Česko‑německé přátelství na hraně dvou světů

Originální edice
Na sklonku roku 2007 vyšla edice korespondence mezi Hermannem Bahrem a Jaroslavem Kvapilem, a to jako zatím nejobjemnější, v pořadí jedenáctý svazek řady Wechselwirkungen. Österreichische Literatur im internationalen Kontext řízené Leopoldem R. G. Decloedtem a Stefanem Simonekem. Publikace je výsledkem několikaleté badatelské, ediční i překladatelské práce vídeňského germanisty Kurta Ifkovitse a slavistky Hany Blahové, pojetím, rozsahem i obsahem je unikátní v kontextu vydávání korespondence představitelů jak vídeňské, tak české moderny přelomu 19. a 20. století. Vedle standardních částí, tj. korespondence (celkem 233 dopisů, pohlednic, telegramů, jejichž originály a opisy jsou uloženy v archivu Rakouského divadelního muzea ve Vídni a v PNP v Praze) a podrobného komentáře, svazek obsahuje šedesátistránkovou úvodní studii a přes dvě stě stran dobových textů (články obou aktérů, kladné i polemické ohlasy z českého i německého tisku, nepublikované texty, poznámky), dále bibliografii, přehled inscenací Bahrových her na českých jevištích ad. Díky shromážděným dokumentům jsou texty osobní povahy prohloubeny o umělecké i společensko‑politické kontexty a autoři edice vytvořili důležitý pramen pro studium česko‑rakouských vztahů v první třetině 20. století.

Spleť proměnlivých motivací
Vzájemným vztahům mezi rakouským spisovatelem a kritikem Hermannem Bahrem a českým básníkem, dramatikem, zakladatelem moderní režie a dramaturgie Jaroslavem Kvapilem se již v osmdesátých letech minulého století věnoval František Černý, který se soustředil zejména na období kolem roku 1910, kdy tato spolupráce měla největší význam pro české divadlo. Jaroslav Kvapil se přitom pokoušel o navázání osobního kontaktu s Hermannem Bahrem již v prosinci 1896, jeho dopis však zůstal bez odpovědi. Bahr byl v té době v českojazyčném prostředí znám zejména svými „studiemi ke kritice moderny“ a jako kulturní redaktor týdeníku Die Zeit. Kvapil, který v druhé polovině devadesátých let přestává být výhradně básníkem (a novinářem) a píše svá první dramata Přítmí a Bludička (1895 a 1896), se zajímal především o Bahrovy hry a úvahy o divadle (v roce 1897 odkazoval na Bahrovu esej o režii). K navázání oboustranného kontaktu došlo až v roce 1906, kdy je již Kvapil několik let režisérem a dramaturgem Národního divadla v Praze. Bahr se s ním však seznámil nejen kvůli této významné pozici, možnosti uvést své hry v českém divadle (v té době je úspěšným dramatikem, například jeho veselohra Děti měla premiéru 24. prosince 1910 na jedenadvaceti evropských jevištích zároveň, včetně našeho Národního divadla) či na popud Maxe Reinhardta. České literární moderně věnoval pozornost již na počátku devadesátých let, a jak upozorňuje i Ifkovits v úvodní studii, pomáhal jí prosadit se do mezinárodního povědomí prostřednictvím týdeníku Die Zeit. Protože neovládal žádný ze slovanských jazyků, byl odkázán na překlady a prostředníky, nejprve na J. S. Machara. V první polovině devadesátých let se Bahr zaměřoval především na českou modernu literární v souvislosti se svým programem „evropské“, multikulturní, rakouské moderny, koncem století tento program proměnil pod novým heslem „objevování regionů“, Die Zeit přitom po neshodách s ostatními redaktory opustil již v roce 1899. Pokud v devadesátých letech energicky a sebevědomě vymezoval příští směřování moderního umění, jeho texty z prvního desetiletí vyznačuje zápas mezi utopií a skepsí. Bahr hledá ideové, umělecké i institucionální možnosti regenerace a reintegrace moderního člověka i společnosti (v této době se také zabývá E. Machem a S. Freudem, kteří ovlivňují jeho pojetí člověka i kultury), jeho neúnavná aktivita je však často podlamována depresí, nervovými krizemi, nemocí. Na počátku druhého desetiletí pak konvertuje a ke katolicismu v jeho nejkonzervativnější podobě se bude upínat v letech válečných a poválečných.

