Gender v archeologické interpretaci

Ne dny, ne roky, ale celé věky
ty ležela jsi země ve hluboku,
kořínek trav jen oplétal tě měkký,
již nedoufala̕s zjevena býti oku
a v záři světla
se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,
když umělá tě ruka z hlíny zhnětla
pro mrtvého, jejž plamen
byl na hranici do popelu ztrávil.
A přece zas tvou stěnu, která puká,
má drží chvějná ruka,
těch velkých otců nehodného vnuka.
Jak s pláčem asi do země tě kladli,
ty chudá schránko velikého skvostu,
snad dřímá v tobě veliký rek padlý,
celého rodu hlava, strážce hostů;
jak dlouhý měsíc celý
nad tebou písně lkavé zněly asi
a bílé ženy ve pláči tu dlely
tak nevídané krásy,
a bojovníci s hlavou na své hrudi.

A. Klášterský_1

Archeologie jako věda, která zkoumá zaniklé lidské společnosti, má pro mnohé, kteří nejsou v tomto oboru aktivně činní, jistý nádech archaičnosti, tajemna a romantiky. To však neznamená, že archaické by měly být i její metody, kterými se po kouskách snaží skládat střípky lidské minulosti. Zejména v oblasti tzv. archeologie každodennosti je nutné spolupracovat s mnoha dalšími přírodovědnými i humanitními vědními obory, aby výsledný obraz lidské minulosti byl co možná nejobjektivnější. _2 Interdisciplinární pojetí studia, běžné v mnoha oborech, vyžaduje nové metody a přístupy k problematice. Zde se vytváří prostor i pro genderovou analýzu, která může, při správné aplikaci, výrazně napomoci při pokusech o interpretaci významu mnohých archeologických artefaktů, situací, ale také sociálních a kulturních jevů.

Od 60. let 20. století se v archeologické teorii i praxi objevila řada nových přístupů a metod a celkový pohled na vědní disciplínu se výrazně transformoval. Je ovšem velmi důležité, aby tato zásadní změna neprobíhala pouze v teoretické rovině, v podobě mnoha stovek popsaných stránek odborných časopisů. Je nevyhnutelné, aby se změna postoje k odborné problematice odehrála hlavně v badatelské praxi. Pak by se i širší veřejnost mohla dočkat nových poznatků, týkajících se „oblíbených“ archeologických témat, například pravěké figurální plastiky a její souvislosti s tehdejšími náboženskými systémy a představami, významu pohřební výbavy (včetně například tzv. anomálních pohřbů či pohřbů s údajnými protivampyristickými zásahy) či uspořádání běžné pravěké domácnosti, a s jejich pomocí si vytvořit i realističtější pohled na život v pravěku.

Před pěti lety jsem se ve své diplomové práci (částečně publikováno, Remišová Věšínová 2009) zabývala problematikou neolitické figurální plastiky z území Čech. Tento fenomén, spadající zejména do období staršího pravěku, je v centru zájmu archeologické interpretace v podstatě od přelomu 19. a 20. století dodnes, pouze interpretační metody se během tohoto období výrazně liší. Figurální plastikou rozumějme rozmanité soubory lidských i zvířecích sošek z různých materiálů (v drtivé většině však keramických), které se od mladého paleolitu po začátek eneolitu v různých množstvích objevují v inventářích pravěkých kultur na celém území, které bylo v tomto období osídleno. Po mnoha peripetiích (způsobených zejména nedostupností jednotlivých exemplářů) se mi podařilo zrevidovat katalog české figurální plastiky, který byl od roku 2005 obohacen o několik nově objevených či znovunalezených exemplářů. V roce 2005 čítal katalog celkem 38 exemplářů lidské figurální plastiky z území Čech, datovaných do období neolitu,_3 což je ve srovnání se soubory, pocházejícími z inventářů jiných evropských i mimoevropských neolitických kultur a čítajícími i několik tisíc artefaktů tohoto typu, číslo velice nízké. Zároveň jsem se snažila shrnout dosavadní interpretace tohoto fenoménu, revidovat je a podrobit detailnímu rozboru a konečně na základě podložených archeologických dat nastínit úvahy o možné funkci neolitické figurální plastiky a její pozici v rámci pravěkých systémů víry a neolitické společnosti. Snažila jsem se také ukázat přínos interdisciplinárního studia při zkoumání významu tohoto sociálního a kulturního fenoménu staršího pravěku._4

