Výzkumy vícejazyčnosti v literatuře (Zahraniční knihy a domácí studie)

Na osobité rysy vícejazyčných textů, tedy textů, které v sobě zahrnují prostředky dvou nebo více národních jazyků, se u nás soustavnější odborná pozornost zaměřuje zhruba od poloviny devadesátých let (srov. např. Macurová – Mareš 1996); o dílčí syntézu se pokusila má monografie „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti (Mareš 2003), jež obsahuje návrh teoretického aparátu pro popis tohoto fenoménu a aplikuje jej zejména na vybraná díla české literatury 19. a 20. století. Shrnutí dosavadních výzkumů, které tato práce také obsahuje, bych zde chtěl doplnit informacemi o několika novějších zahraničních publikacích, jež nesporně přispěly – jak v oblasti teorie, tak pokud jde o analýzu textů, především literárních – k hlubšímu poznání problematiky. Na to pak ještě naváže přehled českých (respektive slovenských) studií, které se v posledních letech textovou vícejazyčností zabývaly.

Wolfgang Moser: Xenismy

Disertace rakouského badatele Wolfganga Mosera (Moser 1996) mně v době přípravy monografie „Also: nazdar!“ nebyla dostupná. Vznikla už v první polovině devadesátých let (byla obhájena na univerzitě ve Štýrském Hradci v roce 1994), její promyšlená koncepce a množství instruktivních dokladů (mimo jiné i z české literatury) z ní ovšem činí práci, která si stále zasluhuje důkladné představení.

Jak ukazuje i titul disertace, v centru Moserova uvažování stojí pojem‑termín xenismus (utvořený na základě řeckého výrazu xenos „cizí, cizinec“). Obecně lze podle autora xenismy chápat jako jevy (nejen jazykové), jejichž prostřednictvím se vytváří „pocit“ cizosti (s. 15)._1 Pro potřeby svého výkladu Moser ovšem chápání xenismů zřetelně zužuje a specifikuje. Xenismy pak pro něho jsou jazykové prvky, které se záměrně užívají s cílem poukázat na cizí jazyk, resp. jeho nositele, a to tak, aby cizost byla v daném („našem“) komunikačním společenství identifikována. Z toho vyplývá, že v postavení xenismu může vystupovat jen to, co je jako cizí v komunikačním společenství známo, co je za ně pokládáno (s. 17). Základem xenismů je naše představa o cizím, která nemusí mít vůbec nic společného s tím, co se v jazyce, na nějž se vyjádření vztahuje, skutečně vyskytuje; pseudocizí element se svým účinkem neliší od elementu skutečně cizího. (Např. k naznačení ruštiny někdy v německém prostředí slouží zrcadlově obrácené psaní písmena R, tedy Я, které odpovídá ruskému grafému ja; pro německé komunikanty však má stále platnost R – s. 25–26.)_2 Charakteristické tak je, že se cizí jazyk neužívá ve své reálné podobě, nýbrž je – nejednou velmi svévolně – napodobován; objevuje se jen ve fragmentech, bývá různě deformován či redukován na jednotlivé rysy (třeba jen na příznačné diakritické znaménko, jako je å v severských jazycích). Za základ pro fungování xenismů se pokládá zavedení a na straně recipienta rozpoznání odchylky od jazykové normy, která se zároveň pojímá jako výsledek působení normy jiného jazyka (s. 34). Instruktivně to ukazuje tento Moserův příklad:

Jestliže například mluví Čech německy, má tendenci delabializovat labiální předojazyčné vokály. Jde o interferenční jevy, protože v jeho mateřštině se nevyskytují vokály /ø/ a /y/. Někdo, kdo chce napodobit Čecha, může právě tento fenomén použít jako xenismus (s. 34).

I když to v práci není uvedeno zcela explicitně, je zřejmé, že xenismy mohou vystupovat ve dvou hlavních variantách (srov. zvl. s. 20). V prvním případě se uplatňuje odkaz na přítomnost cizího jazyka, resp. na jeho nositele. V druhém případě se naopak modeluje situace, kdy se mluvčí či pisatel vyjadřuje v jazyce, který je pro něj cizí (a který zpravidla představuje jazyk komunikačního společenství, jež s danými xenismy pracuje). Z toho lze dále odvodit, že citovaný příklad delabializace vokálů může být využit pro obě varianty: může naznačovat, že určitý mluvčí ve skutečnosti používá češtinu i že Čech hovoří německy.

