Tři ženy, tři deníky „Mně vadí nejvíce ještě to, že mám mozek sevřený cizími teorémy."

_1 V nedávné době byly vydány deníky dvou významných českých žen Marie Červinkové‑Riegrové a Albíny Dratvové, jejichž jména byla doposud známa jen nevelkému okruhu historiků. Ve stejné době se také objevil deník jedné z nejvýraznějších postav americké kritiky – Susan Sontagové. Tři deníky, tři ženy, které od sebe dělí doba vzniku a stratifikuje je jejich povolání a místo ve společnosti. Naopak je spojuje intenzivní práce a neustálá reflexe svých intelektuálních povinností, úkolů a pozice v daném diskursu. Všechny tři deníky jsou velmi hutné a fascinující knihy osobních záznamů, které nám pomáhají nejen odhalovat společenský a historický kontext jejich vzniku, ale dovolují rovněž pronikat do úvah jejich autorek, do jejich myšlenek o sobě samých a zejména o obecných možnostech ženy ve světě myšlenek, rozumu a přísnosti vědy, který byl (v daných dobách) připisován zejména mužům._2

Na práci duševní musím hledět získat nejméně tři hodiny denně.
Červinková‑Riegrová 2009, s. 72

Zápisky nejstarší z žen, Marie Červinkové‑Riegrové, dcery Františka Ladislava Riegra, jsou koncipovány do čtyř svazků, z nichž první se objevil v roce 2009 a pro mnohé působil jako zjevení. Mnohasetstránková, pečlivá a pracná edice_3 představuje řadu souvislostí rodinného a zejména pracovního života otce a dcery, která věnovala své schopnosti dokumentování jeho politiky. Pro historiky jsou její zápisky nedocenitelné, protože obsahují detailní popisy politických událostí, ale i každodenního, všedního společenského života. Jednotlivé deníkové záznamy jsou psány s nebývalou inteligencí, pronikavostí, střízlivostí a kritickým odstupem.

Snaha o objektivní přístup a zvýšenou reflexi je daná i tím, že její zápisky nemají být pouhým záznamem událostí, ale znamenají pro ni životní úkol, který musí splnit. Nejprve si psala dívčí deník o každodenních prožitcích, později se však zaměřila na záznamy politických a kulturních událostí. Od osmdesátých let 19. století shromažďuje materiál pro životopis svého otce a zápisky tak začíná podřizovat tomuto cíli._4 Od roku 1883 píše už důsledně dva paralelní záznamy – intimní Deník a Zápisky veřejného života, které vyžadují soustavnou práci a jež považuje za stěžejní dílo, protože se k nim bude možné vracet jako ke zdroji informací o otcově životě. Dodržení přísné racionality duševní práce, která se pro ni stává každodenním závazkem, je však mezi jejími denními aktivitami, jako je rozpouštění sádla, šití a látání, velmi nesnadné. Její životní projekt je tak poznamenán mnoha ambivalencemi. Na jedné straně můžeme vidět intimní a rodinný život Červinkové a snahu o naplnění role správné dcery a manželky. Tato životní pozice je však pro ni velmi obtížná, protože v ní – jak naznačují její deníky – nevidí žádnou ideu, jakýkoli smysl. Každodennosti, která Marie Červinková‑Riegrová tak pečlivě zaznamenává, v ní vzbuzují spíše nechuť a trápení, které se ještě násobí zdravotními neduhy a vnitřními rozpory.

Co činí ze zápisků dramatický román, není tedy jen samotný osud Červinkové, její vlastně nenaplněné ambice, ale také hluboká vnitřní rozpornost textů. Její deníky jsou svědectvím o tomto napětí a o intelektu, vůli, plánovitém rozhodování, práci, která stojí před zdatnou a bystrou ženou rozhodnutou sloužit otci, respektive národu. Je v nich skryto tolik váhání, nepochopení, tužeb, snů a hlavně skepse a pochybností o sobě samé, o schopnostech dostát svému úkolu: „Cítím jaksi potřebu větší urovnalosti, větší spořádanost uvésti, pilněji pracovati a nevím dobře, jak počíti, nemám dostI síly, jak bych ji měla míti. A přece chci a doufám, že Bůh mi pomůže […]“ (Červinková‑Riegrová 2009, s. 23).

