Úvodník

Svět literatury je světem textů, jejich možných provázaností i způsobů jejich četby a rozumění. Události k němu patří, ale jsou spíše složkou druhotnou, spadající kamsi do zákulisí, do literárního života či kulturního prostoru. Přesto lze i ve světě literatury spatřit čas od času dění, které událostní charakter nesporně má. Fakt, že se 22. října 2012 Lubomír Doležel dožil v nebývalé fyzické i duševní svěžesti devadesáti let, takovou událostí je. Proto je i dominantou tohoto čísla, míněného jako pocta čili Festschrift.

Světová literární teorie si, co se týče českých literárních vědců, našla produktivní inspirační zdroje v pracích Jana Mukařovského ze 30. a 40. let; jeho citační index by byl nejen obsáhlý, ale byl by také reprezentativní z hlediska kritéria „velkých jmen“, jež si jej jako inspirativní zdroj vybrala. Kromě něj se můžeme pyšnit českým původem Reného Welleka či Petera Demetze, byť oba napsali svá velká díla až poté, co odešli do exilu. Pokud si představíme pomyslný citační index českých literárních vědců v rámci světového kontextu, od konce 70. let 20. století v něm dominuje už po desetiletí právě Lubomír Doležel. Byť i on podstatnou část svého díla napsal anglicky v kanadském exilu (odkud se natrvalo vrátil v roce 2009), je bezesporu nejreprezentativnější osobností českého původu, která se spolupodílela na utváření soudobé literární teorie ve světovém kontextu. Stal se součástí dění na samé špičce imaginárního pelotonu, který po desetiletí vymezoval a dosud vymezuje světové literární teorii její předmět bádání i metodologii. Byť každá analogie kulhá, lze myslím říci, že to, co představuje z hlediska „světovosti“ Milan Kundera na poli literatury, to představuje Lubomír Doležel na poli literární vědy. Kromě cen a čestných doktorátů je výrazem tohoto uznání i kniha Fiction Updated: Theories of Fictionality, Narratology, and Poetics (eds. Calin Andrei Mihailescu a Walid Hamarneh. University of Toronto Press, Toronto – Buffalo 1996), koncipovaná jako pocta Lubomíru Doleželovi, do níž přispěli třeba Ruth Ronenová, Nicholas Rescher, Felix Martinez‑Bonati, Siegfried J. Schmidt, Cesare Segre, Uri Margolin či Gerald Prince. A stejně by šlo argumentovat opakovanými výskyty Doleželova jména v pracích Umberta Eca, Thomase Pavela, Davida Hermana či Marie‑Laure Ryanové.

Dlouhá a produktivní vědecká kariéra umožnila Lubomíru Doleželovi několik „změn paradigmatu“, díky nimž zasáhl do celé škály humanitních oborů. V 50. letech vstoupil na vědeckou dráhu jako lingvista, ale zvolená oblast zájmu, stylistika, jej dovedla rychle na pole přesahující k literatuře. Jeho první knižní práce, monografie O stylu moderní české prózy: Výstavba textu (Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1960) i jeho šest úvodních kapitol v kolektivním díle Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (Orbis, Praha 1961) chápaly styl jako sémantickou kategorii, na níž není podstatné využití určitých jazykových prostředků, ale významové směřování. Již zde nabídl Doležel základní typologii nepřímé, přímé, nevlastní přímé a polopřímé řeči, stejně jako analýzu některých specifických vyprávěcích postupů, např. skazového vyprávění. Zároveň se v této fázi věnoval i matematické lingvistice a kybernetice. Na podzim roku 1968 odjel do Kanady, kde získal na University of Toronto místo profesora českého jazyka a literatury i oprávnění k trvalému pobytu. V novém kontextu publikoval knihu Narrative Modes in Czech Literature (University of Toronto Press, Toronto – Buffalo 1973; česky v rozšířené a upravené verzi jako Narativní způsoby v české literatuře. Český spisovatel, Praha 1993), v níž rozvinul a modifikoval svá starší bádání o typech řeči a promluv ve fikci a propojil je s analýzou inspirovanou nově se ustavující disciplínou, nazvanou dle Todorovova návrhu naratologie. Od druhé poloviny 70. let se vydal na pole analytické filozofie, modální logiky a teorie řečových aktů; jeho články si našly cestu do prestižních oborových časopisů typu Poetics Today, Style, Poetics, Communications či do prestižních a vlivných sborníků. Zde překročil oblast slavistiky a přes komparatistiku směřoval k obecné literární teorii, naratologii a teorii možných světů; něco z těchto prací je česky k dispozici ve výboru Studie z české literatury a poetiky (Torst, Praha 2008), dvě podstatné studie nabízí i knížka Identita literárního díla (Ústav pro českou literaturu AV, Praha 2004). Souvislý výklad proměn uvažování o literatuře nabídl ve svazku Occidental Poetics: Tradition and Progress (University of Nebraska, Lincoln – London 1990; česky jako Kapitoly z dějin strukturální poetiky. Host, Brno 2000). Dlouholeté produktivní bádání v oblasti možných a fikčních světů syntetizoval v knize Heterocosmica: Fiction and Possible Worlds (Johns Hopkins University Press, Baltimore – London 1998; česky jako Heterocosmica: Fikce a možné světy. Karolinum, Praha 2003). Zatím poslední oblastí zájmu se mu stal vztah historické fikce období postmoderny a dějepisného psaní, kterému se věnuje kniha Fikce a historie v období postmoderny (Academia, Praha 2008; anglicky jako Possible Worlds of Fiction and History: The Postmodern Stage (Johns Hopkins University Press, Baltimore−London 2010). I v ní dále rozvíjí a domýšlí propozice, jimiž buduje svoji ucelenou teorii fikčních světů.