Závažným důsledkem Moserova vymezení xenismů je fakt, že se sféra tohoto fenoménu nekryje s vícejazyčností textu. Mimo okruh jejich působnosti zůstává např. situačně podmíněné střídání kódů, korektně formulované pasáže v jiném jazyce včleněné do textu či cizojazyčné citáty. Při převedení do pojmoslovné soustavy, kterou jsem zavedl v knize „Also: nazdar!“, by xenismy mohly odpovídat několika různým formám vícejazyčnosti: evokaci (výskyt jednotlivých prvků cizího jazyka poukazující na vyjádření v tomto jazyce) a především deformaci (použití nenoremních, zkomolených jazykových prostředků), interferenci (nepřímé ovlivnění formulací v jednom jazyce prostředky a strukturami jiného jazyka), hybridizaci (propojení lexikálních, slovotvorných, morfologických a syntaktických prostředků několika jazyků) a simulaci (nápodoba určitého jazyka, která má vyvolat představu tohoto jazyka, avšak nevytváří smysluplné sdělení v něm)._3 Podstatná je dále zdůrazněná podmínka záměrnosti vyjádření, jež jsou charakterizována jako xenismy. Jsou‑li příslušná vyjádření zahrnuta do uměleckého textu (promluvy postav), je možno fakt záměrnosti obecně vztáhnout k nadřazenému vypravěčskému subjektu. Podobně lze se záměrností asi zpravidla počítat třeba v rámci reklam. Nepochybně však existují případy, kdy je záměrnost určité formulace (jež by měla rozhodovat o zahrnutí mezi xenismy) sporná, resp. neprokazatelná. Další otázkou je, nakolik se záměrnost zvolené podoby vyjádření stává relevantní pro interpretaci na straně recipientů.

Na druhé straně xenismy v Moserově vymezení nepředstavují pouze jev textový (resp. aktivující se v rámci textu), ale vystupují také jako součást jazyka či některé jeho variety (tzv. konvenční xenismy – s. 26). Autor v disertaci mj. podává obsáhlý výčet výrazů, které mají ráz imitací rysů cizího jazyka (nejednou ovšem rysů jen domnělých). Zejména jde o pojmenování příslušníků různých etnik např. podle typických rodných jmen a příjmení, jmen historických a literárních postav, názvů jídel či výrazů užívaných v řeči: Ivan „Rus“; Pospischil „Čech“ (ve vídeňské němčině); John Bull „Angličan“; biftecks „Angličané“ (ve francouzštině); Copak/Zopak „Čech, Slovák“ (ve vídeňské němčině) atd. (s. 159–179).

Mezi nesporné přednosti Moserova pojednání patří pečlivá a zároveň komplexní klasifikace xenismů (s. 20–29). V první řadě jsou tak rozlišeny xenismy kotextuální (tedy vnášející – zejména prostřednictvím deformace – cizost do jazyka, jenž je bází textu) a implantované (tj. zahrnující prvky jiného jazyka, k němuž se poukazuje)._4 Vedle toho se pracuje mj. s distinkcí mezi plně dekódovatelnými a redukovanými xenismy (v prvním případě jsou přístupné i denotace jazykových znaků, v druhém pouze konotace – např. „toto je čínština“) nebo mezi precizními a vágními xenismy (první se vztahují ke konkrétnímu jazyku, druhé vedou jen k přibližnému přiřazení – severský jazyk, orientální jazyk apod.). Vytváří se tak aparát, který umožňuje značně detailní a diferencovaný popis sledovaného fenoménu.

Neméně podnětná je analytická složka disertace: Moserovy příklady uplatnění xenismů jsou vskutku pozoruhodné. Nejprve se autor v obsáhlé kapitole (s. 38–85) věnuje francouzské sérii komiksů o Asterixovi a jejím překladům do různých jazyků. Fakt, že v příbězích vyprávěných tímto komiksem vystupují příslušníci mnoha národů, jejichž jazyková cizost je rozmanitě vyjadřována a naznačována, a že se tato skutečnost dále diferencovaně projevuje v překladech, se stává vhodným východiskem pro uvedení typologie xenismů podle jednotlivých jazykových rovin. Hojné citáty dokládají, že cizost může být znázorněna na fonetické rovině (prostřednictvím grafických poukazů na nenoremní výslovnost), na rovině grafických prostředků (speciální grafémy a diakritická znaménka; nápodoba psacích soustav, jako jsou staroegyptské hieroglyfy nebo řecké písmo; typy písma, např. gotická fraktura), na rovině morfematické (mj. slovotvorné přípony: řecké ‑os apod.), lexikální (cizí slova, kalky) a v menší míře i syntaktické (pozice přívlastku). Vedle toho rozbor podává také důkazy úzké vazby mezi cizím a známým, tedy toho, jak se v překladech transformuje originál podle vlastního pojetí cizosti (např. v překladu do švédštiny musel být poukaz na severský původ mluvčího posílen zavedením specifických grafémů z islandštiny).

Právě na problém překladu xenismů se soustřeďuje následující kapitola (s. 86–129). Bází se stává román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka (1921–1923), jenž jak známo obsahuje mnoho pasáží v cizích jazycích a v bohaté míře využívá deformaci jazykového vyjádření. Autor obdobně systematickým způsobem jako v případě Asterixe porovnává úryvky z originálu s různými překlady a sleduje, jak tyto překlady s xenismy operují:_5 ponechávají původní formulaci, snaží se najít ekvivalentní prostředek, vypomáhají si připojenými poznámkami nebo poukaz na cizost eliminují. Mimo jiné se ukazuje, že německá verze jen s velkými obtížemi naznačuje deformovanou češtinu v řeči postav, jejichž mateřským jazykem je právě němčina (nekorektní němčina u rodilých mluvčích tohoto jazyka vytváří nenáležité konotace), nebo že překlad do geograficky vzdálenějšího jazyka, jako je angličtina, tenduje k omezení počtu xenismů.

