Re-prezentace „národního hrdiny“: Obraz Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let (se zaměřením na fučíkovskou konferenci 10. září 1953)

Totalitní režim v Československu ihned od počátku začal interpretovat právo své existence. Jednou z podstatných součástí této interpretace bylo vytváření takové podoby dějin, která nejen ospravedlňovala změny ve společnosti, k nimž došlo v únoru 1948 a následujícím období, ale především zdůvodňovala údajnou nutnost těchto změn. Kultura byla v tomto procesu vybavena velikou důležitostí, neboť jejím prvořadým úkolem bylo přesvědčovat recipienty k identifikaci se stalinistickou transformací marxismu a tzv. převychovávat je, tj. vytvářet z nich – doslova lze říci: vyrábět z nich – zastánce této filozofie, jež byla proměněna v jedinou oficiální ideologii. Systém přesvědčování a zastrašování byl v totalitní společnosti výborně propracován; zároveň však byl ihned po svém vzniku také atakován kritikou, jež poukazovala na jeho nedemokratickou a násilnou povahu. Mám na mysli reflexe zahraniční i domácí, za něž uvedu jediný příklad, který též ukazuje propojenost vnější i vnitřní kritiky poúnorového totalitního režimu v Československu: jedná se o známou Halasovu závěť z druhé poloviny roku 1948, kterou napsal Jindřich Chalupecký a jež nepochybně vznikla v rozhovorech Chalupeckého s básníkem Františkem Halasem.

Jednou z podob „vytváření jiných dějin“_1 se stalo sestavování sítě ikon, která měla pokrýt všechny oblasti lidského konání a všechna období minulosti. Pro nejnovější dějiny byla využita analogie s druhou světovou válkou, takže pojem „hrdinství“ byl opětovně rekonstruován. Zároveň se v centru pozornosti ocitla generace relativně snadněji ovlivnitelná: mladí lidé. Jim byla předložena ikona Julius Fučík: jako jejich zástupce, jako ten, kdo hrdinně zemřel a je z jejich generace (ačkoli ve skutečnosti byl o jednu generaci starší). Jeho význam měl působit na celou část společnosti, jež měla být zideologizována směrem ke stalinismu, takže byl vyhlášen za „národního hrdinu“, a to dokonce oficiálně, rozhodnutím vlády. Fučíkovy portréty a události jeho života lze najít v mnoha dílech výtvarného umění i literatury té doby. Literatuře a žurnalistice z tohoto hlediska věnoval pozornost Vladimír Macura v knize Šťastný věk (1992); stranou jeho zájmu zůstala kupodivu Vědecká konference o Juliu Fučíkovi, která se konala 10. září 1953 v pražském Národním klubu.

Jednou z variant využití fučíkovské ikony bylo vyhlášení Fučíkova odznaku: šlo o hrdinství poněkud komicky transformované do podoby čtenářů, kteří „správně“ („třídně, uvědoměle, objektivně, marxisticky“ – výčet dobových označení by mohl pokračovat) reflektují knihy politické povahy i beletrii. Přezkoušení čtenáři se stali „hrdými a čestnými“ nositeli Fučíkova odznaku. Návodem k jeho získání byla brožurka Jak získám Fučíkův odznak, v níž byl Fučík představen jako veselý a usměvavý člověk, velký čtenář („Třikrát v životě mu zabavili přítele nejmilejšího, knihovnu, třikrát v životě si ji s úsměvem budoval znovu. […] Jedl málo, aby si mohl koupit co nejvíc knih“_2), moudrý člověk, spojenec dělníků, statečný, dokonce celoživotní bojovník proti fašismu („I ve vězení první republiky u fašistů si zpíval a těšil sebe i ostatní“_3), obdivovatel, ba milovník Sovětského svazu („Jula Fučík je nám, mladým, vzorem v lásce k vlasti, v lásce k matce pracujících světa – k Sovětskému svazu. Každý jeho krok směřoval k osvobození pracujících v naší zemi, a proto tak vášnivě hájil svými reportážemi pravdu o Sovětském svazu proti všem těm, kteří na stránkách měšťáckých novin plivali kal a špínu na mladý sovětský stát“_4). Akce tak získala výše zmíněný rozměr: prosazení fučíkovského kultu v době, která potřebovala nové hrdiny, jejichž kult by vytěsnil vkořeněné velké postavy českého národa, které s politikou a uměním poúnorového režimu nemohly být spojovány vůbec nebo jen velmi těžko. Julius Fučík zde tedy musí vycházet jako národní hrdina, to znamená zástupce celého národa. „V dobách pro národ nejtěžších žil Fučík jako národní hrdina a jako národní hrdina také zemřel. Za svého života nebažil ani po slávě, ani po hrdinství, ale celým svým životem bojoval proti vykořisťovatelům. […] Fašisté umučili Julia Fučíka. V našich srdcích však zůstane navždy vepsána památka na jeho život, na jeho veliké dílo. Nesmrtelná památka na člověka, který je vzorem všem nám, mladým. Není větší cti nad čest nosit na svých prsou odznak s jeho jménem. Fučíkovo jméno nás zavazuje a žene vpřed.“_5 Všechny podoby tohoto portrétu Julia Fučíka byly obrazem krásy, mládí, veselí, ušlechtilosti _6 – Julius Fučík se stal nejuctívanější postavou, největší ikonou stalinisticko-gottwaldovského období._7 Byl prezentován jako „hrdina naší doby“, „hrdina socialistického světa“ a „vzor mladým lidem“ (G. Fučíková), jako „hrdina světového míru“ (L. Štoll) _8 či jako „nesmrtelný voják míru“._9

