Exotismus a intertextovost

Zabývat se problematikou vztahu exotismu a intertextovosti je obtížné především proto, že oba pojmy nemají v oblasti literární teorie ani jednotný výklad, ani nejsou přesně vymezené.

Exotismus se projevuje ve dvou oblastech: je proudem v literatuře, má textovou povahu, a současně je proudem v kultuře, vztahuje se ke geografii, objevování nových světadílů, stejně jako k ideologiím různých dob. Zájem o neznámé, cizí (tedy neevropské) země je východiskem exotismu. Exotismus není spojený s jedním konkrétním obdobím, literárním směrem, žánrem, tématem, stylem. Přestože jeho původním žánrem je cestopis, neexistuje specifická či fixní narativní forma exotismu ani jeho poetika. Pro exotické psaní je příznačný popis nově objevených kontinentů, souostroví, vzdálených lokalit, neznámých národů a kultur s tím, že jejich odlišnost od dosavadních znalostí o světě bývá vyzdvihována jako princip nové estetiky. Exotismus prochází celou literární historií, má rozmanité, někdy až protichůdné podoby, a proto je tak těžko vymezitelný, případně definovatelný. V tomto výkladu se soustředíme na cestopisnou literaturu jak z hlediska exotismu, tak z hlediska intertextovosti.

Hlavní intencí exotismu bylo do období renesance informovat čtenáře o světě. Od renesance do 20. století se však exotismus stává postupně tím, čím byl doposud jen virtuálně, tedy přímým inspirativním podnětem pro tvůrčí svobodu a aktivitu, prostředkem umožňujícím nejen se odpoutat od tíhy všednosti a svazujících konvencí, ale též proti nim otevřeně revoltovat.

Literární exotismus postupně nabýval širokého rozsahu: od pragmatických popisů a zobrazení exotických míst až po exotická snění o dálných zemích, přesněji po vyjádření citového a imaginativního univerza subjektivity, která svými osobními mýty a představami utváří své vlastní pojetí vzdálených či dosud neznámých světů. Obraz exotického místa si proto v literatuře nejčastěji zachovává ornamentální a zidealizovanou podobu.

Exotismus má však kromě toho neodmyslitelný subverzivní charakter, nepřekračuje pouze geografické hranice a rozhraní domácích literatur a kultur. Jeho motivací je dokonce narušit hranice mezi textem a textem, přerušit pouta s literární tradicí, s fikcí a přinést něco nového. Snaha o nulový stupeň textové reference se jeví jako prvořadý impulz moderně pojatého exotismu. Vztah intertextovosti a exotismu se proto zdá být ambivalentní.

Do jaké míry se tedy může intertextovost, tj. vztah textu k textu, stát znakem exotické literatury, uvědomíme-li si, že hlavní snahou exotismu je otevřít prostor textu především cizí realitě, nově objevenému geografickému místu, neznámé kultuře, a přitom nenavazovat na domácí literární tradici a kulturu, a tak se odpoutat od dosavadní fikce? Může se intertextovost použít jako vhodný interpretační nástroj exotické literatury? Co by analýza mezitextových vztahů, ať už podle Julie Kristevy či Gérarda Genetta, mohla odhalit o povaze exotismu?

Vezmeme-li v úvahu Bachtinovo pojetí „dialogičnosti textu“ či koncepci literatury jako „univerza“ či „sítě textů“ podle Kristevy, je intertextovost podstatnou vlastností, podle Rolanda Barthese dokonce podmínkou textu, a každý exotický text by pak měl v sobě implikovat jiné texty a být jakožto text v sobě vždy zdvojen. Hermeticky uzavřený prostor textu je podle těchto teoretiků iluze.

Tuto tezi potvrzuje jednoduchý fakt, že exotismus je původně literárním fenoménem. Je to právě literatura, která jako první vyvolává onu „zálibu v cizokrajnosti“. Prvotní objevování cizích světů probíhá ve většině případů v knihách, při četbě psaných textů. A jak známo, každý autor byl nejprve čtenářem.

Přestože exotická literatura, a nejčastěji s ní spojovaný žánr cestopisu (např. Cesta kolem světa Jamese Cooka z roku 1773), patří původně do literatury faktu, udržuje velice blízký vztah s literární fikcí. Existují například autoři, kteří za svůj život nikdy nevycestovali, a přesto napsali texty inspirované exotickými dálkami. Navazovali tak na módní literární trend a jejich hlavními postupy byla imitace, reprodukování stylu, plagiát, odkazování, aluze atd. Jako příklad uveďme Hugovy orientální básně nebo Karla Maye a jeho příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda.

