Váš i Jankovičův život se zvláštním způsobem neustále prolíná, setkáváte se na pracovištích i při různých pracích…
To ano, vlastně už od narození – naši otcové byli berní úředníci, oba jsme studovali literární vědu na pražské Filozofické fakultě, dokonce když jsem po prvním ročníku studia dělal na fakultě v době zápisu informátora, seděl jsem na chodbě v prvním patře, abych mohl zájemcům o studium literární vědy poradit, co si mají zapisovat, a první, kdo tehdy přišel, byl právě Jankovič, po něm pak Pohorský a ještě asi čtyři další lidé. Oba jsme se sešli v Ústavu pro českou literaturu, oba jsme na jedné schůzi vědecké rady Ústavu skládali kandidaturu věd, oba jsme současně v ČSAV převzali diplomy doktorů věd a nejkurióznější bylo, že jsme oba – tuším v roce 1993 – pochodovali na úřad důchodového zabezpečení v Praze 4 podat si žádost o důchod, první šel do kanceláře Jankovič a já druhý za ním.
Kdy jste se sblížili?
Naše přátelství samozřejmě zintenzivnělo, když jsme spolu bydleli v jednom pokoji na koleji v Dlouhé ulici. Delší čas měl Jankovič pronajatou malou chatu, spíš srub v Sýkořici, vesnici nad Berounkou, kam jsme spolu často jezdili. A když se mi narodila dcera, měl jsem ji vždy o sobotách a nedělích na starost, vyrazil jsem s kočárkem rovnou k Jankovičovi, který bydlel kousek od nás, zazvonil na něho, on už byl připraven, a proklábosili jsme celé dopoledne. Chudák dcera byla pro nás jen takový trpělivý přívěsek. Když si vzpomenu, jak s ní její dědeček rozmlouval, co všechno jí vyprávěl a co všechno ji učil, tak musím přiznat, že jsem byl naprosto macešský otec. Vídával jsem se s Jankovičem tedy nejen v Ústavu.
Do Ústavu pro českou literaturu jste oba přešli z Filozofické fakulty Karlovy univerzity, vy již v roce 1953, o tři roky později i Jankovič.
Vzpomínám si na jeho první referát u prof. Mukařovského, už tehdy se to týkalo Sládka (druhý byl o Dalimilovi), čili Jankovič začínal Sládkem a Sládkem v Ústavu takřka i končil, tedy vydáním jeho básnických spisů. V druhé polovině padesátých let jsme založili ETELKU, které jsme posměšně říkali Esteticko‑ teoretický literární kabinet. Bylo nás jen pár, Jankovič, Kačer, Otruba, já, někdy přicházela i Jiřina Táborská. Scházeli jsme se na Strahově v malé knihovně Ústavu, kde sídlil Otruba, a už tehdy jsme se pokoušeli kriticky se vyrovnávat s marxistickými teoretiky typu György Lukácse, Rogera Garaudyho, Ernsta Fischera. To bylo první stadium. Pak během šedesátých let z iniciativy Jaroslava Kolára vznikla při Literárněhistorické společnosti malá skupinka, její literárněvědná sekce. Jankovič v ní byl častým iniciátorem diskusí, rozhodně častějším než já. Úvahy nás obou se asi od druhé poloviny šedesátých let točily kolem otázek souvisejících s Mukařovského sémantickým gestem, Jankovič se jím zabýval z teoretického hlediska, já zas pořád promýšlel, jak se k němu dostat v jednotlivých dílech v historických souvislostech, tedy čistě literárněhistoricky – z jednoho ohniska tak vycházely dvě různé podoby. Jankovič pak své úvahy rozpracoval v knize Dílo jako dění smyslu, kdežto já se lopotil s různými literárněhistorickými pracemi.
Spolupracovali jste také na některých projektech, například na sborníku Struktura a smysl literárního díla.
S profesorem Vodičkou jsme se domluvili, že připravíme sborníček k pětasedmdesátým narozeninám profesora Mukařovského. Nakonec z příspěvků byla knížka, a ještě se tam všechno nevešlo. Například Oleg Sus napsal tak rozsáhlou studii, že by zabrala celou publikaci, a totéž Mojmír Grygar, který ze studie nakonec udělal knížku Rozbor moderní básnické epiky, vyšla v Rozpravách ČSAV. Dovolili jsme si korigovat i profesora Vodičku, když v předmluvě užil nějakou invektivu vůči Štollovi. Bylo to v době, kdy probíhaly ostré spory o strukturalismus, kdy se každý za někoho angažoval, Vodička za Jakobsona, Červenka za Vodičku, já za Červenku. Kromě toho Štoll byl tehdy naším ředitelem, ale podstatnější bylo, a na tom jsme se také okamžitě shodli, že by nebylo vhodné do publikace k životnímu jubileu vnášet ohlasy probíhajících sporů, takže jsme provedli pár drobných úprav.