Fučíkovské uctívání v této době vyvrcholilo na zmíněné konferenci o Juliu Fučíkovi. Julius Dolanský ve svém referátu například uvedl: „Všecko pokrokové lidstvo se sklání před památkou našeho národního hrdiny Julia Fučíka. Dobří lidé na celém světě – bez rozdílů jazyka, barvy a náboženství – v něm uctívají a milují jednoho z těch nesmrtelných géniů, kteří neváhali položit svůj vlastní život za lepší a krásnější budoucnost všeho člověčenstva. Nedopočteš se hlasů, jak k nám doléhají z nejrůznějších světadílů v jediném mohutném chorálu. Jeho jméno je: Fučík. I tam, kde donedávna snad neznali ani slovíčka z naší mateřštiny, vyslovují s láskou a obdivem ty dvě slabiky, kterým každý rozumí: Fučík. Jedno z těch drahých jmen, před nímž padají hranice zemí a národů. Jméno-symbol. Jméno-zbraň. Ohnivé jméno živé naděje a plamenné víry v člověka, ve vítězné bratrství lidí. Zářivá hvězda – stálice pod životodárnými paprsky slunce Marxova a Engelsova, Leninova a Stalinova.“_10

Konference zakončila v této době seriál oslav desátého výročí Fučíkovy smrti. Byla zřízena vládní komise pro oslavy Julia Fučíka (jejím předsedou byl Z. Nejedlý a místopředsedou V. Kopecký) a jí podřízená pracovní komise (v čele s předsedou L. Čivrným). Vládní komise také nařídila Akademii věd a Svazu spisovatelů uspořádat konferenci „o díle Julia Fučíka jako spisovatele a literárního kritika a vědce“._11 Organizaci akcí spojených s desetiletým jubileem měl na starosti Lumír Čivrný ze Státního výboru pro věci umění, jemuž také podávala Československá akademie věd spolu se Svazem spisovatelů zprávy o přípravách a definitivní podobě fučíkovské konference. Velkolepých fučíkovských oslav se zúčastnily ÚAV NF, ROH, ČSM, SČSP, ČSVOM, SČSS a SČSN. Svaz spisovatelů vyzval členy, aby se v literární tvorbě zabývali osobou J. Fučíka i jeho dílem (s důrazem na jeho aktuálnost), SČSS a Literární noviny vypsaly soutěž na studii o Fučíkovi a na literární dílo o Fučíkově životě (porota soutěže_12 neurčila nikoho na první místo, ale nejvíce ocenila básnickou skladbu Milana Kundery Poslední máj, která vyšla v padesátých a šedesátých letech ve třech různě upravených vydáních_13), v den desátého výročí Fučíkovy smrti byly vyhlášeny československé ceny míru,_14 v tisku se objevilo množství příspěvků oslavujících Fučíka;_15 další akce, doprovázející fučíkovské oslavy z roku 1953, byly slíbeny – například cizojazyčné vydání knihy Fučík v literatuře, vypsání soutěže Svazem československých novinářů na reportáž o stavbách socialismu nebo výzva k napsání libreta k opeře o Fučíkovi. Ačkoli obvyklá prezentace byla, že Fučíka zná každý a je s jeho dílem obeznámen, z dopisu J. Kopeckého, který se stal na konferenci hlavním referujícím, vyplývá, že tomu tak nebylo. Kopecký, pobývající v době, kdy byl osloven jako autor přednášky, na dovolené v Bedřichově v Jizerských horách, přímo pochyboval, že v Liberci budou základní Fučíkovy knihy: „Čestný a krásný, ale těžký úkol přijímám a referát pro konferenci o Juliu Fučíkovi udělám. […] Chtěl bych začít již zde, na dovolené – doba je krátká. Ale nemám po ruce ani základní literaturu a nevím, zdali ji po neděli v Liberci dostanu. Prosím Vás proto – zapůjčte mi ze Svazové knihovny na dva týdny V zemi milované a V zemi, kde zítra již znamená včera a pošlete mi to laskavě sem do Jizerských hor. Prosím rychle, možno-li.“_16 Druhá z požadovaných knih byla součástí povinné četby akce Fučíkova odznaku, probíhající téměř čtyři roky. Jestliže jednou ze snah organizátorů bylo zpřístupnění všech předepsaných titulů co nejvyššímu počtu čtenářů a povinné vybavení všech knihoven souborem knih Fučíkova odznaku, pak Kopeckého dopis naznačuje, že tento záměr se patrně nedařilo zcela naplnit.

