Žilo se tak v celém dlouhém století?

Česká historiografie se v posledních dvou desetiletích bezesporu proměnila. Je samozřejmě možné polemizovat o tom, do jaké míry se stala tematicky i myšlenkově evropskou, či naopak zůstala svázána v českých národních poutech, tedy do jaké míry je schopna pouze deskriptivně řešit domácí témata. Úplně bez znalostí trendů a tendencí moderní světové historiografie čeští odborníci ovšem nejsou. Prakticky o žádné věkové skupině tuzemských historiků nelze říci, že by nebyla s to reflektovat zahraniční myšlenkové posuny v rámci oboru. I do českých luhů a hájů tak během dvaceti let po listopadu 1989 v různé míře intenzity a úspěšnosti postupně pronikly sociální dějiny, dějiny každodennosti, historická antropologie, mikrohistorie, dějiny mentalit. V nejmladší generaci historiků a v řadách nadanějších studentů našly své stoupence gender history, dějiny těla či medicíny, diskursivní analýza, problematika paměti a orální historie. Ti odvážnější se pak nechávají inspirovat literárněvědnou teorií, koketují s postmodernismem či novým historismem. Do řady citovaných a uctívaných odborníků se vedle francouzských historiků školy Annales postavili na počátku tisíciletí například Michel Foucault, Peter Burke, Carlo Ginzburg, Clifford Geertz či historický antropolog Richard van Dülmen. Nově jim sekundují francouzský sociolog Pierre Bourdieu, sociolog vědy Bruno Latour, literární vědec Stephen Greenblatt. Bohužel pouze nesměle začínají být některými historiky objevováni představitelé frankfurtské školy. O zahraniční inspirace tedy česká historická obec nemá nouzi, jejich vliv se ovšem projevuje jen pozvolna. Na stránky monografií, věnovaných konkrétním tématům,_1 vede cesta teprve přes počáteční nekritický obdiv v rámci výuky a interních diskuzí, následné závěrečné kvalifikační práce a dílčí časopisecké studie.

Ještě před několika lety psal Dušan Třeštík, „novátor“ a „respektovaný provokatér“ české historiografické tvorby, kriticky o čelním, dravém a urputném útoku nepřítele, skrývajícího se za mnoha jmény a bojovými oddíly: „Jména jsou: dějiny mentalit, dějiny všedního dne, mikrohistorie, orální historie a mnohá další. […] Víme tady v Čechách, na kraji světa, o té slavné bitvě jen z občasného doslechu, naše rozhádané, špatně vycvičené a nedostatečně motivované oddíly domobrany jsou stále ještě jakž takž sešikovány kolem poctivého, v domáckém pozitivismu zakotveného politicko‑hospodářsko‑sociálního vidění dějin, i když s občasnými chaotickými úkroky do všech světových stran. Zachováváme starou osvědčenou českou strategii: pěkně si počkáme, jak to dopadne, možná nás někdo okupuje, ale stejně s námi nehne.“_2 Nedomnívám se, že by česká historiografie pouze pasivně přihlížela oněm metodologickým a teoretickým bojům v rámci oboru. Jistě, není vlastně mnoho tuzemských historiků, kteří by od druhé poloviny 20. století až dodnes nějak výrazněji zasáhli do dějin moderní evropské či světové historiografie. Čestné výjimky představují především emigrant František Graus a znalec nacionalismu a národních hnutí Miroslav Hroch. To však neznamená, že by čeští historici byli pasivní. Jak bylo naznačeno výše, řada z nich se snaží účastnit Třeštíkem naznačené bitvy na domácí frontě – inovativní aplikací zahraničních teoretických východisek na témata domácí provenience. I tento „boj“ má smysl a význam a postupně přináší kýžené ovoce v podobě nových informací i inovovaných náhledů na známé skutečnosti, respektive jejich aktuální kontextualizace. Tak lze hodnotit nejen dílčí studie a monografie, ale i obsáhlejší práce sborníkového typu a vybrané kolektivní monografie. Do řady zahraničím inspirovaných pohledů na minulost pak lze nově řadit i obsáhlejší publikaci Z dějin české každodennosti. Život v 19. století z pera pardubických historiků Mileny Lenderové, Tomáše Jiránka a Marie Mackové.

