Vašíček

13. dubna 2011 zemřel v Brně Zdeněk Vašíček. Je složité charakterizovat jeho činnost jednou dvěma profesemi. V těch několika málo nekrolozích, které se v tisku nebo na webu po jeho smrti objevily, je Vašíček označován jako intelektuál, filosof, esejista nebo vysokoškolský pedagog. „Intelektuála“ a „esejistu“ bychom možná mohli oželet a nahradit je přiléhavějšími zaměřeními, ale ani pak bychom neobsáhli šíři Vašíčkovy vzdělanosti (a její okamžité ironické reflexe) a nejrozmanitější obory, v nichž svou prací a kritikou působil. Podobně bychom jeho odbornou kapacitu mohli přiblížit tím, že byl jak laureátem Ceny Revolver Revue (v roce 2000, společně s básníkem a kritikem Andrejem Stankovičem), tak členem oborové rady FF UK pro dějiny české literatury a teorii literatury (v letech 1998–2005). Co zůstává mimo možnosti tohoto nekrologu, je postižení Vašíčka jako skvělého a pohotového disputátora, neúnavného a rychlého chodce se zaujetím pro trpělivé kouření a hořký fernet.

Vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě UK v letech 1952–1957. Byl zaměstnán v archivu v Kroměříži, v muzeu v Trutnově, v Moravském muzeu v Brně a na katedře archeologie a muzeologie brněnské university. Roku 1972 byl odsouzen na tři léta za podvracení republiky, po propuštění pracoval jako dělník. Patřil k prvním signatářům Charty 77, od roku 1981 žil v zahraničí, kde působil na universitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži. V devadesátých letech přednášel na universitách v Praze a Brně. V šedesátých letech publikoval zejména stati o muzejnictví v ročenkách Krkonoše – Podkrkonoší, které sám spolupořádal, a ve zpravodaji Vlastivědná práce Trutnovska, na konci dekády pak psal politické komentáře v týdeníku Krkonošská pravda. V exilu přispíval do římských Studií a zejména do Tesařových Dialogů v Paříži a do newyorských Proměn. Ze zahraničních revuí otiskovaly jeho příspěvky v osmdesátých a devadesátých letech wittenské Perspektiven, pařížské Esprit a Critique nebo chicagská Current Anthropology. Na počátku devadesátých let publikoval politické a historiografické komentáře v Přítomnosti a v Respektu, od poloviny dekády vystupoval průběžně v revuích Prostor, Proglas a v měsíčníku Babylon, soustavnou spolupráci rozvinul s Kritickým sborníkem a zejména s Revolver Revuí (v letech 1996–2004 s její Kritickou Přílohou), svůj poslední příspěvek otiskl právě tam, byla to recenze Brabcova výboru Panství ideologie a moc literatury.

V autoritativní oxfordské příručce A Companion to the Philosophy of History and Historiography (2009) se na předním místě zaskvěla jeho studie o filosofii historie.

Svými knihami rozvrátil Vašíček (nar. 20. 5. 1933 v Brně) zdejší uzanci, jak přemýšlet a psát nejen o literatuře, ale vůbec jak se pohybovat v rozpravě o vědách, a to ne pouze humanitních. Do českého způsobu, jak věci popisovat, vnesl ironickou suverenitu, srozumitelnost, vtip a především perspektivu, že při rozvíjení myšlenky nebo při citaci není nutné pohlížet na zahraniční zdroj jako na zjevení, nýbrž jako na jednotku, která je stejně regulérní částí širého celku, jako jí je třeba text domácího autora vydaný před x lety vlastním nákladem. Od Vašíčka v tom nebylo žádné a priori, český diskurs nahlížel sám jako deficitní (nejen ve stejnojmenné studii z roku 1990), ale uměl v něm pronikavě zahlédat výjimky, které omezení tohoto diskursu přesahovaly (např. E. Tilsch, J. Lopatka, J. Tesař), jsa sám zjevně jednou z nich. Zábavnost a ironie byla u Vašíčka v jeho nejlepších textech v nepochopitelném souladu s vědeckou náročností, opřenou o znalectví nejen standardních, ale také opomíjených nebo zapomenutých děl či kuriozit nejrůznějších uměn a oborů. Studie jako Místo pro kritiku! (1993), Literatura (2000), Slova a celek (2001), Příspěvek k teorii banality (2002), Ke vztahu tropů a filosofie (2003) nebo Conrad jako antropolog, Malinowski jako spisovatel (2004) byly navíc k datu napsání bibliograficky à jour, a díky svým pevným fundamentům ztěžovaly kritickou repliku, skýtajíce průzračné potěšení ze stylu a akribie.