Pro svou nedávno obhájenou dizertaci jsem se rozhodla téma možností archeologické interpretace a rekonstrukce pravěké každodennosti dále rozpracovat. Česká odborná produkce jako by problém sociálních jevů, které utvářely neolitické společnosti, z okruhu svých zájmů téměř vypustila. Nemohl mi samozřejmě uniknout diametrálně odlišný přístup k problematice v zahraničním prostředí, byť tamější výklady se často pohybovaly na hranici prokazatelnosti. Při pokusech o rekonstrukci nejrůznějších aspektů pravěkých společností se přede mnou otevřel do té doby téměř neprobádaný svět interdisciplinární analýzy a kontextuálního uvažování. Zahraniční (především britské, skandinávské a americké) práce, přinášející řadu cenných i absurdních informací, na mě zapůsobily zejména svou energií a chutí řešit problémy novým způsobem.

Postupně jsem poněkud ohraničené téma lidské figurální plastiky rozšiřovala a snažila se ho zasadit do kontextu sociálních struktur pravěké společnosti. V tomto momentě nutně vyvstaly právě otázky týkající se poznávání (a sledování míry poznatelnosti) každodennosti pravěkých společností, s důrazem na období neolitických kultur. Aby se mohla archeologie pokusit odkrýt alespoň zlomek pravěké reality, musí pracovat pouze s informacemi, získanými na základě nalezených archeologických pramenů, odkrytých a zdokumentovaných neolitických sídlištních struktur a dalších dostupných informací, které nabízejí spolupracující přírodovědné i humanitní obory.

Aby však bylo vůbec možné se do podobných úvah a následného projektu pustit, bylo nutné mít k dispozici komplexní a propracovanou metodu, která rekonstrukci a interpretaci sociálních struktur a vztahů umožní a určí, jak přistupovat k souborům zdánlivě jednoznačných dat a nálezových situací, aby z nich bylo vytěženo co nejvíce informací. Je zapotřebí použít při zkoumání každodennosti pravěkých společností takovou metodu, která dokáže našim předkům vrátit „tvář“ (Tringham 1991). Metodu, která nebude zkoumat pouze výsledky lidské činnosti, tedy artefakty a nálezové situace, ale pokusí se zjistit, kdo a za jakých sociálních konstelací tyto artefakty a situace vytvářel, co bylo příčinou jejich vzniku a jaký byl jejich účel. Metodu, která bude doplňovat a obohacovat existující archeologické postupy. Jednou takovou metodou, která splňuje výše zmíněná kritéria, je genderová analýza.

Gender v tomto kontextu chápu jako sociální konstrukt, jako výraz vlastností a chování spojovaných s mužem a ženou, který zformovala ta která kulturní skupina. Genderová analýza ukazuje, že role a normy chování mužů a žen jsou v různých společnostech, v různých obdobích i různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost není tedy přirozeným, neměnným stavem, ale je produktem vždy proměnného vývoje sociálních vztahů mezi muži a ženami._5 Gender nestaví ženy a muže na dvě strany jedné barikády, jak by se snad někomu mohlo zdát, naopak je výsledkem způsobu, jakým spolu muži a ženy žijí a jak utvářejí svět kolem sebe (Stig Sørensen 2000). Gender je nestálou, ale permanentní součástí historie a života a jako takový má nedocenitelnou výpovědní hodnotu o životě a proměnách lidské společnosti.

Jak ale souvisí víceméně teoretická genderová analýza s archeologickou praxí? Archeologie se mění a již dávno není reprezentována pouze archeologickými artefakty, uloženými v hromadách beden v bezpečném šeru depozitářů. Stále více badatelů a badatelek si uvědomuje i sociální rozměr materiální kultury, který je pro poznávání běžného života jakékoliv společnosti klíčový. Materiální kultura (tedy artefakty a odkryté archeologické situace všeho druhu)_6 hrála a hraje důležitou roli v životě a sociální reprodukci každé společnosti již od pravěku. Artefakty a jejich význam (symbolický i čistě praktický) od nepaměti spojují generace a jsou zásadními zprostředkovateli tradice.