Ačkoliv jsou pod publikací podepsáni tři autoři, naprostou většinu z obsažených kapitol obstarala Lenderová, kterou tak můžeme vnímat jako vůdčí postavu autorského minitýmu. Předkládaný text totiž plně konvenuje s její dosavadní odbornou produkcí k dějinám 19. století. Ovlivněna moderními koncepcemi především francouzské historiografie se tato pardubická historička dlouhodobě věnuje právě jednotlivým aspektům a dimenzím každodenního života či dějinám žen. Marie Macková se odborně zabývá sociálními dějinami, historií regionální a dějinami správy, tedy oblastmi, jež mají ke každodennímu životu 19. věku rovněž blízko. Konečně, Tomáš Jiránek se dosud angažoval především v oblasti vojenské a hospodářské historie. Autorské spojení těchto zástupců pardubické historie tudíž slibuje přinejmenším solidně a zodpovědně odvedenou práci určenou odbornému i poučenému laickému publiku.

Dosavadním badatelským zájmům zúčastněných historiků odpovídá struktura pojednávané publikace a dílčí témata, jimž se věnuje. Knihu otevírá úvod v podobě Pozvání do předminulého věku, v němž Milena Lenderová a Marie Macková načrtávají historické obrysy sledovaného období vymezeného josefínskými reformami na konci 18. století a prvním světovým válečným konfliktem v roce 1914. Vhodně je zde připomenuto, že pojednávaná doba je časem dotud nebývalých změn – zatímco počátek 19. století je kulturně, technicky, hospodářsky či mentálně plně obrácen do desetiletí předcházejících, konec předminulého věku naopak plně svými vědeckotechnickými novinkami předznamenává dobu následující: „Změna byla nejvýraznější charakteristikou tohoto období. […] Měnily se principy i společenské modely, právní systém i způsob vlády, vnímání vztahu k věcem, k hodnotám a konstantám země i nebe.“_3

Vedle obligátního úvodu a závěru je publikace rozdělena do dvou obsáhlejších částí, strukturovaných do dílčích kapitol, věnovaných konkrétním aspektům každodenního života 19. století. První část Kulisy každodennosti: svět, který je kolem pojednává o vnějších kulisách, v nichž člověk předminulého století žil a jednal. Do této oblasti Milena Lenderová postupně zahrnula problematiku obchodu a nákupů – řešila samotné obchody, trhy a krámy, pojednala o dobovém „nákupním koši“ a věnovala se rozvoji a možnostem reklamy a inzerce. Na tuto část navázala stejná autorka oddílem o domově, teple a světle. Zde se rozepsala mimo jiné o místě k bydlení, o možnostech bydlení ve vlastním domě, bytě či pronájmu. Stranou neponechala ani dělnická obydlí či samotné vybavení obytných místností. Mimo jiné i s bydlením pak souvisela otázka čistoty a zdraví, které je věnována samostatná část. V ní Lenderová popsala osobní hygienu i hygienu bytů či komunální. Do oblasti světa, který je kolem zahrnula autorka také otázku oblékání a oděvní módy. Zabývala se oděvem coby ukazatelem příslušnosti k sociální vrstvě, indikátorem politických názorů a sympatií. Prezentovala oděv také jako prostředek sociální komunikace, pojednala vztah módy a zdraví. První rozsáhlejší oddíl uzavírá kapitola věnovaná lidem kolem stolu a stravě – stolování, nápojům, frekvencím denní stravy, jejím názvům i složení.

Druhou a obsáhlejší část charakterizuje její název – Způsoby každodennosti: svět, který se žije. Již ze samotného názvu je zřetelné, že tento oddíl knihy se více soustředí na samotného člověka jako aktivního aktéra dění. Tuto část knihy otevírá Lenderová kapitolou o rodině našich předků, v jejímž rámci informuje o rituálech kolem svatby, sňatečnosti, o rodině či sexualitě a emocích v rodině. V dalším oddíle tatáž navazuje popisem lidského života od kolébky k pubertě, tedy aspekty kojeneckého věku, místem a postavením dítěte v rodině a představením dětského světa. Následná část je věnována vzdělání a škole. Lenderová přibližuje předškolní zařízení, základní i střední školství a konečně i problémy dívčího vzdělání. Samostatný oddíl, jehož autorem je Tomáš Jiránek, je věnován životu v armádě – náboru do vojska, odvodům, výcviku i vojenské spravedlnosti, stravování či ubytování příslušníků armády. Konec životního cyklu a rituály s ním spojené popsala Milena Lenderová v kapitole stáří a smrt.

