Skici

„Ecclesia materialis“ a „ecclesia spiritualis“

Oproti svým latinským předlohám Fuit in insula Cypri rex quidam, nomine Costus_1 a Tradunt annales historie_2 obsahuje český Život svaté Kateřiny množství rozšiřujících pasáží, které nemohly uniknout pozornosti interpretů této legendy. Jednou z nich je i popis bičování sv. Kateřiny (v. 2301–2380), na něž je císařem Maxenciem vydána poté, co odmítá přijmout pohanství, a šestera barev, které se v pořadí zelená, bílá, červená, černá, modrá a zlatá (žlutá) objeví na jejím těle.

In den letzten Januartagen des Jahres 1466 traf am Hof Herzog Philipps des Guten von Burgund in Brüssel eine illustre Reisegesellschaft ein: Der böhmische Adlige Leo von Rožmitál, Herr auf Blatná und Schwager König Georgs von Poděbrad, wurde samt einer etwa vierzigköpfigen Gefolgschaft standesgemäß empfangen und als Gast des Herzogs aufgenommen. Höhepunkt des mehr als zweiwöchigen Aufenthalts am Brüsseler Hof war ein zwei Tage dauerndes ritterliches Turnier, in dem Herr Leo und seine adligen Begleiter der staunenden Hofgesellschaft ihre Kunst zu Pferd „more bohemico“ präsentierten.

Sen, přestože jde o lidskou zkušenost z nejbanálnějších, stojí před námi stále jako rébus, místo rozpolcení, anarchický prvek v uspořádáních. Je to jev obtížně uchopitelný už pro svůj výraz, ve zdání důvěrně blízký a srozumitelný ve své obraznosti – v bdění ale cizí, nepochopitelný ve svém jazyce. Snáře, výklady snů vznikaly proto kdysi jako typ překladových slovníků.

Dnešní chápání subjektivity a ve vztahu k němu i konceptualizace vidění se v západním diskurzu s jistou automatičností dává do souvislosti s několika výsadními historickými milníky, což je ostatně možné vnímat i jako snahu vytvářet určitou teleologii či „kanonický příběh“ vidoucího subjektu. Pokusy teoretizovat vidění jsou většinou založené na modelech, které zdůrazňují kontinuální, historicky zastřešující vizuální tradici západního světa, přičemž zde není důležité, zda je v těchto případech dějinná linie vedena od Platóna po dnešek nebo od quattrocenta do pozdního 19.

Nikdo zde nepronikne, zejména ne s poselstvím
jistého mrtvého komusi nicotnému.
Ty ale sedíš u svého okna
a vysníváš si je, když se chýlí k večeru.
(Franz Kafka, Při stavbě čínské zdi)

O Uměleckém svazu Devětsil napsal Roman Jakobson ve svém manifestu Konec básnického umprumáctví a živnostnictví, který vyšel v roce 1925 v avantgardním časopise Pásmo, toto:

Odvážní novátoři české poezie, básníci Devětsilu, vyšli na cestu cílevědomého propracování básnického slova, propracování nazatemněného žádnými jinorodými momenty. Před nimi stojí úkol překonat zkornatělou tradici, opustit ji a kráčet svou cestou, je-li tradice sypká a scvrklá, prudce se odrazit, jestliže zkameněla v kánon. (Jakobson 1924–1925, s. 2/1995, s. 564)

It was the first winter after the end of the First World War. By now Aleksander Wat, the eighteen year-old polyglot futurist from Warsaw, had already reached the conclusion that the “cursed principium individuationis” was paralyzing him.

Libě a Honzovi
se vzpomínkou na jedno naše setkání

Náhle mi bylo lhostejné, že nejsem moderní.
(…a jako slepec, jehož prst hmatá přes text života
a tu a tam poznává to, „co už bylo řečeno“.)
(Roland Barthes, záznam v deníku z 5. srpna 1977)

_1 „Mluvit o sobě“ či „psát o sobě“: když vyslovíme něco takového, ocitáme se ihned tváří v tvář určitému paradoxu, který byl po pravdě řečeno v myšlení 20. století nesčetněkrát zdůrazněn, ale tak jako tak stojí za to ho připomenout – jde o paradox, nabývající podoby jisté kontradikce mezi oběma částmi zmiňovaného výroku („mluvit“/„o sobě“). Říkám- li, že „mluvím (o sobě samém)“, jaký je přesně statut a funkce takové výpovědi?