Fridrich Bridelius SJ opět neznámý?

Roku 1680 zemřel v Kutné Hoře jezuita Fridrich Bridelius; nakazil se morem při ošetřování nemocných. Zanechal za sebou nejen hojné plody misionářské činnosti, totiž počet obrácených duší, ale také rozsáhlé literární dílo zahrnující tvorbu vlastní i překladovou. Nejznámějším se stal drobný zpěvník Jesličky (1658), který vyšel během Brideliova působení v jezuitské tiskárně. V souvislosti s výročím jeho vydání se v listopadu 2008 uskutečnilo v Kutné Hoře mezioborové setkání literárních historiků, lingvistů, hudebních historiků a etnomuzikologů pod názvem Fridrich Bridelius SJ – stále nový a neznámý. Příspěvky z tohoto setkání vyšly jako čtvrtý svazek archivářské ročenky Antiqua Cuthna; jelikož nejde o knihu snadno dostupnou, je úkolem této recenze mj. zevrubněji informovat o jejím obsahu.

Sborník nese název Omnibus fiebat omnia. Kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619–1680). Už tím dává najevo, že Jesličky jsou sice jeho hlavním tématem, nicméně většina příspěvků se snaží dotknout i obecnějších otázek, jimiž se soudobé výzkumy starší české literatury a hudby zabývají. Editoři rozčlenili jednotlivé studie na oddíly Literární historie, Editologie, Hudební historie a etnomuzikologie, Varia. Jak sami v úvodním slovu přiznávají, největší podíl tvoří příspěvky literárněhistorické. Srovnatelné zastoupení má ještě muzikologie, obě zbylé oblasti působí, co se rozsahu týče, spíše jako marginální. Pouze text Petra Havlíčka upomíná na skutečnost, že Bridelius byl svými současníky viděn především jako kněz a misionář (Jezuitské misie v barokních Čechách. Náčrt podoby jezuitských rekatolizačních misií ve druhé polovině 17. století, s. 263–277). Havlíček se snaží přiblížit Brideliovu současnost pomocí širšího kontextu jezuitských misií.

Do širších souvislostí hudební kultury v prostředí jezuitských konviktů a seminářů uvádí čtenáře polský muzikolog Tomasz Jeż (Seminarium divarum Barbarae et Rosaliae v Kutné Hoře: dobový kontext barokní tvorby Fridricha Bridelia, s. 145–157). Také další hudebněhistorický příspěvek, jehož autorem je Vladimír Maňas, nesměřuje přímo k tvorbě Brideliově. Zaměřuje se na tisky, které vydávala náboženská bratrstva, na jejich typologizaci a možnosti využití ve výzkumech duchovní písně (Tisky barokních náboženských bratrstev jako hymnologický pramen, s. 158–167). Ačkoli k nim Maňas přistupuje primárně jako k hudebnímu prameni, otevírá tím nové pole i pro literární historii; jeho studie je o to cennější, že zohledňuje i německojazyčnou bohemikální tvorbu.

Těmito příspěvky lze uzavřít „kontext života“, limitovaný stručností záznamů o Brideliově životě; srov. úvodní přehled sestavený Annou Fechtnerovou (Fridrich Bridelius v záznamech jezuitských katalogů, s. 11–15). Zbylá část sborníku se věnuje Brideliovu literárnímu dílu. Z podtitulu sborníku by čtenář mohl očekávat vyváženější poměr „života a díla“. Dominanci „díla“ je samozřejmě nutno ocenit, na druhou stranu by bylo až hanlivé chválit českou hymnologii jednoduše za to, že se více než osobnosti autora věnuje samotnému textu. Ve prospěch většiny příspěvků je třeba říci, že se přes své poměrně úzké vymezení snaží vykročit i do širšího kontextu. Hlavním tématem kutnohorského setkání byly Jesličky, k nim se proto mnohé studie vztahují. Pouze některé připomínají i jiná Brideliova díla, bohužel pouze výběrově; čtenáři, který ve sborníku hledá souhrnné poučení o Brideliově tvorbě, zůstane mnoho utajeno.