Genderová analýza napomáhá rozpoznat způsoby, jakými materiální kultura zasahuje do strukturalizce sociálních vztahů mezi muži a ženami i do jejich společenských rolí. Jedná se o komplexní analýzu, vyžadující znalost mnoha různých údajů a faktorů. Genderová archeologie pracuje s exaktními daty – na základě podrobné znalosti materiální kultury zaniklých společností (tedy artefaktů a situací a jejich kontextuálního ukotvení v čase, prostoru, ale i v konkrétních sídelních strukturách) se pokouší rekonstruovat role jejich členů ve společenských strukturách. Tím odhaluje mnoho dosud skrytých informací o jejich každodenním životě.

V českém archeologickém prostředí je genderová analýza jako pomocná vědecká metoda téměř neznámá, a to i přes svoji prokazatelně vysokou úspěšnost při aplikaci, která je patrná v publikovaných zahraničních projektech (Marcus 1998). Někteří badatelé na ni pohlížejí s notnou dávkou despektu. To je však často způsobeno neznalostí genderové problematiky jako celku či skutečného obsahu samotného pojmu gender.

S ideou genderové archeologické analýzy lze jen těžko spojovat práce autorek a autorů, jakými jsou Marija Gimbutas (1982, 1989, 1999), Rianne Eisler (1995) nebo James Mellaart (1965, 1967). Například Marija Gimbutas, plně přesvědčena o své pravdě, popisovala mírumilovnou matriarchální společnost, která pod ochranou Velké bohyně žila na území Anatolie. Místní obyvatelé prý neznali zbraně a ani je nepoužívali. Pád této matriarchální civilizace v závěru neolitu pak vysvětluje (Gimbutas 1999) vpádem jakéhosi cizího, bojovného indoevropského etnika do Anatolie, které převzalo vládu nad tímto územím a následně představilo místním obyvatelům zbraně a patriarchální zřízení. Mezi touto hypotézou a výpovědí archeologických pramenů je zjevný rozpor. Za prvé, existence Velké bohyně nebyla pro období neolitu nikdy archeologicky prokázána, jedná se o tzv. zpětnou projekci, tedy o aplikaci poznatků z mladších období na období starší. Za druhé, matriarchální společenské zřízení jako takové je přežívajícím mýtem, který byl pro jakékoli historické období spolehlivě archeologicky, etnologicky i historicky vyvrácen v mnoha rovinách (Eller 2000; Hansen 2001 a 2007; Remišová Věšínová 2010). Proti mírumilovnosti a neznalosti zbraní v neolitické Anatolii hovoří velmi důmyslné opevnění zdejších sídlišť (např. Çatal Hüyük, Jericho či Haçilar) s cihlovými zdmi o mocnosti až 2 metry a neméně výmluvné jsou i pohřby mužů se zbraněmi, objevující se například v Çatal Hüyük po většinu doby trvání sídliště. Vpád neznámého indoevropského etnika je rovněž pouze nepodloženou domněnkou.

Prapůvod tzv. „teorie prvotního matriarchátu“ je nutné hledat již v 19. století, jmenovitě pak v díle J. J. Bachofena (1815–1887) nazvaném Das Mutterrecht (1861; slovensky 1942), ve kterém se Matka Země, jako zosobnění uctívaného kultu plodnosti a plodivých zemských sil, objevila vůbec poprvé, neboť, a to je skutečnost poměrně neznámá, byla stvořena pro tuto knihu samotným autorem na základě jeho přesvědčení o podobě neolitického náboženství. Krátce po vydání byla studie objevena tehdejší archeologickou (i intelektuální a kulturní) veřejností a přibližně do této doby je možné klást vznik velkého bludného interpretačního kruhu, který se v případě tohoto tématu a s ním spojené interpretace neolitické figurální plastiky točí dodnes.