Druhá část disertace (s. 131–254) přechází od soustředění na vlastní jazykovou problematiku k obecnější sémiotické perspektivě a pokouší se charakterizovat status xenismů na základě vybraných teoretických koncepcí. Předmětem úvah se tak stává vztah xenismů k reprezentovanému objektu (jsou popsány jako znaky ikonické), jejich funkce podle Bühlerova a Jakobsonova modelu a konečně problematika konotací, jež jsou s nimi spojeny. I tento oddíl práce se vyznačuje promyšleností výkladu, ve vztahu k první části, jež představuje operativní pojmoslovný aparát a podává ukázku jeho aplikace, je však spíše zajímavým doplněním.

Monika Schmitz‑Emansová: Mezi Babylonem a letničním zázrakem

V pojednání německé badatelky Moniky Schmitz‑Emansové (Schmitz‑Emans 1997), profesorky na univerzitě v Bochumi, představuje výzkum vícejazyčnosti v literatuře součást projektu zaměřeného značně obecněji. Předmětem autorčiny pozornosti jsou různé formy reflexe jazyka a jazykových experimentů v moderní literatuře, v jejichž pozadí stojí pocit krize jazyka, vědomí o jeho problematičnosti, „falešnosti“, nepřesnosti, odtrženosti od pojmenovávaných jevů. Krize jazyka přitom, jak Schmitz‑Emansová zdůrazňuje, neznamená jen něco negativního. Přináší i „odklon od falešných samozřejmostí“ (s. 45), stává se podnětem pro verbální a poetickou produktivitu. Kniha se snaží popsat a interpretovat čtyři podoby reakcí na krizi jazyka, majících ráz výprav na jeho hranice: vedle uplatnění různých jazyků v textu se zabývá nonsensovými texty, zvukovým, resp. artikulačním básnictvím, jež se vyhýbá existujícím slovům, a konečně konkrétní poezií._6

Kapitola, která pojednává o bilingvální a multilingvální literatuře (Bi‑ und multilinguale Dichtung, s. 49–105), vystupuje v knize do popředí jak svou pozicí (série výkladů o experimentech s jazykem je jí zahajována), tak i tím, že na rozdíl od následujících kapitol akcentuje literárněhistorickou dimenzi a sleduje kořeny probíraného fenoménu ve starověku a středověku. Přitom však Schmitz‑Emansová neusiluje o přísně systematické podání ani o úplnost materiálu; často se kruhovitě vrací k témuž a variuje dřívější tvrzení v poněkud odlišných souvislostech. Mnohdy se vedle sebe kupí příklady různých forem vícejazyčnosti a obsáhlé pasáže jsou věnovány specifice konkrétních textů. Navíc jsou probírané jevy střídavě nahlíženy z literárněvědného a ze spíše filozofického hlediska. Pokus podat zde vyvážený souhrn všeho podstatného, co práce přináší, by tak zřejmě byl odsouzen k nezdaru; výklady umožňují různá čtení podle toho, na která místa se soustředíme. To ostatně také odpovídá autorčinu důraznému odmítnutí existence jakoby předem daného, jediného náležitého smyslu textu.

Východiskovým symbolickým rámcem, k němuž se podávané úvahy stále znovu odvolávají, se stávají dvě události, o nichž vypráví bible: na jedné straně je to proslulý mýtus o stavbě babylonské věže a božím trestu ve formě zmatení lidských jazyků, na druhé straně tzv. letniční zázrak v Jeruzalémě, zmiňovaný ve Skutcích apoštolů, jenž přinesl momentální potlačení jazykové různosti: shromáždění příslušníci rozmanitých národů „byli naplněni Duchem svatým“ (Sk 2, 4) a navzájem si rozuměli, protože každý slyšel řeč ve svém rodném jazyce. Tím se zřetelně vymezuje sféra působnosti vícejazyčných textů. Prostor konstituovaný vztahem Babylonu a Jeruzaléma funguje „jako šifra napětí mezi nerozuměním a rozuměním, mnohostí a jednotou, ztroskotávající a úspěšnou komunikací“ (s. 54).

V přehledu vývoje literární vícejazyčnosti Schmitz‑Emansová poukazuje na to, že v minulosti bylo střídání jazyků v textech v zásadě neproblematické: jazyky byly brány jako nástroje vhodné pro určitou formu diskurzu a pro realizaci určité funkce (s. 56–61). Až s novodobým hodnotovým zatížením jazyků a vyzdvižením výlučného postavení mateřštiny se ustaluje povědomí o mnohosti jazyků jako příčině vzájemné sociální, politické a kulturní separace lidí a spolu s tím také pocit roztříštěnosti lidského světa; zásadní důležitost získává hranice mezi jazyky a protiklad mezi „naším“ a cizím (s. 55–57). Schmitz‑Emansová pak popisuje různé možnosti reakce na tuto situaci. Jednu variantu představuje „inscenace jazykového zmatení“ (s. 69); jako vrcholnou realizaci takového postupu uvádí autorka Joyceovo dílo Finnegans Wake (1939) a také básnické experimenty Ernsta Jandla. U Joyce se přitom uplatňuje nikoli pouze „aditivní“, syntagmaticky realizovaná vícejazyčnost, ale i vícejazyčnost „syntetická“, spočívající v tom, že jeden element může být pojímán jako součást několika jazyků (s. 67); obdobně u Jandla dochází jakoby k postupnému přemísťovaní hranic mezi jazyky (v básni chanson se od verše „l’amour / die tür / the chair / der bauch“ přeskupováním prvků dospívá např. k verzi „le tür / d’amour / der chair / the bauch“ – s. 70). Projevuje se ale také snaha potlačit platnost zmíněných mezijazykových hranic, zvláště tím, že zvuková dimenze textu získává převahu nad složkou sémantickou (s. 64). V pozadí pak může stát utopická touha básníků po původním, mytickém jazyce, „v němž by byly zrušeny hranice nejen mezi jednotlivými idiomy, ale také mezi slovy a věcmi“ (s. 90).