Po části věnující se posledním věcem člověka zaměřil autorský kolektiv svou pozornost na oblast lidských aktivit a především volného času a na jeho využití. Lenderová popsala dějiny pojímání času, vymezila čas k práci a k odpočinku, pojednala o době prázdninové a trávení volna na letním sídle. Společně s Marií Mackovou se následně zabývala neodmyslitelným fenoménem 19. století – svátky a slavnostmi. Obě historičky se věnovaly festivitám církevním i světským, ať už se odehrávaly ve veřejném prostoru ulic a náměstí, popřípadě nádraží, či v prostoru privátním. V návaznosti na toto dílčí téma se obě autorky následně zaměřily na společenský život v podobě návštěv, jejich pravidel a rituálů s nimi spojených, dále na fungování a organizaci salónů a konečně na jednu z nejrozšířenějších kolektivních praxí, na spolky a spolkovou činnost.

Oceňuji připomenutí problematiky zdánlivě okrajové, ale pro výklad předminulého století významné – četby, čtenářské praxe a čtenářů dobové literatury. Lenderová se v tomto oddíle zaměřila především na zmiňované čtenáře, vhodně na sociální kontext četby, zároveň i na knihkupeckou praxi a knihu coby zboží. Připomněla i specifické postavení čtenářek a roli a proměny dětské četby. Vedle této oblasti spíše duchovní a intelektuální se Milena Lenderová společně s Tomášem Jiránkem věnovala i jiným charakteristickým využitím volného času, cvičením, tělesným aktivitám i jejich aktérům – cvičencům a sportsmenům. Vedle v této době rozšířeného kolektivního cvičení především českých tělocvičných organizací a organizované tělovýchovy se oba autoři zaměřili i na konkrétní sportovní disciplíny, které se, především na konci 19. věku, začaly úspěšně rozvíjet. Tak je zde ve zkratce připomenuta turistika i se svým pro‑národním využitím, dále cyklistika, lyžování, samozřejmě i kopaná a bruslení. Poslední částí, věnovanou některé z „komponent“ každodenního života sledovaného období, je oddíl zaměřený na cestování. Zde se Milena Lenderová postupně zmiňuje o dopravních cestách, o dopravních prostředcích, institucích či o samotné praxi cestování, tedy o stravování i nocování na cestách či o vybavení cestujících.

Na závěr celé druhé části o způsobech každodennosti, tedy světě, který se žije, připojila Lenderová teoretičtější kapitolu o hledání kulturních dějin. V jejím rámci se postupně zabývala samotnou problematikou každodennosti, právě i v rámci kulturních dějin. Naznačila postupný vývoj historiografie, směřující ke zkoumání dějin všedního dne a každodennosti. Zmínila konkrétní historické subdisciplíny, vedle uvedených dějin každodennosti v jejich národních mutacích, především německé a francouzské, přiblížila historickou antropologii, historickou demografii. V kontextu jmenovaných přístupů k výzkumu minulosti se obrátila i k historiografické praxi, když poukázala na průběžně se měnící vnímání a reflexi historických pramenů. Co je pak důležité, pokusila se i odpovědět na otázku, jak je to vlastně s dějinami každodennosti a jejich aplikací v prostředí české historiografie posledních let: „Až dosud se – podobně jako v historiografii evropské – objevily v podstatě dva přístupy. První z nich, úzce spojený s etnologií, zřetelný především v syntetických Dějinách hmotné kultury redigovaných Josefem Petráněm, pojímá dějiny každodennosti jako dějiny jednotlivých úkonů, rituálů, činností, stereotypů […] spojených s předměty – atributy života společnosti a jednotlivce. Druhý přístup, odkazující k badatelskému přínosu R. van Dülmena, chápe dějiny každodennosti jako dějiny kultury v nejširším slova smyslu – tedy včetně problematiky spojené s kolektivní psychologií našich více či méně vzdálených předků.“_4

