Kritické rozhledy

Odkaz k priestoru križovatiek v názve práce Daniela Vojtěcha charakterizuje v prvom rade autorovo poňatie diskurzívneho priestoru obdobia, v ktorom sa nedá vyčleniť jednoznačná „dominantná ideová koncepcia“. Práve prehodnotenie prístupu možno považovať za zásadný krok k sprehľadneniu diskurzu literárnej kritiky začiatku 20. storočia, kde absenciu metódy umožňujúcej orientáciu v jeho rôznorodosti domáca literárnohistorická prax často rieši označením „prechodné obdobie“.

Melancholie moderny, v níž Petr Málek spojil několik rozsáhlých studií psaných během posledních pěti let, odkrývá a vymezuje prostor tzv. ruinózní modernity či moderny ve fázi melancholie: kulturní prostor historických a interpretačních vztahů mezi díly Franze Kafky a Richarda Weinera, ale také Heinricha von Kleist, Charlese Baudelaira, Paula Klee ad.

Der vorliegende Band ist die überarbeitete Fassung einer 2007 in Ostrau approbierten Dissertation, erweitert um einige Studien, die vorab in verschiedenen Zeitschriften publiziert wurden. Der Autor bietet eine übersichtliche Gliederung: der Inhaltsangabe und einer kurzen Einleitung, in der er seine Ziele und Methoden definiert, folgen zehn im Grunde chronologisch geordnete Hauptkapitel von unterschiedlicher Länge.

Redakční rada Lexikonu české literatury

oznamuje spolupracovníkům a odborné veřejnosti, že po téměř čtyřiceti letech – kvůli vynucenému odchodu některých jejích členů z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a ztrátě možnosti dále plnit svou odbornou roli v rámci tohoto pracoviště – končí svou činnost. Za cokoli, co bude případně s označením Lexikon české literatury jakkoli zveřejněno po jeho knižním vydání (dokončeném 2008), již redakční rada neodpovídá.

Na přelomu června a července 2006 proběhl v Českých Budějovicích XXIII. kongres Společnosti pro vědy a umění. V jeho rámci se konal i literárněvědný panel stejného názvu, jakým uvozujeme blok následujících příspěvků. Stati zde souhrnně publikované nechtějí deklamativně manifestovat nástup koherentní metodologie nebo „školy“, nicméně vytvářejí ucelený blok jednak obdobným způsobem konceptualizace literárněhistorického pohledu, tedy způsobem kladení otázek, jednak i sdílenou metodologickou inspirací a terminologií.

Dříve nebo později si literární historik musí položit otázku, v jaké situaci se nalézá vůči svému předmětu a jak na svůj předmět – literární historii – bude principiálně nahlížet. Jestliže bude psát jakýkoliv text dějin literatury, bude hledat tvar, který už kdysi byl, a bude obnažovat objekt, který pouze překryl čas? Bude v roli archeologa, který odkrývá antickou sochu, očistí ji, aby byla znovu zpřítomněna její krása?

Přístupy k literárním textům v poststrukturalistickém období zřetelně opouštějí předpoklad významové hloubky, složité strukturace a estetické hodnoty textu jako cíle poznání. Preferují chápání literárního textu jako nástroje, který odkazuje mimo sebe a umožňuje nám z textu vyvozovat soudy a propozice odkazující ke kontextům, v nichž vzniká či z nichž čerpá. Kategorie re-prezentace se stala s nástupem nového historismu a cultural studies v osmdesátých, respektive devadesátých letech 20.

Totalitní režim v Československu ihned od počátku začal interpretovat právo své existence. Jednou z podstatných součástí této interpretace bylo vytváření takové podoby dějin, která nejen ospravedlňovala změny ve společnosti, k nimž došlo v únoru 1948 a následujícím období, ale především zdůvodňovala údajnou nutnost těchto změn. Kultura byla v tomto procesu vybavena velikou důležitostí, neboť jejím prvořadým úkolem bylo přesvědčovat recipienty k identifikaci se stalinistickou transformací marxismu a tzv. převychovávat je, tj.

Čas není svobodný, je otrokem mytického konce.
(Frank Kermode, Smysl konců)

Oficiální kultura padesátých let 20. století je doslova posedlá tvorbou modelových prostorů, které jsou využity v rozšířeném narativním schématu očištění a přetvoření. Vyplývá to už z povahy socialistického realismu jako doktríny – jeho teoretické vymezení je samo o sobě uchopitelné jako nejistý a nejasně ohraničený prostor, který sám sebe definuje kolonizací a likvidací těch prostorů, jež nevyhovují jeho vágním kritériím. Zdá se, že oddělit prostor „přátelský“ od prostoru „nepřátelského“ lze jen co nejjednoznačnější signifikací a zveličením jeho rysů „přijatelnosti“/„nepřijatelnosti“.