Svazek výtvarných esejí a kritik Josefa Čapka

Souborné vydání textů určitého autora představuje specifický, editorsky povětšinou velmi náročný projekt. Celkovou koncepci Spisů Josefa Čapka již výstižně postihla recenze Michaela Špirita, zařazující je do kontextu předešlých pokusů o systematické publikování spisovatelova díla._1 Současná edice je zatím rozvržena do sedmi svazků tematicky uspořádaných dle žánrů. Právě v rozmanitosti literárních projevů Čapek představoval mezi českými výtvarníky jedinečnou osobnost. Věnoval se beletrii, dramatu, tvorbě pro děti, fejetonistice a v neposlední řadě teorii, kritice a zčásti i historii výtvarného umění. V tomto ohledu ho lze srovnat snad pouze s Adolfem Hoffmeisterem, který měl podobně bohatou a žánrově rozrůzněnou tvorbu. Z Čapkových generačních současníků z okruhu Osmy a Skupiny výtvarných umělců se sice řada tvůrců zabývala výtvarnou teorií a kritikou (Emil Filla, Pavel Janák, Bohumil Kubišta ad.), do ostatních literárních druhů však zasahovali jen výjimečně (lze připomenout například Fillovu knihu O svobodě, vzniklou během druhé světové války za pobytu v koncentračním táboře Buchenwald a pojímající filozofické a estetické úvahy a autobiografické postřehy)._2

Obdobně žánrově rozrůzněné bylo i Čapkovo výtvarné dílo: kromě malování umělec navrhoval knižní ilustrace a obálky, scénografii, vytvářel grafiky a uplatnil se rovněž velkou měrou na poli karikatury a satirické i humoristické kresby. Výtvarná tvorba byla přitom s Čapkovými literárními texty tematicky a v určitých případech i formálně úzce spojena.

Šestý svazek Čapkových spisů s titulem Publicistika 2 soustřeďuje dosud v úplnosti nejméně známé příspěvky jeho literárního odkazu: výtvarné eseje a kritiky z let 1905–1920, tzn. od autorových juvenilních textů, psaných často společně s bratrem Karlem, až po rok 1920, kdy Josef odešel z Národních listů a stal se referentem Lidových novin. Tento mezník zvolily editorky publikace Mariana Dufková a Pavla Pečinková zcela logicky, mladší statě budou zařazeny do dílu následujícího.

Pomineme li příspěvek Cestou z roku 1920 (s. 281–286), jehož pasáže mají filozofický a existenciální přesah a předznamenávají pozdější Čapkovy knihy Kulhavý poutník a Psáno do mraků, obsahuje publikace v zásadě dva druhy textů: 1) eseje a úvahy o charakteru, postavení a smyslu moderního umění, 2) recenze a kritiky výstav a výtvarných publikací. Z nich jsou čtenářům nepochybně známější texty z první kategorie, které už také byly několikrát podrobeny kritické analýze.

Již Jiří Padrta upozornil při rozboru Čapkových textů o výtvarném umění na autorův vyhraněný subjektivismus, který byl ovlivněn příkladem amerického básníka a spisovatele Walta Whitmana._3 V Čapkových textech se tento přístup projevoval skrze nedůvěru k pevným filozofickým a estetickým systémům. Umělec kladl hlavní důraz na osobní prožitek a citové zaujetí skutečností a z tohoto úhlu pohledu zpětně oceňoval i starší umělecké výkony._4 Ve stati Úkoly uměleckého časopisu doslova napsal: „[…] umění nikdy nedělá se z teorie. Především je vždy záležitostí tvořivého citu a osobnosti umělcovy; vždy však děje se formou o sdělitelných a obecněji platných vlastnostech, a tak má forma každého stylu svůj řád a kázeň a svůj raison“ (s. 124). Čapkův přístup se odlišoval mimo jiné od jeho generačních vrstevníků z okruhu kubismu, a to zejména od Filly a Kubišty, kteří ve svých teoriích vědomě přejímali určité aktuální myšlenkové konstrukce a transformovali je dle vlastních potřeb. Typické pro ně bylo uvažování v polaritách, inspirované vídeňskou školou dějin umění.

