Kritické rozhledy

Když se během roku 2004 podařilo několika kolegům a přátelům přesvědčit Jana Lehára, aby připravil knižní vydání souboru svých literárněvědných studií, nikdo v té době netušil, že nepůjde jen o jedno z rekapitulujících zastavení na dlouholeté, ale stále perspektivní trase badatelské činnosti, nýbrž o symbolickou poslední tečku, v kterou tuto knihu proměnila náhlá Lehárova smrt.

Tematikou i kompozicí promyšleně sestavený soubor deseti literárněhistorických studií Jana Lehára obsahuje stati z let 1993–2004,_1 s tím, že převahu mají práce mladší. Historii této knihy, autorem připravené do tisku, avšak vydané bohužel už posmrtně, nám předestírají z dvojí perspektivy předmluva Jana Lehára a závěrečná poznámka Luboše Merhauta, který svazek nakonec dovedl k vytištění, doplnil soupisem prací Jana Lehára a vybavil rejstříkem. Knihu tak rámuje dvojí typ sdělení, oba hlasy se však nečekaně protnou.

V minulom roku sa na knižnom pulte vedeckých publikácií objavil zborník štúdií Slovenský literárny barok (Slovenský literárny barok. Venované 340. výročiu smrti Petra Benického. Red. Zuzana Kákošová, Miloslav Vojtech. Univerzita Komenského Bratislava, 2005). Tematicky podobný zborník vyšiel naposledy pred tridsiatimi štyrmi rokmi za redakcie Oskára Čepana (Literárny barok. Litterraria. SAV Bratislava 1971). Prezentoval ambíciu vytvoriť záklanú platformu pre systematický vedecký výskum barokovej literatúry.

Pestrou, pozoruhodnou a jako celek rozhodně originální směsici odborných příspěvků přinesla konference, která proběhla v roce 2004 v Bratislavě na Filozofické fakultě Univerzity Komenského, a sborník na téže půdě vydaný. Soubor i akce obdržely shodný obecný název Slovenský literárny barok i konkrétní podtitul, jenž zároveň stanovil tematické jádro setkání i publikace: přední slovenští a vybraní čeští a němečtí odborníci na (nejen) slovenskou (nejen) literární produkci období (nejen) baroka si připomněli 340.

Jazyk bol vždy záležitosťou genia loci, receptorom regionálnej politickej a spoločenskej situácie. Aj stratégia slovenskej národnej kultúry sa odvíjala i od predstavy o jazykovej otázke. Prístup k jej riešeniu v multilingválnom prostredí uhorského štátu mal svoje špecifiká. Hoci prvú kodifikovanú podobu dostala slovenčina až v čase nástupu národného obrodenia (v osemdesiatych rokoch 18. storočia), úsilia o kultivovanie slovenčiny evidujeme už oveľa skôr. Od 16.

Nedlouho po vydání monografie Od baroka k romantizmu. Literárne smery a tendencie v slovenskej literatúre v rokoch 1780 –1840 (Bratislava, 2003) přichází Miloslav Vojtech s novým souborem studií, který je obsahově tentokrát roztříštěnější, zato však aspiruje na rozšiřující uchopení periody slovenského národního obrození, potažmo procesu konstituování novodobé slovenské literatury.

Vědecká bohemistika – nejen literárněvědná bohemistika, ale všechny humanitní obory, které souvisí se studiem české kultury – má nyní k dispozici vzácnou a neobyčejně bohatou příručku: nedávno byla v Římě vydána Bibliografie italských překladů a studií o Československu a České republice (1978–2003).

Březinovská studie Josefa Vojvodíka vychází, jak autor uvádí v úvodním metodologickém vymezení, v zásadě ze vzájemné kombinace tří modalit analýzy textu: z přístupu mytopoetického, z hledisek psychopoetických a z perspektivy intertextuální (jež se v kontextu vývoje díla Otokara Březiny v jeho relevantních momentech může zákonitě obohacovat také o specifiku autointertextuality jako specifické reference).

Dieses Buch, das Studien zu Einzelwerken der tschechischen, slowakischen und polnischen Literatur des 20. Jahrhunderts vereinigt, zu rezensieren fällt schwer. Zum einen, weil es eigentlich nichts zu rezensieren gibt: Sämtliche Texte des Bandes sind, auch wenn sie für diese Publikation überarbeitet wurden, bereits an anderer Stelle erschienen, teilweise sogar schon in den 80er Jahren. Von einem neuen Beitrag zur Forschung, den es zu diskutieren gälte, lässt sich also kaum sprechen.

Jméno historičky umění J. Vackové má v odborných kruzích vysoký kredit. Studiu starého nizozemského malířství – jedné z nejnáročnějších disciplín dějin umění – zasvětila celý svůj profesní život a svému exkluzivnímu badatelskému profilu se nezpronevěřila ani posledním titulem věnovaným Van Eyckovi. Po objemné knize Nizozemské malířství 15. a 16. století. Československé sbírky (Praha 1989) – české verzi jednoho z dílů korpusu Primitifs flamands (zpracovaného společně s M. Comblen-Sonkes) a sbírce uměleckohistorických esejů pod názvem Odpovědi obrazů.