Že se jmenované hypotézy a přístupy v archeologii opravdu objevily, je známo možná i širší veřejnosti. Stojí ale za pozornost, že je při životě ve svých pracích často udržují právě ti badatelé, kteří alergicky reagují na cokoliv genderového. Jenže teorie, klonící se k existenci ženských božstev a matriarchální minulosti lidstva, bývají ovlivněny nevědeckými a pseudofeministickými_7 postupy. Interpretace, které nám předkládají, jsou idealistickými kreacemi, reflektujícími mimo jiné i současné snahy o hledání sociální utopie (Meskell 1995). Nabízejí historické projekce toho, co určité skupiny (zejména ženských aktivistek) vidí jako žádoucí a zároveň posilující jejich vymezení se vůči systému a současnému nastavení genderových rolí. Především některé autorky (např. James 1961; Eisler 1995; Gimbutas 1982, 1989, 1999; Orenstein 1990; Spretnak 1992) se na základě matriarchálních hypotéz propůjčují k vytváření fiktivní minulosti za pomoci zlomkovitých vědeckých důkazů, často účelově vytržených z původního kontextu tak, aby zapadaly do předem vytvořených hypotéz. Toto jednání je ovšem z pohledu vědy krajně nezodpovědné.

Uměle vytvořená Velká bohyně dnes kromě jiného slouží jako prostředek ospravedlnění „boje za rovné postavení“. Tento argument je však víc než absurdní, neboť gynocentrické teorie o existenci neolitické matriarchální společnosti v čele s jedinou uctívanou Bohyní rovnost v žádném případě neevokují. Kuriózní pak je, když tyto „aktivistické“ teorie do svých prací přejímají současní badatelé mužského rodu. Skutečnost, že se tím prohřešují proti vědeckému uvažování, je velmi dobře patrná na příkladu neolitické figurální plastiky, ze které gynocentrická agenda (za výrazného přispění studia příbuzenských systémů a psychologie) vytvořila ztvárnění samojediného ženského božstva nebo jeho kněžek, přestože tento fenomén objektivně není homogenní v čase ani prostoru._8

Mnoho účelových a pseudovědeckých teorií a konstruktů proniklo díky aktivnímu a viditelnému působení aktivistických skupin do povědomí laické veřejnosti již v 70. letech 20. století a velmi hluboce zde zakořenily, což pravděpodobně souviselo také s vlivem druhé vlny feminismu v evropské a severoamerické společnosti. Měly ale v archeologické a kulturní veřejnosti připravené prostředí – již ze století devatenáctého, právě díky dosahu a různým interpretacím Bachofenova díla. „Spekulativní teorie starověké gynaikokracie, které Bachofen rozvíjel ‚bez jakéhokoli předchůdce‘, jak sám poznamenává, spoluvytvářely velmi výrazně obraz ženy na přelomu 19. a 20. století: Nietzsche, Freud, Otto Weininger, Thomas Mann, Rilke, Klages a další se vztahují k Bachofenovu obrazu ženy a matky“ (Vojvodík 2006, s. 51). Bachofenův vliv mohla absorbovat i česká archeologie, která se v 19. století začala rozvíjet v sousedství mýtu. Byla přitom plna národního elánu. Vlasteneckou „archeologickou“ představivost, která se stala součástí širšího českého kulturního povědomí, úsměvně reprezentuje i báseň Staré popelnici Antonína Klášterského (publikovaná knižně r. 1889). Klášterský (1866–1938) se jako plodný literát snažil uspokojovat populární vkus na přelomu 19. a 20. století a rozhodně nebyl jediný.

