Skořápky s Dějinami nové moderny

Publikujeme zde texty, které redakci zaslali vedoucí redaktor autorského týmu Dějin nové moderny Vladimír Papoušek a starší z dvojice editorů Jiří Brabec; tyto texty vznikly jako reakce na obsáhlou recenzi knihy publikovanou v časopise Dějiny – teorie – kritika (2010, č. 2).

Za redakci Slova a smyslu
jaw

To, že náš, u nás dosud neobvyklý přístup k pojmům dějiny a literatura, bude budit polemický ohlas, jsem předpokládal vlastně i s poněkud naivním radostným očekáváním, že se dozvím z případné diskuse další možná východiska pro přemýšlení a modelaci celého pojetí. Kniha Dějiny nové moderny je přiznaným experimentem a nijak se tím autoři netajili. Měl jsem dojem, že i dostatečně dáváme najevo určitou nejistotu, mluvíme o možnostech vidět některé souvislosti jinak, nikoliv o autoritativním výkladu.

Bohužel už první obsáhlejší recenze z pera Lucie Kostrbové a Michala Topora mne překvapila. Přístup obou autorů nevychází z touhy vést nějaký dialog s knihou a jejími autory, ale v podstatě je založen na autoritativním gestu. Proto i moje odpověď je v podstatě marná. Strategie zacházení s našimi texty byla kritiky, zdá se, předem stanovena, pozice pevně zaujaty. J. H. Miller ve svých studiích mluví o nečitelnosti každého textu a Harold Bloom o míjejícím čtení (misreading). Při čtení recenze Kostrbové a Topora jsem blíže Millerově absolutní skepsi než poněkud nadějnějšímu konceptu produktivního míjení.

Možná kdyby autoři hned na začátku přiznali zcela odlišný myšlenkový kontext, kdyby přiznali svůj skeptický konzervatismus, nemuseli se uchylovat k různým operacím, kdy je mým i jiným textům podsouváno něco, co tam zjevně není a snad ani nemůže být hledáno.

Kde je princip možného nedorozumění? Domnívám se, že především nejde o nedorozumění, ale o specifickou strategii zacházení s textem. Jejím východiskem je to, že my mluvíme v metaforách, naši kritici rovněž – jinak to ani není možné. Oba kritikové se ale stylizují do role vlastníků či strážců těch správných metafor, jinými slovy řečeno, že vědí, co je „skutečná“ literární historie, jaká je ta jedině správná práce s prameny, co je interpretace a jak s ní nakládat Znamená to tedy, že tu existuje představa esenciální správnosti, jíž nemožno dosáhnout, ale je možné se jí přiblížit, jestliže známe ty správné klíče? Z komentářů autorské dvojice totiž vyplývá, že jako by tu existovaly jakési „mystické dějiny“, které jaksi jsou, a my jsme proti nim bezmocní. Tyto esencialisticky pojaté dějiny neutváří nějaké pragmatické zacházení s objekty, lidmi, událostmi, které provozují lidé prostřednictvím svého jednání a mluvení. Prostě jsou.

Ale v mém pohledu je to právě tak, že jde především o tato gesta a mluvní akty. „Veliké dějiny“, jimž jsme vydáni a proti nimž jsme bezmocní, neexistují prostě jinak než jako nějak vytvořený příběh. A hodnotová hierarchie těchto příběhů je přece vždy opět vyjednávána konkrétním společenstvím v konkrétní dějinné situaci. Domnívám se, že u obou autorů dominuje taková představa dějin jako velké kontinuity, kterou nemůžeme dohlédnout v celistvosti, ale v různě hierarchizované míře ji můžeme rozumět. Z mého pohledu ovšem jsou dějiny souborem nahodilostí, které jsou v různých strategických manipulacích utvářeny do různě a nepředvídatelně pojatých narativů. Právě tento moment nahodilosti, zdá se, oběma autorům hodně vadí, aniž ovšem přiznávají, že je z naší strany mnohokrát deklarovaná.