Jan Linka se vrací k známé básnické skladbě Co Bůh? Člověk? (Logica coelestis aneb Setkání Fridricha Bridelia s Johannem Nadasim, s. 49–72). Zasazuje ji novým způsobem do kontextu ignaciánských duchovních cvičení a v posledku do souvislostí dobové literární tvorby, spolu s úvahami o žánrovém vymezení. Příspěvek Hany Bočkové se naopak obrací k méně oceňovanému Brideliovu spisu, veršovanému katechismu Křesťanské učení veršemi vyložené (K Bridelovu Křesťanskému učení veršemi vyloženému, s. 24–35). Připomíná, že Bridelius nebyl jen autorem exkluzivních básnických skladeb, ale že byl svými současníky oceňován především pro svou činnost misijní a katechetickou. Opět tím nastavuje soudobé literární historii zrcadlo jiných hodnotových měřítek, jak to naznačil už Alexandr Stich v úvaze Trochu bridelování i barokování vůbec._1 Pokud soudobá literární věda nevyčítá Komenskému, že kromě Labyrintu psal i učebnice latiny, proč by měla opomíjet Brideliův katechismus?

Posledním textem, který se týká jiného Brideliova díla než Jesliček, je rozbor pravopisu Duší v očistci (Ortografie Duší v očistci Fridricha Bridelia, s. 122–136). Jeho autorka, Veronika Steffal Vladimírová, zmiňuje na začátku jen jaksi mimochodem, že tento spis vyšel až po Brideliově smrti (1694); dále však s touto skutečností nepracuje. Otázkou je, nakolik může být přínosný pouhý popis ortografie jednoho tisku, jehož závěry jsou pouze ve smyslu „odpovídá tiskařskému úzu 17. století“ (s. 135). Bylo by přitom třeba více zdůraznit, že grafická stránka starých tisků má většinou velmi málo společného s jejich autorem, jak ostatně prokazuje i tento rozbor. Z podrobného popisu vychází také Pavel Kosek při své analýze grafiky Jesliček (Grafická stránka kancionálu Fridricha Bridelia Jesličky. Staré nové písničky, s. 95–112). Jeho příspěvek je cenný zvláště jako pokus určit pravidla distribuce velkých písmen a v konečném důsledku jako zamyšlení nad edičními pravidly pro zpřístupňování tisků ze 17. století. V tom lze spatřovat jednu z předností tohoto sborníku: ačkoli vychází z úzce vymezeného tématu, dotýká se řady ožehavých otázek současné české hymnologie. Mezi ně se řadí jak transkripční pravidla, tak i výzkum děl z hlediska soudobých estetických měřítek nepříliš hodnotných (Hana Bočková), editorské strategie a kompozice kancionálů‑textových svodů (Jana Nešněrová) aj.

Historická lingvistika by patrně mohla ke kontextu Brideliova života a díla přispět více než jen dvěma výše zmíněnými studiemi a prací Jiřího Novotného („Tys medovitá dílně…“, s. 113–121). Zařazení tohoto příspěvku do oddílu Editologie se jeví trochu jako rozhodnutí na základě nedostatku lepší možnosti. Problematické je pak zvláště Novotného zacílení na pojem „stred“ v Brideliově tvorbě. Možná by v tomto případě bylo vhodnější vyjít z literárněhistorického zázemí; takto celá práce bezvýsledně balancuje mezi lexikologií a včelařstvím. Ani ona příliš nepřispívá k využití námětů, které lingvistům Brideliovo dílo skýtá. Otázkou je, nakolik skutečně „nezůstává stranou ani editologie a lingvistika“ (s. 8), jak uvádějí v úvodním slově editoři; oddíl nazvaný Editologie je oproti literární historii a muzikologii nepoměrně kratší, „lingvistika“ se vytratila možná nejen z jeho názvu…

