Průvodce po pětadvaceti letech italské bohemistiky

Vědecká bohemistika – nejen literárněvědná bohemistika, ale všechny humanitní obory, které souvisí se studiem české kultury – má nyní k dispozici vzácnou a neobyčejně bohatou příručku: nedávno byla v Římě vydána Bibliografie italských překladů a studií o Československu a České republice (1978–2003). Autorka Alena Wildová Tosi navazuje na předchozí práci, která s názvem Bibliografia degli studi italiani sulla Cecoslovacchia (1918–1978) vyšla v roce 1980, přičemž hned v předmluvě – předmluva je trojjazyčná, v italštině, angličtině a češtině, stejně jako frontispis a obsah knihy – upozorňuje na to, že „drobné změny [v rozvržení jednotlivých částí] a vynechání některých oddílů souvisí s tím, že nová bibliografie pokrývá kratší časové období. Vypuštěna je rovněž kapitola týkající se pražské německé literatury, zařazeny nejsou ani překlady z literatury slovenské“ (s. 11). Toto omezení má i svůj praktický důvod: zatímco na excerpci časopisů pro předchozí bibliografii se podílela řada studentů bohemistiky, tentokrát podobná pomoc zcela chyběla.

Omezením na kratší časové období a vynecháním překladů ze slovenské a německé literatury se však kniha neztenčila, naopak: oproti předchozímu dílu má Bibliografie menší počet stran, ale větší formát. Již z tohoto pouze kvantitativního údaje vyplývá, že se za posledních pětadvacet let italská bohemistika rozšířila a nabyla síly; větší počet překladů z české literatury svědčí mimo jiné o zvýšení bohemistických kompetencí v Itálii. Na stránkách této Bibliografie lze totiž nejen najít potřebné údaje, vypsané v úplnosti s nesmírnou pečlivostí, ale také zmapovat vývoj mezikulturních česko-italských vztahů: je hned patrné, že zájem o českou kulturu je v posledním dvacetiletí poměrně větší a týká se širšího okruhu čtenářů, než tomu bylo dříve. Tento jev souvisí samozřejmě i s úspěchem určitých autorů: například Milan Kundera, kterého se v předchozí Bibliografii týkalo 14 titulů, má teď až 157 odkazů (převážně recenzí na vydané romány). Bohumil Hrabal, který měl v prvním dílu Bibliografie na jedné stránce pouhých 8 údajů, zabírá teď se svými 84 pozicemi strany 143–149; z 9 na 45 se zvýšily odkazy na Jaroslava Seiferta, pochopitelně v souvislosti s Nobelovou cenou z roku 1984; z 22 na 60 se rozšířil počet pozic týkajících se Václava Havla, do roku 1989 spojeného s disidentským prostorem. V Bibliografii lze také sledovat vývoj jednotlivých otázek, například italského zájmu o československý disent po vystoupení Charty 77 a v následujícím desetiletí. Jiní autoři, vesměs starší anebo obtížněji přetlumočitelní, se naopak již netěší valnému zájmu: tak Vladislav Vančura, v prvním díle zastoupený čtyřikrát, má teď pouhé dva odkazy; rovněž tak na dva odkazy klesl ze dvanácti Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer z třinácti na jeden jediný, Prokop Chocholoušek a Karel Toman zmizeli. Dalo by se říci, že starší či méně oblíbení autoři uvolnili místo pro jména, která v předchozí Bibliografii nebyla: jde nejen o nejmladší autory, kteří v roce 1978 ještě nepublikovali, jako například Jáchym Topol, Michal Viewegh, Daniela Hodrová, Miloš Urban, Ewald Murrer (t.j. Michal Wernisch), ale také o spisovatele, které československá cenzura potlačila nebo povolovala jen zřídka. O jejich dílech italští bohemisté věděli, ale raději je nepřekládali a nepsali o nich; tak velká totiž byla obava z možných represálií a rostlo tím i nebezpečí někomu ublížit. V Bibliografii se tedy poprvé objevuje Jan Zábrana, Jan Skácel, Zbyněk Havlíček, Ivan Wernisch, Jiří Kratochvil, Ladislav Klíma, Ota Pavel, Milada Součková, Jan Trefulka, ale také Fridrich Bridel, Bohuslav Balbín a řada dalších barokních autorů.

Značné množství údajů zpracovala Alena Wildová Tosi díky svým hlubokým odborným znalostem nejen v oblasti bohemistiky, ale také italianistiky a vůbec italské kultury. Jak čteme opět v předmluvě, „časopisecké údaje se zakládají na excerpci více než 190 kulturních a odborných časopisů, publikovaných v rozmezí pětadvaceti let (1978– –2003)“. Vedle údajů o české literatuře (kde je přidána samostatná kapitola zahrnující literaturu pro děti) a o českém jazyce najdeme totiž v Bibliografii tituly z oblasti zeměpisu, dějin, ekonomie, politiky náboženství, filozofie, výtvarného umění, filmu (zde budou odborníky zajímat především četné recenze na filmy jednotlivých režisérů). Každý titul je navíc podrobně popsán, s uvedením nejen nejnutnějších bibliografických dat – autor, název, nakladatel, případně titul originálu či edice, editor a překladatel, místo a rok vydání, počet stran – ale občas také obsahu a příp. názvu jednotlivých kapitol nebo částí, zejména v těch případech, kdy je celkový název díla natolik obecný, že z něj nelze bezpečně vyčíst námět a účel popsané práce.

Druhý díl Bibliografie italských překladů a studií obsahuje tedy nesmírně bohatý a užitečný materiál, včetně doplnění starších údajů, které se neobjevily v prvním svazku (například u Zahradníčka najdeme překlad z roku 1940), a titulů včetně roku 2005. Jak totiž autorka upozorňuje dále, „časové hledisko není zcela striktní: občas byl doplněn bibliografický údaj starší, který v první bibliografii unikl, v řadě případů jsou naopak zařazeny údaje novější, zejména pokud jde o odborné práce a knižní tvorbu“. Nakladatel Bulzoni, který české literatuře věnuje soustavnou pozornost, by tedy měl co nejdříve znovu vydat – v nové pohlednější úpravě – také první díl Bibliografie, aby obě části byly současně k dispozici.

LITERATURA

Alena Wildová Tosi: Bibliografia delle traduzioni e studi italiani sulla Cecoslovacchia e la Repubblica Ceca (1978–2003), Roma, Bulzoni 2006, 260 s.