V úterý byla středa. K vydání jednoho deníku z Terezína

„Co zapíšeš – nezapomeneš“, tento text je vysazen na deskách jednoho ze sešitů, do nichž si mezi léty 1941–1945 Eva Roubíčková, roz. Mändlová, zapisovala deníkové záznamy vedené nejdříve Praze a posléze v Terezíně, kam byla na sklonku roku 1941 deportována a kde se dočkala konce války. Deníky si přinesla též domů do Prahy, zde však přibližně dvacet sešitů leželo až do poloviny šedesátých let nepovšimnuto, tehdy pořídila Eva Roubíčková spolu s manželem přepis původně německy těsnopisem psaných deníků, následně její muž Richard přeložil text do češtiny. Převod, který byl původně určen pouze jejich dětem, byl později – vzhledem k detailním popisům některých klíčových událostí v dějinách Terezínského ghetta zaznamenaným v deníku – využíván jako pramen v pracích historiků, jimž dala Roubíčková přepis k dispozici. Zveřejnění celého deníku se však bránila. Různé verze přepisu se nacházejí ve fondech institucí, jako jsou Institut Terezínské iniciativy, knihovna Židovského muzea v Praze či Památník Terezín, originál je uložen ve Spojených státech v Holocaust Memorial Museum.

Vydání Terezínského deníku Evy Roubíčkové, jež pro pražské nakladatelství P3K připravil Petr Karas, představuje u nás tento důležitý text knižně poprvé; celkově však jde, nepočítáme‑li krátké ukázky publikované na konci šedesátých let v denním tisku, již o čtvrtou edici. První obsáhlejší výbor, připravený Vojtěchem Blodigem, byl tištěn v Terezínských listech,_1 následovalo knižní americké vydání,_2 českému vydání ještě předcházela edice německá._3 Jednotlivá vydání jsou samostatná, na sobě nezávislá – každý z editorů se s přípravou vyrovnal odlišně. Až na německé vydání, které vychází z německého přepisu původního těsnopisného textu, posloužil všem jako předloha převod do češtiny, pořízený Richardem Roubíčkem. Edice se liší i rozsahem – všechny jsou ale výborem z širšího materiálu. Německé vydání proti jiným zařazuje též záznamy vedené Evou Roubíčkovou ještě před nástupem do transportu v Praze (od 1. 1. 1941 do 16. 12. 1941). Tyto záznamy jsou v edici přetištěny ve výboru, americké i české knižní vydání přinášejí záznamy počínaje předvečerem nástupu do transportu a dále vedené v Terezíně (od 10. 12. 1941 do osvobození 5. 5. 1945). Nakonec časopisecký otisk nás seznamuje s výběrem z terezínských záznamů, v němž jeho pořadatel Vojtěch Blodig chtěl „zachytit v hrubých obrysech hlavní momenty vývoje ghetta“ (s. 67), a zařadil tedy zprávy „o takových událostech, jakými byly popravy v ghettu, hlavní transportní vlny […], sčítání v bohušovické kotlině, ‚zkrášlování’ ghetta, návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže a další“ (tamtéž).

Vedle těchto odlišností, z nichž automaticky neplyne nic v prospěch či neprospěch přípravy jednotlivých edic, byť stojí za poznámku fakt, že původní těsnopisný rukopis zůstal ve všech případech pro kontrolu textu zřejmě nevyužit a že V. Blodig je vlastně jediný, který podobu svého časopiseckého výboru v doprovodném textu nějak argumentoval, jsou zde podstatnější diference v ediční přípravě. Ty jsou dány především představou editorů o charakteru vydávaného textu, představou, jež souvisí s vydavatelskou tradicí a samozřejmě též se zvoleným typem vydání. V této souvislosti zde nejde jen o kvalitu přípravy posledního (tj. českého) vydání, jemuž se zde věnuji hlavně z pohledu úrovně jeho komentářů, ale též o odlišnosti mezi různě koncipovanými edicemi.