Příliš často se opakující imitace, citace či aluze pitoreskních a ornamentálních prvků v různých textech však může vést k vyprodukování mnohých klišé a stereotypů. Právě „módní exotismus“ má tendenci užívat těchto prostředků, a proto je často odsuzován jako povrchní.

Podle Genettovy klasifikace, jak ji představuje v Palimpsestes (1982), by se dalo určit, jaké druhy mezitextových vztahů se podílí na konstituování smyslu díla exotické literatury. Genette vychází z transtextovosti, textové transcedence, čímž označuje všechno to, co daný text „uvádí do manifestačního či skrytého vztahu k jiným textům“ (Genette 2003, s. 7). V jeho pojetí je intertextovost pouze jedním typem mezitextových vztahů.

Rozlišuje pět typů vztahu text – text: mezitextovost neboli intertextovost – efektivní, doslovná přítomnost nějakého textu v jiném textu, podle Genettových slov je to „vztah koprezence mezi dvěma a více texty“ (tj. citace, plagiát, aluze); paratextovost – rámec literárního díla, jaký tvoří titul, předmluva, doslov, ilustrace; metatextovost – implicitní komentování jednoho textu druhým, tedy „vztah komentování spojující text s jiným textem, o němž tento text mluví, aniž by jej nutně citoval“; architextovost – příslušnost textu k jistému žánru, typu diskurzu, vztah určující povahu textu, „na který je někdy paratextově poukazováno v titulu, podtitulu, předmluvě, doslovu atd.“ (tamtéž, s. 12).

Nejdůležitějším typem je hypertextovost – vztah spojující text B (hypertext) s předchozím textem A (hypotext) na základě transformace. Například děj akce textu A je v textu B transponován do jiné epochy. Pozdější text (hypertext, jinými slovy post-text) je čten jako „text druhého stupně“, který je odvozen z jiného, dřívějšího textu (hypotextu či pretextu).

Zajímavé je, že v Genettově výkladu pastiše, který je jednou z praktik hypertextovosti, nabývá slovo exotismus přesného technického významu. Podle jeho definice je jakýkoliv prvek převzatý z jiného textu, jiného psaní nazýván „exotismus“. V tomto konkrétním případě pastiše je exotismus „textová výpůjčka“.

Hypertextovost neboli spojování dvou textů na základě přímé či nepřímé transformace je velice oblíbeným postupem exotického psaní. Robinson Crusoe (1719) Daniela Defoe je generativním modelem mnoha textů, tzv. robinsonád. Z nich můžeme citovat například prózu Pátek aneb lůno Pacifiku (1967) Michela Tourniera, jejíž text se zásadně liší od hypotextu v okamžiku, kdy dochází k rozuzlení románu. Jde o jednoduchou transformaci hypotextu. Jiným oblíbeným hypotextem je Cesta kolem světa (1771) mořeplavce Louise-Antoina de Bougainville, která byla předlohou filozofické stati Dodatek k Bougainvillově cestě (1772) Denise Diderota. V tomto případě se naopak jedná o složitou transformaci hypotextu, filozof komentuje, vykládá a přepisuje cestopis.

Zaměříme-li se na žánr cestopisu, uvědomíme si, že se zde užívá textové transcedence už v samotném aktu psaní. Nemá pevná a stálá pravidla, existuje jakási kostra cestopisu, která na sebe nabaluje různé promluvy, diskurzy. Tradičním, kruhovým schématem psaní je odjezd, příjezd, návrat. Akt narace většinou dominuje nad aktem citace. Cestopis je však vždy psán ve vztahu k předchozímu, staršímu pretextu, i když se jedná o objev nové země.

Ať je autor kdokoliv, ve svém cestopise nechává téměř vždy promlouvat botanika, geografa, mořeplavce, ambasadora, poutníka, dobrodruha, spisovatele atd., který onu zemi navštívil před ním či o ní něco napsal.

Tyto vstupy jsou buď v intertextových, nebo metatextových vztazích. Cestopis se v podstatě jeví jako konstruovaný post-text, jemuž se přiznává víceznačnost vyplývající z konfrontace daného textu s mnohostí referenčních textů. Cestopis nevytváří jen paralely, ale i diference, jde o interakci. Psaní cestopisu je reaktivním psaním.