Velmi důležitou součást analýzy vícejazyčnosti představuje poukaz na ambivalentní platnost cizosti a nesrozumitelnosti: Cizojazyčnost v textu s sebou přináší také potřebnou konfrontaci posluchačů či čtenářů s hranicemi jejich chápání (s. 95) a nesrozumitelnost v sobě paradoxně zahrnuje bohatý významový potenciál; i setkání s nesrozumitelným může být produktivní, jak instruktivně dokládá povídka Johanna Petera Hebela Kannitverstan (1811), v níž „nesprávně pochopené cizí slovo vyvolává v hrdinovi příběhu a zprostředkovaně i ve čtenáři proces poznání, který by při hladkém fungování komunikace vyvolán nebyl“ (s. 80). Obecně je pak přítomnost cizosti schopna produkovat zkušenost rozrůzněnosti a plurality jako pozitivního, obohacujícího činitele (s. 103 aj.).

Zároveň podněcuje akcent na vícejazyčnost uvědomění si „nesamozřejmosti veškeré řeči“ (s. 92), toho, že jazyk nám neumožňuje přístup k bezprostřední skutečnosti (s. 97), ale vždy znovu ve své jedinečné podobě skutečnost konstruuje. Autorčiny úvahy tak vyúsťují do poststrukturalisticky založeného závěru, že je třeba přijmout model poznání, „podle něhož neexistuje žádný poslední důvod mimo nekonečnou hru reprezentací“ (s. 103).

Multilingvální literatura ve 20. století: vícejazyčnost jako estetický a sociokulturní fenomén

Monika Schmitz‑Emansová je také jedním z editorů rozsáhlého sborníku Multilinguale Literatur im 20. Jahrhundert (Schmeling – Schmitz‑Emans 2002). Řada tvrzení a příkladů z její výše probírané knihy se objevuje i v (nepodepsaném) úvodu ke sborníku. Dvacet příspěvků, které svazek obsahuje, ovšem na literární vícejazyčnost nahlíží z řady rozmanitých úhlů a prezentuje ji na velmi diferencovaném materiálu. Osobitým upozorněním na důležitost vícejazyčnosti v lidském světě se navíc stává fakt, že se ve sborníku střídají studie psané ve třech jazycích, němčině, angličtině a francouzštině; národnostní složení autorů je ještě značně pestřejší.

Alespoň přibližnou orientaci, pokud jde o zaměření příspěvků, umožňuje rozčlenění sborníku do čtyř oddílů. Není nutné ani účelné vyjmenovávat všechny autory, soustředíme se proto na ty práce, které jsou pro jednotlivé části sborníku reprezentativní, nebo se naopak z tematických rámců produktivně vymykají.

První z oddílů charakterizuje podle editorů zaměření na problematiku vícejazyčnosti v rámci literárního modernismu a dále uplatňování primárně estetického hlediska. Tématem výkladů se tak opakovaně stávají zejména klasická modernistická díla Ezry Pounda, T. S. Eliota a Jamese Joyce, v nichž se výskyt prvků různých jazyků stává velmi důležitou složkou textové struktury (studie Wladimira Krysinského, Geralda Gillespieho, Petera Firchowa). Uplatnění vícejazyčnosti je interpretováno jednak na pozadí literární tradice, jednak jako reflex interkulturních vztahů. Spolueditorka sborníku Monika Schmitz‑Emansová se ovšem zaměřuje na zcela jinou problematiku. V návaznosti na své už dříve zveřejněné koncepce analyzuje osobitý poetický projekt z roku 1998. Němec Herbert Schuldt a Američan Robert Kelly tehdy realizovali několikanásobnou metamorfózu Hölderlinovy básně U pramene Dunaje (Am Quell der Donau, 1801): Kelly, neovládající němčinu, převedl čtený Hölderlinův text do podobně znějících anglických slov, ta pak byla Schuldtem zase přeložena do němčiny a celý postup se několikrát opakoval. Podle Schmitz‑Emansové tyto iritující operace dokládají přínosnost neporozumění a jsou představením dvou polarizovaných přístupů k jazyku, naivně optimistické, resp. utopické víry v jednotu zvuku a smyslu, a tedy vlastně v neexistenci vícejazyčnosti, a na druhé straně vědomí diference mezi zvukem a smyslem (s. 72)._7

