Na osobité rysy vícejazyčných textů, tedy textů, které v sobě zahrnují prostředky dvou nebo více národních jazyků, se u nás soustavnější odborná pozornost zaměřuje zhruba od poloviny devadesátých let (srov. např. Macurová – Mareš 1996); o dílčí syntézu se pokusila má monografie „Also: nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti (Mareš 2003), jež obsahuje návrh teoretického aparátu pro popis tohoto fenoménu a aplikuje jej zejména na vybraná díla české literatury 19. a 20. století.
Jedním z nejvýznačnějších rysů sémiotiky pěstované v tzv. tartuské (či tartusko-moskevské) škole se stal soustavný zřetel ke kultuře jako mnohotvárnému celku; znakové systémy a sémiotické akty jsou nahlíženy jako navzájem propojené součásti sémiotického univerza, které vůdčí představitel školy Jurij Michajlovič Lotman nazval sémiosférou. S tím pak souvisí charakteristická multidisciplinárnost, jejímž protějškem je dobře patrná snaha zkoumat konkrétní témata jako složky komplexu projevů kultury.
