Mytologicko-poetický svět Otokara Březiny

Březinovská studie Josefa Vojvodíka vychází, jak autor uvádí v úvodním metodologickém vymezení, v zásadě ze vzájemné kombinace tří modalit analýzy textu: z přístupu mytopoetického, z hledisek psychopoetických a z perspektivy intertextuální (jež se v kontextu vývoje díla Otokara Březiny v jeho relevantních momentech může zákonitě obohacovat také o specifiku autointertextuality jako specifické reference).

Vlastní strukturace výkladu se pak zcela přirozeně opírá o základní etapy Březinova básnického a filozoficko-náboženského vývoje, přičemž tato základní teze sleduje zákonitý proces Březinova překonávání esteticko-dekadentního východiska (jako zvnitřnělého paradigmatu „stínu“) směrem k pozitivitě alternativních řešení (eschatonu).

V kapitole Dekadentní symbolismus je předmětem zkoumání myšlenkově- estetický okruh základních paradigmat sbírky Tajemné dálky, která v zásadě vycházejí z jedné ze základních variant dekadentní negativity, jejímž projevem je rovněž krajní interiorita, spočívající v maximálním potlačení a redukci referenční funkce jazyka: svět individuální imaginace se zákonitě uzavírá vůči žitému, vztah k němu je namnoze určen solipsistickým gestem. Základní kritérion Březinova přístupu pak spočívá v aktu irealizace světa, jeho relevantními projevy jsou známé motivické a tematické konstanty jako například evokace tranzitivních stavů spánku, snu, přechodu ke smrti, anihilace a destrukce časoprostorových dimenzí, směřování k thanatofilii; tento model světa má však svůj zákonitý protipól ve variantách záměrné parareligiózní gestace, v jejímž středu stojí představa služby kultu umění, spojená s aktem umělcovy oběti. Nedostatečnost vitality a prožitkovosti je substituována prostřednictvím „umělých rájů“ hudby slov, manýristického stylu a sugestibility artificiálního.

V rámci daného výkladového modelu postupů vývoje Březinovy poetiky pak sbírka Svítání na západě přináší jistý tranzitorní aspekt, který udává a následně ustavuje také základní směr přechodu od dekadentního období. Mezi možné znaky tohoto procesu lze zařadit například směřování ke konceptu celistvosti, posilování náboženských přesahů a filiací, které jsou zřejmé zejména v oblasti napětí mezi křesťanským a gnostickým výkladem světa, což je zvláště patrné, jak autor přesvědčivě dokazuje, především v aktualizaci a organickém včleňování variant nábožensko-liturgické promluvy do oblasti poetického jazyka (žalm, kázání, náboženský spor jako modalita dialogizace). Jako další z možných východisek z dekadentního dualismu se v těchto souvislostech jeví topos cesty jako obraz možné individuace pohybu a přelomení uzavřeného časoprostoru předchozí vývojové fáze. Bolestné hledání v „nevědomí a podsvětí“ dekadence je postupně nahrazováno teleologií bolesti jako možnosti individuace a poznání. Dekadentní minulost se tak stává předmětem reflexe a možnosti tranzitu (Víno silných). V tomto kontextu upozorňuje autor na konkrétní literárně-historický přesah v kontextu tehdejší situace v české kultuře: „Zdá se, že Březina zde zaujímá stanovisko k dobové diskusi v české kultuře o údajně nezbytném překonání dekadence a estétského l’art- -pour-l’artismu […] a odpovídá hrdým přiznáním ke své vlastní dekadentní minulosti“ (s. 152).