Obsahem druhého oddílu mají být otázky literární vícejazyčnosti, která je determinována procesy migrace a pobytem autorů v exilu a rovněž užíváním různých jazyků v rámci jednoho regionu. Nacházíme zde tak především monograficky pojaté příspěvky, jež jsou věnovány spisovatelům, kteří se pohybovali mezi několika jazykovými sférami (Eugene Jolas, Vladimir Nabokov, Danilo Kiš). Širší a bezesporu zajímavý pohled přináší článek Marie‑Anne Hansen‑Paulyové, který probírá situaci v literatuře Lucemburska, země, kde se běžně užívá francouzština, němčina a lucemburština (původně německý dialekt, uznaný v roce 1984 jako národní jazyk) a kde se prosazují i jazyky přistěhovalého obyvatelstva (italština, portugalština). Autorka dokládá, že volba lucemburštiny s sebou nese průzkum možností jazyka, jenž má malou literární tradici, a na druhé straně se stává prostředkem pro hledání identity subjektu, který se tímto jazykem vyjadřuje (s. 151). Závěrečné příspěvky oddílu pak mají spíše ráz „klasických“, především na estetickou složku orientovaných výkladů funkcí cizojazyčných elementů v textech. Dorothea Lauterbachová interpretuje francouzská slova v románu Rainera Marii Rilka Zápisky Malta Lauridse Brigga (Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, 1910) jako faktor, jenž podporuje rozvoj tematické i narativní struktury textu založeného na symbolistické poetice a jejích decentralizačních technikách (s. 185–186). Stéphane Michaud probírá vícejazyčnost ve vybraných dílech Friedricha Nietzscheho, Franka Wedekinda a Lou Andreas‑Salomé; jejím jádrem je podle Michauda v prvním případě snaha demontovat mechanismus znaků a odhalit skrývanou lež, v druhém případě poukaz na nesmyslnost a nehumánnost světa a konečně v třetím úsilí o oživení niterné zkušenosti.

Následující oddíl staví do centra pozornosti vztahy mezi kulturami, zejména jejich míšení a prorůstání, které bývá výsledkem napětí mezi kulturou kolonizující a kulturou kolonizovanou; s tím pak souvisí i konfrontace různých jazyků a jazykový synkretismus. Tuto problematiku exemplárně představuje K. Alfons Knauth ve studii o brazilském modernismu, která se soustřeďuje hlavně na reprezentativní dílo tohoto směru, román Macunaíma (1928) od Mária de Andrade. Autor v důkladné analýze ukazuje, že román, jenž stvrzuje specifičnost brazilské identity jako syntézy evropského, indiánského a afrického etnika a příslušných kultur, ve své verbální složce propojuje záznam mluvené portugalštiny s prvky jazyka tupi či afrického jazyka joruba, takže se utváří „rizomatický les tropického jazyka“ (s. 222). Hudebnost vzniklé směsi zároveň podle Knauthova metaforického vyjádření vyvolává ozvěnu Ursprache, orfického univerzálního jazyka založeného na rytmu a melodii (s. 224).

Závěrečný čtvrtý oddíl sborníku přináší zřetelné rozšíření dosavadní perspektivy: Východiskem zahrnutých textů se stává široká bachtinovská koncepce vícehlasí (plurilingvismu) nebo extenze pojmu jazyka mimo verbální sféru – vícejazyčnost pak zahrnuje i relace mezi slovy a neverbálními, zejména ikonickými kódy. Z hlediska dosud sledovaného užšího chápání jazyka si zasluhuje pozornost příspěvek Clause Clüvera o konkrétní poezii (integrující verbální a vizuální dimenzi) jako „psaní v mnoha jazycích“ (s. 311). Clüver ve své „komentované miniantologii“ shromáždil velké množství dokladů mezinárodnosti konkrétní poezie (přechody od jednoho jazyka k jinému prostřednictvím permutace prvků, formulace, které lze přiřadit k několika jazykům) a nachází v ní utopickou snahu „přes všechny jazykové, národní a kulturní hranice bezprostředně oslovit celosvětové publikum“ (s. 311).

Jak je zřejmé, přínos sborníku o multilingvální literatuře spočívá především v tom, že ukazuje různé možnosti přístupu k vícejazyčnosti a takřka nekonečnou mnohotvárnost a proměnlivost tohoto fenoménu, jež se brání systematizujícímu uchopení (svědčí o tom i opakovaně se vyskytující rozpory mezi avizovanými tématy jednotlivých oddílů sborníku a faktickým obsahem příspěvků).

Georg Kremnitz: Volba jazyka

Rakouský badatel Georg Kremnitz, jazykovědec a sociolog (resp. – jak se sám označuje – sociolog komunikace), přistupuje ve své souhrnné monografii (Kremnitz 2004), jež navazuje na řadu jeho dřívějších prací, k problematice literární vícejazyčnosti z osobité perspektivy. V centru jeho pozornosti stojí volba jazyka, v němž spisovatelé píší svá díla, a ve spojitosti s tím případy, kdy se autor vyjadřuje v jiném než mateřském jazyce, během své kariéry jazyk mění či paralelně užívá několika jazyků._8 Cílem práce je popsat motivace a determinanty autorských rozhodnutí.