Zájem o české umění u Bahra nebyl kontinuální a Machar nebyl pouze nahrazen Kvapilem, šlo u něj spíše o různě motivované vlny zájmu provázené odlišnou aktivitou. Dokumenty soustředěné v edici kolem několika událostí a témat dovolují zkoumat právě tyto různorodé souvislosti. Ukazuje se přitom, že povaha vztahu mezi oběma protagonisty přesahuje oblast divadla. Rovina umělecká, kulturní i politická se prolínají a nelze je oddělit, i když v průběhu let jsou tyto roviny různě akcentovány. Uvažujeme‑li o motivaci Bahrova zájmu o Čechy v prvním desetiletí, musíme vzít v úvahu jeho sílící odmítavé vymezení se vůči Vídni a „Vídeňákovi“ jako určitému antikulturnímu typu. „Der Wiener traut sich nicht wirklich zu sein. Er mag nur zu scheinen,“_1 píše Bahr v monografii Wien z roku 1907, v níž rovněž problematizuje rakouskou literární tradici (Grillparzer, Bauernfeld, Stifter, Künberger…) a hledá zdroje vídeňské nepůvodnosti a nedostatečnosti umělecké i společenské kultury (důkazem je pro něj pohrdání umělci jako Beethoven, Mahler či Klimt). Negativní obrazy Vídně, vyrůstající z nacionalistického stanoviska českého/českovídeňského básníka, najdeme i v Macharově poezii (Tristium Vindobona, 1893) a fejetonistice (série Vídeň, 1903). Ve Vídni se Bahr cítí izolován a chce z ní odejít, tak jako řada jiných představitelů vídeňské moderny. Hledá únikové motivy a nový prostor, a zatímco Machar se ve svém odporu k Vídni obrací k Praze a ještě spíše k antice, Bahr se přiklání k německému umění, které v devadesátých letech kritizoval pro lpění na naturalismu, nyní v něm však nachází vůli naplňovat ideály pravdy, skutečnosti a života. „Denn mir ist in den letzten Jahren immer mehr alles, was in Österreich künstlerisch versucht wird, als ein Schwindel vorgekommen,“_2 prohlašuje s odporem v roce 1906 a po neúspěšném pokusu odejít nejprve do Mnichova působí v letech 1906–1908 jako dramaturg a režisér v berlínském divadle Maxe Reinhardta.

Obdobnou skepsi prožívá o několik let později také Kvapil. Ten po svém vstupu na divadelní scénu v roce 1900 utlumil svoji literární činnost. Vedle Gustava Schmoranze a Karla Kovařovice patřil k vedoucím činitelům nové Společnosti Národního divadla. Jeho ambice však byly ještě vyšší. Rovněž on se cítí po čase v domácím prostředí opotřebován, krátce před válkou si stěžuje na rozklad národní i umělecký: „wie ist meine Zukunft da in Böhmen? […] National und künstlerisch sind wir in einem grossen Verfall, das öffentliche Leben ist vergiftet, gegen das Nationaltheater und hauptsächlich gegen mich wird von einer Clique […] eifrig ins Feld gezogen“ (s. 155–156). Výsledkem jsou prosby o doporučení a snaha o získání místa na některé německé či rakouskoněmecké scéně. Vedle prestiže padá na váhu i otázka ekonomická: „Sagen Sie mir, bitte, aufrichtig: glauben Sie, dass ich in Deutschland (oder in Österreich) einen festen Fuss fassen kann, dass ich zur deutschen Bühne übergehend in keine Sackgasse gerate?“ (s. 155). Kvapil chce proniknout na známější evropská jeviště a německá divadla a německé kulturní prostředí jsou mu nejbližší.