Užší předsednictvo Svazu československých spisovatelů dne 3. července 1953 rozhodlo, že konference by se měla konat v pražském Karolinu, za předsednictví Zdeňka Nejedlého, a prosloveny budou tři referáty: Fučíkovo vlastenectví a láska k Sovětskému svazu (M. Pujmanová), Fučík kritik a bojovník za socialistickou kulturu (L. Štoll) a Fučíkovo dílo a dnešní boj za mír (J. Mukařovský). Pujmanová a Štoll odmítli vypracování referátu ihned, Mukařovský sice zpočátku souhlasil, ale nakonec referát rovněž nenapsal. Štoll doporučil, aby o druhém tématu hovořil Fraňo Kráľ – zejména z toho důvodu, aby byli mezi přednášejícími zastoupeni také Slováci. Nemocný Kráľ ovšem odmítl, takže názvy a všichni zamýšlení a původně oslovení autoři referátů se změnili: projev Cesta Julia Fučíka – českého vlastence přednesl Jan Kopecký,_17 referát Julius Fučík, bojovník za pokrokové tradice našeho národa vypracoval Julius Dolanský _18 a třetí referát, Poučenie z diela J. Fučíka pre slovenskú literárnu vedu, napsal Karol Rosenbaum._19 Celodenní konference se zúčastnilo sto deset členů SČSS, čtyřicet šest členů ČSAV, sedmdesát jedna pozvaných hostů a jedenáct zahraničních hostů. Určený předseda Zdeněk Nejedlý zde nebyl (účastníci mu poslali telegram), proto byl osloven Ladislav Štoll, aby této konferenci předsedal. Jan Drda a Jaroslav Sekera za svaz vysvětlovali tuto volbu, že Štoll je vhodný „jako blízký spolupracovník Julia Fučíka, jako uskutečňovatel jeho snah ve svém literárním díle a věrný strážce jeho odkazu“._20 Interpretace Štolla jako hlavního literárního kritika, literárního vědce, jehož názory se staly normou, a jako pokračovatele Fučíkova literárního díla, tedy interpretace, již prosazoval Nejedlý například na sjezdu SČSS v březnu 1949, pokračovala a v roce 1953 byla obecně ještě stále přijímána. Štoll se však konference nezúčastnil; dopoledne akci předsedal František Trávníček a odpoledne Jan Drda.