Valná část příspěvků tohoto čísla je s Doleželovým dílem provázána tematicky, metodologicky či inspiračně. Nešlo o povinnou složku zadání, s nimiž byly příspěvky dojednávány. Doleželovo dílo, jak je takřka každému zřejmé, je totiž výrazně dialogické. Jeho psaní je plné schémat, tabulek, binárně opozičních vztahů či triád; je v něm patrná snaha uspořádat, typologicky rozčlenit, klasifikovat a přesně pojmenovat. Takový přístup ale zároveň problematiku neuzavírá jako navždy vyřešenou a myšlenkově zakonzervovanou; podněcuje naopak další domýšlení, alternativní pojetí či členění, stejně jako hledání oblastí, kde by dané propozice nefungovaly. Právě v tom spatřuji jeho zřetelnou sílu. Není to dílo k našprtání se, ale ani k výkladovému přemílání a přežvýkávání za pomoci parafrází a meta‑přístupů. Doleželovy koncepty i řešení jsou zřetelné, mluví samy za sebe; člověk se vším nemusí souhlasit, ale ono „vidím to jinak“ se zde rodí díky jeho podnětům, díky řešením, která mají argumentační koherenci a metodologickou čistotu. Když chrlí oheň třeba na Terryho Eagletona či na podmínky života v Mexiku, je vždy patrné, proč a za jakých podmínek toto činí. V soudobé záplavě literárněvědných textů, které mohou a mají znamenat takřka cokoli, působí toto psaní jako maják.

Do tohoto čísla poslal svůj článek David Herman, dnes nejspíš nejproduktivnější hybatel na poli naratologie; tento článek tiskneme v jeho rodné angličtině. Studie zkoumá vztah příběhu a mysli vnímatele a využívá koncept narativní světatvorby, v němž utvářecí roli hrají konkretizace otázek Kdy? Co? Kde? Kdo? Jak? a Proč? Následuje studie Jiřího Hrabala, která se věnuje naratologickému pojetí perspektivy ve vztahu k zobrazování prostoru v literárním díle; ukazuje, že jazyk je s to zobrazovat prostor perspektivně (či aperspektivně), aniž by perspektivní zobrazení nutně podmiňovalo fokalizovanost narativu. Petr Málek se ve studii o Čapkových detektivních příbězích zaměřuje na autotematizaci literatury v nich a zkoumá analogie mezi pozicí detektiva a čtenáře. Následující dvě stati – Vladimíra Svatoně a Martina Humpála – se vracejí k Doleželovým konceptům typů řeči a promluv, jimiž vyprávění disponuje, a věnují pozornost jak zobecněným důsledkům tohoto rysu vyprávění, tak i rozdílnosti promluv postav a vztahu pásma vypravěče a pásma postav v jednotlivých jazycích a kulturách. Kromě recenzí a stati o postavení bohemistiky v pro nás stále ještě exotické Jižní Koreji je součástí čísla i překlad studie Uri Margolina CO, KDY a JAK: K otázce postavy v literárním vyprávění, která nabízí komplexní výklad postavy z hlediska naratologie inspirované kognitivní vědou. Závěr obstarává rozsáhlý rozhovor s jubilantem, který je cíleně vedený spíše na osobní rovině; protože Lubomír Doležel dopisuje své paměti, v nichž chce tok vyprávění zastavit před svým návratem do českých zemí, věnuje se rozhovor právě těmto post‑návratovým okolnostem.

Petr A. Bílek