Stejné to bylo i v Čapkových kritikách. Autor ostatně v některých z nich své postoje a obecnější názory explicitně formuloval jako v případě recenze druhé výstavy Skupiny výtvarných umělců: „[…] v nejmodernějším umění ukazuje se velice často, jak výhradně intelektuální založení nutí umělce s pečlivou uměleckou erudicí k malování obrazů galerijně tradovaných, k architekturám, k dramatům nebo básním sice zevně moderním, ale v povaze eklektickým“ (s. 54).

Petr Wittlich nedávno ukázal, že podstatnou roli v literárním žánru výtvarné kritiky hraje její topika, rétorika a vztah k ideologii, což ovlivňuje jak psaní vlastních kritik, tak jejich současné čtení, které nemůže být jiné než kritické._5 Sám Čapek o sobě tvrdil, že není kritikem, ale novinářským referentem;_6 svému novinovému psaní nepřikládal zvláštní význam a provozoval ho hlavně kvůli obživě. Přesto byly jeho názory vyhraněné, vždy jasně formulované a vyargumentované. Obvinění Emila Filly na počátku třicátých let z toho, že texty bratří Čapků mají podíl na úpadku umělecké produkce a jejím „zkýčaření“, že jejich kritika je „nemastná a neslaná“ a jejich psaní dekadentní a degenerativní,_7 bylo ovlivněno Fillovými institucionálními a ideologickými pozicemi, nikoli snahou o objektivní úsudek. V této vyostřené diskuzi o úrovni výtvarné kritiky se navíc odrazily starší spory s Čapky ještě z předválečné existence Skupiny výtvarných umělců. Již v té době však Josef v rámci prosazování modernismu jednoznačně diferencoval mezi podstatnými a marginálními uměleckými výkony: „Posmrtná výstava Václava Jansy v Rudolfinu je dost nevýznamná. Přijímá li se u nás krajinářství jako zvláštní a samostatná disciplína umělecké tvorby, nelze ani do tohoto úzkého rámce zařaditi Jansu jako zjev směrodatnější“, napsal v roce 1914 do Lumíru (s. 154).

Tuto pozici neopouštěl ani po válce. Mistrným příkladem taktu a zároveň nekompromisního postoje je krátká Čapkova recenze výstavy dnes již pozapomenutého malíře Jana Čejky, která se konala na jaře 1920 v Rubešově saloně: „O této výstavě nedá se nic říci. Není referentovou rozkoší kárati a vytýkati a odmítati. Přál bych si upřímně, abych mohl mluviti se zájmem a potěšením, s vřelostí a výmluvností. Přál bych si, aby Čejkovy obrazy byly hodnotné, vážné, ušlechtilé a pronikavé, aby bylo možno o nich mluviti. Pohříchu nejsou takové. Jsou dělány pro umělecky zanedbané publikum, pro naivní kupce, které mají více peněz než umělecké kultury“ (s. 274–275).

Recenzovaná kniha řadí všechny příspěvky v přísném chronologickém sledu, stejně jako je tomu ve svazku Publicistika 1._8 Čtenářům tak dovoluje sledovat, jak se Čapkovy postoje postupně vyvíjely: jak umělec dospíval od juvenilních textů ke skutečně kritickému postoji, jdoucímu ruku v ruce s přijetím a rozvíjením modernistické rétoriky. Je to patrné hned z první Čapkovy recenze z roku 1905, jejž psal ve svých 18 letech na výstavu Václava Radimského. Odporoval v ní názorům o chladnosti a necitovosti malířových obrazů, raženým mimo jiné K. B. Mádlem. Radimského plátna na něho naopak působila nebývale přesvědčivou silou (s. 7). V roce 1912 byl ovšem Čapkův názor již zcela opačný a Radimského nahlížel jako povrchního napodobitele francouzského impresionismu (s. 72–73).

Chce li však čtenář sledovat vývoj Čapkova kritického myšlení o výtvarném umění v letech 1905–1920 v úplnosti, recenzovaná publikace mu na to nestačí. Nejsou do ní — stejně jako do ostatních svazků spisů — zařazeny texty, které Josef psal společně s bratrem Karlem v letech 1907–1910 a jež jsou obsaženy ve Spisech Karla Čapka._9 Je otevřenou otázkou, zda by výbor nebyl čtenářsky atraktivnější, kdyby editorky narušily striktní chronologii tím, že by v každém roce předřadily významnější texty (zvláště ty teoretické) před příspěvky méně podstatné (a to i za cenu, že by se tak svazek koncepčně odlišoval od Publicistiky 1). Tento přístup není nový, již ve čtyřicátých až šedesátých letech ho uplatnili například uspořadatelé Souboru díla F. X. Šaldy ve svazcích Kritických projevů._10 Je přirozeně riskantnější a do knihy více promítá osobu editora a jeho kritické uvažování.

