Pynsent, to je něco jiného…

Obsáhlý Výbor z úvah o české literatuře Roberta B. Pynsenta vyšel v roce autorových pětašedesátin s příznačným (lákajícím i výstižným) titulem Ďáblové, ženy a národ. Zahrnuje texty, které původně vycházely v dvacetiletí ohraničeném roky 1984 a 2003. Čtenář má možnost sledovat v chronologicko‑tematickém uspořádání – od středověku do současnosti – autorova témata, jeho způsob hledání souvislostí a kladení otázek, jeho přístup k české a slovenské literatuře a společnosti v širších, evropských souvislostech. Ve vydatném Doslovu Pynsent prochází a zároveň příznačně doplňuje a propojuje jednotlivé náměty a tematické okruhy. Připojena je bibliografie jeho prací, která je dovedena do roku 2006._1

Pynsent je vždy osobní, píše „esejistické obrazy“ a vede disputace, zároveň pracuje s konkrétním materiálem, bohatě citovaným, srovnávaným, potěžkávaným ve vrstvících se liniích možných vztahů, v průsečících dosavadních výkladů. Tradiční pojmenování předmětů jeho zájmu (tj. zvláště dekadence a modernismus, nacionalismus a antisemitismus, ženství a sexualita, tzv. centrum a okraj, tradice a inovace atd.) nepostačuje; jde zároveň o jinak uvažované fenomény, o vztahy a pojmy a jejich dynamiku. I v této knize se například vrací jeden z jeho klíčových pojmů, nahlížený příznačně s vědomím jeho různých významů a upomínající na Pynsentovu první „českou“ knihu Pátrání po identitě (H&H, Praha 1996). V její předmluvě (s. 19 a 21) najdeme věty: „Problémy identity doléhají obzvláště naléhavě na ty jednotlivce nebo skupiny, kteří vlastní výlučnost shledávají mimo normy zjevných nositelů kultury v příslušné části společnosti nebo světa. Tři kapitoly této knihy se zabývají specificky českými a slovenskými nesnázemi spjatými s identitou a jedna kapitola pojednává o české literatuře v širším kontextu evropských pojetí identity nebo ne‑identity. […] Je zřejmé, že identita je politicky zabarvenou záležitostí. Explicitně i implicitně kniha rozebírá svízelnost vztahu jednotlivce a národa ke světu, který ho obklopuje.“

Pro českou bohemistiku Robert Pynsent představuje dlouhodobě potíž (jeho slovy „potížistu“). To se projevuje ve způsobu pojmenovávání a přijímání jeho vystoupení a textů, které na jedné straně osciluje mezi krajnostmi a může se jevit rozporuplně, na druhé straně ulpívá na vnějším vypočítávání iritujících soudů a sentencí a stalo se z něj klišé. Reprezentativní soubor Ďáblové, ženy a národ vyzývá k pohledu na jeho dílo v celistvosti i v nových souřadnicích, zřetelných spojnicích jeho oblíbených témat, postav i stylizací, k možnosti znovu nebo nově pojmenovat metodologické, resp. „světonázorové“ založení jeho psaní. Nabízí se příležitost s jistým časovým odstupem rekapitulovat, co bylo dosud o této knize napsáno,_2 jaký obraz autorova přístupu její recenze skládají. V tomto ohlédnutí přitom nejde o polemiku se zmíněnými recenzemi, spíše o podtržení nebo doplnění některých momentů a okolností podstatných a odlišujících a také o zprávu o jisté „komunikační“ situaci, resp. situovanosti. Jde o naznačení možnosti nahlédnout vypovídání o Pynsentových úvahách a jejich výlučnosti jako projev diskurzivní praxe (české) literárněvědné bohemistiky.

Nutno předznamenat, že převládá kladné, resp. k pochopení odhodlané pojetí. Shodně čteme o mimořádnosti Pynsentova rozhledu, sečtělosti, záslužnosti jeho širokých zájmů, „zajímavosti“ nejrůznějšího druhu, o „zábavnosti“ (již autor sám a upřímně tematizuje). Kladného hodnocení se dostává především některým momentům, jako jsou kupř. obohacující otevřenost interpretace a ironický odstup („svými výklady směřuje k problematizaci stereotypů či legend a k ideologicky nepředpojatému pohledu“, Lukáš Borovička), „koncept evropský či kosmopolitní“ (Jan Suk), sledovaný „široký proud literatury s pozoruhodnou vnitřní dynamikou“ (Dalibor Tureček), neúnavná činnost přispívající „k oživení literárněvědného myšlení“, inspirující „k souhlasným i polemickým odezvám a reakcím naší domácí bohemistiky“, i „humorný nadhled a odstup“ (Aleš Haman).

