Skici

Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala̕s zjevena býti oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,

I. Smrt závěsného obrazu a zrození pohyblivé miniatury

Fikční svět, který si Svatava Antošová tak zálibně buduje v posledních svých prozaických textech, jako jsou Dáma a švihadlo: Lesbicko‑killerská parodie s autobiografickými prvky a Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala: Pornogroteska za časů terorismu, je panoptikem jedinců nejrůzněji pokřivených, a to jak tělesně, tak duševně. Tento svět, hyperbolický odraz světa reálného, se v recepci propojuje – jistě k velké radosti autorky samotné – s jejím vlastním životem.

_1 V nedávné době byly vydány deníky dvou významných českých žen Marie Červinkové‑Riegrové a Albíny Dratvové, jejichž jména byla doposud známa jen nevelkému okruhu historiků. Ve stejné době se také objevil deník jedné z nejvýraznějších postav americké kritiky – Susan Sontagové. Tři deníky, tři ženy, které od sebe dělí doba vzniku a stratifikuje je jejich povolání a místo ve společnosti. Naopak je spojuje intenzivní práce a neustálá reflexe svých intelektuálních povinností, úkolů a pozice v daném diskursu.

Czech Dissident Literature of the 1970s and 80s provides many examples of autobiographic writing._1 One can find originally intimate genres like the letters Václav Havel wrote to his wife Olga from prison, which kept some of its private character even when turning more and more into semi‑philosophical essays addressed to a broader samizdat public._2 A fictional work often had an autobiographic background, such as Pavel Kohout’s diary‑novel, Kde je zakopán pes (Where the dog is buried).

Postava, priestor, čas

1.

I.

Non sunt multiplicanda entia sine necessitate.

Poté, co Hayden White v sedmdesátých letech přišel s tezí, že historie má povahu textu a při jejím tvoření se využívají stejné literární postupy_1 jako v případě psaní románů či povídek, vneslo toto zjištění do literární vědy a historiografie nový vítr.