Citování z jiného, všeobecně dobře známého textu usnadňuje čtenáři lépe si představit neznámou exotickou zemi. Přiblížit vizuálně, smyslově či dojmově cizí je jednou z hlavních funkcí intertextovosti cestopisu a exotické literatury vůbec. Pro texty 18. století jsou příznačné intertexty z bible či antických mýtů. V Bougainvillově Cestě kolem světa nalezneme v popisech nově objeveného ostrova Tahiti bezpočet mezitextových referencí, ať už se jedná o používání antických pojmenování (Nová Kythera, Venuše) či přirovnání k bájnému zlatému věku nebo biblickému ráji, stejně tak je tomu v slavném románu z ostrova Mauricius Pavel a Virginie (1788) spisovatele Bernardina de Saint-Pierre.

Pro exotickou literaturu jsou charakteristické, více než pro jakoukoliv jinou beletrii, intertexty z cizí kultury a slovesného umění. Tyto intertexty jsou dokonce někdy v původním jazyce. To je jeden z originálních aspektů intertextovosti exotické literatury. Proniknutí cizího, někdy jazykově nesrozumitelného intertextu do evropského diskurzu vytrhává čtenáře z vlastního kulturního rámce. Záměry autora mohou být různé, například vytváření pitoreskní kulisy nebo naopak snaha o autenticitu či o obohacení domácího literárního prostoru.

V dílech exotické literatury, a zejména v cestopisech lze snadno identifikovat intertexty z nefikční literatury, např. z vědecké literatury (tedy odborné texty z oblasti přírodních věd, historie, etnologie, geologie apod.), anebo dokonce odkazy z jiného média, například z obrazu či filmu. Odborné intertexty dodávají cestopisu věrohodnost i didaktický ráz. Intertextovost a metatextovost umožňují čtenáři dokonalejší poznání dané země, podílí se na konstituování znalostí o ní.

Oprava omylů, kterých se dopustil předchozí návštěvník (např. korekce toponym), je jedním z častých intertextových postupů cestopisu. Cestopis je konstruován z komentování, opravování, potvrzování, citací, aluzí, odkazů k předešlým textům. Vztah pretextu a post-textu je tedy buďto zjevný, či skrytý, afirmativní, či kontroverzní.

Jednotu cestopisu tvoří prožitek, zkušenost subjektu, který vypráví o své cestě. Přímá zkušenost je obohacována elementy z tzv. „knihovny cestovatele“. Invariantami cestopisů jsou bezpochyby toponyma, topografie, klasická scéna setkání s domorodci, popisy bohatství země atd. V cestopise je akt pojmenování navštívených míst či potkaných lidí obsesí. Pojmenovat znamená zároveň si přivlastnit doposud neznámou zemi či ostrov.

Je nakonec zřejmé, že exotická literatura není pouze topografickou literaturou, ale skutečným aktem paměti. Vyrovnávání se s předchozí literaturou vztaženou k danému místu, zaznamenávání stop kulturní paměti do textu je nedílnou součástí cestopisu. A právě prostor paměti vytváří kontinuum exotických textů. Tento jev je velice frekventovaný v cestopisech Reného de Chateaubriand nebo pozdějších romantiků.

Spisovatelé 19. století, jež cestují, si uvědomují, že encyklopedické nebo pragmatické zapisování reálií exotických končin je sdostatek vyčerpáno a pokračování tímto směrem by bylo ošidné a mylné. Uznávají, že nemohou soupeřit se svými předchůdci v oblasti objektivních znalostí. Přijímají roli „epigonů“, kteří přijíždějí příliš pozdě objevit „nové“ a nezbývá jim než prověřovat, ověřovat, poznávat, opakovat, potvrzovat… Kulturní a literární identita místa se zdá být najednou více určující a rozhodující než jeho striktně geografický aspekt.

Chateaubrianda zajímá při jeho orientálních cestách jen literární kontext navštěvovaného místa. Jeho exotické psaní se zabývá především místy, o nichž už bylo dříve něco napsáno. Dává proto přednost spíše „jménům bez ruin než ruinám beze jmen“. Autor, čtenář a text se nepohybují pouze v dalekém exotickém místě, ale rovněž v prostoru paměti. V Cestě z Paříže do Jeruzaléma (1811) Chateaubriand cituje bibli, legendy, starodávné texty spojené s navštěvovaným místem, přičemž s pokorou odhaluje všechny prameny, které mu pomohly při vytváření textu. Odkazy ke starým či předchozím textům zajišťuje pravost svého vyprávění.

