Kritické rozhledy

„Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy…“_1 Těžko rehabilitovat takovou postavu, jakou se v české historiografii a literární historii stal jezuita Antonín Koniáš, symbol pobělohorského náboženského útlaku. Jeho životní data (1691–1760) jej přitom od první generace pobělohorských misionářů oddělují celým stoletím. Již čtrnáct let před Koniášovou smrtí vzniká osvícenská učená společnost Societas incognitorum. Na počátku sedmdesátých let 18. století začíná v Praze vycházet několik německých literárních časopisů.

Málokteré osobnosti českých dějin 19. století bylo věnováno v posledních padesáti letech tolik pozornosti jako knězi, matematikovi, filozofovi, teologovi a estetikovi Bernardu Bolzanovi (1781–1848). Pomineme li ediční a interpretační aktivity, datující se již soustředěněji do 20. a 30.

Souborné vydání textů určitého autora představuje specifický, editorsky povětšinou velmi náročný projekt. Celkovou koncepci Spisů Josefa Čapka již výstižně postihla recenze Michaela Špirita, zařazující je do kontextu předešlých pokusů o systematické publikování spisovatelova díla._1 Současná edice je zatím rozvržena do sedmi svazků tematicky uspořádaných dle žánrů. Právě v rozmanitosti literárních projevů Čapek představoval mezi českými výtvarníky jedinečnou osobnost.

Kritické vydání je, jak se říká, korunou práce textologa; předpokládá přinejmenším mnohostranné poznání historie textu, kritické hodnocení a komentování — alespoň takto je definováno v prostředí bádání o literatuře. Z tohoto pojetí vychází i způsob, jak k otázce kritického vydání kinematografických snímků přistoupili Nataša Drůbková a Nikolaj Izvolov; nejdříve na metodologické rovině, ve studii Kritická vydání filmů v digitálních formátech (Iluminace 17, 2005, č. 3, s.

„Every perception is hallucinatory because perception has no object“
(Deleuze 1993, s. 93)

Problematika tzv. národního obrození patří ke konstantním tématům českých historických a filologických věd, a to již od druhé poloviny 19. století, pomineme‑li ovšem už soudobou (sebe)reflexi samotných aktérů tohoto procesu. Ne náhodou se otázky po příčinách vzniku, mechanismech fungování a rovněž jeho důsledcích pro utváření české moderní společnosti a jejího společenského, kulturního, politického a hospodářského života vynořovaly v obdobích společenské a kulturní „nesamozřejmosti“ a „nejistoty“, prostupovaly rovněž debatami týkajícími se tzv. sporu o smysl českých dějin.

Četné vzpomínkové stati, které od 26. ledna 2003 provázejí památku profesora Alexandra Sticha, leckdy kolegiálně vtipně, jindy s lehkou nostalgií připomínají výjimečnou vědeckou a společenskou činorodost, mimořádnou erudici, pozoruhodnou osobitost i pověstnou pedagogickou způsobilost lingvisty, slavisty a literárního historika, jehož aktivity na pražské bohemistice (i mimo ni) vzbuzovaly účastný zájem jak odborné veřejnosti, tak studentů, přičemž nejednoho z nich nasměrovaly na jeho vlastní profesní dráze.

Složitou konstelaci národních a jiných kulturních identit v Praze do první poloviny 20. století se různí autoři pokoušeli v textech vzpomínkových, kulturněhistorických nebo literárních uchopit prostřednictvím rozličných metafor a narativů. K nejvýraznějším takovým vzpomínkovým a poznávacím vzorcům patří variace na „tripolis Praga“, metafory ostrova či ghetta. Ines Koeltzschová je úvodem své knihy Geteilte Kulturen.

Termín propaganda je často vnímán jako synonymum ideologických praktik totalitních režimů, především v jejich moderní historické podobě nacismu a komunismu. Koncepce sborníku Kontexty propagandy tak může vzbuzovat podezření, že se jen znovu utvrdíme v tom, jakými prostředky se dva výše zmíněné režimy snažily uchopit moc a znovu se ponoříme do již probádaných vod. Více než třicet odborníků z domácích i zahraničních pracovišť reprezentujících různé humanitní obory spojilo síly k podnětnému prozkoumání funkcí a mechanismů propagandy, a to napříč stoletími.

Jedním z nejvýraznějších projevů ve výstavní činnosti v oblasti výtvarného umění let 2011 a 2012 byl velký zájem věnovaný dílu Bohuslava Reynka. Příčiny jsou zejména vnější, biografické: 120. výročí tvůrcova narození a 40. výročí jeho skonu. Vedle vydání knižních publikací — včetně katalogů — bylo na různých místech uspořádáno množství výstav věnovaných Bohuslavu Reynkovi, a to samostatně, ale i společně především s fotografiemi, jejichž autorem je jeho syn Daniel.