Tento motiv vnitřní rozkolísanosti a opakovaného podvracení stereotypů o ženském psaní jako emocionálním záznamu životních prožitků spojuje Zápisky Červinkové‑Riegrové s dvěma dalšími jmenovanými deníky – „vědeckým deníkem“ filozofky a matematičky Albíny Dratvové_5 a se „vzkříšenými“ fragmenty zápisků spisovatelky a teoretičky Susan Sontagové._6

Chodila jsem po Riegrových sadech, až mne přestala bolet hlava, a řekla jsem si: Nedám se! – A nedám se.
Dratvová 2008, s. 296

Pozdější deník Albíny Dratvové je mnohem fragmentárnější a nikoli tak detailní v záznamu osobních událostí (i Dratvová si totiž vedla svůj osobní deník, který se však nedochoval). Scientific Diary, který je sbírkou nápadů, pracovních poznámek a vědeckých excerpt, není zbaven zmiňované ambivalence mezi osobním úkolem a předpokládanou rolí. Stejně jako u Zápisků Riegrové‑Červinkové je tu zachováno i dvojí možné čtení – a to jednak v rovině historie vědy, jednak v rovině osobního zápasu. Jednotlivé záznamy jsou bystrým vhledem do společenských událostí a odhalují pozadí akademického prostředí a vědeckého života mezi dvěma světovými válkami, po válce a za nástupu nového, totalitního režimu. Zatímco pro Červinkovou byla tato rovina pečlivého záznamu primární, jelikož sloužila otci, pro Dratvovou je podružná, protože se jedná o zápisky vnitřních zájmů, jež mají být důležité pouze pro ni samotnou – neslouží nikomu, pouze vědě.

Křehkost a nerovnováha, zřejmá i u Červinkové, je v záznamech Albíny Dratvové dána nejen vlastními pochybnostmi (jak sama říká: „starý duch věčné nespokojenosti mne trápí“, Dratvová 2008, s. 233), nejistotou, nervozitou, vyhrocenou sebekritičností a přísnou organizací sebe samé, ale i všedními starostmi a politickými okolnostmi, a činí tak její úkol ještě mnohem tíživější. Další překážkou se ji stává i samotná pozice ženy‑vědkyně v době, kdy jsou mimořádné nadání a „tvůrčí genialita“ vyčleněny pouze mužům; ženy mohou být – pokud vůbec jsou vpuštěny do oblasti vědeckého výzkumu – pouze kritičkami a upravovatelkami díla mužů. (Dratvová 1947, s. 156). Dratvová reflektuje vlastní pozici ve ztížených podmínkách, když píše: „Uvědomila jsem si jasně, co kdysi mi jako tajné proroctví řekl Forster: ,Jste skvěle nadaná, ale bude Vás zatěžovati Váš Ženský úděl.‘ ,A co to je ženský úděl?‘ tázala jsem se. Žádná odpověď. […] Dnes to vím: ženský úděl je ostýchavost říci své myšlenky a nápady, uplatnit se iniciativně.“ (Dratvová 2008, s. 182). Mohlo by se zdát, že žena žijící jen v knihách a čerpající energii z vědeckého zanícení tento ženský úděl ponechává stranou. Avšak spíše je pro ni jakýmsi leitmotivem, stále se vynořující otázkou, která neustále zpochybňuje její úkol – vědecké poslání. Pro ni znamená ženský úděl málo odvahy – odvahy k dokončování, soustředění a prezentování svých výsledků. Hledání odpovědi na to, co se pod tímto údělem‑komplikací skrývá, je všudypřítomné i v neustálém utvrzování se, že tato cesta je vskutku správná a že není třeba vést standardní „život“, tedy věnovat se životu společenskému, zábavě, navštěvovat divadla, kabarety a rozvíjet jiné kulturní aktivity. Pozice ženy‑vědkyně, která musí být stále obhajována a která se pro ni při každém výdobytku (jak v rovině společenského postupu, tak vědeckého poznání) stává nulovou pozicí, ji nutí „ženský úděl“ převracet a pootáčet, jak naznačuje i její přístup k domácím pracím: „Myslím si stále, že bohudík mám tolik nedodělaných zručností, že se na ně vrhnu; tak např. mohu se učit dobře vařit. To jsem nedělala celý život. Budu dělat z domácnosti vědu.“ (Dratvová 2008, s. 335). Neustálé pochybnosti a zároveň vědomí nutné odvahy se snaží překonat soustavnou, usilovnou prací, kterou nemůže vyrušit ani válka, ani změna režimu a znamená pro ni „všelék proti různým útrapám“, […] proti všem.“ (Dratvová 2008, s. 239).