Po svém přesídlení z exilu v polovině devadesátých let vydal Vašíček v pěti svazcích čtyři knihy. Přijetí podmínek (Torst 1996) přineslo šestadvacet studií a esejí psaných v osmdesátých letech pro exilová periodika a francouzské, anglické, německé a italské časopisy, od roku 1990 pak pro týdeníky a revue vycházející v Čechách; jednotlivé texty autor seřadil do oddílů zaměřených na „věci obecné“, politiku, literaturu, historii a archeologii. Názvem i skladbou navazující výbor Podmínky volby (Triáda 2003, vyznamenáno týž rok Cenou F. X. Šaldy) s devatenácti pracemi z let 1997–2003 nekomponoval Vašíček dle oborů jako předchozí knihu, ale vynechanými řádky mezi názvy některých studií v závěrečném obsahu nechal vystoupit tématům, která ho zajímají, i způsobu strukturování celku, jejž knihou vytváří. Mohli bychom to interpretovat jako pozornost k pojmenování, k jazyku, k obrazu, k filosofii, k metodě a k otázce, kdo je „já“. Kniha Archeologie, historie, minulost (Karolinum 2006) je autorským překladem a adaptací práce vydané ve francouzštině (L’archéologie, l’histoire, le passé, 1994), z níž Vašíček vydal česky závěrečnou část samostatně už deset let předtím pod titulem Obrazy (minulosti). O bytí, poznání a podání minulého času (Prostor 1996). Patnáct statí svazku Minulost a současnost, paměť a dějiny (CDK/Triáda 2008) vznikalo převážně v letech 1997–2005 a sjednocuje je téma historie a dějepisectví (tři z nich napsal autor ve spolupráci s Françoise Mayerovou).

Nejnověji vydaná Vašíčkova kniha Slavoj Český & spol. Mistrova divertimenta (ed. Viktor Šlajchrt, Plus 2010) se od předchozích liší tím, že obsahuje, odpovídajíc podtitulu svazku, kratší (většinou 1–2 stránky) texty programově zábavného charakteru, vzniklé hlavně v letech 1999–2009 z aktuálních, převážně politických a společenských podnětů, a že nové otázky neklade svým obsahem, nýbrž svou prezentací, resp. pojetím základního bibliografického údaje: Slavoj Český, autorův pseudonym, jímž byla signována většina článků publikovaných původně v měsíčníku Babylon, se knižním titulem posouvá na pozici tématu, jímž ale není. Předmětem otištěných textů není autorova identita. Vlastnosti obou krytých mluvčích, jak je popisuje pořadatel svazku ve svém doslovu (s. 192), se neliší od vědomostních a „povahových“ rysů vypravěče textů publikovaných přímo pod Vašíčkovým jménem, a volba odlišné totožnosti se tedy jeví spíše jako projev jurodivého nápadu k obveselení společnosti kolem spontánně redigovaného Babylonu než cokoli jiného (podobné je to s významy slova „mistr“ z podtitulu knihy).

Neliší‑li se články podepisované Vašíčkem od statí signovaných pseudonymem v rovině názorů, odlišují se syntaxí. Významová zkratka či elipsa byla vždy hlavním znakem Vašíčkova stylu, který vyvolával klamavý dojem lehkosti, jako v textech Má postmodernismus koule? (1994), Telina – do duše okno (1996), Metafysika dnes? (1998) nebo Co si počnem? Stračena nám chcípla (2001), balancujících bravurně na hraně erudice, „paradoxování“ a kriticismu. Většina článků z knihy Slavoj Český & spol. je však zkratkou z předešlých zkratek, kde všech tří komponentů ubývá ve prospěch obnažení jejich techniky, a jejich téma vychází nakonec jako zaměnitelné, zbývá čirá elokvence. Dovedu si představit, jak se tím autor bavil a jak se bavil i tím, že to někoho baví.

Současně během posledních let promýšlel látku ke spisu, jejž mu nakonec bylo dopřáno sepsat. V době mezi bezvýchodnou zdravotní diagnózou a jejím naplněním vzniklo pojednání Jak se dělají filosofie, které chystá k vydání nakladatelství Triáda.

Doporučená literatura: ref. Obrazy (minulosti) : A. Kosík, Respekt 1996, č. 12, B. Blažek, Kritická Příloha Revolver Revue 1997, č. 9, M. Hybler, Kritický sborník 1996, č. 1 • M. Petříček, doslov in Přijetí podmínek (1996) • Sborník pro Zdeňka Vašíčka (K 70. narozeninám, ed. V. Karlík a M. Špirit, 2003, přisp. mj. J. Formánek, M. Hybler, J. Tesař, P. Vašíček) • ref. Podmínky volby: V. Šlajchrt, Respekt 2003, č. 25, T. Hermann, Dějiny, teorie, kritika 2004, č. 1 • ref. Archeologie, historie, minulost: J. Horský, Dějiny, teorie, kritika 2007, č. 1; M. Topor, Tvar 2007, č. 17 • ref. Minulost a současnost, paměť a dějiny: P. Placák, Babylon 18, 2008/09, č. 6.

Text využívá pojednání, jež bylo psáno pro Echa Institutu pro studium literatury a dne 16. 12. 2010 zveřejněno na www.ipsl.cz.