Pokusím se uvést několik příkladů jejich strategických manipulací, které spíše zakrývají naše promlouvání, než by se mu jakkoliv pokoušeli přiblížit: Tak hned na druhé stránce recenze přijdou s argumentem, že v zahraničí už několik let existují podobné „avšak mnohem rozlehleji koncipované dějiny – například A New History of French Literature…“ (s. 316), jako by naším cílem bylo napsat veliké dějiny celé české literatury. My jsme však vybrali konkrétní časový úsek a zdůraznili rovinu experimentu; srovnání s citovanými zahraničnímu publikacemi proto zcela selhává.

Na straně 317 autoři operují s obrazem „vrávoravé figury historika jako pozorovatele“. Nevím sice, k čemu se tento přívlastek vztahuje, ale asi se autorům zalíbil. Pokud míní vrávorajícího historika, je to docela příznačné – nic jiného chudákovi v životě nezbývá. Pokud ovšem míní aspekt metodologický, pak musím oponovat. Slova pozorovatel a pozorování totiž jako by autory recenze obecně dráždila. Poněkud ledabyle a nepřesně nám podsouvají předpoklad „pozorování dějin“. Ale nám přece jde o pozorování konkrétního materiálu, textů, což je explicite řečeno několikrát v kapitole Metoda pozorování dějin a její souvislosti, například na straně 12. Mluvíme‑li tedy v našem pohledu o pozorování dějin, mluvíme o pozorování událostí, dějů, nahodilostí, gest v rámci deklarativně vymezeného časového úseku, v rámci prokazatelné a přiznané autorské vyprávěcí strategie… Zdá se, že tento základní princip našeho přístupu autoři bagatelizují, aby jejich pojetí získalo na dramatičnosti a plastičnosti, což nepovažuji korektní přístup.

A dále: chtějí snad autoři vyloučit existenciální subjekt pozorovatele, který jednoduše někde sedí a něco čte? Představme si člověka stojícího u okna. Vyhlíží ven a sleduje výřez světa před sebou. Pozoruje snad okolí tak, že eviduje počet všech pohybů, oken a balkónů v protějších domech, charakter travního porostu, všechny procházející a tak dále? Spíše vcelku nahodile vybírá nějaký detail, který dále sleduje nebo spojuje s jinými nahodilostmi, jež pohled umožňuje.

Když se něco podobného pokusíme prakticky realizovat v textu – s východisky tvořenými detailem, kolem něhož je cosi konstruováno, budí to nevoli. Naopak to tradičnější pojetí, které nerozpouští předjednané, je nakonec jako jediné uznáno za hodno zřetele (viz závěr recenze, s. 324). Znamená to tedy, že je lepší, když nějaká „autorita“ pozorovateli přikáže, jak má onen výřez sledovat nebo jaká perspektiva je adekvátnější pro „opravdové“ psaní dějin? Ptát se však můžeme ještě jinak – věří snad autoři recenze, že existuje skutečně jakási konkrétní a jedinečná historiografická metoda, která by opravňovala vést dělítko mezi „správným“ a „pomýleným“ psaním dějin?

Dalším momentem, proti kterému je nutno se vymezit, představuje autory kritizované „vágní“ vymezení pojmu „nové“ moderny. Až dosud jsem předpokládal, že založení tohoto pojmu, jak jej představujeme v úvodních kapitolách, je dostatečně zřetelné, a to jak v kontextových historických souvislostech, tak jako prostředek sebevymezení naší publikace. V recenzi je však tento význam kontaminován s názvy dějinných kompendií, například dvakrát jsou na straně 316 připomínána kompendia, v jejichž názvu je slovo „new“, avšak ve zcela jiném významu, než je užíváno námi. Hodně „chucpe“, leč příznačný, je způsob, jakým je mně konkrétně podsouván „buriánkovský duch“. To, že se nedívám na ornament, jak je zrovna aktuálně módní nebo jak si to autoři představují, mne neznepokojuje. Docela pragmaticky používám to, co se hodí mému příběhu a je mi úplně jedno, jakou úlohu tomu moji arbitři přikládají. Zaráží mě ale, jak z detailu učiní cosi, co jakoby zachvacuje celý text. A takto autoři postupují v podstatě pořád – vytrhnou několik slov, kratičkou citaci či detail a dále ho nerozvíjejí v rámci příběhu, jak jsme činili my, ale udělají z něho usvědčující soudní důkaz, který jakoby zastupuje obecný problém celého textu. Jinými slovy, vytvářejí tak cíleně dojem, že to, co právě vytahují na světlo, je principiální vlastností celé knihy.

