... strukturalismus?

Nemohu si pomoci, ale odpověď musím začít vyslovením jistého paradoxu, který se mi dnes už zdá být docela evidentním: jedním ze stěžejních podnětů nástupu strukturalismu byl odpor proti užití literárního díla, konceptu autorského světa či dalších entit literatury. Přesvědčivost tohoto východiska udržela po několik desetiletí text/dílo skutečně v centru pozornosti a dovolila vytvořit dostatečně koherentní síť pojmových nástrojů pro jeho analýzu; 20. století asi nemá metodologii, jejíž výsledný repertoár pojmů včetně jejich provázanosti by byl tak propracovaný, jako to nabídly v souhrny různé individuální i kolektivní přístupy, které jsme si zvykli označovat pojmem strukturalismus. Právě proto je dnes – a asi ještě nadlouho bude – strukturalistický přístup k literatuře ideální pro to, aby byl užíván pro výuku literatury, pro onen iniciační krok od zanícené četby k její reflexi a produkci smyslu, interpretaci a „poznání“. To, co brojilo proti užití, lze dnes podnětně a produktivně užívat. Akademické studijní programy, které jsou koncipovány přímočaře na soudobější, „poststrukturalistické“ bázi, nutně stojí na vodě, protože nabízejí zevrubné a sofistikované přístupy k částem v prostoru, kde začínajícím adeptům literárního uvažování chybí prvotní hypotéza či horizont celku.

Z tohoto pohledu není rozhodně strukturalismus zajímavý pouze pro dějiny humanitních věd; je zajímavý a podnětný pro školu a snad i dům. Nabízí výchozí standard, který žádná jiná metodologie nemá. Pochopit „poststrukturalismus“ stále ještě nejde bez strukturalismu. A je-li bytí něčeho na něčem závislé, nesluší se pro to, myslím, výraz překonání.

Další paradox spočívá v tom, že strukturalismus – alespoň v jeho „klasické“ fázi a v pražském provedení – zajímalo individuální, jedinečné dílo; následná (a nutná, protože neodolatelně lákavá) cesta k širším entitám byla, jak už to bývá, riziková a přinesla vedle podnětů (sémantické gesto) i sporná řešení (představa determinantu typu kolektivní vědomí). Bez ohledu na tezi o jedinečnosti každého textu se nicméně i všechny texty, sdílející určitá podobná východiska, ocitla pod toutéž univerzalizující nálepkou: strukturalismus. A přitom jen Mukařovského stati by šlo pořádat do celé řady, možná desítek různě indexovaných či jinak odlišovaných strukturalismů. Strukturalismus Jakobsonův či Vodičkův je opět jiný a i u nich samých opět mnohý, nemluvě o následné generaci badatelů. K dovršení všeho se na tento konglomerát navršila celá řada strukturalismů dalších, často koncipovaných ze zcela jiných premis a východisek, jako třeba v případě strukturalismů francouzských. Proto bych se bál mluvit o strukturalismu jako jednotném vědeckém názoru či o něčem, co vylučuje lidský subjekt. Ano, Jakobson, Lévi-Strauss či Greimas lidský subjekt poměrně často vylučují. Přestává však být Jankovič strukturalistou proto, že subjekt do svých konceptů docela ochotně pouští?

Strukturalismus se dnes jeví být výrazně kompatibilní, aniž by bylo třeba přeinterpretovávat jeho propozice či jinak jej resuscitovat; což ovšem může být dáno i tím, že při pohledu zpátky se nám vše zdá být sobě bližší a provázanější, než jak by to asi viděli v původním dobovém horizontu. Nejde jen o částečnou kompatibilitu s recepční estetikou. Sémantické gesto se zpětně ocitá v zajímavé komunikaci s Barthovým konceptem nulového stupně rukopisu a možná, jen trochu přeinterpretováno, vlastně i s Derridovým écriture. Vodičkovo bádání zase nabízí zajímavé paralely vůči některým soudobým konceptům naratologie či nového historismu. A výčet kompatibilních prvků u generace Červenkovy a Jankovičovy by vydal na samostatné pojednání.

Na strukturalismu je pěkné, podnětné i poučné, jak chce své premisy dotáhnout a zapojit do celostnosti: jednotlivý výraz i jejich sekvence je znakem, a proto i dílo jako celek je znakem. Jenže přenesením na širší rovinu se veškeré premisy či propozice začnou chovat jinak, začnou říkat něco jiného či se k sobě navzájem vztahovat jinak. Ta tendence dobudovat systém je étosem, ale i hrobařem strukturalismu. Jakákoli jednotlivá studie Mukařovského je a bude proto podnětnější a myšlenkově produktivnější než terminologický či jiný slovník či výklad celého Mukařovského myšlení. Jakmile začneme binární opozice skládat do širších trojúhelníků a čtverců, nevznikne nám pyramida, ale nudný, sebe sama ilustrující monolit. Produktivní cesta ke/ze strukturalismu je cestou domýšlení jednotlivých podnětů a jejich transponování do jiných sítí propozic, a nikoli cestou k dodělání toho, co „klasičtí“ strukturalisté dodělat nestihli.

„Klasický“ strukturalismus své hranice překročil sám: k sémantice, k teorii fikčních světů, k analytické filozofii, k pragmatice. Je asi příznačné, že takřka všichni Jakobsonovi američtí žáci se poté, co dozráli, vehementně obraceli proti jeho učení. Je příznačné, že Oleg Sus, Miroslav Procházka či Emil Volek individuálně směřovali k tomu, aby pražský strukturalismus „odsaussurovali“. Stěžejní výchozí podněty, ať už jimi byla Saussurova představa univerzálně fungujícího jazykového kódu, nebo Lévi-Straussův objev síly binárně opozičního myšlení, jako by musely být odoperovány, aby to, co na jejich základě vzniklo, žilo dál svým vlastním životem. Celostný strukturalismus, k němuž se přistupuje jako k nádobě na význam, tedy nikoli s tím, že jej budeme užívat, ale že nalezneme a pochopíme jeho imanentní esenci, je skutečně už asi zralý pro dějiny humanitních věd. Strukturalismus odstavený od prsů razantní kojné žije a produkuje podněty dál. Kéž by takhle šťastný osud potkal jednou i „poststrukturalismus“.

Petr A. Bílek
Univerzita Karlova v Praze

Otázka pro... strukturalismus?