Z formulace záměru zkoumání vyplývá, že Kremnitz těžiště literární vícejazyčnosti spatřuje v autorském subjektu, nikoli ve struktuře textu. Rozlišuje interní, resp. intratextovou vícejazyčnost, tedy uplatnění několika jazyků uvnitř textu, a vícejazyčnost text překračující (intertextovou), kterou zakládá fakt, že spisovatel vytváří texty v rozličných jazycích. Zatímco intertextová vícejazyčnost se stává předmětem rozsáhlých výkladů, úvah a srovnání, výskyt vícejazyčnosti intratextové je brán jako jednodušší případ, který lze vysvětlit působením některého ze tří faktorů – snahy o realističnost textu, důrazu na ozvláštnění formulací nebo autorova úmyslu demonstrovat vlastní jazykovou virtuozitu (s. 14). Přesto o tomto fenoménu podává Kremnitz v úvodním historickém přehledu (s. 30–64) řadu informací, které implicitně zpochybňují výlučnou platnost uvedeného trojčlenného schématu jeho fungování, a občas se o něm zmiňuje i v dalších kapitolách.

Hlavní část monografie – následující po reflexích o vztahu jazyka a myšlení, kolektivní identitě či překladu a přeložitelnosti – velmi důkladně probírá charakteristiky, jež ovlivňují volbu určitého jazyka pro literární vyjádření (s. 120–177), a dále různé konkrétní důvody volby (s. 178–241). Pozice jazyka jako potenciálního výrazového prostředku literatury je podle Kremnitze primárně dána jeho statusem, tj. právně vymezeným postavením v daném teritoriu, prestiží (implicitním společenským hodnocením) a užitnou hodnotou, tedy využíváním v reálné komunikaci; k tomu přistupuje míra ustálenosti psané formy jazyka a také existence, resp. neexistence potřebné kulturní infrastruktury (nakladatelství, tisk, kritika) a školního vzdělávání v daném jazyce. Ve výčtu důvodů volby jazyka pak figuruje kolektivní a individuální migrace, politický exil, příklon k prestižnímu, rozvinutějšímu a rozšířenějšímu jazyku, nebo naopak snaha podporovat renesanci jazyka v podřízeném postavení a konečně motivace zcela osobní (Joseph Conrad, Elias Canetti, Samuel Beckett aj.).

Velmi pozitivní složku výkladů představuje obsáhlá exemplifikace podávaných tvrzení; nejvíce jsou zastoupeny románské literatury (zvláště literatura katalánská a provensálská), nacházíme zde však mj. i poučený přehled o tom, jak se s jazykovým problémem vyrovnávali čeští spisovatelé v exilu (s. 200–201). Speciální pozornost Kremnitz opakovaně věnuje španělsko‑francouzskému spisovateli Jorge Semprúnovi (s. 111–119, 242–252). V těchto úsecích práce nacházíme nejen rozbor Semprúnových vyjádření o jeho postavení cizince „mezi dvěma kulturami a jazyky“ (s. 250), ale také podnětnou úvahu o Semprúnově zacházení s jazykovými prostředky, o tom, jak znázorňuje a reflektuje sémantické i zvukové vztahy mezi francouzštinou a španělštinou (s. 111–115).

Monografie Georga Kremnitze podává komplexní, promyšlený a v zásadě vyčerpávající popis podob literární vícejazyčnosti chápané jako otázka autorské volby jazyka. To, že konkrétní podoba textů zůstala spíše na okraji Kremnitzova zájmu, bylo jistě jeho legitimním rozhodnutím. Zmíněná pasáž o Semprúnovi ale naznačuje, že užší propojení s analýzami textů by mohlo vést k dalším zajímavým poznatkům.

Nové české a slovenské výzkumy

Na závěr připojuji ještě komentovaný výčet českých a slovenských prací věnovaných literární vícejazyčnosti, které byly publikovány v několika posledních letech (o starších výzkumech informuje Mareš 2003, zvl. s. 17–18).

Reflexe Sylvie Richterové Polyglotismus v češtině nejsou vlastně novým příspěvkem (v roce 1987 byly uveřejněny ve francouzštině), do českého kontextu však vstoupily až v roce 2004 jako součást autorčiny knihy Místo domova (Richterová 2004). Perspektiva Richterové je dost blízká Georgu Kremnitzovi (který ale, ač bibliografie zahrnutá do jeho publikace je značně obsáhlá, na tuto stať neodkazuje); jde jí o to, jakým způsobem reagují exiloví spisovatelé na přesun do jiného jazykového prostředí, a možnosti ukazuje na třech vyhraněných příkladech: Prvním typem reakce je volba „průhledného“ jazykového vyjádření, které vychází vstříc překladům (Milan Kundera). Druhým typem, jejž reprezentuje Věra Linhartová, je přijetí nového jazyka (autorka podotýká, že hlavní téma Linhartové tvoří jazyk, avšak nikoli jazyk konkrétní, nýbrž „něco jako generativní zákony a univerzální vlastnosti jazyka jako takového“ – s. 138). Konečně ve třetím případě se spisovatelova pozornost zaměřuje na fakt střetání s cizím jazykem; to vede ke vzniku experimentálních textů založených na kontaminaci několika jazyků, které ovšem mohou být přijímány jen omezeným okruhem čtenářů (Josef Škvorecký).

Obsáhlý výklad o vztazích češtiny a němčiny v epoše národního obrození, který napsal Josef Štěpán (Štěpán 2004), zahrnuje mimo jiné pasáž o míšení češtiny a němčiny v dramatech a prózách té doby (s. 20–22). Cílem ovšem není analýza textů, nýbrž představení dokladů toho, jak pravděpodobně vypadala tehdejší mluvená komunikace; přitom pochopitelně vzniká otázka míry umělecké stylizace, jež je autorem uvědomována, ale nemůže být uspokojivě zodpovězena.

