Miroslav Procházka, vysoký rozkročený muž s dýmkou…

Tak jako leccos jiného, také výuka české literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hledala v polistopadovém prostoru svůj způsob bytí. „Staré struktury“ opustily své pracovny a učebny, ale rozechvělá nejistota ohledně toho, co – a hlavně jak – učit, visela ve vzduchu: v osobnosti Miroslava Červenky se vrátilo teoreticky orientované dědictví pražské strukturální školy, v osobnosti Jiřího Brabce neskonale široký a konceptuální dějinný rozhled. Cesty vydatné a smysluplné, ale ne zcela slučitelné. Ve druhé vlně příchodů se na katedře objevil i sémiotik Miroslav Procházka. Člověk jiné generace, vychovaný univerzitou v šedesátých letech, a proto muž s neskrývaně světáckým appealem, s dbalým oblečením i vystupováním. Předchozí desetiletí prožil v šedé zóně akademického ústavu, kde mohl debatovat se Zdeňkem Mathauserem, ale za bdělého dohledu Sávy Šabouka, bojovníka proti revizionistům marxismu. Byť ve chvílích klidu kouříval dýmku, před vkročením do učebny do sebe dostával nikotin formou několika od sebe zapalovaných cigaret; náročně zvídavé pohledy studentů první porevoluční generace si žádaly své…

Po necelých dvou letech rozkoukávání a habilitace se v roce 1993 stal Miroslav Procházka vedoucím katedry. Nebyl pro to vybaven ani letitými pedagogickými zkušenostmi, ale ani materiálem svého odborného zájmu: drama a divadlo stály nejníže v triádě literárních druhů, jimž se česká literární věda v posledních desetiletích věnovala. Přesto – či právě proto – nastavil směřování oboru i katedry tak, že jeho relativně krátké působení snad ani nelze zpětně vnímat jinak než jako zakladatelské a dodnes relevantní. Sémiotika, kterou osobně proponoval jako základní metodologické východisko, se ukázala v daném kontextu jako produktivní pole, kde podněty strukturalismu nevylučují podněty hermeneutiky či sociologických přístupů. Ač svým materiálem situován z hlediska převažujícího literárněvědného zájmu na okraj, dokázal Miroslav Procházka vybudovat polyfonní prostor středu. Nastavil celý obor a jeho výuku tak, aby zaznívaly hlasy protikladné, vzájemně se překřikující, ale aby zaznívaly v prostoru, v němž každý hlas získává resonanci. Díky svým zahraničním kontaktům pootevřel oboru české literatury dveře do světa: nejen vlastním psaním, kde většina citované literatury pocházela z ciziny, ale i desítkami kilogramů xeroxů, jež vozil ze svých cest. A taky vybudováním široké nabídky zahraničních styků pro studenty i pedagogy. Obor založil na produktivní symbióze teoretické a historické složky a na akcentaci metodologie jako nesamozřejmého nástroje myšlení a psaní; šel – byť zdánlivě protikladně: ze světa domů – stejným směrem, kterým vedl literárněvědnou bohemistiku jeho generační souputník Vladimír Macura v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Svou vizi polyfonie realizoval i plánem rozkročit se mezi Prahou a Austinem v Texasu. K uskutečnění tohoto snu už ale nedošlo. 22. 2. 1997 v Texasu zemřel.

V knihovně, kterou na katedře zanechal, se nacházel komplet dvaceti ročníků časopisu New Literary History hned vedle několika cizojazyčných knih o světě dýmek. Miroslav Procházka byl vědec a pedagog výjimečné noblesy a charismatu; asi právě proto se v dané situaci ubránil nutkání svázat svou autoritou potenciál katedry do názorově i metodologicky sjednoceného, homogenního týmu. Namísto formalistní představy pracoviště jako výkonného stroje volil bachtinovskou – ale vlastně i jevištní – cestu mnohořečí, cestu scény, v níž jednotlivé verbální projevy jsou umocňovány neverbálními scénickými prvky. A budování této scény obětoval i své vlastní ambice publikační či kariérní.

Jako připomínku 10. výročí jeho úmrtí přetiskujeme anglickou verzi jeho stati O povaze dramatického textu. Vyšla ve sborníku Semiotics of Drama and Theatre (eds. Herta Schmid and Aloysius van Kesteren). Amsterdam: John Benjamins,1984, Vol. 10 of the series Linguistic and Literary Studies in Eastern Europe, s. 102–121.