Volá‑li kritika Lucie Kostrbové a Michala Topora po dialogu, velice tomuto vztahu vadí formulace hodné pokleslé novinové recenze třetího řádu – „postrkuje textem“ (s. 321), „vleče texty příliš abstraktní krajinou“ (tamtéž), „cirkulace diskurzů“ je označena jako „vylomenina“. Takhle to celé vypadá jako upachtěná a poněkud bezmocná snaha poradit si za každou cenu s texty, které se jim prostě nelíbí a také jim příliš nerozumí.

Neméně výrazným lapsem recenze je podle mého názoru permanentní snaha přenést to, co je řečeno v teoretických rozvahách, do interpretační praxe a jásavě dokazovat, jak se teoretické myšlení míjí s tím, co se nakonec opravdu s texty dělá. Jenže tak je to, milí recenzenti, vždy. Teorie je prostě jiný typ rozpravy než vyprávění příběhů textů v dějinách. To ale jistě oba kritikové vědí, takže opět to celé zavání snahou cosi diskreditovat „děj se co děj“, což je zřejmé i z jejich hodnocení narativních rozvrhů jednotlivých kapitol, kde postupují podle velmi svérázného klíče.

Na kritické reakci autorské dvojice udivuje postoj, který odráží zadání, jež vzniklo, zdá se dříve, než samotná kniha, totiž že poststrukturalistické „vylomeniny“ jsou málo přípustné v prostoru vyhrazeném tradičním a pevně definovaným představám o literatuře a jejím dějinám. Domnívám se, že právě z tohoto úhlu pohledu jejich argumentace málokdy zasahuje skutečně podstatné problémy, které kniha má, což je, domnívám se, škoda. A i tam, kde je takový problém naznačen, bývá překrýván nabubřelým, pomrkávajícím všeználkovstvím.

Člověk by měl poděkovat za to, že někdo věnoval tolik času a prostoru, aby recenzoval Dějiny nové moderny, ale v duchu zvolené argumentační strategie lze jen konstatovat, že vznikl duchamorný text, který neobsahuje pražádný intelektuální podnět, jen tu a tam dráždí směsí ironie a arogance.

Všiml jsem si, že náš jistě nedokonalý pokus často mnohem lépe přijímají čtenáři z jiných oborů, kteří nejsou vybaveni neodolatelným nutkáním neakceptovat nic, co ruší jednou nastavené akademické rastry. Pro jejich zachování je třeba zbavit se pozorovatelů nebo jim rovnou nařídit slepotu. Je zřejmé, s jakou nechutí přijímají autoři recenze vůbec odvahu mluvit jinak, možná vyhrocovat formulace jistě ne vždy přesné a často opravdu jen metaforické, jak chytají za slovo a snaží se toho drzého Papouška a jeho company (v zajímavě hierarchizovaném žebříčku popularity) buď napravit, pokárat, nebo rovnou eliminovat.

Když tak sleduji, co recenzenti „dělají za věci se slovy“, abych použil parafráze J. L. Austina, musím jako „vrávoravý historik‑pozorovatel“ konstatovat, že nic, co by se vážně dotýkalo recenzovaných textů. Co jsem se dozvěděl? Jen to, že se jim tento způsob historického vyprávění nelíbí. Co jsem uviděl? Jen ne příliš zdařilý rituální tanec, v němž mne dva adepti oborového šamanství přesvědčují, že mají mocnější medicínu a Manitoua na své straně.

Asi jsme řekli něco opravdu nebezpečného, když šamani tak dupou a koulejí očima.