Kudy vede cesta?

Publikujeme zde texty, které redakci zaslali vedoucí redaktor autorského týmu Dějin nové moderny Vladimír Papoušek a starší z dvojice editorů Jiří Brabec; tyto texty vznikly jako reakce na obsáhlou recenzi knihy publikovanou v časopise Dějiny – teorie – kritika (2010, č. 2).

Za redakci Slova a smyslu
jaw

Časový rozsah Dějin nové moderny – léta 1905–1923 – byl obsáhleji zpracován pouze ve dvou knihách: v Novákových Přehledných dějinách literatury české (vycházely v letech 1936–1938) a ve čtvrtém svazku „akademických“ Dějin české literatury, vydaných (pětadvacet let po napsání) roku 1995. Již tento vzácný výskyt podtrhuje výzvu, aby se i nad „novou modernou“ rozvinula obdobná kritická diskuze, jež provázela obě předcházející díla. K Novákovi se vyslovili Pražák, Mukařovský, Liškutín, Vodička, Grund a mnoho dalších, k čtvrtému svazku Dějin se vztahovalo několik obsáhlejších recenzí (např. v 6. a 7. ročníku Tvaru). Jmenované literární dějiny odkazují k různým duchovním kontextům, k různému autorskému metodologickému konceptu. Nevím, co by pro literárního historika mohlo být zajímavější téma, než zkoumat, zda a nakolik Dějiny nové moderny jsou symptomatické pro proces, kterým tato disciplína nyní prochází.

Je však reálné nebezpečí, že by diskuze mohla skončit dříve, než začala. Referát Lucie Kostrbové a Michala Topora poskytuje spíše prostor pro vzájemné škorpení, než pro plodnou rozpravu. Na první pohled zarazí, jak oba kritici zacházejí s kritizovaným textem. Například jak pracují s citáty. To, že proměňují singulár na plurál, lze přehlédnout. Ale je obtížné se smířit s tím, že vytvářejí montáž, která libovolně spojuje různá slova z různých stránek a deformuje tak kritizovaný text k nepoznání. Například z třech krátkých citátů vytvoří větu, v níž však střední část je v Dějinách teprve následná po části třetí (s. 316–317). Několik vytržených slov, zbavených kontextu, je montováno do absurdních spojení. Například: „Dílčí ‚řezy‘ mají přispět k reflexi mocenského zápasu, jehož průběh lze na základě textových stop tak či onak konstruovat (s. 13), onoho dynamického procesu […] získávání a ztrácení, aspirací a ignorování‘ atd., ‚koexistenci střetů‘ (s. 12), ‚napjatého spolubytí‘ (s. 13), ‚cirkulací dobových diskurzů‘ (s. 15).“ Skákat ze strany 13 na stranu 12 a opět na stranu 13 a poté na stranu 15, to je způsob, který je v odborné práci naprosto nepřípustný. Neexistují autoři jakýchkoli čtyř stran textu, kterým by tímto způsobem nebylo možné dokázat, že jsou komičtí trulanti. Je evidentní, že tento postup je předpojatý a že více než o analýzu šlo o zbrklou kritiku, v níž je možné tvrdit na základě montáží slov cokoli. Papoušek i Bílek nikterak neskrývají svoji koncepci literárních dějin do složitých šarád, proto by měla být adekvátně představena, jinak se ocitáme v rovině nedoložených soudů. V úvodním textu Dějin nové moderny jsou shrnuty základní rysy prezentovaného modelu v sedmi bodech. I ti, kteří se neobtěžují číst všechny úvodní teoretické partie (mimo jmenované jde také o text Vojvodíkův), mohou zůstat u těchto pregnantně formulovaných tezí, které přímo ke kritice vyzývají. Nelze je ale dezinterpretovat ať již pomocí ironizování nebo hrou s citáty.

Z kritiky není zřejmé, o jaký teoretický rozvrh se Dějiny nové moderny opírají (zda s invencí, nebo trpně, nerozhoduji). Teprve po analýze je však možné vyslovit závěr, zda šlo o „sympatické“(?) nebo „bombastické nároky“. Kritici „nové moderny“ si však – namísto rozvíjení analytických postřehů – často vypomáhají slovy jako „banální“, „vylomeniny“ nebo se ponořují do jimi vymyšlených vnitřních motivací autorů.