Přechodnost, tranzitorní aspekt cyklu Svítání na západě, tedy autor shrnuje pod koncept metadekadence. Podstata této fáze Březinova tvůrčího vývoje spočívá v důsledné reflexi a v distanci od předchozího období, které však zůstává integrální a nutnou součástí vnitřního vývoje, za jedno z možných východisek je pak možno považovat pozvolný Březinův obrat k eschatologickému symbolismu jako žádoucí substituci předchozího estetického paradigmatu. Solipsistní a negativizující model světa a života je postupně nahrazován projektem cesty k jednotě (unio mystica), jehož znaky autor studie přesvědčivě dokládá četnými poukazy ke gnostickému podloží Březinových textů. Ve stanoveném modelu imanentních proměn Březinovy poetiky jako fází eschatologického symbolismu přináší básnický cyklus Větry od pólů relevantní posun směrem k teologizaci, ke spiritualizaci a k jisté racionalitě. Tyto poměrně překvapivé znaky Březinova náboženského konceptu však mají jistý základ v teologii sv. Pavla. Jaké tedy budou jejich konkrétní projevy? Ve vlastní struktuře imaginace lze zaznamenat například silné směřování k metaforice světla jako jistého markantu metaforiky polarit. Tento typ obraznosti se dále projektuje v sémanticky zesílených obrazech ohně. Daný imaginativní okruh pak v zásadě zákonitě konstituuje solární model světa (osvětlovaný Logem), jenž se v tomto kontextu stává přirozenou antitezí předchozího temného světa dekadentní senzibility. S auratickou symbolikou v rámci kosmického přesahu Březinovy imaginace rovněž souvisí obrazy větru, vanutí jako božího dechu: femininní princip dekadentní fáze je nahrazen teologicko-racionalizujícím principem Boha-Otce jako nejvyššího principu a autority.

V oblasti výstavby textů lze právě v této sbírce zaznamenat mnohé intertextuální přesahy, reference a rekurence nejen k Pavlovým epištolám nebo k evangeliu sv. Jana, ale také k novozákonním pramenům. V těchto postupech je patrná zcela samozřejmá vývojová linie, postupující od dualistické interpretace světa v gnostickém dualismu směrem ke konceptu racionalizujícího monismu.

V tomto smyslu je možno rovněž uvažovat o posunu v Březinově teologicko-filozofické interpretaci světa. Zákonitá rozpornost lidské existence v rámci gnosticismu je ve sbírce Větry od pólů nahrazena teologií víry a lásky (agapé). Takto inovovaný teologicko-eschatologický model, vycházející z jistého existenciálního poznání a utvářený také na základě vztahu k boží autoritě, předznamenává další vývojovou dimenzi Březinova básnického díla. Rovněž Březinův čtvrtý básnický cyklus Stavitelé chrámu tematizuje koncepční posun od esteticko-dekadentních východisek dřívější vývojové fáze. Lze však říci, že ve Stavitelích chrámu Březina vůči minulosti nevytváří antitezi (jako je tomu například v předchozí sbírce), nýbrž v rámci proměn své poetiky směřuje naopak k (re)integraci zdánlivě překonané a odvržené etapy. Jako fundamentální myšlenkové a estetické koncepty se v konstrukci Stavitelů chrámu jeví především pluralizace a remytizace poetického světa. Inovativní dimenze plurality jako nového hodnotového konceptu pak také následně Březinovi umožňuje do značné míry integrovat dekadentní minulost na vyšším kvalitativním stupni. Perspektiva nové dimenze, jež tedy znamená nové přehodnocení, přináší také nový typ syntézy: umění je korelátem života.

Směřování k syntéze v této fázi konstituování Březinovy poetiky v sobě nese rovněž jeden podstatný znak, kterým je specifické pojetí času: „Je to pojetí času jako ‚času spásy‘, času tekoucího nikoli ‚do prázdna‘, jako v irealizovaném světě Tajemných dálek, nýbrž času, který má svůj zcela konkrétní telos: dokončení všech tvůrčích procesů, vrcholící v eschatologické události“ (s. 241–242).

Cyklus Stavitelé chrámu ve sledovaném rámci vývoje Březinovy poetiky tedy ustavuje kvalitativně proměněný kosmogonicko-eschatologický model světa, jehož možným korelátem je zmiňovaný princip znovuobjevené jednoty života a umění v analogii s charismatem milosti (cháris). S principem syntézy souvisí rovněž obecná tendence k dynamizaci a temporalizaci, která se může objevovat v různých facetách: intenzifikovaný prožitek času je také reakcí na civilizační modernu, temporalita však může být nastavena také do minulosti směrem k reintegraci dekadentního modelu, zrychlení času má svou revalorizaci nábožensko-mytologickou, která ohlašuje naplnění a konec v rámci eschatonu.

