Sada náčiní pro studia pole
Pole je svět sám pro sebe. Krátce řečeno, účastníci jsou zde na sobě závislejší než na světě okolním. Jako komprimovanou definici by bylo možné například navrhnout formulaci tohoto typu: pole je systém vztahů mezi pozicemi obsazenými lidmi a institucemi, bojujícími o něco, co mají společné. Vezměme si jako příklad pole umění. Obývají jej umělci, kritici, galeristé, historici umění a další osoby. Existují zde instituce jako muzea umění a galerie, umělecké časopisy a kulturní stránky denního tisku, umělecké školy a katedry či ústavy dějin umění, akademie a stipendijní komise. Zmiňovaný boj se týká jedné společné věci, kterou je definice hodnotného umění a autority vyjadřovat se k uměleckým hodnotám.
Pojem pole načrtl Pierre Bourdieu v roce 1966. Stabilnější podobu pojem získal v několika teoretických pojednáních roku 1971._1 Od roku 1975 — včetně — publikovali Bourdieu, jeho spolupracovníci a žáci o jednotlivých polích velké množství empirických studií,_2 a později začal pojem pole přináležet k náčiní badatelů ve společenských a humanitních vědách po celém světě. Bourdieuova vlastní, doposud nejdůkladnější demonstrace toho, jak lze při analýze kulturních polí postupovat, byly Les Règles de l’art z roku 1992. Zde krátce představujeme několik klíčových pojmů a Bourdieuovo pojetí svérázu kulturních polí.
SADA NÁČINÍ
Kapitál jsou zjednodušeně řečeno symbolická a materiální aktiva. Bourdieu rozlišuje mezi různými druhy kapitálu: kulturní kapitál (kultivované užívání jazyka a obeznámenost s tzv. „lepší kulturou“, dovednosti ve Francii nabývané především v elitních školách), sociální kapitál (příbuzenské vztahy, přátelské styky, kontakty s bývalými spolužáky, skupinový duch) a kapitál ekonomický (materiální aktiva a rovněž znalosti pravidel her v ekonomice), jakož i mnoho specifičtějších typů kapitálu jako je „vzdělanostní kapitál“ (zkoušky), „vědecký kapitál“ (renomé ve světě učenců) nebo „literární kapitál“, tedy aktivum, které funguje jako symbolický kapitál tam, kde je mu přiznávána určitá hodnota. Řekněme, že inženýrská zkouška vytváří vzdělanostní kapitál, který je účinný jako symbolický kapitál v rámci pole hospodářství, nikoliv však pole literárního.
Habitem je míněn systém dispozic, který dovoluje lidem jednat, přemýšlet a orientovat se v sociálním světě. Habitus člověka se zakládá těmi zvyky, které si dotyčný osvojí v rodině a ve škole, a posléze funguje jako hluboce zakořeněný a často nevědomý vzorec chování. Habitus lze chápat jako ztělesněný kapitál.
Strategie jsou pokusy jednotlivců, skupin či institucí uhájit hodnotu svého kapitálového vlastnictví a ubránit nebo zlepšit své postavení. Takovéto pokusy jsou často více či méně nevědomé. Bourdieu tedy užívá termínu „strategie“ — tak jako pojmů „zájem“, „investice“, „výnos“ či „zisk“ — jiným způsobem než v běžném jazyce nebo ve slovníku ekonomie, kde bývají míněny představy vědomé a promyšlený kalkul.
