Je zřejmé, že Deleuzovu esej (1967) je možné číst jako kritiku pojmenování – pojmu – vydělení: existuje něco, co ještě nemá jméno, je před jménem, výkladem, vydělením. Masochovy texty už začínají pojmenovávat, vydělovat, ale „Masoch [ještě] mluví jazykem, v němž se folklórní, historické, politické, mystické a erotické, národní a perverzní úzce propojují a vytvářejí jednu mlhovinu, skrývající údery bičem“ (12), a sám je v rámci této „mlhoviny“, příznačné podle Deleuze pro 19. století, dlouho čten – jeho psaní má úspěch, nepohoršuje, nezaráží.