Na více než čtyřech stech stranách představuje kniha souhrn vybraných dílčích vhledů do každodennosti 19. století. Je zde zastoupena privátní i veřejná sféra, život a jednání člověka v různých fázích života. Poukázáno je na oddělené sféry – popisován je ryze mužský i ženský svět předminulého věku, mužské role, ženské role, očekávání kladená na jednotlivé členy společnosti…

Knihu podobného formátu je na českém trhu třeba přivítat. Tuzemské bádání o 19. století se může zdát z vnějšího pohledu zvláštně zakleté. Ne, že by se tomuto specifickému období domácích dějin nevěnoval dostatek historiků. Jejich tvorba však často naráží na nepřijetí ze strany laického publika i adeptů studia historie, kteří mají 19. století zafixované, díky školní výuce, jako dobu spíše nudnou, kdy se toho moc nedělo. Opak je pravdou, stačí poukázat na ve své době inovativní a podnětné práce Vladimíra Macury Znamení zrodu a Český sen, na text Jiřího Raka zabývající se de facto historickou pamětí českého kolektivu Bývali Čechové, či nověji na kolektivní dílo 19. století v nás._5 Jedná se o doklady, že dlouhé století má pomyslně stále co nabídnout. Pokus pardubických historiků o zachycení jeho každodenní dimenze pak můžeme vnímat jako další důkaz badatelské atraktivity této epochy.

Jedná se o zdařile koncipované dílo, které na daném prostoru pojednává nejvýznamnější aspekty každodenního života. Kvituji především snahu Mileny Lenderové podat běžná témata méně obvyklým způsobem. Zatímco jsme například dostatečně informováni o oděvech 19. věku, o jejich roli v rámci sociální či politické komunikace se v českém prostředí ještě mnoho nenapsalo. Zajímavě působí i oddíl věnovaný čtení, čtenářům a sociálnímu kontextu četby. Je dobře, že autorka problematizovala samotný čas, neboť jeho pojetí a vnímání se průběžně měnilo. Za chvályhodné považuji i zařazení kapitoly věnované sportu a jeho aktérům. Byť se sport jako volnočasová aktivita rozvíjela spíše na konci sledovaného období, je dobré připomenout kořeny, z nichž jednotlivá odvětví vyrůstala, potažmo jejich národní či sociální kontext.

Zároveň je však třeba konstatovat, že čtenář nedostává do ruky vyčerpávající pohled na každodennost 19. století. Vybraná témata reprezentují ty nejdůležitější momenty každodenního života společnosti předminulého věku. Díky omezenému prostoru mohli autoři poskytnout pouze vhled do představených oblastí, nikoli jejich vyčerpávající výklad. Kniha tudíž může představovat pro zájemce o studium pojednávané doby jakýsi vstup do problematiky, základ možného navazujícího, detailnějšího výzkumu. Takové chápání publikace vyplývá nejen z rozsahu a hloubky jednotlivých kapitol, ale rovněž i z dalších momentů. Předně je důležité si uvědomit, o kom nabízené kapitoly z dějin každodennosti pojednávají. Podíváme‑li se na jednotlivé části podrobněji a zaměříme‑li se i na využité prameny, zjistíme, že práce je věnována většinou českým středním vrstvám. Publikace tak podává „sociálně omezené“ výpovědi. V porovnání s českým měšťanstvem a částečně šlechtou se zde čtenář jen zřídka setkává s dělnickým prostředím či prostorem malého člověka lidového prostředí.

Důvod je ovšem jednoduchý a nepadá pouze a jen na hlavu autorského kolektivu. Dělnické prostředí se totiž netěší přílišné pozornosti českých historiků 19. století. Na jeden z důvodů, proč tomu tak je, poukázali nepřímo sami tvůrci publikace. Jedním ze zdrojů poznání každodennosti 19. století jsou totiž prameny osobní povahy. Korespondence či různé deníky, paměti, zápisky však „mají až do konce 19. věku velmi úzkou sociální základnu, danou úzkou sociální základnou gramotnosti. Což platí i např. pro prameny obrazové […]. Toto kvalitativně velmi omezené písemné svědectví, které po sobě zachovali příslušníci dolních vrstev, nám neumožňuje úplnou či bezpečnou rekonstrukci jejich každodenního života.“_6