Jak příspěvek Pavla Koska, tak i práce Jiřího Novotného patří již k textům, které se věnují přímo Jesličkám. K nim se dále řadí několik příspěvků literárněhistorických a o něco rozsáhlejší oddíl muzikologický. Jan Malura se zaměřil na rozsáhlou meditativní skladbu Rozjímání o nebi, která otevírá vánoční oddíl Jesliček (Meditace o nebi nejen u Bridela, s. 73–81). Toto dílo je mu východiskem pro komparaci podobných „rozjímání“ v barokní tvorbě katolické i nekatolické. Pozoruhodné srovnání nabízí i studie Timotey Vráblové (Niekoľko poznámok k poetike slovenských barokových vianočných piesní, s. 82–94). Připomíná totiž slovenskou duchovní píseň, kterou česká hymnologie poněkud ahistoricky opomíjí; zároveň mimoděk ukazuje na nedostatečné propojení slovenských a českých výzkumů barokní hymnografie (při zpracování tohoto tématu by bylo vhodné více zohlednit repertoár Brideliových Jesliček). Jako významný přínos zmíněného příspěvku lze chápat snahu o terminologické vymezení vánočních písní (pastorela aj.), přičemž Vráblová není jediná, která se v tomto sborníku zamýšlí nad základními pojmy, s nimiž hymnologie pracuje.

Uvedený přehled literárněhistorických příspěvků k Jesličkám završuje úvaha Jany Nešněrové o celkové koncepci tohoto zpěvníku (Jesličky: struktura kancionálu, struktury v kancionálu, s. 36–48). Jde o zdařilý pokus popsat kancionál jako celistvé dílo redaktora, přičemž kritérium autorství jednotlivých písní má až sekundární úlohu. Toto východisko lze považovat za užitečné u větší části barokní hymnografie, a to vzhledem k jejím spletitým vazbám na starší i jinojazyčnou produkci. Výjimkou nejsou ani Jesličky, jak ostatně na jejich nápěvech ukazuje Tomáš Slavický (Staré nové písničky. Brideliova redakce nápěvů mezi předchozí tradicí a následnou recepcí, s. 168–206). Jeho příspěvek, nejdelší v celém sborníku, ukotvuje Jesličky do předchozí i následné hymnografické tradice. Při srovnávání nápěvů pracuje jak s prameny českojazyčnými, tak i latinskými a německými, tištěnými a rukopisnými; Jesličky ukazuje jako zpěvník inovativní, a přece pevně zasazený ve vývoji bohemikální duchovní písně.

Další recepcí Brideliových písní v lidovém zpěvu na Moravě a ve Slezsku se zabývá Věra Frolcová, která přesvědčivě interpretuje jejich hlavní úpravy (Dědictví Brideliových Jesliček v koledách na Moravě a ve Slezsku, s. 220–238). Údaje o slovenské recepci přidává Hana Urbancová (Bridelius a dokumentácia vianočného repertoáru na Slovensku v 19. a 20. storočí, s. 239–262) a pro české prostředí se o totéž pokouší Lubomír Tyllner (Bedřich Bridel a lidový zpěvní repertoár v Čechách, s. 207–219). Jeho východiskem však nejsou Jesličky, ale lidový zpěv, a proto je tento příspěvek spíše přehledem toho, co v Jesličkách (ve srovnání s lidovým zpěvem) není… Tyllnerova práce s Jesličkami se proto může jevit jako mírně povrchní, mj. i kvůli tezím typu: „V žádné z písní Jesliček se neobjevuje slovo koleda, koledník, koledovat“ (s. 208; slovo „koleda“ však najdeme hned v první sloce známé písně Veselé vánoční hody).

Poslední okruh tvoří tři texty, které by bylo možno označit za programové, případně metodologické. Každý z nich byl editory zařazen do jiné části sborníku; příspěvek Marie Škarpové do Literární historie (Hymnograf Fridrich Bridelius. Několik literárněhistorických poznámek k rozsahu pojmu, s. 16–23), zamyšlení Jiřího Sehnala do Hudební historie (Úkoly pro českou katolickou hymnologii, s. 137–144) a studie Miloše Sládka na závěr do nejmenšího oddílu Varia („Antonín Škarka nový a neznámý“ aneb Dobové okolnosti vydání souboru studií o Fridrichu Bridelovi, s. 278–284). Je náležité, že pozdější recepce Bridelia byla zmíněna alespoň Sládkem a Škarpovou. Technické oddělení obou textů vyvolává otázku, nakolik je oborové kritérium nosné při uspořádání sborníku tohoto typu. Stejně tak zařazení programové úvahy Sehnalovy doprostřed ostatních příspěvků, byť v čelo muzikologického oddílu, ukazuje, že tradiční dělení na jednotlivé vědecké disciplíny nevyhovuje interdisciplinárnímu přístupu, editory sborníku propagovanému.