Bahr jej od podobného kroku zrazuje, ale široké aktivity a vůle k hledání nových cest si u svého pražského přítele velice cení. Jednou z nejhorších vlastností rakouského občana je podle něj pasivita: „Der Österreicher wartet immer, daß etwas für ihn geschehe, statt es selbst für sich zu tun. Er erwartet Gnaden, statt sein Recht zu fordern“ (s. 56). Bahr je neúnavným organizátorem, v mnoha svých poněkud tendenčních literárních postavách vytváří ideál vitálního, přirozeného člověka, jemuž se sám svým životním stylem i „tyrolským vzhledem“ snaží přiblížit. Aktivně se k otázkám veřejným vyjadřuje v publicistice, zde přichází s osobitou formou deníku, jíž se chce odlišit od vídeňského blýskavého, „samolibého“ fejetonu. Kriticky glosuje rakouskou nacionalistickou a teatrální politiku ovládanou jen úzkou elitou, podporuje všeobecné volební právo, od něhož si slibuje zásah „skutečných lidí“ do věcí veřejných.

Víru v posílení opravdovosti politiky a politického života nachází Bahr i na české straně. Napříč téměř celým politickým spektrem je zavedení všeobecného volebního práva v Čechách očekáváno jako zlomový moment, který otevře nové možnosti česko‑rakouského soužití. Machar je k této nové politice již skeptický, ale Masarykův politický důvěrník Bedřich Hlaváč, další z Čechů žijících ve Vídni a udržujících kontakty s Bahrem, plně sdílí očekávání změny za přispění nových sil, které Hlaváč prakticky ztotožňuje s Masarykovou osobností. Volání po „skutečném člověku“ je jedním z Bahrových leitmotivů předválečných let. Propojení osamocených osobností, schopných nasměrovat Rakousko, si slibuje i od vídeňského týdeníku Der Weg (1905–1906), jenž usiluje o národnostní porozumění a bojuje „proti dogmatu a frázi“ (spolupracovníkem je vedle Bahra právě i T. G. Masaryk).

Tuto nepřetržitou revoltující intenci ocenil z českých kritiků i Šalda: „Bahr v nejlepších dílech svých pije sílu z vědomí o nutnosti a prospěšnosti vzpoury zvláště v tomto starém, seschlém, odumřelém Rakousku. Nejlepší jeho práce jsou inspirovány rozkoší lámati zákony a otevírati nové dráhy a možnosti silám příliš dlouho vězněným a dušeným starými zhoubnými konvencemi.“_3

Obrazy, projekce a stylizace
Z těchto komplexních motivací se utváří Bahrův zájem o Čechy a Dalmácii v druhé polovině prvního desetiletí 20. století. Bahr se obrací ke slovanským národům monarchie v momentu, kdy shledává, že Vídeň, ačkoli je centrem monarchie, nedokáže stvořit vlastní kulturu (ani politiku) a obrodu může očekávat pouze zvenčí. U Čechů (Slovanů) doufá najít, a také nachází, zdroje nové, obrodné vitality pro celé Rakousko. Jeho zájem je ale vždy primárně rakouský.

Pro Kvapila má Bahr zprvu pochopitelně význam jako dramatik a vlivný kritik s mnoha konexemi. Obecně je však Bahr v Čechách Kvapilem i dalšími přijímán a vítán jako jeden z mála Němců, kteří jsou schopni docenit českou kulturu, ba samotné češství; nejen v jeho přínosu pro Rakousko, ale ve svébytné podstatě. Ve svém nezveřejněném, a v edici poprvé publikovaném, textu Kvapil vítá Bahra jako muže, jehož „jméno […] zazní sympaticky každému, kdo si uvědomí, jak málo dosud přátel v světové republice ducha, zvláště pak mezi těmi, kdož jsou národnosti německé. Herman Bahr je v tom památnou a významnou výjimkou […], že nesouhlasí s dosavadním odmítavým stanoviskem svých soukmenovců oproti všemu, co české jest, ba že přímo a zásadně tuto zaujatost kárá, pokládaje ho za chybu a neprozřetelnost systému starorakouského“ (s. 275). Ano, právě starorakouského. Kvapil, stejně jako velká část českého veřejného mínění, volá po přiznání výraznější role českému národu v rámci nového, moderního Rakouska, které má svoji modernost potvrdit otevřeností a přiznáním skutečných či domnělých zásluh neněmeckých národů na svém celistvém růstu. Ačkoli tento zájem nebyl primárně rakouský, nýbrž český (ukrajinský, slovinský, apod.), spojoval Kvapilovu i Bahrovu vizi budoucího proměněného Rakouska. „Hermann Bahr,“ navazuje v témže textu Kvapil, „sní a horuje o Rakousku novém, silném, moderním, o veliké rovnováze národních sil v tomto státním útvaru uprostřed Evropy, a tím se tolik blíží všemu, co je vlastně splnitelnou snahou a poctivým úmyslem naší národní politiky“ (s. 276).