Vojtěch Blodig se v předmluvě ke svému časopiseckému výboru pokusil deník charakterizovat, píše o něm mj.: „Deník Evy Roubíčkové je historickým pramenem velké důležitosti a současně výpovědí citlivého a statečného člověka“ (s. 68). Podobnými slovy je deník popsán i v úvodu ke knižnímu vydání, jehož autorem je opět V. Blodig, tentokrát s Ondřejem Klípou; čteme zde, že deník „je především svědectvím o osudu konkrétního člověka a současně autentickým historickým materiálem, přibližujícím všední den v ghettu“ (s. 7). V obou textech je diferencovaně naznačena perspektiva, jak editoři na deník nahlížejí. Těžištěm druhé charakteristiky, určené pro knižní vydání, je přitom pojetí deníku jako „především“ svědectví. Této drobné distinkci by mohlo odpovídat i rozdílné zaměření obou domácích vydání. Časopisecké vydání už způsobem, jak bylo jako výbor koncipováno, ale též šíří historického komentáře a v neposlední řadě emendacemi chybné datace jednotlivých záznamů (viz dále), směřuje k edici, jejíž prioritou je odborně koncipované vydání textu jako historicky významného dokumentu. Podobně je rozvrženo i německého vydání. Knižní české vydání není zamýšleno jako studijní edice, spíše možná jako vydání čtenářské. Nicméně i ono směřuje k edici historiograficky důležitého dokumentu, přičemž staví více do popředí svého přístupu deník jako „výpověď statečného člověka, která by neměla být zapomenuta“ (s. 8), tedy jeho rozměr řekněme etický. Naopak americké vydání již přirovnáním deníku k románu Sophiina volba zdůrazňuje vedle mravní stránky též možnou literárnost deníku Evy Roubíčkové. Souběžně s tím americká edice zcela eliminuje poznámkový aparát, kterým text v šedesátých letech při překladu do češtiny doplnila autorka, a vedle mapy Terezína přináší v závěru svazku pouze anotovaný výběrový soupis jmen a termínů, jež se v deníku opakovaně objevují.

České knižní vydání vedle toho, že respektuje autorské poznámky Evy Roubíčkové, je v porovnání s vydáním časopiseckým i s vydáním německým vybaveno komentáři poněkud spoře, nepromyšleně, ale především rozkolísaně. Množství komentářů samozřejmě může souviset s „čtenářštějším“ pojetím edice, přesto je jejich řešení v mnoha ohledech nešťastné. Např. vysvětlivky k vybraným osobám, jež jsou v deníku na některých místech otištěny pod čarou, podlamují jeden z aspektů deníku, a to horizont sdělení vypravěče, který do deníku zapisuje události většinou bez znalosti příštích, často osudových skutečností._4 Dokonce ani některá jména, jež jsou blíže vysvětlena v americkém vydání, nejsou zde komentována; místy je text doplněn věcnými poznámkami, nicméně opět nesystematicky (odkazy na transporty do a z Terezína, o nichž se Roubíčková zmiňuje, jsou anotovány pouze nahodile). Celá koncepce komentování v českém vydání však zásadně utrpěla především kvůli neřešení základního edičního problému, jenž deníkové záznamy Evy Roubíčkové skrývají – sice problému datace.

K záznamu uvedenému jako „16. 3. [1942] úterý“ připojil editor poznámku: „Zde se začíná v deníkových záznamech rozcházet datum a příslušný den v týdnu. 16. 3. 1942 bylo pondělí, v deníku je však zapsáno úterý. Autorka neměla v té době k dispozici žádný kalendář. Protože tak není jisté, zda byl správně uveden den nebo datum, a autorka to dnes již nemůže zrekonstruovat, uvádíme původní deníkové údaje – až do 15. 7. 1942, resp. 7. 10. 1942, kdy se datum a den v týdnu opět začínají shodovat“ (s. 36). Stereotypně nás pak české vydání zásobuje poznámkami jako: „Další skok ve dnech týdne při zachování časové posloupnosti“ (s. 39 a s. 40) nebo: „Opět se shoduje den v týdnu s kalendářem“ (s. 47). (Jak je patrno i z názvu naší recenze, skoků v dataci je v textu několik.) Tyto posuny znemožňují českému knižnímu vydání – při zachování porušeného stavu chronologie – prosté připojení vysvětlujících komentářů k zaznamenávaným událostem, takže např. k zápisu uvádějícímu k datu 23. 3. úterý: „Dorazil brněnský transport“, není připojena žádná poznámka, jelikož brněnský transport Ad přijel 23. března 1942 v pondělí. Často chybějící komentáře k dataci transportů zatemňují přitom, že text deníku je jako historický pramen v tomto vydání rozhodnutím editora znedůvěryhodňován.

Možná by se mohlo zdát, že takové zřejmé přehlédnutí v dataci by nemělo být těžké vysvětlit, a případně odstranit. Časopisecký výbor, uspořádaný Vojtěchem Blodigem, opravuje bez komentáře data záznamů na základě událostí, jež jsou v zápisech uvedeny. Tento postup je ale možné snadno uplatnit pouze v případě přetiskování izolovaných zápisů, knižní edice Terezínského deníku otiskuje však záznamy ze zvoleného období bez výpustek – prostou opravou záznamu datovaného k úterý 16. března na pondělí se také neřeší problém zásadní, tento zápis totiž pokračuje: „Přijel transport.“ Nejbližší transport, který mohla Roubíčková mít na mysli, byl ale brněnský transport Ac, jenž do Terezína dorazil až ve čtvrtek 19. března 1942.