Ne všechny příspěvky se totiž dokázaly povznést nad pojetí interdisciplinarity jako situace, kdy se každý za svůj obor vysloví k danému tématu, a tím jako by záležitost mezioborové spolupráce byla zdárně vyřešena. Také tento sborník nepředkládá čtenáři hotovou syntézu, nýbrž nabízí spíše široké spektrum možných pohledů na Bridelia a jeho dílo; s tím, že na výsledné zkušenosti se čtenář musí aktivně podílet. Hlubší možnosti využití interdisciplinarity při výzkumech barokní hymnografie naznačuje příspěvek M. Škarpové, a to v souvislosti s připravovanou edicí Jesliček (Kosek – Slavický – Škarpová). Ačkoli byly Jesličky, na rozdíl od větší části české barokní hymnografie, již edičně zpřístupněny (částečně Josefem Vašicou, Milanem Kopeckým a Michaelou Horákovou), nabízí se znovu jako materiál vhodný pro „precizování pojmového a metodologického aparátu“ (s. 16). Nepříliš rozsáhlý zpěvník Brideliův tak poskytuje příležitost uchopit barokní kancionál jako celek zasazený do kontextu doby a dobové produkce literární i hudební, bohemikální i nebohemikální.

Tyto souvislosti naznačují mnohé z výše uvedených příspěvků, byť na první pohled v podobě ne zcela přehledné. Drobná nejednotnost je znát i z rozdílných citačních úzů, které editoři záměrně ponechali v souladu se zvyklostmi jednotlivých oborů (s. 9); nejnápadnější je asi variování jména Fridrich/Bedřich Bridelius/Bridel. Protože se redaktoři rozhodli edičně sjednotit citace dobových textů (mimo příspěvky lingvistické), nebylo by patrně větším ústupkem ani zavedení jednoty do citací názvů tisků a jmen autorů; na druhou stranu vychází toto kolísání z dobové praxe a jakákoli varianta je dnes jen výběrem z rovnocenných možností.

Ani rozmanitost textů ve sborníku není třeba chápat negativně jako nejednotnost, ale spíše jako doklad onoho „omnibus fiebat omnia“ z Brideliova elogia. Bridelius – jezuita, misionář, hudebník, básník, překladatel, autor katechismů… se (nejen) v tomto sborníku „všem stal vším“. Mohl by se stát i jakousi emblematickou postavou české barokní hymnografie. Symbolizuje totiž široké rozpětí barokní literatury a kultury, která do sebe organicky pojímá díla vyšší i nižší, česká i cizojazyčná, vlastní i cizí; pro zachování pravidel žánru by lemmatem tohoto emblému bylo nejspíše ono „omnibus fiebat omnia“.

Zároveň by Bridelius mohl být i emblémem české hymnologie: právě na pojetí jeho života a díla se zřetelně odrážejí nejrůznější přístupy k české duchovní písni od prací Josefa Jirečka až do dnešní doby. Bridelius byl skutečně „všem vším“: nevýrazným jezuitským spisovatelem ve stínu Adama Michny i nově objeveným básníkem oslňujících metafor… Na otázku, čím je Fridrich Bridelius dnes, se snaží odpovědět právě tento sborník. Snad má skutečně být „vším“, tedy v prvé řadě celistvou osobností, jejíž život ani dílo nemůže být vytrženo z kontextu své doby. Tuto cestu k poznání Bridelia a české duchovní písně vůbec otevírá sborník možná kroky tápajícími, ale namířenými správným směrem.

Ad: Omnibus fiebat omnia. Kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619–1680). [Antiqua Cuthna 4, 2008.] Státní oblastní archiv v Praze – Státní okresní archiv Kutná Hora – Koniasch Latin Press, Praha 2010, ed. Marie Škarpová – Pavel Kosek – Tomáš Slavický – Petra Bělohlávková. 304 stran + 8 stran bar. obr. příl.

POZNÁMKY

_1
Alexandr Stich: Trochu bridelování a barokování vůbec. Literární noviny 5, č. 31, 1994, s. 7.