Politické a národnostní otázky rámcují od počátku dialog obou protagonistů. Osobní kontakty se prohlubují a mají širší dopad poté, co Bahr v reakci na pouliční protesty vídeňských německonacionálních studentů v roce 1908, které zabránily výpravě českého Národního divadla do Vídně, manifestativně odjíždí do Prahy a následně nadšeně referuje o několika výstavách a představeních (hlavně o Maryše v Kvapilově režii). V květnu 1908 píše Bahr Kvapilovi: „Je mehr ich Ihre Nation kennen lerne und zu verstehen trachte, desto mehr werde ich von immer größerem Respekt vor ihrer Tätigkeit, ihrer Energie, und dem, was ich ihren Culturhunger nennen möchte, erfüllt “ (s. 83). U Čechů se domnívá nacházet činorodost, energii, hlad po kultuře – vlastnosti, které postrádá v německojazyčném rakouském umění, a hlavně ve Vídni.

Ve své stylizaci „temperamentního přítele Čechů“, jak ji pojmenoval Jaroslav Kvapil, Bahr v jistém smyslu navazuje na Goetha, ústřední vzor, o němž často psal. Goethův mnohostranný kladný vztah k Čechám byl mnohokráte zpracován, monograficky poprvé již v roce 1894 Arnoštem Krausem. Bahr Goethovu podporu českého umění i české vědy stejně jako jeho důraz na zemský princip oproti principu národnostnímu připomínal v recenzi Tobolkovy výpravné publikace Das böhmische Volk z roku 1916 („Goethe hat sein grosses Auge freundlich darauf ruhen lassen“, s. 624), v deníkových záznamech z roku 1917 (Tagebuch von 1917) nebo v anketě o soužití Čechů a Němců v Tribuně v roce 1922. Jeho napodobování Goetha v pročeském angažmá se ovšem odvíjelo v jiné historické situaci. Články o Češích vyvolávaly odmítavé, často nenávistné reakce zejména v českém německojazyčném tisku, podle něhož Bahr podpořil nepřátelskou stranu, aniž by skutečně znal národnostní problematiku v českých zemích. „Žvanil Bahr“ nazývá ho proto Oscar Kuh. Bahrova kritická i publicistická tvorba byla většinou opravdu mnohoslovná, jejím cílem však nebylo objektivní poznávání (je vzdálena například masarykovskému realismu). Bahr spíše věřil v pravdivost intuice, zdůrazňoval spontánnost, vědomě nadsazoval a pročeské články byly záměrně pozitivně diskriminující a měly svůj důležitý efekt – v reakcích byla formulována různá stanoviska, zviditelňovalo se rostoucí kulturně‑politické napětí. Bojkot českého umění českým německojazyčným tiskem je ostatně častým tématem Kvapilových dopisů.

Bahr se často představuje jako objevitel Čechů (či Slovanů), stylizace objevitele je v jeho díle opět konstantní – na počátku devadesátých let do německojazyčné oblasti uváděl francouzské dekadenty, později prosazoval Maeterlincka a představitele vídeňské literární moderny (H. von Hofmannsthala, P. Altenberga, A. Schnitzlera, F. Saltena ad.), od roku 1897 secesi s G. Klimtem v čele, následně regionální rakouské umělce (H. Ubella, A. Ch. Jennyho aj.), v prvním desetiletí Mahlerovu hudbu, Reinhardtovu režii, Rollerovu scénografii ad. Expanze do kulturně‑politické sféry v prvním desetiletí, objevování Čechů a Chorvatů má umělecké i politické důvody. Bahr se programově snažil o neustálou proměnu ve smyslu předjímání a poznávání nového, neznámého, cizího, jež by překonalo stávající krizovou situaci moderní společnosti i subjektu (odtud i antiracionalistické, antikapitalistcké, anticivilizační rysy jeho „kritiky moderny“). Tuto receptivitu a utopičnost nemusíme chápat negativně, Bahr sám kritizuje ty, kteří „ve všem nachází jen sebe“ a nejsou schopni přijmout odlišnost. Jeho chápání Čechů a české kultury i přes tuto snahu o pochopení jiného však obsahuje dosti (německých) stereotypů a sebeprojekcí. Vedle zmíněné vůle a vitality u Čechů nachází například i „evropskost“, kterou u německojazyčných rakouských autorů postrádá a již podmiňuje, v duchu Goethovy formulace národního a světového umění, vysokou mírou receptivnosti. Kvapilova režie, svébytná a přitom očividně poučená na Reinhardtovi a Stanislavském, je mu například důkazem, že české umění je otevřeno všem evropským směrům, tyto vlivy však díky vnitřní síle dokáže přetavit v charakteristicky české umění: „auch sie [Češi] wollen sich aller europäischen Kunst auf einmal bemächtigen, doch scheint es, dass ihre Kraft aufzusaugen größer ist, denn was immer sie Fremdes anfassen, das wird sogleich ihr Eigentum, sie formen es aus sich um, es wird zum Zeichen ihrer Art“ (s. 522).