Sociální prostor_3 je systém vztahů mezi pozicemi, zaujímanými různými sociálními skupinami (třídami, frakcemi tříd, profesionálními skupinami). Bourdieuovy studie sociálního prostoru tedy odpovídají tomu, co se v jiných badatelských tradicích nazývá třídní analýzou nebo studiemi sociální stratifikace. Dominantní třída je totéž co vyšší třída, která se podle Bourdieua sestává ze dvou velkých frakcí: na jedné straně stojí „ovládající“ ekonomická frakce, v níž hrají významnou roli ředitelé podniků, a na druhé straně se nachází „ovládaná“ kulturní frakce, do níž náleží univerzitní učitelé, umělci a spisovatelé._4
Pole lze, hledáme li co nejobecnější definici, definovat jako systém vztahů mezi pozicemi. Sociálním polem (nazývaným rovněž „pole boje“ či „konkurenční pole“) míní Bourdieu tu proměnnou oblast ve společnosti, kde lidé a instituce bojují o něco, co mají společného, například v literárním poli o právo posuzovat literární kvalitu. Každé autonomní pole má svůj specifický typ kapitálu, a pojem pole je mimo jiné nástrojem pro studium rozdělení kapitálu. Typická studie literárního pole je založena na informacích o vlastnictví kapitálu u spisovatele, kritika či nakladatele, a to jak co se týče specifického literárního kapitálu (který jim poskytuje věhlas mezi spisovateli a kritiky), tak ostatních typů kapitálu jako je kulturní, sociální, ekonomický nebo politický. Pole však lze i zkonstruovat například na základě informací o charakteristických rysech jednotlivých nakladatelství a časopisů. Pak se nejedná o sociální pole, nýbrž o pole institucí. Pojmu mocenské pole Bourdieu užívá, aby zachytil celý systém vztahů mezi všemi relevantními typy kapitálu, od uměleckého kapitálu přes právnický a politický ke kapitálu ekonomickému.
Lze rovněž na jedné straně rozlišit pole spotřeby, k němuž náleží čtenáři nebo obecenstvo, a na straně druhé především pole produkce, obývaná autory, umělci, kritiky, nakladateli, galeristy a tak dále. Jsou nazývána poli produkce, jelikož právě tady jsou vytvářena díla, hodnoty a představy o víře — ale také jsou zde vyráběni „producenti“, tj. spisovatelé nebo umělci. Zvláštním druhem polí produkce jsou kulturní pole (přesnější název je pole kulturní produkce), tedy umění, literatura, věda a náboženství, která zase mohou zahrnovat podpole jako je pole divadla, pole sociologie a tak dále.
Aby bylo možné příslušnou oblast analyzovat v Bourdieuově smyslu jako pole, je třeba, aby vykazovala dobře vyvinutou autonomii, tedy samostatnost ve vztahu k jiným polím a k okolnímu světu vůbec.
KULTURNÍ POLE PODLE BOURDIEUA
OBRÁZEK 1. Francouzské literární pole na konci 19. století (podle: Pierre Bourdieu: Pravidla umění, 2010, s. 167)
Obr. 1 znázorňuje strukturu francouzského literárního pole na konci 19. století. Podle Bourdieuovy historiografie v Les Règles de l’art dosáhly v této době umění a literatura autonomie, která neměla obdoby ani dříve, ani později.
Během prvních desetiletí 19. století ještě žádné autonomní literární pole neexistovalo. Pokoušeli li bychom se nakreslit obrázek zachycující tuto dobu, možná by vypadal jako planetární systém s Akademií na místě Slunce. Takový svět s jedním jediným mocenským centrem nazývá Bourdieu „aparátem“. Pole je něčím jiným: pole předpokládá existenci polarit mezi různými tábory či seskupeními a konkurenčními hierarchiemi hodnot.
Ani obrázek pole z 20. století by nebylo tak snadné nakreslit, neboť literatura se stala závislejší na komerčních zájmech, na politice a v posledních letech především na masmédiích.
Během půlstoletí od 30. let do 80. let 19. století (včetně tohoto desetiletí), ruku v ruce s rozvojem doktríny l’art pour l’art a modernismu, od Gautiera až k Mallarmému, však literatura nabývala stále více a více na samostatnosti. Výsledek, plně vyvinuté literární pole, charakterizují dvě polarity. Za prvé ta, která odlišuje intelektuální pól (nejzazší levá strana obrázku) od pólu komerčního (napravo). U intelektuálního pólu si stojí vysoko v kurzu vlastní kapitál pole: umění je zde uznáváno pro vlastní umění. Na této „polovině území“, kterou Bourdieu nazývá „podpole zúžené produkce“, soutěží umělci a spisovatelé především o uznání kolegů a konkurentů. Na protilehlém komerčním pólu platí naprosto jiné hodnoty: finanční zisk, úspěch u obecenstva nebo věhlas v kruzích udávajících tón jinde ve společnosti.