Z dosud vydaných Čapkových textů o umění v nynější edici autorova literárního díla je právě moment určité absence teoretické a kritické aktuálnosti zřejmě největší slabinou. Do svazku Knihy o umění je místo současného doslovu zařazena sice velmi kvalitní, avšak již publikovaná studie Jiřího Opelíka z osmdesátých let 20. století._11 Také ediční poznámka v Publicistice 2 mohla být zaměřena více k teorii a metodologii. Její editorky přesto zasluhují velké uznání, a to nejen za shromáždění jednotlivých textů, ale i kvalitně zpracované vysvětlující komentáře k nim. Drobný omyl typu „na výstavě… byli zastoupeni… střelec J. Dálný, setník F. Kupka…“ (s. 367) je výjimkou (Josef Dálný byl pseudonym, kterým František Kupka za první světové války signoval své propagandistické kresby — rejstřík se ostatně této chyby vyvaroval).

Zpřístupnění Čapkových výtvarných esejí a kritik z let 1905–1920 poskytuje nejen historikům umění bohatý pramenný materiál. Současně vede k obecnějším otázkám o způsobech editace a interpretace textových uměleckohistorických pramenů. Utřídění statí ve svazku Publicistika 2 bylo vedeno úsilím, které lze nazvat objektivně dokumentačním, do značné míry stírajícím názory a postoje uspořadatele ohledně priority jednotlivých textů. S vědomím všech možných rizik bych si dovedl představit i užití více manipulativního způsobu, který by mohl větší měrou přispět nejen k rekonstrukci původního kontextu, ale zároveň k jeho kritičtějšímu a angažovanějšímu čtení.

AD:
Josef Čapek: Publicistika 2. Výtvarné eseje a kritiky 1905–1920 (Spisy Josefa Čapka VI), ed. Mariana Dufková a Pavla Pečinková. Praha, Triáda 2012. 414 s.

POZNÁMKY

_1
Píše Michael Špirit (4. 7. 2012), Echa. Fórum pro literární vědu .

_2
Filla, Emil: O svobodě. Jan Pohořelý, Praha 1947.

_3
Padrta, Jiří (ed.): Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917. Teorie — kritika — polemika. Odeon, Praha 1992, s. 142–161.

_4
Viz Lahoda, Vojtěch: Kubistické teorie českých malířů. In: Jiří Švestka — Tomáš Vlček (eds.): Český kubismus 1909–1925. Malířství, sochařství, umělecké řemeslo, architektura (kat. výst.), 2. vyd. i3 CZ & Modernista, Praha 2006, s. 106–115, zde s. 115.

_5
Wittlich, Petr: Výtvarná kritika a dějiny umění . Bulletin UHS 25, 2013, č. 2, s. 6–8.

_6
Čapek, Josef: O českou výtvarnickou kritiku a Josefa Čapka zvlášť. Čin 5, 1933, č. 21, 30. 11., s. 487.

_7
Winter, Tomáš: Emil Filla a výtvarná kritika. In týž (ed.): Emil Filla v zrcadle výtvarné kritiky [1907–1953]. Artefactum, Praha 2004, s. XXXII–XXXIII.

_8
Čapek, Josef: Publicistika 1. Sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj., ed. Jiří Opelík. Triáda, Praha 2008.

_9
Čapek, Karel: O umění a kultuře I, eds. Emanuel Macek — Miloš Pohorský. Československý spisovatel, Praha 1984, s. 9–155.

_10
Šalda, F. X.: Kritické projevy, sv. 1, 1892–1893 — sv. 13, 1925–1928, ed. Jiří Pistorius et al., Melantrich — Československý spisovatel, Praha 1949–1963.

_11
Opelík, Jiří: Vznik a proměny „Umění přírodních národů“ Josefa Čapka. In: Literární archiv 19–20, 1984–1985 (1987), s. 37–74, znovu in: Čapek, Josef: Knihy o umění (Nejskromnější umění, Málo o mnohém, Umění přírodních národů), ed. Luboš Merhaut. Triáda, Praha 2009, s. 533–587.