Petr Janák (Janák 2005) pojednává o proslulém nadsat language v románu Anthonyho Burgesse A Clockwork Orange (1962) a jeho protějšku v překladu do češtiny, jazyku týnů (Mechanický pomeranč, 1992, 3. vyd. 2002). Na problematičnost českého překladu se opakovaně upozorňovalo, Janákovou zásluhou je, že námitky podkládá detailním srovnáním a rozborem. Napětí dané infiltrací ruských výrazů do angličtiny nebylo možné v překladu zachovat, zvolené řešení (užití směsi prvků angličtiny, němčiny a ruštiny, slangismů a neologismů v českém textu) ale vede, jak autor přesvědčivě ukazuje, k rozrušení propracovaného systému funkcí, které má nadsat language v originále; navíc je překlad poznamenán řadou nedůsledností, nepřesností a chyb._9

Vícejazyčnost v románu Ladislava Fukse Variace pro temnou strunu analyzoval Jakub Raš (Raš 2007). Výklad o formách a funkcích vícejazyčnosti v tomto Fuksově díle ukazuje, že prvky cizích jazyků (němčina, maďarština, latina) zde mají výrazný podíl na budování hodnotových polarit (mj. se uplatňuje opozice mezi „naší“, „správnou“ rakouskou němčinou a „cizí“, „hrubou“ němčinou pruskou) a „zároveň fungují jako indexy určité společensko‑kulturní, politické a vůbec historické situace“ (tamtéž, s. 42).

Opakovaně se tematika vícejazyčných textů vynořuje ve sborníku z liberecké konference Eurolitteraria & Eurolingua 2005, která byla věnována širokému komplexu otázek spjatých se vztahy mezi majoritou a minoritou v literatuře a jazyce (Uličný 2005). Autoři referátů se zaměřují zvláště na roli vícejazyčnosti, budující intertextové a interkulturní vztahy, v současné literatuře, v dílech Jana Vraka (Soňa Schneiderová) nebo Petry Hůlové (Jindřiška Svobodová), upozorňují ale i na česko‑latinský makaronismus v 18. století (Tomáš Matějec) či na zvláštní závažnost cizojazyčných prvků v prozaickém díle Karla Matěje Čapka Choda (Josef Jodas); užíváním cizojazyčných formulací pro označení tabuizovaných jevů a různými funkcemi těchto formulací (vyvolání dojmu odbornosti, posílení uměleckého účinu, eufemizace apod.) se zabývá Jan Jícha.

Slovenská badatelka Mira Nábělková začala nedávno soustavně zpracovávat dosud opomíjenou problematiku užívání češtiny v dílech slovenských spisovatelů. První publikované studie (Nábělková 2005a, 2005b) dokládají, že užití češtiny ve slovenských textech je podmíněno blízkou příbuzností obou jazyků, hojnými komunikačními kontakty jejich nositelů, výskytem mezijazykového míšení („českoslovenština“) i tradicí slovensko‑českých kulturních vztahů. Výzkum se zatím soustředil na popis různých podob češtiny (resp. „českoslovenštiny“) v dílech slovenských autorů a hledání jejich vazby na východiskovou řečovou praxi, z uveřejněných ukázek textů a komentářů k nim ale zřetelně vyplývá šíře, mnohotvárnost i závažnost sledovaného fenoménu.

Uzavřít můžeme tento přehled jen konstatováním, že sféra výzkumu literární vícejazyčnosti zdaleka není uzavřená a že je záhodno, aby nadále vznikaly nové práce věnované této tematice; stále zůstává mnoho textů, které si zasluhují analýzu a interpretaci, potřebná jsou literárněhistorická zkoumání a nejsou vyčerpány ani možnosti teoretické reflexe.

Text vznikl v rámci grantového projektu VZ MSM 0021620825 „Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor“.

POZNÁMKY

_1
Možnost širokého pojímání xenismů využil František Daneš, který tento termín, nesporně přitažlivý svou výrazností a neobvyklostí, vnesl do českého kontextu; za xenismy označuje „rezultáty mezijazykové interference, většinou podmíněné kontakty mezi lidmi, jazyky a kulturami“ (Daneš 2002, s. 29) a v zásadě mu jde o procesy přejímání a adaptace prostředků jinojazyčného původu. Heslo Xenismus, stručně vykládající jak koncepci Moserovu, tak Danešovu, bylo zahrnuto i do Encyklopedického slovníku češtiny (Karlík – Nekula – Pleskalová [eds.] 2002, s. 554).

_2
Obdobně reklamní plakát k filmu Borat (2006), v němž vystupuje (fiktivní) kazašský reportér, obsahuje literu д (která má v azbuce platnost d); evidentně se ovšem počítá s tím, že bude čtena jako a (BORДT).

_3
Podrobně k formám vícejazyčnosti srov. Mareš 2003, s. 35–40.