Čechy Bahr představuje jako vzor „mladé“, „zdravé“, „silné“ nastupující kultury, která je svébytná a zároveň evropská, evropsky otevřená (jako taková je ovšem prezentována i na české straně, například v jinak kontroverzním Tobolkově sborníku Das böhmische Volk). Do Čechů jako by Bahr projektoval nejen své umělecké programy a společenské utopie, ale i osobnostní ideál, který sám nedokázal realizovat. Jeho rozsáhlé dílo vždy vyznačovala hypertrofovaná receptivnost, bylo ho „všude plno“, jak vtipně poznamenává Kvapil, zformovat všechny reflektované proudy a vlivy v jasný tvar se mu však nedařilo.

Umělci a politika
Další konstantní složkou korespondence i článků je nedůvěra k politikům a k rakouské „divadelní“ politice, v níž nikdo nemůže vystoupit ze své nacionálně vymezené role. Politika vylučuje nadnárodní dialog a nemůže působit integračně, toto vědomí iniciuje v roce 1909 plán česko‑německého sdružení umělců a intelektuálů, o němž Kvapil a Bahr opakovaně diskutují po mnoho let, aniž by se jim ho podařilo realizovat. Oba mají velmi rozdílné politické postoje, i přesto jim právě moderní umění vytváří základní rovinu porozumění, která by mohla podpořit interkulturní komunikaci v rozpadajícím se Rakousku. Umění však zároveň individuálním, koncentrovaným a názorným způsobem vyjadřuje národní povahu a zájmy a Bahr obdivuje podle něj centrální postavení českých umělců ve veřejném životě (a srovnává je s okrajovou společenskou pozicí rakouských modernistů). Přesto tuto nezdravou nacionální podvázanost kulturní politiky sám přizná a stvrdí, když reaguje na Kvapilovu ochotu bojovat o místo režiséra na některé prestižní německé scéně: „Niemand, Niemand, Niemand in ganz Deutschland wird den Mut haben für Sie auch nur das leiseste Wort der Verteidigung zu sagen, vor dem Nationalismus sind alle so sinnlos feig!“ (s. 157). Možné řešení Bahr spatřuje v kroku typickém pro mentalitu rakouské společnosti, v řešení „shora“, za pomoci nejvyšších dvorských přímluv, konkrétně následníka Františka Ferdinanda… V době, kdy Bahr toto doporučení psal, však následníkovi trůnu zbývalo jen několik málo dní života. A od jeho smrti se odvinul kataklysmatický děj první světové války, té války, která tak dramaticky proměnila obraz Rakouska i život obou protagonistů. Již z povrchního pohledu jsou patrné změny ve vzájemné korespondenci. Do té doby jen okrajově zmiňovaná politická témata náhle, navzdory cenzurním překážkám, dostávají stále větší prostor. Jestliže před válkou je korespondenční iniciativa více na straně Kvapilově, nyní je to Bahr, který píše rozsáhlejší texty, v nichž hledá vysvětlení a východisko z nastalé zmatečné situace. Kvapil „své“ východisko válkou naopak nachází, je vtažen do víru událostí, je tím, který je nyní jejich hybnou součástí. Jím redigovaná Světová knihovna Nakladatelství J. Otty se soustřeďuje na překlady slovanských, francouzských i angloamerických autorů. Stejně tak se Národní divadlo pod jeho vedením stalo českým centrem shakespearovských jubilejních oslav v roce 1916. Avšak nejsou to již zdaleka jen aktivity kulturní a divadelní, které jej pohlcují. Od počátku války se Kvapil stále víc věnuje politickým aktivitám. Ty zejména ke konci války již jednoznačně převážily a Kvapil doslova prchal před divadlem: „Ich bin, lieber Freund, theatermüde. […] Ich muss leider das Theater weiter betreiben, aber meine Zukunft ist schon sehr weit hinter mir geblieben“ (s. 225).