Moje nevědomost není (v deníku dvakrát podtrženo) okouzlující
Sontagová 2008, s. 207

Deník Susan Sontagové je na první pohled formálně velmi odlišný, opět v něm však nacházíme určité opakující se momenty. Obdobně jako ve „vědeckém deníku“ se nejedná o celistvé zápisky, ale o soubor fragmentů, které však nemají jednu jasně danou osu – ať už danou popisem dobového prostředí a otcova života jako u Červinkové či linií vědy jako u Dratvové. Jednotlivé zápisky překračují hranice mezi intimním a veřejným prostorem, propojují poznámky „vědeckého deníku“, jako jsou nápady pro přednášky, záznamy z četby, postřehy z akademického života, s osobní rovinou, kterou tvoří momentky z všedního života, povzdechy, děsy či noční můry.

Zcela jiný je pak onen úkol, který má deník plnit – jednotlivé záznamy jsou mnohem více vnitřním monologem, jejichž úkolem není služba otci/národu, ani národu/vědě, ale neustálé sebetázaní, rozvažování. Deník Sontagové je spíše záznamem neustálého vnitřního boje se svojí přidělenou rolí, se sebou samou, jak příznačně popisuje ve vztahu k manželství: „V manželství trpím určitou ztrátou osobnosti – nejdřív tato ztráta byla docela příjemná, jednoduchá, a teď bolí a podněcuje s novou silou moji náchylnost k nespokojenosti […].“ (Sontag, s. 137). Toto postupné ztrácení sebe samé pak vede k neustálému hledání autentičnosti pocitů a prožitků, hledání „znovuzrození“: „Vím, že nejsem sama sebou mezi lidmi, dokonce s Philipem – z toho asi pochází neustálá podrážděnost, s ním, sama se sebou. Ale jsem sama sebou, když jsem sama? To také není příliš pravděpodobné.“ (tamtéž, s. 130). O Sontagové totiž můžeme mluvit spíše jako o duchovní Medee, než jako o milující matce či oddané manželce.

Osobní zápisky Susan Sontagové trpí krizí, jež se v mnohém přibližuje krizím, které Albínu Dratvovou vedly i ke konzultacím s psychology a byly tak snadno zametány pod stůl s tím, že se jedná o typicky ženský problém daný nedostatkem „ženského uspokojení“, ať se tím myslí to „nejbanálnější“ uspokojení v mateřství nebo ofenzivní uspokojení erotické. Dratvové lékař poradil, aby ovládala sebe samu, méně pracovala, zejména pro druhé, a její nervozitu „diagnostikoval“ jako symptom přepracování. Zdrojem těchto krizí však není ani tak nedostatečné naplnění ženského údělu, ani přepracovanost, jako spíše konflikt mezi ženským tělem a přísným, přesným rozumem, který by se dal označit za mužský, pokud by to nevedlo jen k dalšímu stereotypnímu čtení bránícímu porozumět člověku jakožto jedinci. David Reiff, který se odhodlal vydat deníky své matky, ač se v nich často cítil ztracený a zraňovaný a chtělo se mu často při četbě na matku křičet „nedělej to“,_7 v úvodu píše: „Byla nespokojená s vlastním tělem a klidná ve své mysli“ (Rieff 2008, s. xiii). Obdobně i Dratvová ví, že posedlost myslí a myšlením ji způsobuje nedostatek času k péči o tělesné blaho, aniž by tím však vnitřně trpěla.

