Modely reprezentací v literatuře

Od 26. 1. do 28. 1. 2011 hostila nová budova rektorátu a Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích první významnější bohemistickou akci. Jednalo se o konferenci nazvanou Modely reprezentací v literatuře, na niž přijala pozvání řada odborníků z tuzemska i ze zahraničí. Celou událost provázela přátelská atmosféra a také chuť diskutovat a naslouchat odlišným názorům. Do konce roku 2011 by měla vyjít kolektivní monografie, zahrnující vybrané příspěvky.

Po úvodním slovu hlavního organizátora Vladimíra Papouška zahájila maratón přednášek dvojice vědců, jejichž zařazení do programu literárněvědného sympozia může na první pohled působit poněkud nepatřičně. Biologové Stanislav Komárek a Daniel Frynta jsou však svým zaměřením rozkročeni mezi přírodními a humanitními vědami, čímž pomáhají odstraňovat letité předsudky a vzájemnou ignoranci. Stanislav Komárek se pokusil nabourat tradiční dichotomii přírodních a společenských věd, která panuje zejména v Evropě, neboť pomocí mnoha konkrétních příkladů naznačil, že přírodní a kulturní procesy mohou být vnímány jako analogické (i když neidentické), z čehož pramení hypotéza pokládající kulturu za pokračování přírody jinými prostředky. V návaznosti na tuto myšlenku položil ve svém příspěvku Daniel Frynta otázku, zda lze kulturu studovat metodami evoluční biologie. K této problematice směřují praktické výzkumy, jež dokázaly, že zkoumání fylogeneze jazyků biologickými metodami dospělo k obdobným výsledkům jako srovnávací lingvistika. Další Fryntovy experimenty se zabývají estetickým hodnocením zvířat napříč různorodými kulturami: výsledná překvapivá míra shody těchto estetických soudů oslabuje ideu dominance kulturního determinismu.

Rusista Tomáš Glanc připomněl některé základní teorie reprezentace, jež jsou určovány tenzí mezi přítomností a znovu‑zpřítomněním (tedy re‑prezentací), při čemž reflektoval pojmy Renate Lachmannové unterrepresäntation a überrepresäntation. Také představil koncepci Hanse Ulricha Gumbrechta, který proti interpretaci staví estetický zážitek přítomnosti, o němž mluví třeba v souvislosti s estetikou sportu, čímž se snaží oslabit radikální (derridovskou) nemožnost reprezentace.

Následovaly příspěvky pojednávající o myšlení dvou předních amerických učenců druhé poloviny 20. století. Vladimír Papoušek ve své přednášce poukázal na analogie konceptů Harolda Blooma s gnostickým a kabalistickým viděním světa, které jsou založeny na předpokladu návratu odpadnutých prvků k ztracené jednotě nerozlišeného absolutna. Podobně jako v učení gnoze se také u Blooma setkáváme s představou hierarchizované uspořádanosti, v jejímž centru neochvějně spočívá Shakespearovo dílo, a otázkou zůstává pouze, nakolik se mu ostatní tvůrci dokáží přiblížit. Esencialistické pojetí Harolda Blooma se tak diametrálně odlišuje od úvah jeho současníka Richarda Rortyho o nemožnosti ověřit korespondenci znaku a skutečnosti, jak ukázal David Skalický, když se pokusil formulovat Rortyho model antireprezentacionalistické estetiky. Rorty se otázkám estetiky nikdy soustavně nevěnoval, avšak v jeho myšlení je tato problematika implicitně přítomna třeba v názoru, že součástí seberealizace a plného žití člověka by měl být i estetický aspekt.

Druhý den konference odstartoval Tomáš Kubíček, který pro interpretaci povídky Do města Jana Čepa využil analogických momentů mezi – do češtiny nepřeložitelným – navigačním termínem deadreckoning, středověkými námořnickými mapami a způsobem, jak literární narativ orientuje recipienta.

Vladimír Svatoň hovořil o známé klasifikaci znaků Charlese Sanderse Peirce a její blízkosti ke Schellingovu konceptu, třebaže obě teorie operují s rozdílným pojmovým aparátem. V návaznosti na to definoval Svatoň současné moderní umění: determinováno roztěkaným životním stylem posiluje svou indexovou povahu a rezignuje na katarzi, což by podle Svatoně mohlo mimo jiné souviset i s anti‑metafyzickým zaměřením filozofie posledních let.

Příspěvek týkající se literárních návratů do vlasti v exilové literatuře přednesla polská bohemistka Joanna Czaplińska. Popsala tyto návraty jako různé typy potvrzení integrity a kontinuity subjektu. Na příkladech tvorby Sylvie Richterové (Nálezy a jiné ztráty) a Josefa Škvoreckého (Příběh inženýra lidských duší) ukázala různé strategie obou autorů, jak pomocí jazyka a řeči evokovat domov. Důležité jsou v tomto případě vracející se otázky, co je vlastně paměť a zda je vůbec možné transponovat skutečnost do textu.

Historik Kamil Činátl se zamyslel nad klíčovým problémem zkoumání dějin, totiž otázkou, jestli se historie jakožto věda zabývá minulostí, anebo zkoumá spíše reprezentace minulosti. Jinými slovy, zda psaním dějin rekonstruujeme, nebo konstruujeme uplynulé. Kolektivní povědomí o dějinném vývoji je totiž konstituováno dominantními příběhy a obrazy, které však nejsou reflektovány jako součást konstruovaných modelů reprezentací. Činátl ukázal, jak se v dílech malířů druhé poloviny 19. století, která zobrazují Komenského loučení se s vlastí, odráží vliv tehdy dominantní koncepce dějin Františka Palackého.