Hlavní nebezpečí starších i nových archeologizujících hypotéz představuje zejména skutečnost, že se často maskují za vědu a vydávají se za teorie archeologické. Z toho důvodu se o matriarchálním uspořádání v neolitu dodnes dočteme v některých učebnicích dějepisu, muzejních a dalších drobných tematických publikacích, ale i v beletrii s pravěkou tématikou. Zajímavé je, že i v beletrii platí, že ženy jsou společenskými a náboženskými vůdkyněmi opět jen v příbězích, zasazených do období neolitu, jako by jejich autoři tento nepsaný úzus plně akceptovali. Pravděpodobně nejznámějším českým příběhem, zasazeným do neolitického období, je Minehava Eduarda Štorcha (1878–1956), významného pedagoga, archeologa a spisovatele._9 Minehava, dcera náčelníka rodu Sokolů, je nucena uprchnout z rodné osady před morovou epidemií a kupci, kteří se ji snaží unést. Sama se morem nakazí, po nějaké době nemoc přemůže, ztratí však paměť. Doputuje do osady jiné větve sokolího rodu, kde přetrvává matriarchální zřízení a nad blahem rodu bdí božstvo mocné „Velbáby“. Minehava je zde šťastna, po dramatické zápletce si vzpomene, kdo je, navíc se zde setká se svou láskou, Sokolím okem, a společně nastolí nový společenský řád – patriarchát, kde však mají muži i ženy zajištěna stejná práva. Minehava má dodnes svůj pomník na vrcholu Pustého vrchu u Lobče (okres Mělník), kam Štorch zasadil děj příběhu.

V příbězích z paleolitu a mladšího pravěku hrají naopak prim chlapečtí a mužští hrdinové, dívek či žen v nich figuruje pomálu. Platí to i pro dobře známé Štorchovy Lovce mamutů (kniha poprvé vyšla roku 1907). Existuje dokonce i příběh, ve kterém celou paleolitickou „tlupu“ reprezentuje 5 mužů a pes (Roveland 2000). Z genderového i (bio)logického hlediska lze předpokládat, že taková komunita by neměla příliš dlouhou životnost…

Popularita Velké bohyně přetrvává přesto, že mnoho badatelů či badatelek (mezi prvními byly mimochodem genderové/feministické archeoložky a část jejich mužských kolegů) již v sedmdesátých letech 20. století poukazovalo na fakt, že pro její existenci a kult ve starším pravěku neexistují žádné archeologické důkazy. Aktivistické hlasy byly však zjevně mocnější než všechna dostupná a podložená archeologická data. Kult mocného ženského božstva znovu získal na síle s počínající třetí vlnou feminismu v osmdesátých a devadesátých letech 20. století (Drake – Heywood 1997). Kuriózně se však opírá o mužskou definici genderové role Velké bohyně, která jí jako hlavní atributy připisuje dobrotu, péči, plodnost a spojení se zemí a přírodními silami (Bachofen 1942; Jung 2001; Neumann 1963; Gimbutas 1999). Takové rysy ovšem nemají nic společného s povahou a mocí často obávaných ženských božstev, jejichž existence byla, na rozdíl od Velké bohyně, na některých územích archeologicky i historicky prokázána, a to již od doby bronzové. Přesto se při zadání hesla Great Goddess do internetového vyhledávače objeví tisíce odkazů, které se této fiktivní bohyně týkají. Lze v nich objevit nejrůznější informace od tématické literatury, přes návody na konání rituálů k jejímu uctívání, až po kontakty na komunity a komuny jejích uctívačů a uctívaček. Ti příznivci Bohyně, kteří disponují hlubšími archeologickými znalostmi, pak prostřednictvím internetu zvou zájemce k účasti na „poutích za Bohyní“, jejichž cíl neleží nikde jinde než v Çatal Hüyük a na dalších známých archeologických lokalitách, například ve Stonehenge. Velká bohyně je často chápána jako idealizovaný prototyp feministické vůdkyně, představitelka dávných „zlatých časů“, kdy ženy nebyly podřízeny mužům (Linnekin 1998).

Genderová archeologie, vycházející z feministické kritiky archeologie sedmdesátých a osmdesátých let 20. století (Spector 1991) se soustřeďuje na analýzu a pokus o rekonstrukci života pravěkých populací pouze na základě podložených archeologických dat, podpořených údaji, získanými z mezioborové spolupráce. Přestože gender je v archeologii relativně novým strukturujícím prvkem, b128/ylo na toto téma napsáno již mnoho progresivních studií (např. Gero – Conkey 1991; Goodison – Morris 1999; Tringham – Conkey 1999). Stále více badatelů a badatelek si totiž uvědomuje nezbytnost genderově vyvážené archeologie, která nestraní jednomu pohlaví na úkor druhého, ženského či mužského. Uvádění genderových náhledů do archeologického bádání je dlouhodobým a náročným úkolem, který je však pro další vývoj oboru klíčový. Důraz na „historii jednoho pohlaví“ na úkor toho druhého je totiž reálnou hrozbou pro integritu archeologické interpretace (Meskell 1995).