Druhá polarita se ve schématu táhne odshora dolů, od autorů, děl a žánrů nejuznávanějších k neuznaným. Nejuznávanějším neboli posvěceným (kanonizovaným) — Bourdieu rád užívá slova consécration znějícího nábožensky — v intelektuálním podpoli bylo parnasistické básnictví ve stopách Gautiera a Baudelaira. Je proto v obrázku umístěno do horního levého rohu. Nahoře uprostřed obrázku se nacházejí autoři schvalovaní Akademií a napravo měšťanské divadlo. Podél dolního okraje jsou umístěni neuznávaní „pisálkové“ a žánry, od uměleckých buřičů na levé straně k chudým pisatelům pro obživu na straně pravé.
Jednou z Bourdieuových hlavních tezí je, že tato struktura je stejná ve všech rozvinutých kulturních polích vždy a všude, a čím je pole autonomnější, tím zřetelněji. Samozřejmě, že se složení osob a hierarchie od jednoho pole k druhému a od jedné doby ke druhé mění. „Kulturní aristokraté“ v horním levém rohu obrázku bývali zpravidla před několika desetiletími mladými avantgardisty s útočištěm v levém rohu dolním; postavení vysoce oceňovaného žánru jako je psychologický román může během pozdního 19. století zaostávat v dolních částech diagramu. Ve svých základních rysech však tato struktura setrvala dodnes, máme li Bourdieuovi věřit: všechna zralá kulturní pole charakterizují dvě zmíněné polarity. Tvoří li například autonomní pole některý vědecký obor — což bude platit spíše pro teoretickou fyziku nebo historii než pro sociální práci nebo ošetřovatelství — pak je tím pádem toto pole strukturováno dvěma rozměry. První, „horizontální“ rozměr odlišuje základní výzkum od výzkumu aplikovaného. Druhý, „vertikální“ rozměr staví renomované starší badatele („vlevo“ ty, kteří se těší vážnosti v badatelských kruzích, „vpravo“ ty, kteří jsou spolčeni s průmyslem nebo státní politikou a administrativou) proti těm, kteří jsou mladší nebo hůře vybaveni vědeckým kapitálem.
OBRÁZEK 2. Sociální pole a prostor možností, 50. léta 19. století (volně podle P. Bourdieua, Pravidla umění, 2010)
Dalším charakteristickým znakem každého vyvinutého kulturního pole je to, že je napojeno na zvláštní prostor možností, tedy zcela specifický soubor dosažitelných orientačních bodů a alternativ jednání. Pole literatury má svůj vlastní rezervoár děl, žánrů a způsobů psaní, které jednotliví spisovatelé mohou použít nebo zavrhnout, rozvinout nebo zpochybnit — ale žádný z nich se nevyhne tomu, aby k tomuto stávajícímu prostoru možností nezaujal postoj. Obrázek 2 ilustruje Bourdieuovu diagnózu francouzského literárního pole během 50. let 19. století. V sociálním poli jsou pozice jako škola l’art pour l’art (Flaubert), realisté (Champfleury) a měšťanské divadlo (Dumas mladší). Prostor možností zahrnuje díla, žánry, stylové ideály a hierarchie hodnot, ke kterým musí zaujmout stanovisko všichni, kteří se v poli pohybují. Sociální pole má svou vlastní logiku a prostor možností také svou vlastní. Obě musí být zkoumány zvlášť, samy pro sebe. Proto by bylo scestné hledat ve Flaubertových sociálních životních podmínkách vysvětlení vzniku Madame Bovary (Bourdieu označil Sartrovu velkou studii o Flaubertovi za odstrašující příklad takového myšlenkového zkratu). Postavení, které zaujali Flaubert, Champfleury nebo Dumas mladší v rámci sociálního pole lze zmapovat analýzami toho, jak jsou jejich pozice a jejich habity, přístupy ke kapitálu a další vlastnosti v poměru k jejich soupeřům. Ale jejich přístupy k prostředkům literárním je třeba zkoumat jinak, a to ve vztahu k prostoru možností, v jehož rámci je román Madame Bovary definován vším tím, čím se technikou vyprávění, tematikou, stylem a tónem odlišuje od oblíbeného kousku měšťanského publika Dáma s kaméliemi, od Chieu Caillou a jiné literatury realistické provenience a od všech dalších děl a výrazových prostředků, které souhrnně tvoří prostor možností. Jak je naznačeno v obrázku 2, začal tento prostor v polovině 19. století vykazovat strukturu podobnou struktuře u sociálního pole literatury. Taková strukturální podobnost je podle Bourdieua příznačná pro kulturní pole s dobře vyvinutou autonomií. Podobnost struktury ale nelze brát jako samu o sobě danou. Dokonale provedená analýza kulturního pole vyžaduje separátní studie jednak sociálního pole, jednak prostoru možností. Teprve poté lze bez rizika, že analýza bude zkratkovitá, mezi nimi hledat homologie.
