Synkreze ve slovenské literatuře a literární vědě

Nedlouho po vydání monografie Od baroka k romantizmu. Literárne smery a tendencie v slovenskej literatúre v rokoch 1780 –1840 (Bratislava, 2003) přichází Miloslav Vojtech s novým souborem studií, který je obsahově tentokrát roztříštěnější, zato však aspiruje na rozšiřující uchopení periody slovenského národního obrození, potažmo procesu konstituování novodobé slovenské literatury.

V úvodní čtveřici analýz podává autor zprávu o slovenských literárněteoretických náhledech přelomu 18. a 19. století, o motivických linkách propojujících slovenskou barokní a klasicistní tvorbu, o pojítkách básnického díla Bohuslava Tablice a Jána Kollára, o didaktické funkci Kollárovy Slávy dcery. V následující dvojici příspěvků přináší cennou komparaci přístupů slovenské a české literární historiografie ke Kollárově tvorbě a užitečný náhled na uplatnění pozitivistické metody pro hodnocení slovenské literatury českými literárními historiky (Jaroslavem Vlčkem počínaje a Albertem Pražákem konče), jenž je pokračováním a prohloubením bádání o česko-slovenském literárním kontextu. V posledních dvou textech pak zásadním způsobem otevírá dvě témata dosud zastiňovaná či opomíjená: postavení a fungování překladů literárních děl z jiných jazyků v procesu slovenského národního obrození, resp. úlohu češtiny jako literárního jazyka na Slovensku, a to (byť pouze v krátkém přehledu) od počátku česko-slovenských kulturních kontaktů až na práh 20. století.

První oddíl – Literatura – věnoval M. Vojtech interpretacím několika dílčích, vzájemně nesourodých literárních jevů; kamínků, které nepochybně tvoří součást mozaiky slovenského písemnictví přelomu 18. a první poloviny 19. století. Úvodní výklad předmluvy k nejrozsáhlejšímu opusu slovenské literatury konce 18. století – Pamětné celému světu Tragoedii Augustina Doležala (Skalice, 1791) – je přesvědčivý v postižení synkretického charakteru textu Tragoedie a v usouvztažnění Doležalovy úvahy (o potřebě domácí epiky, založené na kvalitně zpracovaném, pravdivém a poučném příběhu) k teorii a praxi jeho současníků (M. Semian) či následovníků (J. Palkovič, S. Čerňanský). Složitou otázku definice románu a dobového vnímání útvaru románu (jenž je v této studii myslím ne zcela po právu řazen k próze) zplošťuje závěrečné konstatování, že se Doležalovi nepodařilo „realizovat románový žáner v modernom zmysle slova“ (s. 17), které chápu jako daň původně přednáškovému charakteru textu (podobně se tak děje i v další šestici studií).

Druhá kapitola souboru se noří do problematiky přechodu mezi novověkou a novodobou literaturou, resp. poezií (od této chvíle až do konce monografie jsou analyzovány už jen veršované texty), cestou jinou, totiž sledováním přítomnosti, funkce a proměny zpracování tématu posledních věcí člověka v díle Vojtecha Šimka a Jána Hollého, dvou katolických bernolákovských básníků. Škoda, že opět chybí alespoň náznak srovnání s podobně zacílenou produkcí evangelickou (analyzovanou naposledy J. B. Čapkem ve 30. a J. Ďurovičem ve 40. letech minulého století).

Následující studie jasně dokazují, že k básnickému dílu Jána Kollára nebylo zdaleka ještě řečeno vše, dokonce do této chvíle ani ne vše podstatné. Zásadní a nutná je připomínka spojnic tvorby Kollárovy a Bohuslava Tablice, nejvýraznější a nejvšestrannější spisovatelské osobnosti počátku 19. století na Slovensku (která by snad mohla konečně vyvolat zájem české literární historiografie o tohoto autora). Ponor opět spíše motivický, resp. tematicko-funkční, do výchovné (osvětové) funkce Kollárovy Slávy dcery nutí k přehodnocení interpretačních přístupů (mnohdy jednostranně esteticko-teoretických) k této skladbě. Do třetice pak přichází metatextová studie (nejstarší a jediná, která nebyla původně přednáškou), v níž jsou shrnuty všechny kanonizované, slovenské i české literárněhistorické výklady tvorby Jána Kollára a metody k tomu použité. Skrze tuto (namnoze katarzní) analýzu dobírá se autor ujasnění vlastní metody uchopení nejen díla Kollárova, ale i (vybraných) děl slovenských spisovatelů periody národního obrození, která spočívá v uznání synkretického charakteru těchto textů a porozumění synkretismu jako základní charakteristice písemnictví tohoto období. (Tu pak velmi úspěšně a zdařile aplikoval ve výše zmíněné monografii z roku 2003.)