Genderová analýza, která již přinesla mnoho zjevných poznatků o životě preliterárních společností, byla doposud aplikována zejména v mimoevropských projektech a uplatnila se především v anglicky mluvících zemích a Skandinávii. Přestože i u našich západních sousedů, například v Německu (Wunn 2001) se několik prací na toto téma již objevilo, Česká republika v tomto směru stále zůstává pozadu. Domácí práce zabývající se tématy sociálních aspektů pravěkých společností (včetně jevů, jako je neolitická figurální plastika) bohužel stále čerpají podklady a informace ze zastaralých (minimálně obsahem, když ne datem vydání) a neobjektivních zdrojů. Materiálové studie, i ty nově zpracované, často postrádají podrobné údaje o kontextech jednotlivých sídelních situací a významných jednotlivých nálezů. U mnoha starších nálezů (například u exemplářů figurální plastiky) již nebude možné údaje o nálezové situaci nikdy dohledat. Kontext by přitom měl být pilířem jakékoliv analýzy, nejen té genderové. Je nejvyšší čas stávající situaci změnit, jinak se ještě několik generací žáků základních škol bude učit o neolitickém matriarchátu a dalších dávno překonaných domněnkách.

Je třeba, aby české archeologické kruhy uvěřily, že genderová analýza není cílem, ale užitečným prostředkem k získávání nových informací. Může spoluvytvářet prostor pro koncepční a vědecké uvažování o společnosti a životě našich předků. Vezmu‑li v úvahu studium materiálových komponent neolitických kultur, které je oblastí mého odborného zájmu (a které často souvisí i s českým územím), může se genderová analýza (jestliže pro její aplikaci existuje dostatek podkladů) archeologicky uplatnit při průzkumu následujících fenoménů:

1) rituální a náboženské chování (včetně specifického přístupu k interpretaci lidské figurální plastiky a dalších neolitických fenoménů). V hlavní roli je opět kontext, přičemž kontextem nemusí být pouze izolovaný sídlištní objekt na archeologickém nalezišti, ale například i celá lokalita, artefakt, aktivita, událost, pohřební obřad, dům, jednotka domácnosti aj. Právě zde existuje velké nebezpečí zpětné projekce našich současných sociálních norem do předpokládané „pravěké reality“ a její následná deformace. Je nutné mít stále na paměti zásadu, že analýza se musí opírat pouze o identifikovatelné stopy (Milledge Nielson 1997);

2) pohřbívání. Pokud máme k dispozici dostatečný objem hrobových dat, pohřební zvyklosti často dobře vypovídají o sociální (tedy i genderové) struktuře zkoumané komunity;

3) sídelní a výrobní areály a pravěká domácnost. Jak vypadala neolitická domácnost, co ji utvářelo a je vůbec možné to zjistit? Čím se liší areály aktivit v rámci lokality? V neposlední řadě je nutné zabývat se i interpretačními stereotypy v této oblasti. Co je to archeologie produkce a proč je nutná její kompletní revize? (Byla například keramická výroba opravdu výlučně ženskou domáckou činností, nebo máme důkazy o opaku?)

Genderová analýza nemůže fungovat samostatně a v tom spočívá její výpovědní síla. Při její aplikaci na řešení konkrétních problémů je nutné neustále porovnávat etnologické, antropologické, archeologické, historické i sociologické prameny a zjištění, je nutné být neustále ve střehu. Moderní archeologie je (nebo by měla být) multidisciplinární, dynamickou vědou, která se pokouší odkrývat neznámá fakta o životě preliterárních společností. Jedině takto pojatá archeologie má šanci se dále rozvíjet a jedině ona disponuje potenciálem vyřadit z archeologického repertoáru recyklované dezinterpretace, mýty a polopravdy, které dodnes z mnoha vědeckých prací nezmizely.