_4
Moser jako instruktivní příklad uvádí řeč komické postavy Riccauta de la Marlinière z Lessingovy hry Minna z Barnhelmu (Minna von Barnhelm, 1763). Riccaut ve svých promluvách střídá deformovanou němčinu a fragmenty francouzštiny (s. 20–21).

_5
Resp. obecněji, jak operují s cizojazyčnými prvky v románu; zde Moser své teoretické východisko evidentně překračuje.

_6
Ve své monografii věnované vícejazyčnosti (Mareš 2003) se o některých názorech a závěrech Schmitz‑Emansové zmiňuji, její přístup si ovšem myslím zasluhuje soustavnější představení; stručný přehled obsahu celé práce lze nalézt in Mareš 2001.

_7
Monika Schmitz‑Emansová se otázkám vícejazyčnosti věnuje i v některých svých dalších studiích (Schmitz‑Emans 2002a, 2002b, 2004, 2005).

_8
Volbou jazyka pro literární tvorbu se zabývá také Mihály Szegedy‑Maszák ve sborníku o multilingvální literatuře (Schmeling – Schmitz‑Emans [eds.] 2002, s. 97–104).

_9
Není bez zajímavosti, že do polštiny byl Burgessův román převeden týmž překladatelem, Robertem Stillerem, dvakrát, jednou s využitím angličtiny, jednou s využitím ruštiny.

LITERATURA

Daneš, František: Xenismy v dnešní češtině. In: Zdeňka Hladká – Petr Karlík (eds.): Čeština – univerzália a specifika 4. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 29–35.

Janák, Petr: Fungování vícejazyčnosti v Mechanickém pomeranči. Jazykovědné aktuality 42, 2005, č. 1–2, s. 8–25.

Karlík, Petr – Nekula, Marek – Pleskalová, Jana (eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002.

Kremnitz, Georg: Mehrsprachigkeit in der Literatur. Wie Autoren ihre Sprache wählen. Aus der Sicht der Soziologie der Kommunikation. Edition Praesens, Wien 2004.

Macurová, Alena – Mareš, Petr: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. Stylistyka 5, 1996, s. 164–182.

Mareš, Petr: Literatura jako reakce na krizi jazyka. Česká literatura 49, 2001, č. 4, s. 441–442.

Mareš, Petr: „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti. Karolinum, Praha 2003.

Moser, Wolfgang: Xenismen. Die Nachahmung fremder Sprachen. Peter Lang, Frankfurt am Main (etc.) 1996.

Nábělková, Mira: České listy v slovenskej próze. Zrkadlenie/Zrcadlení. Česko‑slovenská revue 2, 2005a, č. 1, s. 22–32.

Nábělková, Mira: „Keby vám delala čeština potíže, jenom, oné, žeknete…“ Slovenčina a čeština v literárnom spolužití. In: Ivo Pospíšil – Miloš Zelenka – Anna Zelenková (eds.): Česká a slovenská slavistika na počátku 21. století. Stav – metodologie – mezinárodní souvislosti. Ústav slavistiky FF MU, Brno 2005b, s. 147–162.

Raš, Jakub: Vícejazyčnost v románu Ladislava Fukse Variace pro temnou strunu. Jazykovědné aktuality 44, 2007, č. 1–2, s. 37–45.

Richterová, Sylvie: Polyglotismus v češtině. Místo domova. Host, Brno 2004, s. 132–143.

Schmeling, Manfred – Schmitz‑Emans, Monika (eds.): Multilinguale Literatur im 20. Jahrhundert. Königshausen & Neumann, Würzburg 2002.

Schmitz‑Emans, Monika: Die Sprache der modernen Dichtung. Wilhelm Fink, München 1997.

Schmitz‑Emans, Monika: „Die Wortgewalt des Kanaken.“ Formen und Funktionen literaris cher Mehrsprachigkeit. In: Ulrich Schödlbauer – Geert Edel – Renate Solbach (eds.): Iablis. Jahrbuch für europäische Prozesse 1. Migration: Die Erzeugung von Zwischenwelten. Manutius, Heidelberg 2002a, s. 94–114. Online dostupné na: http://www.iablis.de; cit. 2. 12. 2006.

Schmitz‑Emans, Monika: Mehrsprachige Texte als Stil‑Übungen. Poetische Reflexionen über Vielsprachigkeit und multiple Identitäten. In: Hartmut Kugler (ed.): www.germanistik2001.de. Vorträge des Erlanger Germanistentags 2001. Aisthesis Verlag, Bielefeld 2002b, s. 143–159.

Schmitz‑Emans, Monika: Geschriebene Fremdkörper – Spielformen und Funktionen der Integration fremder Schriftzeichen in literarische Texte. In: táž (ed.): Literatur und Vielsprachigkeit. Synchron, Heidelberg 2004, s. 111–173.

Schmitz‑Emans, Monika: Literary multilingualism as construction of dialogicity. In: Franz Hundsnurscher a Edda Weigand (eds.): Dialogue Analysis IX: Dialogue in Literature and the Media. Max Niemeyer, Tübingen 2005, s. 1–26.

Štěpán, Josef: Němčina na pozadí češtiny ve společnosti národního obrození. Jazykovědné aktuality 41, 2004, č. 3–4, s. 4–30.

Uličný, Oldřich (ed.): Eurolitteraria & Eurolingua 2005. Technická univerzita v Liberci, Liberec 2005.