Intertextovost je genetickým principem exotické literatury, principem samotného aktu exotického psaní. Lze rozluštit, rozmotat celou síť podobností či rozlišností, ať jsou explicitní nebo ne. Přestože by měl cestopis reflektovat průzračně realitu, je skutečným dialogem textů či „mozaikou citátů“ (Kristeva).

Nejen že se jednotlivé texty exotické literatury (ať už patří k žánru cestopisu, románu, povídky nebo odborné literatury) navzájem překřižují či zrcadlí mezi sebou, ale navíc exotismus svou povahou umožňuje, aby jeden text vznikal z druhého. Intertextovost je principem této „sourodosti“, dalo by se dokonce tvrdit, že intertextovost je generativním principem exotické literatury.

Souběžně s tím se vyvinulo generativní paradigma exotické literatury. Existují totiž konstanty pojící jeden text k druhému. Tyto konstanty se vážou k jednomu původnímu textu, který je neustále obnovovaným modelem. Tento fakt však nevylučuje možnost heterogennosti uvnitř textu, tedy konfrontaci diskurzů různých povah. Už výše bylo zmíněno, že cestopis, ačkoliv je žánrově literaturou faktu, se může stát potenciálním pramenem dalších textů, dokonce textů s estetickou funkcí (viz např. Cesta kolem světa Jamese Cooka a Rimbaudovy Iluminace), to znamená, že je z hlediska generativního aspektu intertextovosti produktivní.

Interakce mezi texty literárního exotismu má velice kreativní povahu, protože přivlastňování textu není nikdy úplně mimetické. Intertextová síť je otevřená a zakládá flexibilní vztahy mezi texty.

Ačkoliv jsme určili intertextovost jako jeden z charakteristických znaků exotismu, nesmíme opomenout ani druhý, paradoxní aspekt vztahu těchto pojmů. V některých svých projevech je exotismus literární kritikou považován také za „contre-littérature“, usilující o rozvrácení rovnováhy domácího literárního prostoru, a tudíž o odhalování kulturních rozdílů.

Jak již bylo řečeno, exotismus je původně více spjat s literaturou faktu, je zasazen do skutečnosti, předmětem jeho zájmu není fikce. Jednou z motivací autorů zaujatých exotismem je psát o dalekém, cizím místě, o němž ještě nikdy nebylo nic napsáno a přeneseně se tak dostat exo, tedy mimo či vně běžný časový, místní, kulturní prostor, ale rovněž mimo domácí textový prostor.

Exotické psaní je do jisté míry psaním proti kodifikovanému psaní, proti kulturnímu systému. Jeho nejvyšší snahou je tabula rasa všech kódů, pravidel, tradic… Tento rys je charakteristický pro moderní pojetí exotismu. Z laciné záliby se exotismus proměňuje v revoluční postoj, a přináší tak s sebou tvůrčí svobodu. V pokusu o narušení normy ve vládnoucím literárním systému a v odmítání předchůdců se skrývá onen subverzivní charakter exotismu.

Exotismus se od druhé poloviny 19. století stává především vnitřním zážitkem básníků, jejich vnitřní zkušeností, a proto záliba v exotičnu pro Baudelaira, Rimbauda či Mallarméa (u nás pro Březinu či Sovu) nepředstavuje výraz jejich touhy po hledání a nalezení ideálních exotických míst a krajin, nýbrž možnost, jak vyjádřit svůj životní i básnický vzdor proti skličující skutečnosti, která je obklopuje. Jejich tzv. „poésie du départ“ svými exotickými motivy dramatizuje lidskou potřebu proměňovat skutečnost, dávat jí nový řád, a zároveň vyjadřuje touhu po nekonečnu a absolutnu, což nakonec nacházejí v poezii. Rimbaudova básnická a posléze životní vzpoura vyústí v odjezd do exotické Habeše.

Zaujetí exotikou vyrůstalo z touhy poznávat nebo dobývat nový, neznámý a tajemný svět, který by byl nejen odlišný, ale naprosto protikladný světu přítomnému. Proto se exotismus často stával součástí literárních směrů a tendencí, které hledaly nové životní postoje a nové výrazy, jimiž by vyjádřily svou odlišnou životní a literární orientaci, či dokonce revoluční postoj (viz malíři a básníci francouzské avantgardy, u nás poetisté).

