Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, tedy ještě ve svobodném tvůrčím prostředí, které je však už poznamenáno hlubokými rozpory, vzniká nový básnický diskurz, jehož východisko je paradoxní: skutečnost hrozí chaosem, ale je zároveň rozpoznána jako jediný zdroj, v němž je možné hledat řád vlastní existence.