Zdrojem skepse a pochybností se pak – ve všech třech případech – stává nejen sama autorka, ale právě i boj s racionalizací, tedy s přesným přenosem a tvůrčím záznamem vnitřních prožitků a myšlenek. Sontagová, sleduje vztah mezi prožitkem a jeho reprodukcí, píše: „Limity myšlení – jazyk. Jazyk je spojení mezi pocity a světem“ (Sontagová 2008, s. 143). Deníkové záznamy jsou tak obohacené o další rovinu sebereflexe – o reflexi samotného procesu psaní, které není pouhým nástrojem komunikace mezi autorem a čtenářem, ale mezi ženou a světem jazyka, který jí není určen. Očekávaná genderová feminita jí způsobuje vnitřní bolestné fyzické i psychické napětí, protože ženská zkušenost na konci 50. let ještě nemá vlastní jazyk a je myslitelná jen v neustálých rozporech._8

Kolik lidí mi řeklo ‚žena statečná‘. Co to je statečnost – a jsem opravdu statečná?
Dratvová 2008, s. 285

Jak naznačuje tato črta, psaní žen není, a ani v historii nebylo, jen sentimentálními citovými záznamy, ale mnohem častěji se jedná o psaní pochybující. Provází je váhání, dynamika přemítání, postrádá humor, ten je jen náhodný, obrácený k sobě samým. David Reiff v úvodu deníků píše, že čtenář, který zde hledá ironii, ji rozhodně nenajde, jelikož Sontagová považovala intelektuální práci za příliš závažnou na to, aby ji mohla odlehčit humorem. Relaxaci považovala za zcela nevhodnou, nehodící se do velkých vnitřních zápasů, které procházejí deníky všech tří žen. Tři ženy, tři deníky bojují s neustále opakovaným „teorémem“, který rozrušuje jejich osobní odvahu a lze vyjádřit údivem muže, s nímž se setkala jiná významná myslitelka a solitérka Anna Pammrová: „Proč tolik přemýšlíte? Je vám to zábavou nebo vnuceným břemenem? Jako zábava není myšlení lákavé a jako zaměstnání není výnosné. Předčasně tím zestárnete.“_9 Jednotlivé autorky bojují se „zábavným“ aspektem psaní, vzdorují lenosti – jedná se o psaní individualit, které procházejí vzpourou a ohněm rozumu, jak poznamenala Teréza Nováková ve svých postřezích o Ibsenových hrdinkách._10 Tyto ženy cítí často svou opuštěnost, svou zvláštnost a jejich nespokojenost vychází z kritičnosti vůči sobě a světu a kritičnosti ke své „ženské roli a svým tzv. ženským povinnostem“, které jsou jim příliš úzké. A tak v denících Riegrové, Dratvové a Sontagové čteme tyto vnitřní konflikty nezakryté veřejnou maskou.

Na závěr ještě zmiňme ještě jednu poznámku z úvodu Davida Rieffa k deníku Susan Sontagové: „Chtěla se vyrovnat spisovatelům, malířům a hudebníkům, které uctívala. V tomto duchu je Babelovo mot d’ordre ‚Musíš vědět vše‘ i jejím heslem. Dnes se myslí zcela obráceně. […] Moje matka byla, myslím, z 19. století, její sebeponořenost a sebeabsorbce v denících není nepodobná jiným sobeckým ‚velkotvůrcům‘ (accomplishers). Její záznamy mají daleko k registracím, soupisům, v nichž se ambice projevují nyní, na počátku 21. století […].“ (Rieff 2008, s. xi). Všechny tři deníky jsou v tomto smyslu z 19. století – všechny ženy se chtěly vyrovnat těm, které uctívaly, a tomu, co uctívaly, a tak jejich záznamy svědčí o určité sebedestruktivní náročnosti a ambicích. Zároveň jsou však jejich autorky ženami 20. století, hlavně svým ženským osudem a zápolením o vlastní identitu.

