Dvě monografie o vícejazyčnosti

V první monografii o vícejazyčnosti „Also: Nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti, vydané v roce 2003, popsal Petr Mareš formy a funkce daného jevu: v textu se vyskytují cizojazyčné výrazy či delší úseky (prezence); v textu se takové prostředky nevyskytují, přestože by je bylo např. vzhledem k různé národní příslušnosti postav možné očekávat (eliminace); na to, že se v daném momentě či v daném prostředí mluví cizím jazykem, poukazují jednotlivé výrazy (evokace) nebo metařečové výroky postav či vypravěče (signalizace). Speciálními formami vícejazyčnosti pak jsou: komolení jazyka (deformace); interference; přecházení z jednoho jazyka do druhého (oscilace), napodobování existujícího jazyka (simulace) a užívání výrazů či promluv vymyšleného jazyka (konstrukce). Cizojazyčné výrazy či formulace v textu pomáhají umístit časově či místně děj, spoluvytvářejí atmosféru, národnostně či jinak charakterizují postavy, mají komický efekt, slouží hodnocení jazyků a jejich mluvčích, a tak vyjadřují protiklady vlastní – cizí, prestižní – neprestižní.

Druhá kapitola je věnována konstrukci a simulaci (viz výše). Na Burgessově Mechanickém pomeranči, Grušově knize Mimner aneb Hra o smrďocha a dalších textech je ukázáno, že smyšlené jazyky užívající prvky nějakého známého jazyka mohou mít komický efekt, obvykle však konstruované jazyky vypovídají o cizosti nějaké společnosti a obtížnosti či marnosti snah do ní proniknout. Problematika simulace je vyložena na „pseudomaďarštině“ v cimrmanovských textech.

Třetí kapitola se zabývá vícejazyčností v novodobé české literatuře, v textech z 19. století, v próze o první světové válce a v exilové literatuře. Dokazuje, že analýza vícejazyčnosti může pomoct odhalit výstavbu konkrétního textu či styl autora, ale i postihnout vývojové tendence literární a společenské. Rozbory textů od J. N. Štěpánka po A. Staška totiž přesvědčivě dokládají postup „od poukazu na potřebnost dorozumění mezi mluvčími obou jazyků k tendenčnímu ztvárnění jazykové tenze ve shodě s cíli národnostního hnutí“ (s. 91). Mareš navíc konfrontuje Fidlovačku a Filosofskou historii se Smoljakovou Hymnou, resp. s Macurovou tetralogií Ten, který bude, a tak předvádí nahrazování jednoho obrazu česko‑německých vztahů jiným, ve Smoljakově textu programově protikladným.

Z analýz prózy o první světové válce mj. vyplývá, že Vaňkův Švejk nedosahuje kvalit Haškova románu mj. proto, že užívá cizojazyčné výrazy v řeči postav i vypravěče v zásadě stejně; nebo že v Poláčkově Okresním městě se užívání německých výrazů spolupodílí na základním stylovém principu stereotypního opakování a také demonstruje potlačení individuality postav.

V analýze vícejazyčnosti v exilové literatuře je největší prostor věnován dílu J. Škvoreckého, a to nejen Příběhu inženýra lidských duší, ale např. také Povídkám z rajského údolí. Podle Mareše exilová literatura, zastoupená ještě díly V. Třešňáka, J. Nováka, L. Martínka a I. Pekárkové, pomocí vícejazyčností ukazuje, jak je jednotlivec konfrontován s cizím prostředím a jak dochází k narušování jeho mateřského jazyka.

Ve čtvrté kapitole se autor zabývá vícejazyčností v Turbíně a Antonínu Vondrejcovi, Válce s Mloky, Zapomenutém světle a v textech Jana Křesadla. Tyto analýzy přinášejí např. zjištění, že v Křesadlových knihách neslouží různé jazyky k charakterizaci postav nebo prostředí, ale naopak postavy a prostředí slouží k předvádění těchto jazyků.

V páté kapitole je analyzována vícejazyčnost v dětské literatuře a poezii, tedy to, jak jsou podoby a funkce vícejazyčnosti ovlivněny charakteristikami příjemce, resp. funkcí textu. Na Rumcajsovi je doloženo, že v dětských knihách je často akcentována výrazová stránka cizojazyčného prostředku před významovou. Na knize Táňa a dva pistolníci je pak ukázáno, že užití vícejazyčných formulací v řeči postav a jejich komentáře vypravěčem mají dětské čtenáře přesvědčit o užitečnosti učit se cizí jazyky, v tomto případě ruštinu. Odrostlé čtenáře časopisu ABC jistě potěší rozbor povídek O. Batličky a nejspíš všechny překvapí, že mongolské reálie a výrazy se objevují už v Součkově knize Krotitelé ďábla z roku 1965.