Negativně jsou naopak vnímány (zpravidla v souvislosti s výrazovou nebo stylovou stránkou autorových textů v češtině) mj. „poťouchlost“ a formulační úlety (Michal Topor), v obecnější rovině pak provokativnost, která přechází v jednostrannost, zaujatost a vytváření nových mýtů (Holý), resp. „občasné nadinterpretace“ (Borovička). Suk – zaujat hlavně otázkami nacionality – tvrdí, že výbor až na výjimky „krouží kolem notoricky známých, neuralgických témat českého písemnictví“. „Značné rozpaky“ projevil Jan Hon kvůli způsobu autorovy „práce, pro niž jsou charakteristické dvě tendence: vytvářet dalekosáhlé, nečekané souvislosti napříč literárními dějinami a kontexty […] a zároveň upozaďovat ‚literárnost‘ pojednávaných literárních děl a soustředit se takřka výhradně na jejich sociální a politické souvislosti“; dále píše o „hromadění excerpt a jejich spojování do asociativních či motivických řetězců“, které může vést k „povážlivým redukcím“, přičemž je „suspendován historický kontext“ (na ráz Honovy argumentace a jeho „práci“ s citáty poté polemicky reagoval Jan Pospíšil_3). Podle Hamana je „specifickým problémem Pynsentových studií jeho obsese jistými tématy“ (zejména sex, antisemitismus a nacionalismus); Haman se pak pozastavuje nad tím, co především ve spojení s oběma posledními autor „vyvozuje o povaze české literatury a kultury“. Vadí mu (vedle zaujímání osobního vztahu k autorům) „vyostřené formulace“, „přímočaré estetické soudy“, které působí na českého čtenáře poněkud iritujícím dojmem – možná ovšem právě to je autorův záměr.“

V dosavadních ohlasech knihy můžeme najít i další výsledky úsilí pojmenovat znaky Pynsentova myšlení, jeho metody a osobitosti. Holý například konstatuje, že Pynsent „má mnohem blíž k pozici programového kritika, který bez milosti soudí“, resp. že „sporný bod metody Pynsentových studií spočívá […] v zaměňování postupů literární kritiky a literární historie“ (k čemuž se pak hlásí i Hon), a zároveň že je jeho přístup „rozeklaný“ mezi zálibou v artistních textech a textech jako dokladech „sociální reality“. Jeho soud, že Pynsent „není typem nezaujatého literárního historika, který s odstupem a s minimální mírou osobního angažmá hodnotí literárněhistorická fakta“, již ovšem není charakteristikou, nýbrž projekcí všeobecně nesplnitelného. Podobně jako Haman postrádá Holý „zájem o tvar literárního díla“, shledává „pojetí literatury jako bezprostřední reprezentace empirické reality“, když texty jsou pro Pynsenta „především vyjádřením tematických obsahů a idejí“. S tímto vymezením je poněkud v rozporu požadavek odlišování literární fikce od skutečnosti, literárních faktů od neliterárních. Haman charakterizuje autorův přístup jako „sociálně politický“, zahrnující specifické pojetí pojmů, přičemž základní je „ideové, respektive ideologicky demytizující zaměření Pynsentova vztahu k literatuře“. Celkově však podle něj – „přes všechny podněty“ – jeho „práce působí metodologicky poněkud zastaralým dojmem. […] Jde v nich totiž většinou o ideový výklad, jen okrajově věnovaný tvárným, poetickým problémům zkoumaných děl.“ Navíc „se setkáváme s jistou výčtovou popisností, která neanalyzuje, pouze vedle sebe staví tematické podobnosti, aniž by se autor zajímal o konkrétní funkci těchto složek ve výstavbě jednotlivých děl, respektive o jejich esteticky sémantickou závažnost“. Nabízí se ovšem otázka, co by podle takovýchto kritérií mělo (dnes!) představovat dojem (metodu) moderní?