Kvapilův přechod k politice přitom samozřejmě není ani jednoduchý, ani přímočarý. V samotném průběhu války prodělal velice podstatnou proměnu. Ještě v předvečer války toužil odejít za kariérou režiséra německého divadla, již krátce po jejím výbuchu se do přirozených osobních obav mísila i nejistota o budoucnosti národa. Válečnictví bylo tradičním symbolem vlastenectví, vůle k nejvyšší oběti ve jménu vlasti. A vojenství bylo jedním z mála aktivně rozvíjených a zčásti též sdílených zdrojů všerakouské identity. Dokud bylo možno v mírových dobách tyto příznaky vnímat pouze jako fráze všedního dne, byla s nimi česká společnost smířena a úspěšně je přizpůsobovala svému pojetí. S nástupem otevřeného konfliktu a spuštěním masivní nadšenecké propagandistické válečné kampaně, kdy se rakušanství stalo povinným projevem veřejného postoje a nejvyšší ctnosti, jako by rázem ztratilo na své hodnotě vše dílčí, zemské, národní a svůj smysl dostalo pouze vše říšské, velmocenské. Pro český zájem a pozici, tak pracně vydobývanou v době míru, jako by náhle nebyl dostatek prostoru. Namísto nadějí spojovaných v části českého politického spektra s vnějším otřesem se zdál vítězný postup mířit k jinému, nežádoucímu řešení – preferenci německy definovaného Rakouska. Toto Rakousko, zbudované na předválečných konzervativních hodnotách, nebylo optimálním řešením ani pro prorakousky smýšlejícího Hermanna Bahra, tím méně mohlo být lákavé pro Kvapila: „Ich kann nicht so froh und zuversichtig [!] in die Zukunft blicken, denn für mein Volk ist heute alles im Spiel, und ich fürchte, dass es auch diesmal leer, ja weniger als leer davonkommt“ (s. 165–166). Tato obava posilovala nesouhlas české společnosti, zprvu spíše latentní, avšak v době prodlužujících se válečných útrap a uvolňování nesmlouvavého režimu byrokratického militarismu stále otevřenější. Kvapil již od roku 1915 aktivně spolupracoval s centrem domácího odboje označovaným jako Mafie. Jeho aktivita, jako celé domácí politiky, však narůstá teprve od přelomu let 1916–1917. V té době stojí v čele iniciativy Manifestu českých spisovatelů, který, při vědomí rozhodujících událostí, burcuje české politiky k zodpovědnosti. Sám Kvapil je poněkud zaskočen prostorem, jejž mu straničtí politici poskytují, stejně jako s ním spojenou zodpovědností. Když později vzpomínal na své setkání s agrárníkem Františkem Staňkem, předsedou Českého svazu sdružujícího české poslance, jemuž přinesl podpisové archy Manifestu, přiznával, že přijetí nevěstilo dobrou spolupráci: „Ten tuze rád nás neviděl, neznal nás bohdá ani podle jména a celá věc se mu zdála taková nijaká.“4 Ale 17. května 1918 se plné znění Manifestu ocitlo na titulní straně agrárnického Večera a vzbudilo obrovský ohlas. Politika zatížená dosavadním oportunismem hledala nové osobnosti pro zaštítění nového odbojného programu a umělci a spisovatelé typu Kvapila se náhle ocitli v prvních politických liniích. Rada českých spisovatelů, jíž byl členem, se záhy prosadila jako významná součást domácí politické scény. Kvapil a další reprezentanti české kulturní elity se stali tvůrci dějin a – bořiteli Rakouska. Odlišnost politických názorů obou korespondentů se za války výrazně prohloubila. Zatímco Bahr rozvrhuje takové konstrukty Rakouska (pomocí hesel západoslovanský barok), v nichž Slované, a dokonce Češi, mají ústřední úlohu a stávají se pokračovateli německé tradice, Kvapil jednoznačně podporuje myšlenku samostatného státu. Na jaře 1918 Kvapil publikuje na stránkách Der Friede svoji polemiku s Richardem A. Hermannem, již zakládá na programu překonání Rakouska: „Wir müssen also einen Modus vivendi finden und wir werden ihn auch finden können: aber vorerst müssen wir beiderseits […] Österreich über uns und Österreich in uns überwinden. Dieses ,Österreich‘ ist für mich kein staatlicher, territorialer u. s. w. Begriff, sondern ein System, eine mittelalterliche Tortur“ (s. 637). Uvědomuje si velice dobře, že se svým pojetím politického vývoje a cíle se již nutně míjí rovněž se svým přítelem Bahrem: „Natürlich, Sie werden recht viel einzuwenden haben, und was Österreich anbelangt, gehen unsere Ansichten sehr auseinander – aber das Gerechte unseres Kampfes haben Sie immer eingesehen und hochgehalten, und darum werden Sie mich wohl auch heute bereifen wollen!“ (s. 219).