Podle Miroslava Červenky se geneze literárního díla dokončuje zveřejněním textu, a Červenka proto nevěnuje přílišnou pozornost rukopisným variantám, jichž může být v některých případech velké množství. Naproti tomu Petr Komenda v návaznosti na Jiřího Levého vyslovil domněnku, že proces vzniku díla je integrální součástí jeho strukturní výstavby a rekonstrukce jednotlivých autorských voleb by se tudíž měla podílet na výsledné interpretaci.

Na románu Do posledního dechu Benjamina Kličky se Lukáš Borovička pokusil předvést interpretační metodu založenou na čtyřech strukturních momentech: 1) rekonstrukci autorské paměti; 2) konceptualizaci autorské paměti v podobě světového názoru; 3) modelu světa, jímž je konkrétní text; 4) recepci tohoto modelu. Borovička usiluje touto metodou, blízkou novohistorismu, o rekonstrukci kontextu, v němž se dílo původně objevilo, a zároveň o prověření tradičních literárněhistorických schémat založených na příbězích a linearitě.

Jakub Češka odmítl s biografickým čtením Bohumila Hrabala i téměř všechny předchozí interpretace jeho díla, neboť většinou odkazují k nutnosti znát historický kontext nebo k problematickému pojmu autenticita, a nabídl své pojetí, které se věnuje specifickým aspektům Hrabalovy literárnosti, tolik odlišné třeba od poetiky Milana Kundery.

Další blok nabídl prostřednictvím analýzy zejména kinematografického materiálu pohled na to, jak česká současnost reprezentuje fenomény doby předlistopadové. Josef Švéda poukázal na skutečnost, že ani současné obrazy minulosti nejsou prosty ideologického aspektu, který si ovšem většinou spojujeme právě s bývalým režimem. Na různých ztvárněních příběhu bratří Mašínů, kteří jsou před rokem 1989 prezentováni jako zločinci a po něm jako hrdinové, se vyjevuje, že mechanismus tohoto zobrazování je stejný (a tudíž ideologicky zabarvený), jen hodnocení jednotlivých prvků je opačné. Jan Čulík nejprve umístil Českou republiku na antropologickou mapu zachycující sedm regionálních kulturních orientací, jež byla vypracována na základě celosvětového, rozsáhlého empirického výzkumu hodnotových systémů a vzorců. Poté se prostřednictvím důkladné analýzy velkého množství materiálu tázal, zda lze tyto kulturní vzorce, jež by měly být charakteristické pro českou společnost, stopovat v postkomunistickém hraném filmu. Interpretací filmového díla se zabýval také Vít Schmarc, který inspirován myšlením marxistického filozofa Louise Althussera rozpoznal v českém budovatelském snímku Zítra se bude tančit všude hned několik ideologických apelů, jež útočí na subjekt, aby jej zformovaly do podoby požadované systémem. Závěr prostředního dne konference obstaral Jaroslav Pinkas, hovořící o reprezentacích normalizace v popřevratové populární kinematografii, což nabývá na aktuálnosti vzhledem k premise, že filmové médium není pouze odrazem vzpomínky, nýbrž také jejím zdrojem. Postnormalizační estetika moderní popkulturní kinematografie je podle Pinkase založena na distanci vůči disentu, snaze legitimizovat morálku mlčící většiny a pojetí normalizace jako něčeho, co se společnosti děje jaksi zvenčí.

Poslední den sympozia zahájila Veronika Ambros, která v souvislosti s vybranými teoriemi znaku poukázala na tři možné modely postavy golema, jejichž společným východiskem je proces transformace objektu v subjekt, což se děje prostřednictvím vdechnutí ducha neživé hmotě.

Následoval příspěvek Martiny Halamové, pojednávající o vztahu aktuálního a fikčního světa v textech Viktora Fischla. Na paratextech i uměleckých dílech Halamová zkoumala reprezentaci autorova myšlení, v němž se pojetí fikce (v opozici k historické realitě) nápadně blíží již připomínané teorii znaku Charlese Sanderse Peirce.

Veronika Veberová analyzovala rétoriku literárního teoretika a kritika Františka Götze a na základě toho přiblížila jeho koncepci uměleckého a duchovního vývoje. Götz se svého času velmi autoritativně vymezoval vůči moderně i avantgardě, při čemž využíval např. tvorbu Jiřího Wolkera, aby demonstroval a posílil vlastní model vývoje umění.

Uzavírajícím řečníkem byl pak Michal Bauer, jenž na příkladu druhého sjezdu Svazu československých spisovatelů z roku 1956 rozlišil tři typy reprezentací. Dlouho připravovaná a odkládaná událost by se totiž ve své velkoleposti dala číst jako reprezentace moci, dále jako česká varianta druhého sjezdu sovětských spisovatelů, který byl pro domácí organizátory více či méně vnucenou inspirací, ale také jako reprezentace následné recepce, jíž dominují obrazy protestů Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta.

Každý z přednesených příspěvků nasvítil problematiku literárních reprezentací z jiné strany, při čemž obzvláště podnětné byly interdisciplinární přesahy nejen k jiným humanitním vědám, ale i k vědám přírodním.