Nebylo by však šťastné uzavřít tuto kauzu – v Čechách tak obvyklým závěrem – pouhou kritikou kritiky. Zejména, když jde – jak jsem se o tom sám přesvědčil – o první verzi, která nebyla určena do tisku, a publikována byla jen nedopatřením. Domnívám se však, že kritický postoj k Dějinám nové moderny je i v definitivním textu obdobný, a pokusím se proto poukázat na několik problémů, které jsem v textu vyčetl. Jde například o „prolnutí“ teoretických východisek do sond jednotlivých roků. Představa, že lze vytvořit teoreticky fundovaný konstrukt, který je návodem pro konkrétní práci, je nesmyslná. Jde „pouze“ o stanovení rámce, v němž se autoři – každý po svém – pohybují. Teoretické úvody pak naprosto samostatně reflektují vymezenou problematiku. Dále jde o důsledky, které konstruování „roků“ provázejí. Výtka, že nebyla dostatečně zohledněna produkce v periodickém tisku (deníky i revue), je důležitá, neboť exponuje i další otázku – jde o přehled roční produkce, nebo o obraz střetávání různých idejí, poetik, interpretací? Rozhodně je nutné přijmout výtku, že autoři měli texty psát „s ohledem k těm druhým a zabývat se také horizontem celé ‚periody‘“. Otázka se vztahuje i na samotné pojetí historika jako „pozorovatele“. Je zbytečné hledat na tomto poli smír mezi Gadamerovou hermeneutikou a Rortyho pojetím.

Literární historik se vždy pohybuje ve třech horizontech, ale je na něm, aby akcentoval buď „první“, tj. dobové čtení, nebo historii konkretizací, nebo přítomnost s jejími naléhavými otázkami. Je rozdíl mezi Fischerovým a Koubovým Nietzschem nebo mezi Novákovými Die tschechische Literatur (1932) a Přehlednými dějinami literatury české (1936–1939). Zvolený akcent si ovšem vyžaduje určitou „čistotu“ přístupu. Kritika jakéhokoli konstruktu literární historie by se ho měla nejprve pokusit věcně představit, postihnout jeho rámec. Kritické výtky pak pramení z poznání, že nebyly využity potenciální možnosti, jež se zvolený projekt pokouší realizovat. Nebo lze odmítnout předkládaný model dějin; pak je proti němu nutné vymezit model odlišný. (Nechávám stranou kritiku děl, u nichž je především nutné poukázat na diletantismus, zmatené improvizace, bezkoncepčnost, bezstarostnost v soudech, neznalost předmětu atp.)

Každý konstrukt dějin se opírá o určité principy. Požadavky, výtky, které jsou adekvátní pro jeden typ dějin, jsou zcela absurdní pro dějiny, vycházející z jiného rozvrhu. Neexistuje jakýsi pomyslný soubor požadavků, které musí jakékoli dějiny literatury splnit. Co všechno bylo a je postrádáno v literárních dějinách Vlčka, Jakubce, Nováka! Ale výtky jsou relevantní jen tehdy, pohybujeme‑li se v metodologickém rámci, o který se „dějiny“ opírají. V našem případě není jasné, jakou pozici oba kritici zaujímají. Není explikováno, zda „sympatizují“ se zřetelnou distancí autorů Dějin nové moderny od teleologicky koncipovaných dějin, nebo zda tuto distanci odmítají nebo mají výhrady pouze k jednotlivým formulacím. Problému se věnuje tato jejich věta: „Není ale fantom [?] nové moderny (navíc jako paradigmatu!) motorem [?] bezesporu teleologického dějepisu, výběžkem [?] ideje docela ‚jednotící linie dějin‘[…].“ Nelze se nepozastavit nad slovníkem, ale podstatnější je otázka, proč bychom měli pokládat „novou modernu“ za teleologický konstrukt a vztahovat ji k jednotící linii dějin, není‑li to dokazováno ničím jiným než touto větou?

Kritikům z Dějin – Teorie – Kritiky nevytýkám, že jsou kritičtí, ale že formulují své výtky zamlženě, často jen v narážkách, ironických glosách. Dějiny nové moderny charakterizují jako riskantní pokus o nový přístup v literární historiografii. Jako každý čin, který neopakuje starší rozvrhy, ale otevírá novou problematiku, vyzývají nové Dějiny k rozpravám, které se dotýkají nejzákladnějších otázek, počínaje pojetím dějinnosti a konče významem periodizace. Cílem není nalézt pravdu pro všechny platnou, ale díky názorovým konfrontacím objevovat nové možnosti literárněvědného zkoumání.

Ad: Lucie Kostrbová – Michal Topor: Vladimír Papoušek a kol., Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923. Dějiny – teorie – kritika, 2010, č. 2, s. 315–324.