Ústav vydával publikace také v řadě Literárněvědné práce, Jankovič pro ni připravil sborník K interpretaci uměleckého literárního díla, který vyšel jako sedmý svazek…
Tehdy Jankovič pořádal konferenci k literární teorii a z příspěvků pak uspořádal tento sborník, Vodička to četl už v nemocnici a moc se mu to líbilo.
Kdo vybíral jednotlivé svazky?
Tu knihovničku jsem spravoval já, též z titulu zástupce ředitele Ústavu.
Později přispěl Jankovič také do populární příručky Čeští spisovatelé 19. století a Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století.
To bylo poměrně komplikované. První díl připravovali Mojmír Otruba a Květa Homolová, druhý jsem dával dohromady já. Profesor Vodička měl příspěvky zejména v prvním díle, Jankovič v obou svazcích, na tom redigovaném mnou spolupracovali i Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Eva Strohsová, z ústavních pracovníků hlavně Ludmila Lantová a Břetislav Štorek. Aby knížky na začátku sedmdesátých let vůbec mohly vyjít, hesla jsme nepodepisovali ani nešifrovali, takže to nakonec hladce prošlo. Dnes už bych nedokázal rozeznat, kdo tam co napsal.
Jankovič byl v polovině roku 1971 z Ústavu propuštěn, stýkali jste se i nadále?
Samozřejmě! Vystřídal několik zaměstnání a jednu dobu dokonce pracoval jako hlídač ve skladišti stavebních materiálů poblíž Thomayerovy nemocnice. Býval tam v noci a o sobotách a nedělích. Když jsme chodili na procházky s dcerou Veronikou do Krčského lesa, šla žena s ní domů a já jsem se stavoval u Jankoviče v té jeho kukani, takže jsme byli v tu dobu ve styku skoro každý týden. A už tehdy nádherně fotografoval. Udělal též několik krásných portrétů naší dcery, ale fotil ji už dříve, když byla maličká. Nejraději mám knížku Nápisy – Kousky dřeva, Jankovič tam má fotografie a Červenka k nim přidal verše. Povedla se skvěle, to se skutečně skláním před oběma autory.
S Červenkou začal Jankovič hodně spolupracovat asi až po nuceném odchodu z Ústavu?
Nejprve byli přijati tehdejším ředitelem Olegem Homolou do Památníku národního písemnictví. Měli určité stanovené penzum práce na zpracovávání pozůstalostí, jakmile s ním byli hotovi, tak spolu hráli stolní fotbal a tím se bavili. Samozřejmě to netrvalo dlouho, poněvadž neúnavný Červenka záhy zorganizoval v knihovně Památníku pokračování teoretické sekce. Jenomže to udělal jen jednou, pak oba i se Strohsovou z jejího pracoviště ve Hvězdě museli z Památníku odejít, a nedlouho po nich i Homola. V průběhu sedmdesátých let Kolár neoficiálně obnovil literárněteoretickou skupinu, začali jsme se scházet na různých místech v soukromých bytech a naše řady postupně rozšířili hlavně filozofové. Říkali jsme si Medvědáři nebo také Sklerokruh. Mezitím se Červenka díky různým konexím dostal jako knihovník do Pragoprojektu, tehdy tam byl v nějaké funkci bratr Mirka Drozdy. Červenka byl neuvěřitelně pracovitý, takže během dopoledne byl se svým penzem hotov. Jednou za ním přišel předseda místní komunistické strany a ptal se ho, zda by ještě nevěděl o nějakém pracovitém disidentovi. A Červenka přivedl Jankoviče, který se stal podnikovým dokumentaristou, jezdil po Čechách a fotografoval mosty. Tehdy tam nabrali několik lidí vyloučených ze strany, třeba Zdeňka Pochopa, bývalého ředitele Mladé fronty Vladimíra Nováka, dohromady jich bylo asi pět. Díky zaměstnání se Jankovič s Červenkou velmi sblížili a začali mnohem intenzivněji spolupracovat. Vídali jsme se pak v osmdesátých letech méně, protože když jsem za nimi přišel, Jankovič zpravidla někde fotografoval.
Když jste nastoupil v prosinci 1989 do funkce ředitele Ústavu, řada vyhozených pracovníků se vrátila, včetně Jankoviče.
Novou podobu Ústavu jsme dávali dohromady hlavně s Červenkou a též s Kolárem a Macurou. Tehdy jsem Červenku získal k vedení časopisu Česká literatura a Jankovičovi jsem svěřil místo vedoucího oddělení literární teorie. Oba jsme pak v Ústavu pracovali i po našem společném odchodu do důchodu, dokud nás nezaskočila nemoc. Jankovič je ovšem mobilnější, takže ještě může, byť omezeně, stále pracovat. A tak bych mu rád k jeho jubileu popřál, aby mu ještě vydržely zdraví i energie, a poděkoval za všechno pěkné, co jsme spolu prožili.
Připravila Irena Kraitlová.