Melancholie moderny, v níž Petr Málek spojil několik rozsáhlých studií psaných během posledních pěti let, odkrývá a vymezuje prostor tzv. ruinózní modernity či moderny ve fázi melancholie: kulturní prostor historických a interpretačních vztahů mezi díly Franze Kafky a Richarda Weinera, ale také Heinricha von Kleist, Charlese Baudelaira, Paula Klee ad.
Zvykli jsme si, že psaní vstupuje do literatury oním jistým, jednoznačným a originálním způsobem, který předpokládáme, když mluvíme o „díle“, a který hledáme (a také nacházíme) v jeho „stylu“. Vondruškovo psaní, a zvláště jeho sbírky z let 1975 až 1979,_1 se tomuto předpokladu vzpouzí. Vyvolávají rozpaky svou křečovitostí, násilností a nepůvodností: Je to opravdu dílo, anebo jenom pokus sklouzávající jinam, zpátky do oblasti podivínství? – Právě tuto otázku je však třeba obejít, chceme-li vstoupit do Vondruškovy tvorby. Pokud se to podaří, vstoupíme na punkové území.