Fučík byl jako literární kritik preferován proto, že to mělo napomáhat prosazovat Nejedlého požadavek přehodnocování českého i slovenského umění. Julius Fučík byl totiž interpretován jako první z literárních vědců, který stanovil nutnost přehodnocení veškerého našeho umění; především jeho prosazování Jiřího Wolkera nebo kritika výkladu literatury Arne Novákem (označovaná jako nevědecký přístup k literatuře_21) nacházela tehdy kladný ohlas. „Fučík je učiteľom pomeru k minulosti, ku kultúre minulých epoch, ktorého si marxisti vždy vysoko vážili.“_22 Výsledkem konference byl návrh, přednesený Radegastem Parolkem,_23 zřídit v Československé akademii věd Kabinet Julia Fučíka (měl napodobovat už existující Kabinet S. K. Neumanna), který by umožnil „soustavné bádání o Fučíkově literárním odkazu, vytvoření stálého pracovního kolektivu“_24 a vydání sborníku, jenž by obsahoval všechny referáty a diskusní příspěvky z konference také další projevy přednesené mimo konferenci, avšak považované za stěžejní, především projev Václava Kopeckého v Lucerně_25 (na vzpomínkovém večeru pořádaném ústředním, krajským a městským výborem Komunistické strany Československa, Svazem mládeže, Svazem československo- sovětského přátelství, Svazem protifašistických bojovníků, Československým výborem obránců míru, Svazem československých novinářů a Svazem československých spisovatelů dne 7. září 1953) a projev Štolla v Plzni dne 8. září 1953._26 Ze sborníku nazvaného Kniha o Fučíkovi, který měl redigovat Jan Kopecký, zbyla obsáhlá složka rozličných fučíkovských příspěvků, jež se nachází ve fondu SČSS v LA PNP.

Konference měla představit Fučíka jako všestranně reprezentativní osobnost, tedy jako ikonu pokrývající mnoho oblastí lidského konání. Superlativy byly vyslovovány o jeho činnosti žurnalistické, literárněkritické, literárněteoretické a literárněhistorické i obecně historické, spisovatelské, lingvistické, vlastenecké, odbojové za druhé světové války, teatrologické, z oblasti tzv. třídního boje a tzv. světové revoluce, lásky k Sovětskému svazu atd. S tím souvisejí i označování Julia Fučíka svědčící o pozici, jež se blíží zbožšťování, a mající leckdy podobu invokace, namátkou: velký bojovník za pravdu a spravedlnost, neoblomný vlastenec a internacionalista, bohatýrský syn Komunistické strany Československa, věrný šermíř za leninsko-stalinské ideje, „triumfující vítězný plamen, který je uprostřed nás, osvětluje naši cestu, zapaluje naše srdce, naši vůli, naši bdělost“ (Leon Kruczkowski), národní hrdina a veliký spisovatel, nesmrtelný, pýcha pokrokového světa (Vičo Ivanov), velký a chrabrý syn Československa, hrdina všeho pokrokového lidstva (Traian Selmaru). V telegramu, který byl odeslán z konference prezidentu Zápotockému, byla mimo jiné vyjádřena identifikace s Fučíkem slovy, že pro české a slovenské spisovatele není větší cti než být věrnými Fučíkovými žáky a pokračovateli jeho nedokončené životní práce, že hlubší poznání Fučíkova odkazu povede spisovatele k neustále pevnějšímu svazku s lidem, že kráčet směle a odhodlaně cestou Fučíka novináře, spisovatele a vědce jsou dlužni jeho památce a splacení tohoto dluhu považují za svoji nejvyšší povinnost._27