POZNÁMKY
_1
Náladové motto je úryvkem z delší básně Staré popelnici, kterou Antonín Klášterský publikoval ve sbírce Živým a mrtvým v roce 1889 (Klášterský 1889, s. 47–48).
_2
Tento článek je upravenou a doplněnou verzí úvodu mé dizertační práce Genderová analýza v interpretaci neolitických sociokulturních jevů, obhájené 9. 11. 2010 v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.
_3
Většinou se však jedná pouze o torza či fragmenty lidských postav.
_4
Podrobně o této problematice Remišová Věšínová 2009.
_5
Renzetti – Curran 2003, s. 20–35.
_6
Například půdorysy obydlí, pohřby a jejich vztah k sídelním strukturám nebo sídlištní objekty a artefakty různého charakteru.
_7
Tento termín používám, abych odlišila nevěrohodné a umělé vykonstruované hypotézy od těch, které jsou podloženy objektivními důkazy a archeologickými prameny a zpracovávány v kulturním kontextu vědeckými metodami genderové archeologie.
_8
To znamená, že se v průběhu neolitu (ale i starších a mladších období) liší počet exemplářů plastiky, způsob jejího ztvárnění, ale i nálezové kontexty v rámci sídelních struktur v inventářích jednotlivých neolitických kultur. Právě nálezový kontext má při rekonstrukci významu archeologického artefaktu či situace klíčový význam.
_9
Próza byla poprvé knižně publikována r. 1950.