Exotismus je ve své podstatě motivován touhou po exotextovosti – po nulovém stupni textové reference; po přímém, bezprostředním vztahu k referentu. Otázkou zůstává, je-li to vůbec možné?

Snaha přerušit „tkanivo textů“ (Barthes) se projevuje například pragmatickou reprezentací cizího toposu bez jakýchkoliv referencí, odkazů, aluzí čitelných pro čtenáře nebo čistě odmítáním „předchůdce“. Exotismus je jev pokoušející se o vytvoření autonomie a jednoty textu, subjektu i autora, což se vzpírá jak Barthesově koncepci, tak koncepci Kristevy, neboť oba tuto autonomii zpochybňují.

Pro pokusy o nulové mezitextové vztahy je příznačné cestování do „literárně panenských zemí“, volba místa nepoznamenaného evropskou literární tradicí, místa neposkvrněného jakoukoliv evropskou textovou stopou, o což se pokusil René de Chateaubriand vycestováním do Ameriky. Texty, které tam napsal, sice překypují novými, exotickými podněty, autor se však nechal lapit do sítě intertextovosti. Jeho dílo napsané v Americe je protkáno biblickými odkazy, přirovnáními, citáty a aluzemi, jež Chateaubriand použil ve snaze přiblížit evropským čtenářům velkolepost americké přírody.

Zajímavým příkladem je cestopis Ecuador (1929) Henriho Michauxe. Pro psaní prvního cestovního deníku si tento autor – ve snaze vyhnout se intertextovosti – vybral Ekvádor, zemi nemající v Evropě ve své době žádnou literární identitu, nezatíženou minulostí, otevřenou budoucnosti. Ve své touze po nulovém stupni reference si Michaux na cestu schválně bere nejmodernější současné autory, kteří s cestováním nemají nic společného a které si nakonec ani nepřečte. Michauxův exotismus je touhou po exotextovosti.

Jak píše později v krátké autobiografii pojmenované Quelques renseignements sur 85 années d’existence (Stručná zpráva o 85 letech existence, 2005): „Cestuje proti. Aby ze sebe vyhostil svou vlast, všechna pouta různého druhu a vše, co se v něm proti vlastní vůli usadilo z řecké či římské kultury či germánské či z belgických zvyklostí“ (Michaux 2005, s. 319). Přejít z řeckořímské tradice do amazonského pralesa není však u Michauxe regresivním krokem či laciným exotismem, ale otevíráním se světu. Nehledá exotický pitoreskní folklor, ale chce zakusit sám sebe.

Cestování se zdá být lékem proti ustrnutí, petrifikaci hrozící spisovateli. Michaux odjíždí střetávat se s jinakostí, a hodlá tak změnit svou výpovědní situaci. Přechází z uzavřeného prostoru vlastního světa a kultury do prostoru otevřeného, nového. Doufá, že bude moci text zakořenit, vetkat do reality. Přímo vnutit text referentu bez ohledu na jakékoliv zprostředkování je pro něho jedinou možností, jak nejsilněji prožít a sdělit exotickou zkušenost.

Michaux se proto v Ecuadoru snaží proměnit psaní v samotné cestování. Chce sblížit čas psaní s reálným časem dění tak, aby rytmus prožitku odpovídal rytmu psaní. V cestování (v poznávání radikálně odlišného) spatřoval možnost zrušení membrány vlastní kultury, která mu zabraňovala nalézt opravdové přiblížení.

Nakonec však zpochybňuje původní přesvědčení o cestování jako procesu, v němž lze sloučit psané a momentálně prožívané. Psát a cestovat se jeví jako dvě neslučitelné akce, neboť psaní o vnějším znicotňuje vlastní vnitřní prožitky: „Ubohý deník, ostatně o tom, co se stalo před chvílí, nenapíšu nic“ (Michaux 1987, s. 13).

Cestování po Ekvádoru je explorací vlastního niterného světa, prostoru uvnitř, stane se privilegovaným místem reflexe. Exotextovost Michaux nalezne sám v sobě, v prostoru uvnitř, cesta mu k tomu nabídne prostředky.

Ecuador je provokací exotického místa a exotického psaní. Michaux zasazuje text do klasického architextového a paratextového rámce, který následně demontuje. V incipitu Ecuadoru se Michaux představuje čtenáři takto: „Muž, který neumí ani cestovat, ani si psát deník, zkomponoval tento cestovní deník“ (tamtéž, s. 9).