Ikona Fučík byla tehdy vyzvednuta i z praktických důvodů. Konference se uskutečnila půl roku po Stalinově a Gottwaldově úmrtí a byla prezentována jako důkaz naprosté neotřesitelnosti komunistického režimu, jako doklad síly spisovatelů a humanitních vědců a jejich spojenectví s Komunistickou stranou Československa; zároveň stvrzovala defenzivní, druhořadou pozici umění ve vztahu k politice, jeho závislost na ní. Bulharský spisovatel Ivanov tuto aktualizovanou re-prezentaci Fučíka formuloval slovy: „Proletářský internacionalista Julius Fučík je v Bulharsku jako ve své vlasti občanem Bulharské lidové republiky, je milován všemi bojovníky a bojovnicemi za mír a socialismus, všemi, kdož bojují proti podněcovatelům nové světové války, proti zradám, jako byla mnichovská v r. 1938, proti zrádcům, jako byl Slánský a jeho špionážní banda.“_28 Stalin a Gottwald zemřeli velmi brzy po odsouzení a popravení Slánského a dalších náhle „objevených“ nepřátel: fučíkovská konference byla jedním z faktorů, které měly stabilizovat podobu tehdejšího režimu a posílit pozici vládnoucí skupiny. Československé ceny míru na rok 1953, udělené k desátému výročí „hrdinné smrti Julia Fučíka“,_29 obdrželi lidé z různorodých oblastí, jako doklad sepjaté společnosti: děkan Komenského evangelické fakulty Josef Hromádka, pověřenec spojů a člen Světové rady míru Alexander Horák, předseda Okresního výboru obránců míru v Písku Arnošt Šmeral, inspektor povrchových dolů a nositel Řádu práce Karel Roubal, členka Jednotného rolnického družstva v Lehotě u Banské Bystrice Karolina Majerichová, vedoucí tesárny Antonín Holásek a dělník z Dubnice nad Váhom Stanislav Hollý, který si byl údajně vědom hesla „Buduj vlast, posílíš mír“, a proto splnil úkoly pětiletky za tři roky. V dobovém tisku o tomto sepětí uvádí: „Dělník, spisovatel, výtvarník, učitel, básník, zemědělec, dělník z továrny, všichni ruku v ruce jdou pevným krokem za vznešeným cílem: Aby mír zvítězil nad válkou, život nad smrtí. Jdou cestou, kterou ukázal věrný syn lidu, věrný syn komunistické strany – Julius Fučík, člověk radostný, veselý, pevný a rozhodný.“_30

Totalitní komunistický režim dokázal stvořit vskutku paradoxní a bizarní situace. Prosazovaná fučíkovská ikona, existující nejen do listopadu 1989, ale také dnes, se stala častokráte spíše zdrojem úsměšků a ironizování. K tomu přispělo její permanentní připomínání, kterému bylo vystaveno více generací. Další bizarní situace nastala ve druhé polovině šedesátých let, v okamžiku, kdy byly – v krotké podobě – poodhalovány některé praktiky totality od konce čtyřicátých let 20. století. Mezi jinými byl připomínám Vladimír Clementis, popravený v roce 1952, v roce 1963 rehabilitovaný a v roce 1968 in memoriam prohlášený za „hrdinu ČSSR“ (tedy obdoba onoho označení „národní hrdina“, jímž byl vybaven Julius Fučík); tento „čestný titul“ mu udělil tehdejší prezident Ludvík Svoboda „za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v komunistické straně a za zásluhy o výstavbu socialismu“._31 Vydání vzájemné vězeňské korespondence manželů Lídy a Vladimíra Clementisových v roce 1968 bylo doprovozeno předmluvou Ladislava Novomeského. Ten se snažil za každou cenu udržet právoplatnost existence komunistického režimu a marxisticko-leninistické ideologie jako jediné státní ideologie, když na závěr svého textu o korespondenci manželů Clementisových uvedl: „I keď sú [dopisy – pozn. M. B.] adresované konkrétnym osobám, sú určené jako povestné októbrové dekréty ‚všetkým, všetkým, všetkým‘, ktorí sú ich schopní pozorne čítať, im porozumieť a ich vnímať. Komunistom, strane, triede, národu, ba celému internacionálnemu súručenstvu; slovom všetkým ľuďom, ktorí podľa Dostojevského sú schopní ‚milovať svojich mučedníkov a oslavovať tých, čo boli zavraždení‘.“_32 Ikonu Fučíka nahradila, respektive doprovodila, ikona reprezentovaná jiným jménem. Po okupaci Československa v roce 1968 se samostatná ikona fučíkovská opětovně vrátila: také proto, aby vytěsnila negativní recepci procesů z padesátých let a aby obrátila pozornost z okupace roku 1968 na okupaci let 1939–1945.