Podobně můžeme v publikaci postrádat větší vhled do lidového prostředí venkova a malých měst v prvních letech a desetiletích 19. věku. Tedy pohled na malého člověka s jeho představami o světě, pověrami, vírou, s jeho chápáním politických událostí, válečných konfliktů i věcí běžnějších – nemocí, neúrody, přírodních katastrof atd. I v tomto momentě je však třeba připomenout, že publikace Z dějin české každodennosti je dílem syntetickým, z velké části založeným na dosud publikované relevantní sekundární literatuře, která se některým tématům prostě dosud v patřičné míře nevěnovala._7

Autoři se zaměřili prakticky výhradně na českou každodennost. Pokud hledají paralely a odkazy do zahraničí, směřuje jejich pozornost, díky Mileně Lenderové, především do francouzského prostředí. Jak moc stejné, či naopak rozdílné však bylo francouzské prostředí od toho českého, potažmo středoevropského? Zajímavé by jistě byly postřehy související s německo‑jazyčným prostředím, ať už by šlo o tehdejší Německo či celek habsburské monarchie. A jak moc jiné, či naopak stejné byly ve srovnání s českými parametry každodenní život a jednání českých Němců? A co si počít v této souvislosti i s židovským obyvatelstvem českých zemí? Odpovědi na tyto otázky však může přinést jen budoucí výzkum.

S tímto však souvisí jeden podstatný problém, který je v knize sice několikrát zmiňován, nikoliv však detailněji, potažmo souvisleji a samostatně rozpracován – otázka národní, problematika nacionalizace české společnosti a pronikání národa do každodenní praxe české společnosti._8 19. století je totiž věkem národů, je dobou, kdy se původní Evropa dynastických států, kořenících v raném novověku či ještě středověku, mění v kontinent národních států. Národ se stal měřítkem prakticky všeho jednání, ať už šlo o jednotlivce či kolektivy. To platí i pro postupně se formující a sílící českou společnost, především pro dobu 2. poloviny století, kdy Češi a Češky vstupují do masové fáze svého národního hnutí. Jak se však tento proces projevil v jejich každodenním životě, o tom se v publikaci dozvídáme jen nárazově. Bylo by však zajímavé vnímat jednotlivé momenty každodenních životů právě i tímto prizmatem… Nicméně i v tomto ohledu je třeba zkonstatovat, že domácí historická tvorba reflektovala národní hnutí a problematiku formování národa vždy „tak nějak“ odtrženě od běžné a obyčejné životní praxe tehdejších aktérů.

Jinak řečeno, dosud nemáme pro české prostředí žádné výraznější a obecně vypovídající zpracování procesu pronikání národní idey a nacionalismu do sociální reality dobové společnosti. Stále chybí (a jsem si vědom náročnosti takového úkolu: do jaké míry je takové zpracování vůbec možné?) práce popisující nacionalizaci jednotlivých dimenzí společenského i individuálního života v průběhu 19. věku. Jsem si vědom náročnosti takového úkolu. Faktem však je, že k problematice nacionalizace české společnosti se Lenderová, Jiránek a Macková dostávají pouze průběžně, v oddílech, které jsou s bádáním o národních hnutích neodmyslitelně spjaty a vždy zmiňovány – především v kapitole o svátcích a slavnostech, o cvičencích a sportsmenech, o vzdělání a škole. Nebylo by však od věci zabývat se otázkou čtení a čtenářů mimo jiné v kontextu tezí o vzniku myšlených národních společenství, při jejichž utváření hrály produkce, šíření a čtení relevantních národních textů důležitou roli._9

Pozorný čtenář by mohl přijít s ještě jedním podstatnějším postřehem. Jak sami autoři v úvodu publikace deklarují, 19. století je dobou změn a různých přelomů. Počátek století se nese v pomalejším tempu století předcházejícího, konec sledované epochy je naplněn překotnými ději, kdy se čas počítá na vteřiny. 19. století je tudíž dobou dynamizace prakticky veškerého dění. Věci, lidé i informace se zrychlují, mění se vnímání času, průběžnými proměnami prochází rovněž život všedního i svátečního dne. Onen pozorný čtenář by se tak mohl ptát, do jaké míry zohlednili dynamiku, vývoj a různé procesy zasahující a formující dobovou každodennost autoři knihy? Ovšem podobně jako v případě nacionalizace životní praxe, i ve věci zachycení průběžných změn a dynamiky doby je jejich rekonstrukce náročná. Čtenář textu by si však měl vždy uvědomit, k jakému roku či alespoň desetiletí jsou předkládané popisy každodennosti vztaženy, zda k počátku, polovině či konci 19. věku.

