Kritické rozhledy

Mezi významnými českými spisovateli poslední třetiny 19. století bychom jen těžko hledali autora, který by od počátku natolik znepokojoval svou vícejazyčností, danou rodinným původem a vzděláním, mohutnou receptivností, zvláštním skloubením světovosti a českého patriotismu jako Julius Zeyer. Kniha Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře je výsledkem dlouholetého zájmu Terezy Riedlbauchové o tohoto autora. Téma literární a kulturní interakce českého spisovatele s evropskou, tzv.

„Jakápak krize dějin,“ chtělo by se říci nad objemným svazkem Dějin nové moderny, který na více než šesti stech stránkách textů, tabulek, soupisů, jakož i v bohaté kolekci výtvarných děl, představuje jedinou (byť velmi významnou) výseč české literatury 20. století, a sice období let 1905–1923. Vnější atributy, jakkoli slibně a sympaticky vyhlížející, mohou být ale klamné, na misku vah padá vždy obsah. Ale i z tohoto hlediska důvod k optimismu trvá.

Obsáhlý Výbor z úvah o české literatuře Roberta B. Pynsenta vyšel v roce autorových pětašedesátin s příznačným (lákajícím i výstižným) titulem Ďáblové, ženy a národ. Zahrnuje texty, které původně vycházely v dvacetiletí ohraničeném roky 1984 a 2003. Čtenář má možnost sledovat v chronologicko‑tematickém uspořádání – od středověku do současnosti – autorova témata, jeho způsob hledání souvislostí a kladení otázek, jeho přístup k české a slovenské literatuře a společnosti v širších, evropských souvislostech.

Česká historiografie se v posledních dvou desetiletích bezesporu proměnila. Je samozřejmě možné polemizovat o tom, do jaké míry se stala tematicky i myšlenkově evropskou, či naopak zůstala svázána v českých národních poutech, tedy do jaké míry je schopna pouze deskriptivně řešit domácí témata. Úplně bez znalostí trendů a tendencí moderní světové historiografie čeští odborníci ovšem nejsou. Prakticky o žádné věkové skupině tuzemských historiků nelze říci, že by nebyla s to reflektovat zahraniční myšlenkové posuny v rámci oboru.

Od 26. 1. do 28. 1. 2011 hostila nová budova rektorátu a Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích první významnější bohemistickou akci. Jednalo se o konferenci nazvanou Modely reprezentací v literatuře, na niž přijala pozvání řada odborníků z tuzemska i ze zahraničí. Celou událost provázela přátelská atmosféra a také chuť diskutovat a naslouchat odlišným názorům. Do konce roku 2011 by měla vyjít kolektivní monografie, zahrnující vybrané příspěvky.

13. dubna 2011 zemřel v Brně Zdeněk Vašíček. Je složité charakterizovat jeho činnost jednou dvěma profesemi. V těch několika málo nekrolozích, které se v tisku nebo na webu po jeho smrti objevily, je Vašíček označován jako intelektuál, filosof, esejista nebo vysokoškolský pedagog. „Intelektuála“ a „esejistu“ bychom možná mohli oželet a nahradit je přiléhavějšími zaměřeními, ale ani pak bychom neobsáhli šíři Vašíčkovy vzdělanosti (a její okamžité ironické reflexe) a nejrozmanitější obory, v nichž svou prací a kritikou působil.

Publikujeme zde texty, které redakci zaslali vedoucí redaktor autorského týmu Dějin nové moderny Vladimír Papoušek a starší z dvojice editorů Jiří Brabec; tyto texty vznikly jako reakce na obsáhlou recenzi knihy publikovanou v časopise Dějiny – teorie – kritika (2010, č. 2).

Za redakci Slova a smyslu
jaw

Publikujeme zde texty, které redakci zaslali vedoucí redaktor autorského týmu Dějin nové moderny Vladimír Papoušek a starší z dvojice editorů Jiří Brabec; tyto texty vznikly jako reakce na obsáhlou recenzi knihy publikovanou v časopise Dějiny – teorie – kritika (2010, č. 2).

Za redakci Slova a smyslu
jaw

Kniha Josefa Hrdličky Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner) je v literárněvědné bohemistice ojedinělým a výjimečným pokusem o rekonstrukci „způsobů“ specifické konstituce heterogenních světů v české literatuře.

„Co zapíšeš – nezapomeneš“, tento text je vysazen na deskách jednoho ze sešitů, do nichž si mezi léty 1941–1945 Eva Roubíčková, roz. Mändlová, zapisovala deníkové záznamy vedené nejdříve Praze a posléze v Terezíně, kam byla na sklonku roku 1941 deportována a kde se dočkala konce války. Deníky si přinesla též domů do Prahy, zde však přibližně dvacet sešitů leželo až do poloviny šedesátých let nepovšimnuto, tehdy pořídila Eva Roubíčková spolu s manželem přepis původně německy těsnopisem psaných deníků, následně její muž Richard přeložil text do češtiny.