V básních epických či s náběhem k epice plní vícejazyčné výrazy podobné funkce jako v próze, tj. např. hodnotí jazyk a jeho mluvčí; viz pozitivní hodnocení ruštiny v Holanových Rudoarmějcích a naopak její negativní hodnocení v Krylově písni Azbuk.

Poezii, ve které „nad sémantickými a hodnotovými složkami získávají vrch kvality zvukové, popř. grafické, a na jazyk se pohlíží jako na předmět hry“ (s. 200), zastupují ve výkladu sbírka A. Stankoviče Osvobozený Babylon – slovensky raj (1992) a sbírky Kvaše (1994) a Ze světa (1996) T. Kafky, ve kterých dominuje „herní a asociační přístup k vícejazyčnosti“ (s. 202).

Autor věnuje velkou pozornost Blatného sbírce Pomocná škola Bixley. Ta podle něho v novodobé české poezii „nejvýrazněji reprezentuje ‚hloubkové‘ sepětí vícejazyčnosti a prožitku cizosti“ (s. 204). Na rozdíl od výše zmíněných básníků Blatného spontánní a často nejasně motivované střídání jazyků „primárně není součástí hry se slovesným materiálem a snahy o vyvolání komického efektu (…), ale základem je představení činnosti individua ‚putujícího‘ složitým univerzem vlastního vědomí a univerzem jazyků“ (s. 207). Výklad o vícejazyčnosti v poezii uzavírá rozbor díla Grušas Wacht am Rhein and Putovní ghetto. České texty 1973–1989, částečně navazujícího na Blatného.

Cílem první monografie o vícejazyčnosti bylo předvést její formy a funkce na příkladech z domácí i světové literatury a na několika sondách ukázat, jak se s daným jevem pracuje v české literatuře. Mareš kromě toho mnohokrát předvedl, jak se cizojazyčné prostředky spolupodílejí na výstavbě textu, spoluutvářejí styl jistého autora či jsou charakteristickým rysem např. textů z jednoho období. V druhé monografii přístup k vícejazyčnosti jako stylotvornému a smyslotvornému prostředku dominuje.

Úvodní kapitola knihy Nejen jazykem českým. Studie o vícejazyčnosti v literatuře se zabývá postavením němčiny a slovenštiny v próze B. Němcové. Podstatné je zjištění, že spisovatelka oslabuje, až potlačuje „informace o tom, že určitá postava je vázána na němčinu, resp. že v určitém prostoru se hovoří německy, pokud to není spojeno se zřetelným hodnotovým aspektem nebo s komunikačním nedorozuměním“ (s. 12–13).

Němcová často píše o vztazích a komplikacích způsobených nedorozuměním a o tlaku cizojazyčného prostředí. Na příslušníky jednotlivých národů přitom klade odlišné nároky. Pro Němce je neznalost češtiny „jednoznačně pojímána jako deficit, který pro ně znamená jistou marginalizaci“ (s. 13–14). U českých postav lze vysledovat genderový rozdíl: českým ženám je připisována celá škála postojů k němčině – od neochoty či neschopnosti se ji naučit až po poznání, že je užitečné tento jazyk ovládat (tento názor se objevuje v korespondenci B. Němcové), mužské postavy jsou spojovány s užitečností němčiny.

Pro hrdin(k)y pobývající v cizojazyčném prostředí představuje jazyk vlast a domov. Jak ale Mareš dodává: „Zvýšená citlivost týkající se vlastního jazyka má přitom jako svůj protějšek jistou uzavřenost ve vztahu k jazyku jinému, založenou na přesvědčení o náležitosti a ‚přirozenosti‘ vlastního jazykového vyjádření a řečových zvyklostí; to pak způsobuje, že zvyklosti běžné v jinojazyčném prostředí jsou brány jako zvláštní a neadekvátní, ba v zásadě nepochopitelné a nepřijatelné“ (s. 15). Odtud je pak blízko k negativním generalizacím cizího jazyka a jeho mluvčích, které Němcové postavy tak špatně snášejí, pokud se týkají češtiny a jich samých.