Drobný postřeh bych nakonec chtěl věnovat samotné struktuře práce, v principu vhodně koncipované. Domnívám se nicméně, že by bylo pro čtenáře výhodnější vložit poslední kapitolu, pojednávající obecně o kulturních dějinách, historické antropologii i právě dějinách každodennosti, do úvodu publikace. Již před samotným čtením tematických kapitol by tak měl čtenář představu o tom, co vlastně z odborného hlediska čte – jak má dějiny každodennosti chápat, co do nich lze počítat, jak je může vlastně pojmout. S takovým umístěním kapitoly vymezující základní pojmy možná počítal i Tomáš Jiránek, který kapitolu o cvičencích a sportsmenech začíná otázkou: „Patří dějiny tělovýchovy, snahy o tělesné zdokonalení člověka, a sportu, pohybové aktivity mající charakter hry, skutečně do dějin každodennosti, kterou jsme vymezili jako součást kulturních dějin?“_10

Neusiluji svými výhradami předkládanou knihu devalvovat, rozvíjím je především jako výzvu k dalšímu promýšlení tématu každodennosti 19. století. Autoři textu, především Milena Lenderová, odvedli chvályhodnou práci, s níž mohou být jistě spokojeni a na níž mohou další badatelé o věku předminulém s klidným svědomím navázat. Jedná se o dílo, které je vyústěním, potažmo shrnutím dosavadní produkce, vztahující se k pojednávaným dílčím tématům. Jde o syntézu, která nepřináší nějaké zásadně nové poznatky a přelomové konceptuální uchopení předmětu výzkumu, byť se jedná o první syntetickou práci podobného druhu v rámci českého dějepisectví o 19. století. Mnohem spíše spočívají její klad a přínos, pro něž se k ní jistě budou zájemci o výzkum dlouhého století průběžně vracet, v sumarizaci dosud vybádaného a sepsaného.

Ad: Milena Lenderová, Tomáš Jiránek, Marie Macková: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Karolinum, Praha 2010. 432 stran.

POZNÁMKY

_1
Stačí například přehlédnout vydavatelské počiny nakladatelství Argo.
_2
Citováno podle Milena Lenderová – Tomáš Jiránek – Marie Macková: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Karolinum, Praha 2010, s. 387.
_3
Tamtéž, s. 9.
_4
Tamtéž, s. 409.
_5
Vladimír Macura: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ. H&H, Jinočany 1995; Vladimír Macura: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998; Jiří Rak: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. H&H, Jinočany, 1998; Milan Řepa (ed.): 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Historický ústav, Praha 2008.
_6
Milena Lenderová – Tomáš Jiránek – Marie Macková: Z dějin české každodennosti, s. 409.
_7
Zde můžeme uvést publikace staršího data: František Kutnar: Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu. Trojí pohled na český obrozenský lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám. Historický klub, Praha 1948; Otakar Nahodil – Antonín Robek: České lidové kronikářství. Orbis, Praha 1960. Nověji Barbora Mlynaříková: Geografický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740–1830. Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Praha 2001. Přehledový článek k lidovému kronikářství a pramenům lidové provenience nabízí Eduard Maur: Kronikářské záznamy lidové provenience jako historický pramen. In: Štěpánka Karlová – Veronika Lišková – Jiří Stočes (eds.): Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006. Západočeská univerzita, Plzeň 2006, s. 75–96.
_8
V podobném duchu bychom mohli hovořit i o měnící se roli náboženství či formování vlivu české politické scény na každodennost a například chápání věcí veřejných.
_9
Benedict Anderson: Představy společenství. Úvahy o původu šíření nacionalismu. Karolinum, Praha 2008.
_10
Milena Lenderová – Tomáš Jiránek – Marie Mackova: Z dějin české každodennosti,
s. 347.