Kritické rozhledy

Titul knihy a úryvek z lektorského posudku Petra Čorneje slibují leccos. Revize podmínek, kořenů a vyhlídek je dnes traktována jako takřka prvořadý úkol historiografické práce. Čornej avizuje autorčin text jako „v mnoha ohledech novátorský“, dobírající se formulací „hlavních problémů“, „poctivě pramenně“ dokládající a podkládající „prezentované výsledky“ (viz obálku). Výsledný dojem ze sumy, kterou Kateřina Bláhová nabídla, se však neodbytně rovná zklamání.

Zdeňkovi nablízku jsem mohl být dlouhý čas. Bledý vytáhlý mladík Zdeněk Pešat se mne shodou okolností ujal hned při zápisu na Filozofickou fakultu a poradil mi, které přednášky si mám zapsat. Byl zimní semestr 1948/1949. Mohl jsem si do indexu zapsat úvod do estetiky a teorii malířství u Jana Mukařovského, teorii literatury u Felixe Vodičky, přehled světové literatury u Václava Černého a také jeho staročeského Mastičkáře… samozřejmě kromě těch povinných přednášek, kterých potom postupně a na úkor našeho rozhledu přibývalo.

Svou recenzi na knihu Jiřího Brabce začíná Milan Jungmann_1 vzpomínkou na osobní setkávání s tímto výjimečným člověkem a mně nezbude než přidat svou vlastní zkušenost. Zážitek osobnosti, jakou je Jiří Brabec, je totiž tak silný, že by bylo téměř nepoctivé tvářit se, že nejsme pod jeho zásadním vlivem. Jako pozdější generace jsme nepotkávali J. Brabce coby mladého zapáleného muže, jak ho popisuje Jungmann, ale jako jednu z nejvýraznějších odborných kapacit, formující naše studium české literatury prostřednictvím svých přednášek.

Das 20. Jahrhundert ist gekennzeichnet durch Wellen der Barockbegeisterung und Barockverdammung. Einmal wird die Kunst des Barock als deviante Verfallserscheinung perhorresziert, dann wieder als kulturkritisches und ästhetisches Verfahren betrachtet, das die Moderne präfiguriert. Wissenschaftsgeschichtlich kristallisieren sich zwei Stränge der Forschung heraus: Das Phänomen Barock wird entweder typologisch‑stilistisch als ein bestimmter Zugang zur Welt der Erscheinungen und ein konstantes Arsenal von Verfahren verstanden oder historisch als Begriff für eine Epoche.

Číst Svatoně znamená užívat si sečtělosti a intelektu.

V České literatuře (2009, č. 5) se objevil článek Remediace literární lexikografie od Karla Pioreckého. Vychází z přesvědčení, že nastává „zásadní proměna“ literární lexikografie, „daná přechodem k novým médiím“. Je přitom ovládán představou, že médium proměňuje povahu a obsah odborného textu, tedy to, co zprostředkovává, že se samo o sobě stává jakousi novou kvalitou._1 Pokud mělo jít v tomto dosti sebevědomě stylizovaném textu o „literární lexikografii“, pisatel se s předmětem v podstatě minul.

Váš i Jankovičův život se zvláštním způsobem neustále prolíná, setkáváte se na pracovištích i při různých pracích…

Rozhovor Andrey Venturiniho s Milanem Jankovičem u příležitosti jeho osmdesátých narozenin

Kdy jste se rozhodl, že se budete zabývat estetikou a literární vědou? Co Vás na teorii literatury lákalo a stále láká?
Po příchodu na Filozofickou fakultu v roce 1948 jsem si zapsal Úvod do estetiky u Jana Mukařovského. K literární vědě (jako druhému oboru) mne hned při zápisu přemluvil Zdeněk Pešat. Co mne tam lákalo? Dozvědět se více o poezii a umění, ke kterým jsem měl už za středoškolských studií blízko.

Originální edice

9.–10. listopadu 2009 pražské Rakouské kulturní fórum ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a Österreichisches Theatermuseum Wien hostilo mezinárodní konferenci Die Zeit a moderna / Die Zeit und die Moderne (1894–1904), jež měla za cíl ozřejmit roli vídeňského listu Die Zeit v etapě proslulé erupcemi modernistických postulací.