Nehodlám se zde zabývat odpovědností Vladimíra Clementise za dění od té doby, kdy komunisté převzali v Československu moc, až po jeho zatčení. Četba této korespondence ukazuje tvář komunistické totality: Lída Clementisová, také uvězněná, píše svému manželovi z Ruzyně na Pankrác, že musí být optimistický, věřit v dobrý konec, doporučuje mu četbu Stalinových a Leninových knih; píše, že se vrací k Ždanovově knize O umění, že „máma slávi 64 rokov so Stalinom v jeden deň“_33 apod. Tyto věty je možno číst jako pokus o záchranu, jako přesvědčování věznitelů, že jejich oběti jsou stále vzornými komunisty. Jak známo, v prosinci 1952 byl Clementis popraven. Těsně před tím napsal své ženě: „Verím, že sa dožiješ – o desať, o pätnásť rokov? – socialistickej Európy a pozdravíš ju aj za mňa. Už aj preto musíš vytrvať a nájsť kladný pomer k životu a dnešku.“_34 O patnáct let později Lída Clementisová dodává, že její muž měl v této věci pravdu a že „umrieť za spravodlivú vec, za šťastnú budúcnosť sveta – nie je márne“._35

Je zřejmé, že spravedlnost je pojímána různými ideologiemi odlišně, v průběhu času se proměňuje a označení zabitého člověka za nepřítele nebo hrdinu podléhá různým recepčním kritériím. Totalitní režim v Československu se snažil o široký rejstřík hrdinných ikon, který byl podle potřeby průběžně aktualizován. Clementisovo místo v dějinách bylo variantní, někdy bylo dokonce naprosto popíráno. Julius Fučík zůstal hrdinnou ikonou po celých čtyřicet let. To, co je vnějškově spojuje, je oficiální prohlášení za hrdiny: v jednom případě za hrdinu národního, v případě druhém za hrdinu Československé socialistické republiky. Tyto procesy vyhlašování a uznávání hrdinů se dějí v okamžiku uchopování moci a ve chvílích, kdy je její držení ohrožováno. V okamžiku, kdy splývá oběť ideologie s viníkem, jsou hodnotové normy rozkolísány a zdánlivá neměnnost, trvalost, věčnost režimu znejistěna. Tato nejistota zůstává přítomna v podstatě existence totalitní společnosti, i když se její nositelé rozhodnou rejstřík hrdinných ikon a jejich reprezentantů variovat a prosazovat násilím. A to i při použití takových recepčních základů, které podobu dějiny budou přizpůsobovat jednoznačnému ideologickému konceptu.

POZNÁMKY

_1
Polský spisovatel Leon Kruczkowski hovořil o „napínání plachet větrům historie“. Viz Těsnopisný zápis Vědecké konference o Juliu Fučíkovi konané dne 10. září 1953 v Národním klubu, s. 3/1. LA PNP, fond SČSS.

_2
Jak získám Fučíkův odznak. Sekretariát ÚV ČSM, Praha b. d. [1950], s. 4–5.

_3
Tamtéž, s. 4. Za zdůraznění stojí spojení první republiky a fašismu; nejedná-li se o tiskovou chybu vzniklou vypuštěním spojky a. Formulace o celoživotním Fučíkově boji proti fašismu ovšem zase implikují myšlenku, že fašismus tu byl již v období první republiky.

_4
Tamtéž, s. 5.

_5
Tamtéž, s. 6.

_6
Jiný Fučíkův portrét vytvořila Olga Barényiová, žijící v té době již v Německu, v roce 1956: „Jula Fučík, wie er allgemein genannt wurde, war eine stadtbekannte Prager Figur. Ein hübscher, liederlicher Junge, unrasiert, stets leicht angetrunken, leichtsinnig, witzig, faul. Die Frauen und Mädchen rissen sich um ihn und Jula erzählte in Prager Lokalen über seine Erlebnisse mit hohen Damen, von denen eine Zeitlang auf dem Hradschin wohnte. Julius Fučík war der verfeinerte Doppelgänger des Verfassers des »Guten Soldaten Schwejk«, Jaroslav Hašek, der sich langsam zu Tode getrunken hatte und völlig vergessen und bettelarm starb“ (Olga von Barényi: Mea culpa – und sonst nichts. Die tschechische Literatur heute. Der Europäische Osten, 1956, č. 9). Citováno z přepisu, který je uložen v LA PNP, fond SČSS. Kritický Fučíkův portrét vytvořil také Egon Hostovský v publikaci Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace v roce 1953 (přetištěno v knize Vladimíra Papouška: Trojí samota ve velké zemi. H&H, Jinočany 2001).

