrý, Osvoboditel, Kapitán, Bojovník, Vítěz, Velký, Jediný, Prorok, Hospodář, Veliký Kovář, Otec, Táta atd.

LITERATURA

Barthes, Roland: Efekt reálného. Aluze 10, 2006, č. 3, s. 78–81. Přel. Tomáš Jirsa.

Buriánek, František–Ježek, Otto–Petrmichl, Jan–Stejskal, Václav–Závada, Vilém (eds.): Stalin je život lidí budoucích: Sborník poesie. Československý spisovatel, Praha 1954.

Iser, Wolfgang: Representation. A Performative Act. In: Murray Krieger (ed.): The Aims of Representations. Stanford University Press, New York 1989, s. 236 –248.

Iser, Wolfgang: The Fictive and the Imaginary: Charting Literary Anthropology. Johns Hopkins University Press, Baltimore 1993.

Jirko, Miloš (ed.): Monumenty a květiny: TGM. Václav Petr–Fr. Borový, Praha 1937.

Krieger, Murray (ed.): The Aims of Representations. Stanford University Press, New York 1989.

Kusák, Alexej (ed.): Gottwald je s námi: Náš první dělnický president v zrcadle české a slovenské poesie a prózy. Naše vojsko, Praha 1953.

Literární noviny 2, 1953, č. 10–15.

Macura, Vladimír: Šťastný věk: Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Pražská imaginace, Praha 1992.

Nový život 5, 1953, č. 3–5.

Papineau, David: Reality and Representation. Basil Blackwell, Oxford 1987. Rudé právo 33, 6.–20. 3. 1953.

Studie vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/09/0011: Re-prezentace a literární historie.