Všezahrnující výzkum tohoto typu by byl samozřejmě gigantickým úkolem. Dokonce i Bourdieuovy Les Règles de l’art, které stavěly na třiceti letech předběžných studií prováděných společně s mnoha spolupracovníky a studenty, jsou spíše badatelským programem než nějakým konečným bodem výzkumu. Pojem pole však může být v humanitních a společenských vědách použitelný i pro odborníky se skromnějšími ambicemi a bez přístupu ke štábu asistentů a administrativních pracovníků.
POLE A AUTONOMIE
Těchto devět jednoduchých pravidel slouží k určení stupně autonomie. To, že pole, řekněme pole literární, je autonomní, znamená mimo jiné, že vykazuje:
— svůj specifický typ kapitálu (literární kapitál je věhlas, kterému se těší jisté žánry, díla, spisovatelé a kritikové; tento kapitál existuje i ve ztělesněné podobě, a totiž jako schopnost spisovatele nebo kritika zacházet s literárními prostředky a jako jeho znalost dřívějších a soudobých bojů na poli literatury)
— základní strukturu definovanou výše zmíněnými polaritami (tedy dimenzí vyjadřující stupeň uznání a další s ní se křižující dimenzí, která vyjadřuje tíhu specifického literárního kapitálu)
— vlastní „prostor možností“ (srov. výše), jehož struktura se podobá struktuře systému vztahů mezi pozicemi v poli (jinak řečeno: vlastní prostor stanovisek, který je homologický s prostorem pozic)
— „obrácenou ekonomii“, čímž je míněno to, že účastníci si vysoce cení vlastního specifického kapitálu pole, přehlížejí materiální předpoklady činnosti a zlehčují komerční úspěch a ostatní „světská“ měřítka úspěchu; tato obrácená ekonomie je nejzřetelnější v té části pole, kde specifický kapitál váží nejvíce (na obrázku 1 nalevo)
— specifické typy nároků na přístup do pole, investic ve hře a zisků (odměna spočívá především v získání uznání a věhlasu jako autora či kritika)
— vlastní představy o víře (které Bourdieu nazývá doxou)
— specifické typy „hybných sil“, angažovanosti, oddanosti a zájmu (Bourdieuův pojem je illusio), které pobízí účastníky k provádění svých investic ve hře
— specifické instituce, které „puncují“ díla a spisovatele (Bourdieuův termín je „posvěcující instance“, příkladem je literární kritika, nejrenomovanější nakladatelství, literární historikové, akademie)
— a rovněž schopnost do vlastní logiky pole převést témata a diskuze importované z vnějšího světa (jako například v případě transformace sociálních nebo politických otázek do otázek literárního stylu)
Všechno toto musí samotné pole vykazovat, aby se mohlo nazývat autonomním. Znakem slabé autonomie je například to, že jako posvěcující instance autorizující spisovatele funguje politická strana nebo televizní moderátor, nebo že odměny spočívají v ekonomickém zisku místo v uznání mezi váženými kolegy — spisovateli, kritiky a nakladateli; k něčemu takovému docházet může. Dokonale autonomní kulturní pole je tak mezním případem, který ve skutečnosti nikde a nikdy neexistuje, i když Bourdieu je názoru, že francouzské umění a literatura na konci 19. století byly takovému stavu poměrně blízko.