_7
K tomu srov. kapitolku Fučík in: Vladimír Macura: Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–89. Pražská imaginace, Praha 1992, s. 39–45.

_8
To vše in: Julius Fučík, hrdina naší doby. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1953.

_9
Nesmrtelný voják míru. Lidové noviny, 6. 12. 1950, s. 5. Jedná se o výtah z článku Niny Nikolajevové z Litěraturnoj gazety o udělení Mírové ceny Juliu Fučíkovi.

_10
Těsnopisný zápis z Vědecké konference o Juliu Fučíkovi konané dne 10. září 1953 v Národním klubu, s. 14/1. LA PNP, fond SČSS.

_11
Dopis Lumíra Čivrného z 30. 6. 1953 na hlavičkovém papíru Státního výboru pro věci umění, adresovaný VIII. sekci ČSAV a vedoucímu tajemníkovi SČSS V. Pekárkovi. LA PNP, fond SČSS.

_12
Užší předsednictvo SČSS na návrh sekretariátu schválilo v červenci 1953 porotu fučíkovské soutěže ve složení L. Štoll, J. Rybák, K. Konrád, G. Fučíková, F. Branislav, M. Pujmanová, L. Čivrný a F. Buriánek. Srov.: Usnesení užšího předsednictva konaného dne 3. července 1953, s. 4. LA PNP, fond SČSS.

_13
Všechna vydání jsou z Československého spisovatele, první se realizovalo v roce 1955 jako přepracovaná verze skladby z Fučíkovské soutěže Literárních novin a Svazu spisovatelů, druhé, opravené vydání je z roku 1961 a třetí, přepracované vydání z roku 1963. Kundera byl v souvislosti s konáním druhého sjezdu SČSS navržen do kandidátní listiny členů ústředního výboru SČSS; v jeho posudku o skladbě Poslední máj stojí: „Druhá jeho knížka, poéma Poslední máj, básnicky zachycující Fučíka jako typ novodobého hrdiny-komunisty, naděje do Kundery kladené potvrdila a patří mezi nejvýraznější práce nejen o Fučíkovi, ale současné poezie vůbec. Tato poéma byla vyznamenána jak v soutěži SČSS, tak i zlatou medailí na festivalu mládeže ve Varšavě.“ Uvedený posudek se nachází v materiálech návrhové a volební komise II. sjezdu SČSS. Robert B. Pynsent upozorňuje na souvislost mezi Kunderovou básní a Kohoutovou Dobrou písní, „v níž je Fučík pojat jako Kristus, a to Kristus po svém znovuzrození. […] V Posledním máji spojuje Fučíkova postava rysy Krista a rysy slovenského zbojnického hrdiny Jánošíka, avšak kristovský motiv převládá“ (Robert B. Pynsent: Pátrání po identitě. H&H, Jinočany 1996, s. 243).

_14
krt: Naše ceny míru. Literární noviny 2, 1953, č. 37, s. 2.

_15
Jako propagátora socialistického realismu podával Julia Fučíka např. E. F. Burian v otištěném proslovu Fučíkovské chápání socialistického realismu v divadle. Literární noviny 2, 1953, č. 39, s. 3–4.

_16
Dopis Jana Kopeckého Svazu spisovatelů, datovaný 11. 7. 1953.

_17
Úryvek z referátu Jana Kopeckého byl pod názvem Julius Fučík – vlastenec publikován, vedle pozdravů některých zahraničních účastníků konference, v souhrnném příspěvku Celostátní konference o díle národního hrdiny Julia Fučíka. Literární noviny 2, 1953, č. 37, s. 3–4.

_18
Úryvky z Dolanského referátu byly otištěny v Literárních novinách pod titulkem Julius Fučík – bojovník za pokrokové tradice našeho národa. Literární noviny 2, 1953, č. 38, s. 3–4.

_19
Výňatky z Rosenbaumova projevu byly rovněž publikovány v Literárních novinách, srov. Z celostátní konference o díle Julia Fučíka. Poučení z díla J. Fučíka pro slovenskou literární vědu. Tamtéž, s. 3.

_20
Dopis předsedy SČSS Jana Drdy a zástupce vedoucího tajemníka Jaroslava Sekery Ladislavu Štollovi ze dne 3. 7. 1953. LA PNP, fond SČSS.

