Skici

1.0 Introduction

Was weiss der Mensch eigentlich von sich selbst! Ja, vermöchte er auch nur sich einmal vollständig, hingelegt wie in einem erleuchteten Glaskasten, zu percipiren? Verschweigt die Natur ihm nicht das Allermeiste, selbst über seinen Körper, um ihn, abseits von den Windungen der Gedärme, dem raschen Fluss der Blutströme, den verwickelten Fasererzitterungen, in ein stolzes gauklerisches Bewusstsein zu bannen und einzuschliessen!

Pri sledovaní prác o expresionistickej línii českej literatúry začiatku 20. storočia je nápadné, že v eseji o českej podobe expresionizmu zastrešil L. Kundera Čapkovu zbierku próz Lelio a básne B. Reynka identickým estetickým princípom ako tvorbu Richarda Weinera. Nehovoriac o štúdii J. Chalupeckého predstavujúcej R.

Literární a výtvarné dílo Jindřicha Štyrského, přestože je žánrově velmi různorodé (obsahuje jak literárněkritické črty, články o fotografii a malířství, manifesty a autobiografické eseje, tak uměleckou prózu a básně) a technicky i výrazově invenční (olejomalba, kresba, různé druhy vizuální a vizuálně‑textové koláže, fotografie), upoutává pozornost úporným a nepřehlédnutelným opakováním určitých témat a motivů.

Na osobité rysy vícejazyčných textů, tedy textů, které v sobě zahrnují prostředky dvou nebo více národních jazyků, se u nás soustavnější odborná pozornost zaměřuje zhruba od poloviny devadesátých let (srov. např. Macurová – Mareš 1996); o dílčí syntézu se pokusila má monografie „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti (Mareš 2003), jež obsahuje návrh teoretického aparátu pro popis tohoto fenoménu a aplikuje jej zejména na vybraná díla české literatury 19. a 20. století.

Úvod

Zabývat se problematikou vztahu exotismu a intertextovosti je obtížné především proto, že oba pojmy nemají v oblasti literární teorie ani jednotný výklad, ani nejsou přesně vymezené.

Kdokoliv by se pokoušel hledat v tomto vyprávění důvod, proč bylo sepsáno,
bude stíhán.
Kdokoliv by se pokoušel hledat v něm mravní poučení,
bude vypovězen.
Kdokoliv by v něm hledal zápletku,
bude zastřelen.
(Mark Twain, Dobrodružství Huckleberryho Finna)

Pravda jedné ze záhad umění a svědectví síly jeho logičnosti tkví v tom,
že každá radikální důslednost, i ta, která se nazývá absurdní,
končí v něčem, co je podobné smyslu.
(Theodor W. Adorno, Estetická teorie)

Cesta ke stylu vede přes loutku…
(Oskar Schlemmer)

Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, tedy ještě ve svobodném tvůrčím prostředí, které je však už poznamenáno hlubokými rozpory, vzniká nový básnický diskurz, jehož východisko je paradoxní: skutečnost hrozí chaosem, ale je zároveň rozpoznána jako jediný zdroj, v němž je možné hledat řád vlastní existence.