Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala̕s zjevena býti oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,