_21
Srov. například referát Karola Rosenbauma na fučíkovské konferenci v září 1953 Poučenie z diela Julia Fučíka pre slovenskú literárnu vedu. In: Těsnopisný zápis Vědecké konference o Juliu Fučíkovi konané dne 10. září 1953 v Národním klubu, s. 23/4. LA PNP, fond SČSS.

_22
Tamtéž, s. 23/3.

_23
Z mladých literárních vědců, kteří nebyli členy SČSS, sekce kritiků navrhla na konferenci M. Grygara, Z. Pešata, K. Hofbauerovou, M. Pohorského, M. Jungmanna, R. Parolka, Z. Eise, J. Brabce, Z. Pochopa, E. Čechovou a J. Janů; za literární vědu byli z mladých ještě pozváni např. Z. Urban, M. Drozda, Z. Mathauser, M. Botura. Z prezenčních listin se podařilo z mladých literárních pracovníků rozšifrovat mj. podpisy R. Havla, E. Strohsové, H. Hrzalové, Z. Eise, E. Čechové, M. Drozdy, H. Černé, J. Brabce, J. Janů, R. Parolka, Z. Pešata.

_24
Informace Jana Pilaře nadepsaná Konference o díle Julia Fučíka. LA PNP, fond SČSS.

_25
Projev Václava Kopeckého otiskly deníky, v Literárních novinách vyšly výňatky, srov. nk.: Večer s Juliem Fučíkem. Literární noviny 2, 1953, č. 37, s. 4.

_26
Štoll se zaměřil hlavně na plzeňská léta Fučíkova života. Interpretoval ho jako statečného člověka, čestného, krásného, prostého, milujícího prosté lidi, od nichž se navenek ničím nelišil: „Nic nebylo Fučíkovi tak cizí jako nepřirozenost, nic lidského mu nebylo cizí. Mnozí malíři usilují o jeho zpodobení. Faktem však zůstává, že portrét-dílo Maxe Švabinského vystihuje Fučíkovu tvář nejpravdivěji. Vystihuje nejen něžné a energické rysy jeho tváře, ale také onu smělou okřídlenou mysl, která vždy ozařovala jeho usměvavou tvář“ (Projev s. Štolla v Plzni, s. 8. LA PNP, fond SČSS). Fučíkův vztah k umění a kultuře, Štollem označovaný jako láska, byl údajně „zákonitý projev jeho pravé lidské přirozenosti“ (tamtéž, s. 9). „Julius Fučík už jako školák si hluboce zamiloval naše národní dějiny, naši národní kulturu a z ní zejména divadlo a literaturu. Zamiloval si celý tento krásný svět naší národní kultury ne jako školák z povinnosti, ale z nejhlubší lidské vnitřní potřeby. Tak jako potřeboval slunce a vzduch, stejně tak potřeboval pravdivě přemýšlet, stejně tak potřeboval kulturně žít. […] Vždyť je opravdu pozoruhodné, jak záhy si Julius Fučík začal s láskou osvojovat poklad naší národní kultury, jak vášnivě, jak zvídavě a přemýšlivě četl Havlíčka, Němcovou, Tyla, Erbena, Nerudu, Jiráska, Wolkera, jak ho hluboce vzrušuje hrdinský osud mistra Jana Husa“ (tamtéž, s. 1). Štoll zde označil Julia Fučíka za hrdinu husovského typu, srov. Ať smutek není nikdy spojován s jeho jménem. Literární noviny 2, 1953, č. 37, s. 2.

_27
Srov. Těsnopisný zápis Vědecké konference o Juliu Fučíkovi konané dne 10. září 1953 v Národním klubu, s. 41/1. LA PNP, fond SČSS.

_28
Tamtéž, s. 4/1.

_29
krt: Naše ceny míru. Literární noviny 2, 1953, č. 37, s. 2.

_30
Tamtéž.

_31
Srov. např. (čtk): Titul Hrdina ČSSR Vl. Clementisovi. Lidová demokracie, 29. 5. 1968.

_32
Ladislav Novomeský: Na úvod. In: Vladimír Clementis–Lída Clementisová: Listy z väzenia. Tatran, Bratislava 1968, s. 12.

_33
Tamtéž, s. 23.

_34
Tamtéž, s. 68.

_35
Tamtéž, s. 75.