Pro ujasnění si vlastní metody práce literárněhistorické byla podobně nezbytná sonda do syntetických zpracování dějin slovenské literatury, kterou podnikli Jaroslav Vlček a Albert Pražák. Jejich práce jsou představeny ne jako strnulé rezultáty reprezentující pozitivistickou a unifikující literárněhistorickou metodu, ale jako vyvíjející se přístupy k výkladu slovenského písemnictví, k hledání souvztahu slovenské a české literatury; v jednom však zásadně neměnné: tím je důraz na nezbytnost shromáždění pramenné základny (v případě Alberta Pražáka se tak stalo způsobem téměř vyčerpávajícím), který přebírá i Vojtech.

Studie Umelecký preklad a medziliterárne vzťahy v období národného obrodenia a Čeština ako literárny jazyk na Slovensku v období národného obrodenia naznačují již v názvu jak svůj přehledový charakter, neboť přibližují pojednané téma v celé šíři zhruba šedesáti let, tak jistou selekci, neboť se omezují na texty aspirující či dosahující na primárně estetickou funkci, texty hodnocené jako umělecké, psané jazykem označeným za literární. První text je velmi cenný a podnětný především pečlivostí, s jakou jeho autor uvádí tuto periodu slovenské literatury (především opět básnické tvorby) do souvztahu s evropskou literaturou, a to v základním výčtu směrů, osobností, děl (slovanským literaturám by slušelo více prostoru). Vyniká dále jistotou, s jakou jeho autor konstatuje paradoxy v postojích a reflexích západoevropského písemnictví slovenskými obrozenci; a poctivostí, s jakou se Vojtech pokouší dobrat příčin těchto postojů. Druhá je přínosná zejména proto, že ujasňuje a zpřehledňuje postavení, pojímání a fungování češtiny v kontextu slovenské obrozenecké tvorby, původní i překladové (žel opět s omezením v zásadě jen na tvorbu básnickou, výjimečně dramatickou). Několik myslím podstatných kamínků z této mozaiky vypadlo (poznámky pod čarou vysvětlující slovenská slova v básních B. Tablice či J. Palkoviče, polemické vydání Slovenských veršů Jánem Čaplovičem jako reakce na „počeštěnou“ edici starších Slovenských veršovců B. Tablice; román Gottšalk J. M. Hurbana přeložený a publikovaný v češtině), zato mnoho jich přibylo a tak prohloubilo či spíše přiblížilo možnost vypořádat se s letitým, tichým a přehlíženým problémem česko-slovenského literárního kontextu v celé šíři období českého a slovenského národního obrození.

Sjednotit tento soubor shrnujícím slovem nebylo dáno závěru, ale úvodu knihy (byť je to z pohledu chronologického jistě text, který vznikl jako poslední) a vlastně i jejímu názvu: oba jsou zobecňující, oba vyvolávají očekávání: titul navozuje dojem, že půjde o knihu navýsost teoretickou či teoretizující, úvod hovoří o předkládané monografii. Obé by bylo splněno syntetizující prací, autor této knihy však pracuje metodou synkretickou. Text souboru je blíže předmětu, paratext vnějším požadavkům, které byly na knihu kladeny. Tato daň však nijak neubrala na hodnotě tohoto svazku, která je nesporně, v jednotlivých textech i v celku, nadstandardní.

LITERATURA

Vojtech, Miloslav: Literatúra, literárna história a medziliterárnosť. Vydavatelství Univerzity Komenského, Bratislava 2004. 136 s.