POZNÁMKY

_1
Dratvová 2008, s. 67.
_2
Albína Dratvová: Deník 1921–1961: Scientific Diary. Academia, Praha 2008. Marie Červinková‑Riegorová: Zápisky I.: 1880–1884. Národní archiv – Scriptorium, Praha 2009. Susan Sontag: Reborn: Early diaries 1947–1961. Penguin Books, London 2008.
_3
K vydání připravil pod vedením Milana Vojáčka kolektiv editorů: Helena Kokešová, Martina Maříková, Marie Ryantová, Jana Svobodova, Licie Swierczeková, Zdeněk Vacha, Luboš Velek.
_4
Srov. Milan Vojáček: Namísto úvodu. Červinková‑Riegrová 2009, s. 8–15.
_5
Albíně Dratvové a její vědecké práci na pomezí přírodních věd a filozofie jsme se věnovali v čísle Slova a smyslu 11/12, z roku 2009.
_6
Deníkové záznamy vydal po její smrti její syn David Rieff.
_7
Rieff si připomíná matčin zážitek z představení Medey v amfiteátru na jihu Peloponésu, kde diváci na Medeu opakovaně křičeli: Nedělej to! Představení bylo natolik reálné, že vzbuzovalo takto extrémní divácké reakce. I pro Davida Reiffa jsou deníky až příliš reálné. Reiff píše: „Ale samozřejmě už je pozdě, protože hra již byla odehrána […]“ (Rieff 2008, s. xiii).
_8
50. a 60. leta jsou dobou, kdy se ve Spojených státech pomalu rodí ženské hnutí, které nebojuje jen za politická práva, ale mnohem více ověřuje vztah zkušenosti žen a jejího vyjádření. Proměnu jazyka své zkušenosti v této době začíná reflektovat také jedna z nejvýraznějších postav americké poezie druhé poloviny 20. století Adriene Richová ve sbírce A Snapshots of a Daughter‑ in‑ Law. Poems 1954–1962 (1963). Její snahy vyvrcholí později manifestační knihou Of Woman Born: Motherhood as a Experience and Institutution (1976).
_9
Pammrová: Zápisky nečitelné; viz zde s. 180.
_10
Nováková 1908, přetištěno in: Tereza Nováková: Ze ženského hnuti. J. R. Vilímek, Praha 1912, s. 33–45.

LITERATURA

Dratvová, Albína: Duše dnešní ženy. Československý kompas, Praha 1947.
Dratvová, Albína: Deník 1921–1961: Scientific Diary. Academia, Praha 2008.
Červinkova‑Riegrova, Marie: Zápisky I.: 1880–1884. Národní archiv – Scriptorium, Praha 2009.
Nováková Tereza: Typ Lony u nás? Novina, 1, 1908, č. 1, s. 48–50, 78–81.
Rieff, David: Preface. In: Sontag, Susan: Reborn: Early diaries 1947‑1961. Penguin Books, London 2008, s. vii‑xiv.
Sontag, Susan: Reborn: Early diaries 1947–1961. Penguin Books, London 2008.

RESUMÉ

The article „Three Women, Three Diaries“ focuses on the Marie Červinková‑Riegrová and Albína Dratvová, two important Czech female writers and American thinker, and critic and writer Susan Sontag, whose diaries were published at the same time. The both Czech writers unlike Susan Sontag are known mostly by historians, the recent publications of their texts (Zápisky I.: 1880–1884, Deník 1921–1961: Scientific Diary and Reborn: Early diaries 1947–1961) demostrate their wit and profoundness of their thinking and some striking similarities. The diaries mirror the clashes with stereotypical gender identity, the tough fight for the “room of their one” and deep doubts about writers abilities to cope with the self imposed demands.