LITERATURA

Bachofen, Johann Jakob: O materskom práve. Urbánek a spol.,Trnava 1942.
Drake, Jennifer – Heywood, Leslie (eds.): Third Wave Agenda: Being Feminist, Doing Feminism. University of Minenesota Press, Minneapolis 1997.
Eislerová, Riane: Čiše a meč, agrese a láska aneb Žena a muž v průběhu staletí. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995.
Eller, Cynthia: The Myths of Matriarchal Prehistory. Why an Invented Past Won’t Give Women a Future. Beacon Press, Boston 2000.
Gero, Joan – Conkey, Margaret (eds.): Engendering Archaeology. Women and Prehistory. Basil Blackwell, Oxford 1991.
Gimbutas, Marija: The Goddesses and Gods of Old Europe. Myths and Cult Images. University of California Press, Los Angeles – Berkeley 1982.
Gimbutas, Marija: The Language of the Goddess. Thames and Hudson, New York 1989.
Gimbutas, Marija: The Living Goddess. University of California Press, Berkeley – Los Angeles 1999.
Goodison, Lucy – Morris, Christine (eds.): Ancient Goddesses: the Myths and the Evidence. University of Wisconsin Press and British Museum Press, Madison 1999.
Hansen, Sven: Neolithic Sculpture. Some Remarks on an Old Problem. In: Peter F. Biehl – François Bertemes – Harald Meller (eds.): The Archaeology of Cult and Religion. Archaeolingua, Budapest 2001, s. 37–52.
Hansen, Sven: Bilder vom Menschen der Steinzeit: Untersuchungen zur Antropomorphen Plastik der Jungsteinzeit und Kupferzeit in Sudosteuropa. Philipp von Zabern, Mainz 2007.
James, Edwin Oliver: The Cult of the Mother Goddess. Thames and Hudson, New York 1961.
Jung, Carl Gustav: Obraz člověka a obraz Boha. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2001.
Klášterský, Antonín: Živým a mrtvým. J. Otto, Praha 1889.
Linnekin, Jocelyn: The Great Goddess theory and the Goddes revival. In: <www.anth.uconn.edu/classes/anth298_s98/Week-2.html, 1998> [Cit. 12. 2. 2003].
Marcus, Joyce: Women’s Ritual in Formative Oaxaca: Figurine Making, Divination, Death and the Ancestors. University of Michigan Press, Ann Arbor 1998 (Memoirs of the Museum of Anthropology, vol. 33).
Mellaart, James: Earliest Civilizations of the Near East. McGraw‑Hill, New York 1965.
Mellaart, James: Çatal Hüyük: A Neolithic Town in Anatolia. McGraw‑Hill, New York 1967.
Meskell, Lynn: Godesses, Gimbutas and „New Age“ Archaeology. Antiquity 69, 1995, s. 74–86.
Milledge Nelson, Sarah: Gender in Archaeology. Analyzing Power and Prestige. Altamira Press, Wallnut Creek – London 1997.
Neumann, Erich: The Great Mother: An Analysis of the Archetype. Routledge & Kegan Paul, New York 1963.
Orenstein, Gloria F.: The Reflowering of the Goddess. Pergamon Press, New York 1990.
Remišová Věšínová, Kamila: K problematice interpretace neolitické antropomorfní plastiky. Praehistorica XXVIII, 2009, s. 145–175.
Remišová Věšínová, Kamila: Genderová analýza v interpretaci neolitických sociokulturních jevů. Nepublikovaná dizertační práce. Obhájena 9. 11. 2010 v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK.
Renzetti, Claire M. – Curran, Daniel J.: Ženy, muži a společnost. Karolinum, Praha 2003.
Roveland, Blythe: Footprints in the Clay: Upper Paleolithic Children in Ritual and Secular Contexts. In: Joann Sofarer Drevenski (ed.): Children and Material Culture. Routledge, New York – London 2000.
Spector, Janet: What this Awl Means: Toward a Feminist Archaeology. In: Joan Gero – Margaret Conkey (eds.): Engendering Archaeology. Women and Prehistory. Basil Blackwell, Oxford 1991.
Spretnak, Charlene: Lost Godesses of Early Greece. Beacon Press, Boston 1992.
Stig Sørensen, Marie Louise: Gender Archaeology. Cambridge University Press, Cambridge 2000.
Štorch, Eduard: Minehava. Obraz života nejstarších osadníků v naši vlasti. Albatros, Praha 2002.
Štorch, Eduard: Lovci mamutů. Albatros, Praha 1986.
Tringham, Ruth: Household with Faces: the Challenge of Gender in Prehistoric Architectural Remains. In: Joan Gero – Margaret Conkey (eds.): Engendering Archaeology. Women and Prehistory. Basil Blackwell, Oxford 1991, s. 93–132.
Tringham, Ruth – Conkey, Margaret: Rethinking figurines. A critical view from archaeology of Gimbutas, the Goddess and popular culture. In: Lucy Goodison – Christine Morris (eds.): Ancient goddesses: the myths and the evidence. University of Wisconsin Press and British Museum Press, Madison 1999.
Vojvodík, Josef: Mezi mýtem matriarchátu a misogynstvím: Erben, Bachofen, Weininger, Deleuze. In: Petra Hanková – Libuše Heczková – Eva Kalivodová: V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2006, s. 50–74.
Wunn, Ina: Götter, Mütter, Ahnenkult. Religionsentwicklung in der Jungsteizeit. Verlag Marie Leidorf, Rahden/Westf. 2001.

RESUMÉ

Archaeology is a culturally and historically conditioned scientific discipline though it quite often fails to remember its cultural basis. Its main task, the research in cultural and social structure of ancient populations, is very complicated and its outcome is often uncertain for there is no possibility of feedback. It is only material culture and its cultural and social context that can mediate dependable results. If archaeological material is not interpreted as embedded in such context, it becomes an unfruitful source with zero informational value.

Context is the key component of scientific analysis also in gender archaeology. While the context is a consolidating element of probably all archaeological methods and approaches, gender, as an unstable but permanently present social category, ties together seemingly divergent themes. Gender is not a separate entity or domain which can be included in the analysis of social phenomena or excluded from it, but it is rather a set of processes and relations which are present in all aspects of everyday life of an individual or a society. Without any doubt, its nature in prehistory was identical. Gender is one of organizing principles of all existing societies and material culture is one expression of their organization.

The major contribution of gender analysis to archaeology I see in its emphasis on interdisciplinary research conception. Through interdisciplinary study it is possible to gain very important and relatively objective parts of knowledge about human prehistory, if we can work with sufficient archeological data. Thanks to new approaches, theories and methods that have emerged particularly during last fifty years, contemporary archaeology has a chance to find its efforts rewarded with reliable results of interdisciplinary scientific value more and more often.