Jako jazyk rozvinuté a uznávané kultury vystupuje němčina u Němcové v paratextech: Babička a Pohorská vesnice jsou opatřeny motty z textů dobově známých německých spisovatelů v originále.

Na rozdíl od němčiny je slovenština prezentována jako „naše“. V Pohorské vesnici umožňuje autorce vystupovat v roli znalce a současně podněcovat u čtenářů zájem o slovenštinu a slovenskou kulturu. V Chyži pod horami slovakismy pronikají i do řeči vypravěče a promluvy Slováků obsahují bohemismy a tak je zdůrazňována blízkost obou jazyků a národů.

V Holanově poezii, jíž je věnována druhá kapitola, se cizojazyčné prvky „nezanedbatelně podílejí na rozmanitých směřováních Holanovy poezie, umísťují se na pólu duchovnosti (religiózní motivy) i na pólu zdůrazněné tělesnosti (motivy sexuality), spoluurčují vznešený a nezvyklý ráz jeho textů, ale v některých svých složkách rozvíjejí i polohu, v níž se prosazuje prostota, obyčejnost a každodennost“ (s. 23).

Mareš vymezuje čtyři oblasti uplatnění vícejazyčnosti v Holanově poezii:

1) pro kratší, většinou lyrické básně jsou příznačné především cizojazyčné tituly, citáty navozují náboženský (Vulgáta, Augustinova Vyznání) nebo literární kontext (Shakespeare, Wilde, Keats). Pomocí cizojazyčných prvků jsou budovány především vztahy mezi různými básněmi (s. 25). V rámci jednoho textu působí cizojazyčné prvky někde jen svou cizostí; upozorňují na téma básně; vyjadřují nějakou životní pravdu; navozují „moment esoteričnosti, neproniknutelnosti“ (s. 29);
2) v básních Dík Sovětskému svazu, Panychida a sbírce Tobě se lexikální rusismy, často v rýmových pozicích, podílejí na budování hodnotového protikladu rusko‑německého. Negativní pól, německý, pak není reprezentován jazykově, ale odkazy na germánskou mytologii (s. 31);
3) v Rudoarmějcích průniky ruštiny do řeči vypravěče „demonstrují proces sbližování a identifikace portrétujícího a portrétovaných, stávají se metaforou nálezu bratrství, o němž explicitně hovoří verše předzpěvu“ (s. 34);
4) v básnických skladbách Noc s Hamletem, Noc s Ofélií a Toskána cizojazyčné formulace mj. „budují kontext umění a umělecké tvorby“ (s. 43). V souvislosti s těmito skladbami připomíná omezené možnosti vícejazyčnosti jako interpretačního nástroje: „(…) porozumění významům spjatým s cizojazyčnými pasážemi většinou nevede k zjednoznačnění textu, k jeho ‚správnému‘ čtení, naopak posiluje jeho mnohoznačnost, otevírá další sémantické možnosti, které jsou produkovány napětími vznikajícími mezi českou a cizojazyčnou složkou a působením asociací, jež mnohdy ‚nedbají‘ na původní zakotvení uvedeného výroku a na věcné vazby“ (s. 35).

Třetí kapitola se zabývá dílem Vladimíra Körnera. Podle Mareše je totiž jednou z jeho konstant právě práce s cizojazyčnými prvky, zvláště „jejich překládání, resp. hledání mezijazykových ekvivalentů, uvažování o nich a vůbec o shodách a diferencích, které jsou zdrojem jazykové mnohotvárnosti“ (s. 53). Vícejazyčnost plní v Körnerových textech obvyklé funkce, např. evokuje místo děje, ale podílí se výrazně i na jejich významové výstavbě: a) střídání českých a cizojazyčných úseků se připojuje „k přechodům a oscilacím mezi složkami textu, které jsou pro Körnerův styl příznačné, a závažně tak tento ráz jeho děl posiluje“ (s. 47); b) tytéž cizojazyčné prvky se vyskytují v řeči vypravěče i postav a to řeč vypravěče ještě více subjektivizuje (s. 48); c) citáty z modliteb, bible a dalších textů, obvykle spoluutvářející atmosféru, někdy slouží jako komentář, hodnocení (s. 50); d) „klíčová slova“ jako např. niemehr, opakující se v různých Körnerových dílech, upozorňují „na základní determinanty jeho myšlenkového světa; jejich prostřednictvím příznačně vystupují do popředí zejména motivy zkázy a ničení, pomíjivosti života a osudovosti“ (s. 65).

