Skici

Moskva je město, kde ti nikdo nebere svobodu.
Vítězslav Nezval, Neviditelná Moskva

Porovnání a modelace toho, co je žádáno.

I. Záhoř a kříž

Ale tomu nerozumím,
kterak strom ve tvaru kříže,
mrzce nízkého tak dřeva,
moh’ by vůbec symbol býti…
(P. Calderón de la Barca: Korunovaná pokora rostlin, přel. J. Vrchlického, 1901)

Obdiv a odmítání, obliba i nezájem; jedni, kteří ve Stifterových prózách čtou stále živé, nadčasové poselství, a druzí, pro které je tento autor už jen mlčícím, dávno mrtvým klasikem. Dílo Adalberta Stiftera provázejí oba protikladné postoje. Literární historie s fakty o této proměnlivé a nejednoznačné recepci pracuje, sama však tomuto autorovi – stejně jako jiným – určuje svoji vlastní, mnohem vymezenější pozici, která má především zapadat do dané koncepce výkladu národních dějin. Německá historiografie řadí Stiftera mezi své nejvýznamnější spisovatele 19.

* Sládkův smuteční cyklus (zařazený do Spisů básnických 1907 pod titulem Písně smuteční) má mimořádný význam. Dokládá, jak přesvědčivě byl jeho autor schopen navazovat na daleko sahající tradici vlastním básnickým činem. Řadou příznaků hlásících se k anonymitě lidové poezie se jeho sbírka přiřazuje k písním pohřebním, jak je zachoval soubor Karla Jaromíra Erbena (Erben 1864) i pozdější vydání Národních písní moravských (Bartoš 1901).

Being a Czech decadent was by no means an easy thing. Among contemporaries from Vrchlický to Dyk, and in the eye of later Czech literary history, the decadence has been seen as a mere replication of foreign fashions (Macura 1990) – imitative as literature, and somewhat ludicrous as lifestyle. Accepting the common premise that “an artist and a writer has to take root in the midst of what he lives in, and draw his strength from that” (Peroutka 1924, p. 73), one could easily ridicule Czech decadence the way Ferdinand Peroutka did in his 1924 sociological essay Jací jsme:

Nejsem polnicí, jež hlásat velké věci
byla vyvolena,
jen v brázdě pěnicí, která než dozpívá,
snad bude uhoněna.

(Motto básnické sbírky Zdenky Košákové: Chudý přínos)

V tradičních popisech tvorby českých spisovatelek 19. století převládá spíše přesvědčení o tom, že interpretace jejich sentimentalistického či realistického díla nepůsobí žádné problémy. Jejich popisy vesnického prostředí nebo národního života formou tendenčních románů nebo menších prozaických útvarů obvykle při výkladu nepůsobily velké potíže, kdežto díla, která se vymykala běžným interpretačním schématům, bývala často opomíjena._1

Ma-Fa, Marie Fantová (1893–1963) byla ve dvacátých letech minulého století jedním z nezpochybnitelných hvězdných jmen Lidových novin. Založila a šest let vedla ženskou rubriku v tomto deníku, psala povídky, úvodníky a fejetony, které se pravidelně objevovaly v prestižních vydáních novin (sobotním a především nedělním) vedle fejetonů Čapkových, Bassových, Poláčkových, Weinerových nebo Kischových. Její závratná žurnalistická kariéra, která začala v roce 1920 v Tribuně, skončila náhle o devět let později – poté se Fantová věnovala především překládání.

Za posledních dvacet, pětadvacet let se staly ve světě nemluvňat právě takové změny ve směru osobní dopravy, jako ve světě dospělých. Ti – jsou-li ovšem z privilegovaného rodu „pánů v krytém voze“ – jezdí nyní místo v ekypážích, faetonech, fiakrech, drožkách a bryčkách skoro výhradně jenom v autech a taxích.

Vstup: Růžena Svobodová F. X. Šaldovi...