Kritické vydání je, jak se říká, korunou práce textologa; předpokládá přinejmenším mnohostranné poznání historie textu, kritické hodnocení a komentování — alespoň takto je definováno v prostředí bádání o literatuře. Z tohoto pojetí vychází i způsob, jak k otázce kritického vydání kinematografických snímků přistoupili Nataša Drůbková a Nikolaj Izvolov; nejdříve na metodologické rovině, ve studii Kritická vydání filmů v digitálních formátech (Iluminace 17, 2005, č. 3, s.
Tuto informaci o flexi slova „šoa“ obsahovaly mnohé z dosavadních textů Jiřího Holého věnovaných zobrazení holocaustu v uměleckých textech. V knize Šoa v české literatuře a kulturní paměti, v níž se k této problematice vyslovují vedle Jiřího Holého i Petr Málek, Michael Špirit a Filip Tomáš, toto poučení sice není, na druhou stranu jsou zde jiné zajímavé a objevné „údaje“_1.
„Co zapíšeš – nezapomeneš“, tento text je vysazen na deskách jednoho ze sešitů, do nichž si mezi léty 1941–1945 Eva Roubíčková, roz. Mändlová, zapisovala deníkové záznamy vedené nejdříve Praze a posléze v Terezíně, kam byla na sklonku roku 1941 deportována a kde se dočkala konce války. Deníky si přinesla též domů do Prahy, zde však přibližně dvacet sešitů leželo až do poloviny šedesátých let nepovšimnuto, tehdy pořídila Eva Roubíčková spolu s manželem přepis původně německy těsnopisem psaných deníků, následně její muž Richard přeložil text do češtiny.