Tolerantněji i důsažněji působí Turečkova formulace, že Pynsentovi „jde o literaturu jako o projev určitého kulturního typu a jednotliviny pro něj mají povahu průsečíků, v nichž se prolínají a ke slovu přicházejí obecnější tendence“. Nebo Borovičkovy vývody: Pynsentovi jde o „autorské ‚koncepce světa‘“ a jejich konfrontace, a to (dokonce) „v intencích ‚nového historismu‘“ (o této souvislosti mluví i Holý), s cílem „rekonstruovat daný kontext prostřednictvím interpretační praxe a formulovat spíše rozpory než potvrzovat dosavadní výklady“; pracuje „s texty především jako s doklady mentality“, s vědomím etických aspektů. Hledisko, oceňující schopnost pohybu na pomezí disciplín a hledající spíše otázky než odpovědi (což přirozeně souvisí i s nižší mírou předsudečnosti), umožňuje – zdá se – dojít k charakteristikám nejpřiléhavějším i nejsvébytnějším. Michal Topor mj. píše: „Pynsentova fenomenologie hledá, vrší a komponuje příklady, tj. úkazy, konstruuje vlastní celistvosti na půdorysech určitých hypotéz, tezí a témat.“ Zdůrazňuje „zjevované historikovo já“, „chuť k analogizaci“, „regeneraci původních textů“. A uzavírá: „konstanty Pynsentova rukopisu, konstanty tolik svůdné i riskantní: chuť stavět (neobvyklé) řady – s výraznou složkou pohybu v nekanonických (antikvariátních) sférách literární produkce […], na straně druhé specificky citlivá, angažovaná interpretační aktivita, ústící nejednou v slastnou detailní odbočku (nález), hypotetický trs, řetězec, přepis. Je to rukopis, který nestojí o odbornickou shovívavost a toleranci, o útrpnost (v jejíž řeči se může jevit jako exotická kuriozita), naopak – znovu a znovu zve a nutí ke korekcím, konfrontacím, a – snad vzápětí – k paralelně dychtivým, zvídavým průzkumům, k samostatným sondám (četbám).“

Nepřehlédnutelné při tom všem je, že se všichni recenzenti (tradičně, byť v různé míře a různým způsobem) vyrovnávají s Pynsentovou odlišností, „jinakostí“. V této rovině shledáváme opakující se charakteristiky jeho (pověstné atp.) „provokativnosti“, „nonkonformity“, pověsti „enfant terrible“, a to s různým hodnotícím přídechem: od zdůraznění, že je to „hlas zvenčí“ (většinou v kladném slova smyslu, tj. nezatížený stereotypy a potřebný), přes jistou shovívavost (kořenící obloukem právě v označení cizí, resp. exotické, často se však vyčerpávající právě shledáváním a citováním „podivností“), až po zpochybňování „vědeckosti“ či ujištění, že některé výroky není třeba brát vážně (zvláště – avšak ne jen – vtipy a bonmoty). Již nadpisy recenzí upozorňují na – po léta vrstvenou a předznačující – perspektivu, z níž je u nás Pynsent čten, jež signalizuje místo jeho textů v „poli produkce“ a od níž je tudíž těžké poodstoupit. V tomto rozvrhu jde o cosi externího, jiného, navíc nekonvenčního, podivuhodného, resp. provokativního (a tak třeba i samoúčelného). Tato perspektiva přirozeně mluvčím umožňuje zaujmout jakési zdánlivě neangažované a zároveň pohodlné stanovisko, kdy není nutné důsažněji pojmenovávat a argumentovat, pojednávané texty jsou jaksi předem umístěny do zvláštního, výlučného, poněkud jurodivého prostoru.

To není výtka kritikům ani popření Pynsentovy polemičnosti nebo jeho (zjevných) sebestylizací. Je to situace, s níž se vyrovnává každý bohemista působící v zahraničí. Pouze vnějšími, formálními důvody vymezitelná podmnožina tzv. zahraniční bohemistiky je samozřejmě součástí oboru, který je věcně nedělitelný. Její traktování vypovídá o celku, zároveň o mluvčích, rétorice „centra“, o předpokládaných drahách myšlení. Pynsentův způsob je význačný tím, že s touto předznačující situací poměrně rafinovaně pracuje, využívá ji a také ji tematizuje. Svou nezařazenost (ovšem do českého kontextu) evidentně rovněž inscenuje a užívá si jejích možností (od nadsázky po znejišťování), zároveň její metaforické (metonymické) povahy. Tím ji na jedné straně posiluje, na druhé straně koneckonců znovu a znovu upozorňuje na to, že texty a spolu s nimi jejich interpretace jsou součástí i znamením množiny dobových výpovědí. Podvědomé (a zdá se obligátní) tázání a shledávání, co je „uvnitř“ a co „vně“, co je hraniční, je vlastně porovnáváním v strategickém (asimilačním) úkroku. Jako by se po Robertu Pynsentovi chtělo, aby byl jiný, ale zároveň jako my, „svůj i náš“ nebo ne‑náš, aby byl ďáblem, ale i andělem, měl by být pokud možno jakýmsi projekčním plátnem „objektivních“ zjištění, hodnotových soudů a postupů bohemistů v Čechách, ale zároveň zůstat bohemistou anglickým (zprostředkovatelem), nezapomínat na to či ono atp. Soustavný ohlas jeho prací z „vnějšku“, tj. v mezinárodních souvislostech a v širším kontextu přesahujícím bohemistickou určenost (nejen z hlediska tematického, ale i z hlediska myšlení a jeho inspirativnosti) naopak, zdánlivě paradoxně, ukazuje, že je jedním z mála literárněvědných bohemistů, kteří (již dávno) vstoupili do mezinárodních a mezioborových souvislostí a rozmluv.