Prosté napodobení modelu analýzy z Les Règles de l’art není vhodné, vyznačuje li se předmět bádání slabou nebo téměř neexistující autonomií. Teorie pole lze však přesto využít i v takových případech.
Otázka, zda je daná oblast autonomním polem, je vlastně celkem nezajímavá. Každopádně na ni nelze odpovědět prostým ano nebo ne. Pojem pole je konstrukčním náčiním při badatelské práci. Jedna a tatáž oblast, řekněme například literární kritika, může být z jedné perspektivy analyzována jako vlastní pole a z jiné perspektivy jako podřízené podpole v rámci literárního pole. Literární pole je součástí ještě rozsáhlejšího kulturního nebo intelektuálního pole, které zase v rámci celého mocenského pole tvoří protipól k poli ekonomickému. Literární kritiku knih pro děti lze analyzovat jako jednu oblast v rámci literárního pole, nebo jako součást pole výchovy dětí nebo možná, alespoň dříve ve 20. století, jako soubor pozic v rámci publicistického nebo intelektuálního dílčího pole s ženskou dominancí. Jak budou hranice v rámci polí a mezi nimi vytyčeny závisí na tom, jak si svůj předmět zkoumání zkonstruuje sám badatel. Cílem teorie pole není rozdělit svět na určitý počet fixních a hotových teritorií.
Nástroje analýzy jsou nejplodnější, jsou li užity ke zjištění těch sil, které autonomii posilují nebo oslabují, a tím pole vytvářejí nebo je rozbíjejí, a které za určitých okolností nechávají vyrůst plnohodnotným polím, ale které častěji působí v prostředí, kde je autonomie nerozvinutá, nestabilní a ambivalentní.
Nejlepším způsobem, jak rozhodnout, co náčiní obnáší, je vyzkoušet je v samotném badatelském řemeslu.
Z:
Donald Broady: Inledning: en verktygslåda för studier av fält. In: Kulturens fält. Daidalos, Göteborg 1998, s. 11–26, přel. Jan Dlask.
POZNÁMKY
_1
Champ intellectuel et projet créateur. Les Temps modernes, sv. XXII, č. 246, listopad 1966, s. 865–906; Champ du pouvoir, champ intellectuel et habitus de classe. Scolies, Cahiers de recherches de l’École Normale Supérieure, sv. I, č. I, 1971, s. 7–26; Une interprétation de la théorie de la religion selon Max Weber. Archives européennes de sociologie, sv. XII, č. I, 1971, s. 3–21; Genèse et structure du champ religieux. Revue française de sociologie, sv. XII, č. 3, červenec — září 1971, s. 295–334.
_2
Ranou empirickou studií bylo Bourdieuovo pojednání L’ ontologie politique de Martin Heidegger. Actes de la recherche en sciences sociales, sv. I, č. 5–6, listopad 1975, s. 109–156, rozšířená knižní verze v nakladatelství Minuit, Paříž 1988. Dvě další rané empirické analýzy, o polích módních tvůrců a o polích umění, literatury a divadla, byly publikovány v Actes de la recherche en sciences sociales sv. I, č. I, leden 1975, s. 7–36, resp. sv. III, č. 13, únor 1977, s. 3–43. Mezi četnými pozdějšími studiemi je třeba zmínit především dvě, které poskytují dobrý vhled do badatelské řemeslné práce, za prvé Homo academicus. Minuit, Paříž 1984, kde Bourdieu analyzuje své vlastní pole, pařížský univerzitní svět, a za druhé Les Règles de l’art. Genèse et structure du champ littéraire. Seuil, Paříž 1992 (česky Pravidla umění. Host, Brno 2010).
_3
Poznámka překladatele: u Bourdieua v podstatě synonymum pro (celou) společnost v kontrastu k jednotlivým dílčím polím; naopak souhrn všech jednotlivých polí tvoří sociální prostor.
_4
Na tomto místě se dále autor článku zamýšlí nad (ne)vhodností překladu Bourdieuho la classe dominante jako „vládnoucí třída“ (domination je běžný francouzský překlad pojmu Herrschaft z levohegeliánské tradice) s tím argumentem, že slovo vládnout (härska) má v současné švédštině příliš hodnotový přídech.