Tato představa sémantické plnosti, syntézy a pozitivního završení žité temporality je však do jisté míry problematizována v básnickém cyklu Ruce, a to zejména v proměně části metaforiky, která signalizuje melancholii a skepsi z nenaplněného očekávání v obrazech znehybnění, strnulého času, mlčení nebo zledovatělého prostoru. Tento typ jisté zcizující imaginace tvoří v této sbírce jistý paradoxní protiklad a antitezi k tendenci, která směřuje k sémantice vitalismu (dionýský princip) a pozitivní finality a která přináší novou antropologizující dimenzi (motivy rukou, tance, pohybu, doteku, sdílené kolektivity).

Předpokladem jednotící a vitální perspektivy Březinovy poslední dokončené sbírky je představa smíření (katallagé) jako podmínky dosažení eschatonu a také jako vyrovnání ontologických protikladů, kterých si je Březina vědom. Březinova finální vize, ústící do přesahování z individuálního vědomí světa směrem k vitalizující kolektivitě dithyrambu světů a kolozpěvu srdcí, může být chápána také jako konečný transcendující koncept, který rovněž přináší vyrovnání existujících protikladů v rámci věčného koloběhu světů.

Sleduje-li autor v celkové koncepci výkladu jako jedno z hlavních kritérií hlediska vývojová, pak doplňující složku tvoří ještě poslední Březinovy básnické texty z období let 1906–1907. V této souvislosti autor poukazuje na specifický typ jistého depresivního diskurzu, jehož zdrojem může být určité osobní i umělecké zklamání (i když autor zcela oprávněně uvádí, že příčin Březinovy definitivní básnické odmlky může být více); texty ze závěrečné fáze Březinova díla pak vykazují zřejmou tendenci k bezpříznakovosti, k dematerializaci žitého světa a k jeho postupné desémiotizaci. V souvislosti s častějším výskytem autoreferenčních a autocitačních postupů v této závěrečné fázi Březinova díla uvažuje autor také o možném „postmoderním čtení“, tuto hypotézu však považuji v kontextu Březinova díla za poněkud ahistorickou, jako lepší se v těchto souvislostech jeví druhý výklad, který poukazuje spíše na Březinův záměr k určité revalorizaci symbolistické poetiky z jistého časového a generačního odstupu.

Hlavní interpretační páteř Vojvodíkovy březinovské studie jistě tvoří výklad poetiky v jejím literárně-hermeneutickém kontextu. V závěrečné kapitole Výhledy: psychologika Březinova tvůrčího vývoje však autor nabízí další možnost výkladu, který se opírá především o hlubinnou psychologii Carla Gustava Junga a do jisté míry také o fenomenologickou analýzu Ludwiga Binswangera. Právě v této kapitole je zajímavé sledovat způsob vzájemného prolínání předchozích postupů analýzy vývojových proměn Březinovy poetiky s kritérii hlubinné analýzy. Sleduje-li autor v hlavní linii svého výkladu posun od duality estetizovaného kódu dekadence a jeho postupného překonávání směrem k alternativním modalitám eschatonu, jehož velkorysý projekt je následně rozlomen a relativizován v Březinových posledních básních, pak právě zejména jungovská koncepce realizace individuální mytologie do značné míry rezonuje s postupným procesem překonávání archetypu stínu a neurastenické cizoty v rané fázi Březinova díla, přes postupnou transgresi od archetypu matky k archetypu otce, k fázi následného pokusu o sloučení protikladů v manickém modu existence a v konečném smíření, aby se celý projekt vrátil k archetypu dítěte v posledních básních, což je pozice, která může v zásadě signalizovat ontologický paradox tvůrčí existence v odcizeném světě jako hlubší problém individuální i umělecké situovanosti obecně.

Z hlediska moderní hermeneutiky (heuristické podloží je přímo příkladné) je tak Vojvodíkova studie relevantním metodologickým pokusem o možný alternativní přístup v jistém kanonizovaném kontextu (v perspektivě diferenciace i kontinuity s předchozími výklady Březinova díla v českém literárněvědném prostředí). Právě ve skutečnosti, že zvolená metoda a způsob výkladu může provokovat další diskurzy (byť i nesouhlasné), spatřuji její hlavní význam.

LITERATURA

Josef Vojvodík: Od estetismu k eschatonu. Modely světa a existence v lyrickém díle Otokara Březiny. Rekonstrukce symbolických paradigmat. Academia, Praha 2004, 380 s.