Touto zdánlivou oklikou se ostatně vracíme k otázkám, které Pynsentovy práce přinášejí – jako je relativnost a proměnlivost opozice centra a periferie, vyrovnávání se s tradicí, se situací odlišnosti –, k jeho pojetí literatury (obecně, pak teprve písemnictví určitého jazyka) jako kontextu v širokém slova smyslu, neomezujícím se na fakta a děje (tzn. na to, v čem by mohla panovat zpětná interpretační shoda), zahrnujícím rovněž navrstvenou i navrstvitelnou střídu interpretací a idejí, provokujícím k střetům a inovacím; vracíme se k jeho kritické i tvůrčí práci s významy a pojmy, s vědomím (málo již obvyklým) historických proměn jejich obsahu a užívání. Pynsent je skutečně jiný a svůj, ale především tím, co a jak píše. Dostávají‑li jeho práce vnější nálepky jinakosti, může být pozoruhodným příkladem způsob, jímž traktuje téma žena a literatura (u vědomí pořekadla klasikova: „žena, to je něco jiného“). Fenomén ženství nahlíží v několika rovinách, v rozpětí mezi inspirací, motivem, postavou, autorstvím, se samozřejmostí, i s nechutí k vnějškovému pojetí feminismu, „mužsky“, ale i se schopností zvnitřnění. „Ženské psaní“ je stále znovu řešená a zpřesňovaná otázka, ale i prostředek k odhalování dalších souvislostí, v zostřovaných konfrontacích spisovatelek a jejich kritické 219 rozhledy – critical views knih s politickými, národními, odbojovými a dalšími určeními a jazyky, v seismografickém zpřesňování hledané individuálnosti, totožnosti a výlučnosti.

Autor netematizuje explicitně svou metodu, vždy na patřičném místě úsporně formuluje problém, klade otázku. (Zvláštní autoreflexivní vrstvu v knize představuje jeho obsáhlý Doslov, není však nějakou metodologickou úvahou, zevšeobecněním nebo sebeobhajobou, nýbrž probírá s odstupem znovu jednotlivé vybrané texty, doplňuje a koriguje.) „V Pynsentově přístupu k literatuře a psaní o ní se spojuje anglosaská tradice close reading s analytičností, představivostí a vzdělaností,“ napsal výstižně na záložku knihy spolueditor a překladatel Jan Pospíšil. Robert Pynsent se přiléhavě autostylizačně označuje za konzervativce (ne tradicionalistu), nečiní si nárok na jakousi definitivnost, nesnaží se budit dojem badatelské neochvějnosti a institucionálnosti. Nezabývá se literaturou s úsilím o „správný“ výklad, svým čtením (též explicitně) zpochybňuje – dosud podle něj u historiků a kritiků české literatury převažující – „buď vývojové, nebo tradicionalistické stanovisko“ (s. 73). Jeho podání je dynamické, těkavé v přeskocích mezi různorodými, někdy odlehlými rovinami, texty a fakty nejrůznější povahy, vždy však v jejich bezprostřední, konkrétní blízkosti. Místo vymezujících úvodů a shrnujících závěrů většinou vstupuje rovnou, extaticky a s pomocí hyperbol, do svého materiálu, veden logikou konotací a hlavně nápadu, jiné možnosti, někdy řezu a zkratky, aby jej nakonec, jakoby náhle opustil a v poslední větě (sebe)ironicky svou cestu glosoval.