V třetí kapitole Mareš analyzuje Fuksův román Vévodkyně a kuchařka. Podíl vícejazyčnosti na utváření smyslu tohoto díla podle něho spočívá zejména v tom, že opakující se a variované cizojazyčné výrazy a formulace „vstupují do proměňujících se kontextů a navzájem se různě osvětlují a reflektují“ a tím se „naplňuje jeden z hlavních principů výstavby románu, princip zrcadlení“ (s. 77). Cizojazyčné prvky se také podílejí na utváření „sémantických linií“, např. formulace es ist die höchste Zeit poukazuje k pomíjivosti, ohraničenosti lidské existence (s. 79).

Ve čtvrté kapitole Mareš ukazuje, že v Topolově románu Sestra je radikální proměna světa po „výbuchu času“ představována a uchopována nejen stíráním hranic mezi spisovnou a nespisovnou češtinou (tímto tématem se Mareš zabýval ve studii „Tajnej a otevřenej jazyk“. Spisovnost a nespisovnost v románu Jáchyma Topola Sestra, publikované v roce 1996), ale také tak, že se hranice mezi národními jazyky „stávají prostupnými a oslabuje se vazba jazyka na etnickou příslušnost mluvčích. Důsledkem pak je rozostření protikladu mezi ‚naším‘ a ‚cizím‘. Na jedné straně čeština získává rysy cizosti, na straně druhé dochází k masivnímu mezijazykovému prolínání a míšení“ (s. 88).

Zápis cizích výrazů českým pravopisem a deformovaná výslovnost nejrůznějších jazyků nerodilými mluvčími realizuje „jeden z význačných stylových rysů románu, totiž jeho důraz na oralitu, na stylizaci mluveného, spontánně a často jakoby zcela nekontrolovaně plynoucího vyjadřování. Neobvyklé formy navíc obracejí pozornost k jazykové matérii“ (s. 89). Totéž platí také o náhlých a v zásadě nepředvídatelných výskytech jednotlivých cizích výrazů zejména v řeči vypravěče.

Cizojazyčné výrazy a formulace také poukazují „na hodnoty a asociace, jež se spínají s danými jazyky a jejich nositeli“ (s. 97). Nejdůsažnější je ovšem jejich použití tam, kde se pomocí často bizarních konstelací fragmentárních výpovědí v různých jazycích modeluje „úsilí o dorozumění v multietnickém světě […], ale rovněž se načrtává projekt nového jazyka (‚kanačtiny‘), jenž by syntetizoval rozmanité heterogenní způsoby vyjádření a konstituoval by nadnárodní jednotu specifické, především velkoměstské komunity“ (s. 97).

V dalších kapitolách se Mareš zabývá nejnovější českou literaturou: prózami Jana Vraka, románem Paměť mojí babičce P. Hůlové, novelou B. Gregorové Kámen – hora – papír a prózou Apáka a mamáka slovenského spisovatele K. Kocúra. Zde však už jen upozorním na dvě závěrečné kapitoly. V té předposlední se Mareš vrací k problematice simulace, tj. vyjádření, která se z různých důvodů deklarují jako formulace nějakého jazyka. Nejprve popisuje formy a funkce daného jevu a upozorňuje na rozdíl mezi simulací na rovině komunikace mezi produktorem a adresátem textu a na rovině komunikace mezi subjekty představenými v textu. V Kunderově povídce Já truchlivý bůh a Třešňákově povídce Babylon pak analyzuje případy, kdy mluvčí z různých důvodů nechce, aby jeho komunikační partner poznal, že jde o simulaci. Poslední kapitola seznamuje čtenáře s pracemi o vícejazyčnosti, které byly publikovány po vydání první monografie nebo které autor v té době neměl k dispozici.

Shrnuto. Díky Marešovu soustavnému zájmu o danou problematiku máme k dispozici kromě teoretického popisu vícejazyčnosti také mnoho důkladných rozborů jejích forem a funkcí a jejího podílu na utváření smyslu analyzovaných textů. Cenné je také to, že autor věnuje pozornost i textům prakticky zapomenutým (např. próze J. V. Rosůlka Černožlutý mumraj), znovu obrací pozornost čtenářů k autorům postupně upadajícím v zapomnění (K. M. Čapek‑Chod) a analyzuje texty současné, a to nejen ty známé.

Ad: Petr Mareš: „Also: Nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti. Karolinum, Praha 2003, 233 s.; Petr Mareš: Nejen jazykem českým. Studie o vícejazyčnosti v literatuře. FF UK, Praha 2012, 181 s.