Přátelství a dějiny
Teprve válka obnažila dřeň postojů obou korespondentů, které se ve své vnějškové podobě tak překrývaly, ačkoli svou podstatou si byly vzdálené. Dopisy jsou do velké míry určovány historickými událostmi, na druhou stranu vypovídají o skutečně přátelském vztahu J. Kvapila a H. Bahra a mají hluboký osobní rozměr, který nemohly změnit ani důsledky událostí posledních let. „Dobrý, zlatý, důvěřivý člověk,“ píše Kvapil u příležitosti uvedení hry Děti v Národním divadle. V dopisech obou osobností se setkáme s podivuhodnou mírou taktu, otevřenosti, důvěry. Touží působit na národní sbližování na poli umění, jejich rozhovor však pokračuje i navzdory stále narůstajícím vzdálenostem. Dopisy tak vypráví příběh o přátelství, jež přetrvává i přes názorové rozdíly a revoluční události, které Kvapil jako člen Mafie a Revolučního národního shromáždění přijímá se satisfakcí, zatímco Bahrovi se hroutí jeho naděje na nové Rakousko. Dojemný je Kvapilův pozdrav Bahrovi ze Salcburku na zpáteční cestě z Paříže, kde se v prosinci 1918 setkal s československým prezidentem T. G. Masarykem: „Da in Salzburg muss ich viel und viel an Sie, an Ihre treue Freundschaft, an die schönen, unvergesslichen Tage, die ich da mit Ihnen öfter verbracht habe, dankbar zurückdenken“ (s. 229). Stejně tak upřímné je i Bahrovo blahopřání k vzniku Československé republiky. Pro Bahra bylo Rakousko vždy projektem, v němž Češi hráli stále větší úlohu. V několika poválečných letech ještě žije v naději, že právě Češi by mohli transformovat podunajský region a sjednotit tamní národy v jeden federativní stát, který by konečně naplnil „evropské“ poslání Rakouska. V červenci 1920 nadšeně vítá Saudkův a Werflův překlad Březinovy sbírky Větry od pólů a Březinovu symbolistní poezii interpretuje jako velkou kulturní syntézu, a tedy naplnění jeho ideálu nového „západovýchodního baroku“, jenž je skutečným duchovním posláním Rakouska (s obdobnými myšlenkami se setkáme například i u Hofmannsthala).