Robert B. Pynsent – spisovatel, editor, lexikograf, organizátor kolokvií a hlavně učitel české a slovenské literatury (od roku 1966, od 1972 na londýnské School of Slavonic and East European Studies), tedy diskutér a podněcovatel diskuse (v níž počítá s poučeností a chytrostí v argumentaci) – vede dialog se čtenářem, posluchačem, zakládá (si) na jedinečnosti, osobním nasazení a garanci, nepíše bez nápadu a vnitřní nutnosti, neuchyluje se ke kompromisům (třeba pro jakási kvantitativní kritéria produkce), což je dnes v oborovém „provozu“ rozhodně neběžné. Vyplatí se zkrátka číst tuto knihu bez předsudků. Hlavně pro otevřený proces uvažování, který odhaluje a chce podněcovat, pro kontinuum jiskřivého, logického i uměleckého myšlení, jako pobídku k promýšlení, jako výsledek svébytného hledání možných významů v souboji s materiálem (zapsanou a redukovanou verzí skutečnosti), který je literární historik vždy nucen podstupovat.

Ad: Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře. Karolinum, Praha 2008, ediční spolupráce a překlad z angličtiny Jan Pospíšil, rejstřík Milena Vojtková, 644 s.

POZNÁMKY

_1
Dnes je možné rozšířit ji alespoň o několik položek novějších, jež obraz autorových aktivit – v souvislostech s texty do knihy vybranými a návratnými tématy – výmluvně dokreslují: Karel Brušák. Slovo a smysl 2, 2005 [2006], č. 3, s. 213–215; Conclusory Essay: Activists, Jews, the Little Czech Man, and Germans. Central Europe 5, 2007, č. 2
(Bohemia 1945), s. 211–333; Liturgické otvory: K poetice Máchova Máje. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Bohemia litteraria. Řada literárněvědná bohemistická (V), roč. 53, 2007, č. 7, s. 5–44; The Literary Representation of the Czech ‚Legions‘ in Russia. In: Mark Cornwall, R. J. W. Evans (eds.): Czechoslovakia in a Nationalist and Fascist Europe 1918–1948. Oxford University Press, Oxford – New York 2007, s. 63–68; Misoteutonic Myths. Lopping Noses in Hussite Nationalism and Love’s Sweet Cure. In: Alexander Woll, Harald Wydra (eds.): Democracy and Myth in Russia and Eastern Europe. Routledge, London – New York 2007, s. 98 121; Nineteenth‑Century Czech Literary History, National Revival, and the Forged Manuscipts. In: Marcel Cornis‑Pope, John Neubauer (eds.): History of the Literary Cultures of East‑Central Europe. Junctures and Disjunctures in the 19th and 20th Centuries, sv. III. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 2008, s. 366–377; Macha, the Czech National Poet + Czech Feminist Anti‑Semitism: The Case of Božena Benešová. In: Marcel Cornis‑Pope, John Neubauer (eds.): History of the Literary Cultures of East‑Central Europe. Junctures and Disjunctures in the 19th and 20th Centuries, sv. IV. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 2010, s. 56–85 a 344–366; Máchův Máj a Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové. In: Aleš Haman, Radim Kopáč (eds.): Macha redivivus (1810–2010) . Academia, Praha 2010, s. 214–230.
_2
Zejména: Dalibor Tureček: Proč/jak je dobré míti Pynsenta. Tvar 19, 2008, č. 14, s. 2; Aleš Haman: Nonkonformní kniha o české literatuře. Tamtéž, s. 2–3; Jan Suk: Ďáblové, ženy a národ ; Lukáš Borovička: Kritik musí čtenáře bavit! Ironické úvahy o české literatuře. A2 4, 2008, č. 47, s. 31; Jiří Holý: Robert Pynsent mýtoborný – a mýtotvorný. Česká literatura 57, 2009, č. 1, s. 95–99; Michal Topor: Příležitost k bilanci provokativního rukopisu. Tamtéž, s. 99–109; Jan Hon: Pynsentův kabinet kuriozit. Souvislosti 21, 2010, č. 3, s. 282. Dále srov. Petr Fantys: Britský bohemista učí, jak má vědec pobavit čtenáře. Hospodářské noviny 52, 30. 9. 2008, s. 11; Karel Paulík: Náš člověk v Anglii je svůj. Právo 18, 2. 10. 2008, příl. Salon, s. 4.
_3
Viz jeho Echo z 6. 12. 2010 na stránkách Institutu pro studium literatury (http://www.ipsl.cz/index.php?id=63&menu=aktuality&sub=aktuality&str=aktu...).