Německé vydání se pokusilo chybnou dataci vyřešit a přesunulo – bohužel ovšem bez komentáře – text záznamu, uváděný v deníku k úterku 16. března 1942, prostě k zápisu datovanému jako pátek 19. 3. Následně editoři změnili dle kalendáře pátek na čtvrtek a položku 16. 3. 1942 opět bez komentáře vypustili. Nepochybuji, že český vydavatel se s řešením německých kolegů seznámil, rozhodl‑li se však chybnou dataci neemendovat, vedlo ho k tomu pravděpodobně, jak se domýšlím, to, že považoval korekce datace přijaté v německém vydání za příliš velký a těžko zdůvodnitelný zásah do textu deníku – v tom s ním ovšem musím souhlasit. Zásadní otázka pro jakékoli řešení při tom je, jak si tyto chyby v dataci vůbec vysvětlit.

Jistou nápovědu skýtá již záznam uvedený jako 21. 1. [1942] středa, kde mj. čteme: „Přijel druhý plzeňský transport“, což český editor doprovodil poznámkou: „Druhý plzeňský transport přijel až 22. ledna.“ (Německé vydání předatovalo celý záznam rovnou na čtvrtek 22. ledna, v dalších záznamech pak posun kompenzovalo tak, že spojilo původní čtvrteční a páteční záznam do jednoho zápisu pod datum pátek 23. ledna.) Nejpravděpodobnější vysvětlení zmíněných posunů v dataci je podle mě velmi prosté: Eva Roubíčková někdy asi zaznamenávala své kronikářské zápisy s větším časovým odstupem a vepisovala je k jednotlivým starším datům po paměti, a tedy třeba i chybně či částečně chybně. Část zaznamenaných událostí soustředěná pod jedno datum se tak může vztahovat k jednomu dni, druhá část k druhému. Jsou ostatně možné různé kombinace, jak zápisy s odstupem času vznikaly, proto jsou právě přesuny uplatněné v německém vydání tak nedůvěryhodné. Ostatně nejsou podpořeny ani údaji, které by možná mohl poskytnout rukopisný originál (změny psacího náčiní, změna ve sklonu písma, jeho tempu či nová nasazení). Tyto informace o genezi deníku, o způsobu jeho psaní, by ostatně mohly poukázat též k tomu, jak se mění prožitek času v extrémních podmínkách. Předvádějí nám deník jako tvar, jehož „autentičnost“ nespočívá v prosté a nekomplikované bezprostřednosti záznamu, ale jako text se složitou genetikou, jehož charakter se tak zúplna nevylučuje s některými rysy textů memoárových._5

Vymezování samostatných edičních přístupů platných pro různé obory přináší, jak vidíme, s sebou zřejmě i jistá omezení. Ve snaze po delimitaci vlastní disciplíny se zdůrazňují hlavně rozdíly, akcentuje se odlišný účel edic, specifika materiálu, nebo potřeby oboru, přitom je zřejmé, že by se ediční praxe a teorie historiků mohla doplnit přístupy formulovanými především literárněvědnou editologií. Původní text by se dal doplnit komentářem, který by posuny v dataci interpretoval, důkladně komentoval a uváděl tak i historické události do souladu s textem. Naopak ediční manipulace s deníkem Evy Roubíčkové, ke kterým obě historiograficky zaměřené knižní edice sáhly, potlačují možná trochu zbytečně jiné než vlastní dominantní perspektivy pohledu na text. Mlčky prováděné korekce datace a přizpůsobování textu, aby především odpovídal historicky doloženým událostem, vedou v německé edici k nepodloženým deformacím a ztrátě informací o genezi textu deníku. České vydání, pořízené Petrem Karasem, se pak stálým připomínáním faktů, že v úterý byla středa, zřeklo ve výsledku možností, které editorovi dává historická kritika. Výsledkem je tak ediční polotovar.

Ad: Eva Roubíčková: Terezínský deník 1941–45: svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. P3K, Praha 2009. 181 stran.

POZNÁMKY

_1
Z deníku Evy Roubíčkové, ed. Vojtěch Blodig. Terezínské listy, 1992, č. 20, s. 67–101.

_2
We‘re alive and life goes on. A Theresienstadt diary, přeložila Zaia Alexander, předmluvu napsala Virginia Euwer Wolff. Holt, New York 1998.

_3
„Langsam gewöhnen wir uns an das Ghettoleben.“ Ein Tagebuch aus Theresienstadt, edd. Veronika Springmann, Wolfgang Schellenbacher. Konkret Literatur, Hamburg 2007.

_4
V záznamu k 1. 1. 1942, kdy měl projev Fredy Hirsch, tak editor připojil bezprostředně pod čarou poznámku o jeho pozdějším tragickém osudu. Nebo pod zápisem, vztahujícím se k nástupu přítele Bennyho do transportu, jenž končí slovy: „Nashledanou v Praze, a mnoho, mnoho štěstí“ (s. 61), čteme lakonickou zprávu vydavatele o jeho smrti. Komentář zde podle mě narušuje intenci textu – prakticky se dá věc řešit snadno poznámkami tohoto typu na konci knihy, kde se se samotným textem tolik nekříží.

_5
Americké vydání na problém s datací upozorňuje v obecné formulaci na jediném místě a dále se k němu nevrací, ani problém dále neřeší.