Právě revolučně proměnlivý historický kontext dodává vzájemnému vztahu tragický rozměr a vzbuzuje znepokojivou otázku po postavení tvůrčího člověka v dějinách. Dopisy z let poválečných jsou stále řidší, Bahr píše z Mnichova, kde se usadil se svou manželkou, wagnerovskou pěvkyní Annou Bahr‑Mildenburgovou, jeho psaní jsou naplněna depresí a nostalgií, svědčí o úbytku fyzických a hlavně psychických sil. Právě v Mnichově se oba v roce 1922 setkali potřinácté a naposledy. Bahr jednoduše nemůže sdílet Kvapilovo nadšení. Kvapilova pozice je hrdá a sebevědomá, jeho sen, byť rostl svého času v závěsu za událostmi dějin, se naplnil. Navíc se na jeho naplnění aktivně podílel, a tím více se s novým řádem věcí ztotožňuje. „Bei uns in unserer jungen Republik geht es Gott sei Dank ganz gut! Man schimpft [!] natürlich zuhause und auch über uns, aber die Zustände sind gar nicht so schlimm, sie sind viel, viel besser als wo anders“ (s. 263). Rád by se o své nadšení s Bahrem podělil přímo v Praze. Přesto, anebo právě proto, se mu nedaří Bahra přimět k návštěvě Československa. Ani jeho pobídky, ani ujišťování o náklonnosti na nejvyšších místech Bahra již nemohou přesvědčit. „Ich bin überzeugt, dass auch unser Präsident Freude hätte Sie bei sich sehen zu können, und eine gründliche Rücksprache mit unserem Aussenminister Dr. Beneš möchte Sie sicher höchst interessieren“ (s. 268). Na konci dvacátých let Bahr ztrácí kontakt s okolním světem: „Mein Mann ist seit Monaten unthätig, hat jede Arbeit aufgegeben, erwiedert keinen Brief u. nichts“ (s. 453), píše Anna Bahr‑Mildenburgová Kvapilovým v říjnu v roce 1932. Při čtení posledních dopisů si čtenář možná uvědomí, že tato krize, šokující u člověka tak vitálního, produktivního, kterého „bylo všude plno“, sice propukla v reakci na rozpad jeho utopie, latentně mu však hrozila vždy (Bahr prodělal vážné nervové zhroucení již v roce 1887 v Berlíně). Skvělé jsou i Kvapilovy vzpomínkové texty na Bahra – určující zůstává prvotní vzpomínka na rakouského spisovatele a jeho živelnou zvídavost (mimochodem jeho knihovna obsahuje desítky bohemik): „Řekli byste snad, že byl Hermann Bahr myšlenkový a mravní či politický skokan, ale tím on najisto nebyl. Byl jen anebo aspoň v dřívějšku býval nenasytný ochutnavač všeho, s čím se střetl, všemu chtěl přijíti na kloub a všechno prožíti tak, aby jej to přesvědčilo a strhlo, aby to aspoň zhltl, ne‑li strávil“ (s. 663).

Edice byla připravena zejména pro německojazyčného čtenáře, což se odráží ve způsobu výkladu českých reálií, které by byly pro českou odbornou veřejnost mnohdy příliš základní. Z přístupu editora je zřejmé, že své čtenáře seznamuje od samého základu s osobností Jaroslava Kvapila, naopak počítá s jistou znalostí jeho korespondenta. Toto předpokládaným čtenářům přizpůsobené těžiště zájmu se projevuje rovněž v koncepci doplňkových dokumentů, kam byly zařazeny prakticky všechny dostupné texty týkající se Bahrových kontaktů s Čechy, nikoli však obdobné vazby německo‑kvapilovské. Pro české badatele není jméno Hermanna Bahra neznámé, snad přežívá i jeho obraz „přítele Čechů“ (tak byl připomínán ještě po své smrti v roce 1933). Je však trochu škoda, že se tato čtenářsky působivá korespondence nedostane do rukou širšímu publiku ani v německojazyčných zemích, tím méně v Čechách; vyšla v malém nákladu v nakladatelství Peter Lang, na knižních pultech o ni v Rakousku nezavadíte a o drahý exemplář se musíte obrátit přímo na nakladatelství. Tuto exkluzivnost si však oba protagonisté nezaslouží.

Ad: Kurt Ifkovits (ed.): Hermann Bahr – Jaroslav Kvapil. Briefe, Texte, Dokumente. Ve spolupráci s Hanou Blahovou. Peter Lang 2007. 725 stran.

POZNÁMKY

_1
Hermann Bahr: Wien. Carl Krabbe, Stuttgart 1907, s. 101.

_2
Hemann Bahr: Tagebuch 1905–1906. Casirer, Berlin 1909, s. 74.

_3
F. X. Šalda: H. Bahrovy Děti. Kritické projevy 8. 1910–1911. Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 17. Československý spisovatel, Praha 1956, s. 119.

_4
Karel Stloukal: Před třiceti lety: K výročí Projevu českých spisovatelů z května 1917. Jos. R. Vilímek, Praha 1947, s. 74.