Autor užívá záměrně slovo „zkomponovat“, protože narušuje klasické formální prostředky cestopisu, hraje si se strategií psaní cestovního deníku. Podtitulem Ecuadoru je „cestopis“, čímž Michaux architextově určuje příslušnost textu ke konkrétní žánrové formě, napovídá, jak knihu číst. Michaux však Ecuador sestaví jako „anti-cestopis“. Určení místa a času je často nepřesné, dlouhé pauzy či odmlky střídají poznámky psané každých pět minut, cestopisným celkem prostupují básně, vytvářející substitut popisů, které jsou téměř nepřítomné… Právě popis exteriérů, základní prvek cestopisu, v textu chybí. Tento narativní prvek je rozvrácen – Ecuador se stává ironickou a trpkou satirou exotismu.

Odmítání paměti, snaha o nulový stupeň reference, o exotextovost, odkrývá první stupeň intertextovosti. Michauxova volba místa bez literární identity přitom odhaluje, jak je obtížné situovat se v prostoru bez textové stopy. V Ecuadoru totiž přes básníkův záměr vycházet z nulové textové reference nalezneme několik skrytých a diskrétních biblických a mytologických reminiscencí. Exotismus a cesta do Ekvádoru je pro Michauxe první zkouškou rezistence vůči konvenční jednoduchosti. Z Michauxova Ecuadoru na závěr neúprosně vyplývá, že intertextovost je konstitutivním principem tradičního exotismu.

V textech exotické literatury lze tedy odkrýt a identifikovat přítomnost či naopak nepřítomnost odkazů k jiným textům v jednotlivých variantách a jejich signalizovanost či nesignalizovanost. Je patrné, že intertextovost je garantem komunikace a kontinuity literárního exotismu, je základem jeho textové produkce. Určili jsme ji jako generativní a genetický princip exotické literatury. Exotismus je na jedné straně souvislou variací evropského diskurzu o exotickém místě, na straně druhé snahou o nulový stupeň reference, o subverzi textového univerza. Intertextovost je tudíž současně překážkou a hermeneutickou nutností exotismu.

Nadměrné užívání stejných intertextů je ovšem hrozbou exotismu, směřuje k vytváření kýčovitých a nudných šablon exotické literatury, k servilní zplošťující imitaci (viz u nás tahitské prózy A. V. Nováka). Právě to objasňuje odsudky exotické literatury a opovrhování jí jako lacinou a nenáročnou a její přesun do brakové literatury. Exotismus je zajímavý pouze tehdy, pokouší-li se o exotextovost.

Ve svém díle L’empire des signes (Říše znaků, 1970), zachycujícím zážitky z Japonska, vymezuje Roland Barthes cestování jako tvůrčí uměleckou možnost, jak vybrat kdekoliv na světě jistý počet znaků a z těchto znaků vytvořit systém, v případě této knihy exotický systém (není koneckonců důležité, jde-li o Čínu či Japonsko atd.). Zásadní pro Barthese je ovšem to, že nově ustavený systém, vytvořený díky cestování, umožňuje autorovi ponoření do „situation d’écriture“.

Článek vznikl s podporou Grantové agentury Univerzity Karlovy.

LITERATURA

Genette, Gérard: Palimpsestes. Seuil, Paříž 2003.

Homoláč, Jiří: Intertextovost a utváření smyslu v textu. Karolinum, Praha 1996.

Kristeva, Julia: Sèmiôtiké. Seuil, Paříž 1969.

Lachmannová, Renate: Intertextualita a dialogičnost. In: Čtenář jako výzva. Host, Brno 2001, s. 199–242. Přel. Ivana Vízdalová.

Linon-Chipon, Sophie: Miroirs de textes – Récits de voyages et intertextualité. CRLV, Nice 1998.

Michaux, Henri: Ecuador. Gallimard, Paříž 1987.

Michaux, Henri: Quelques renseignements sur 85 années d’existence. In: Robert Bréchon: Henri Michaux. Aden, Paříž 2005.

Moura, Jean-Marc: La littérature des lointains. Histoire de l’exotisme européen du XXe siècle. Honoré Champion, Paříž 1998.

Moura, Jean-Marc: Lire l’exotisme. Dunod, Paříž 1992.

Schahadat, Shamma: Intertextovost: čtení – text – intertext. In: Miltos Pechlivanos a kol. (eds.): Úvod do literární vědy. Herrmann a synové, Praha 1999, s. 357–367.