O baroku slovenském a literárním (i jiném)

Pestrou, pozoruhodnou a jako celek rozhodně originální směsici odborných příspěvků přinesla konference, která proběhla v roce 2004 v Bratislavě na Filozofické fakultě Univerzity Komenského, a sborník na téže půdě vydaný. Soubor i akce obdržely shodný obecný název Slovenský literárny barok i konkrétní podtitul, jenž zároveň stanovil tematické jádro setkání i publikace: přední slovenští a vybraní čeští a němečtí odborníci na (nejen) slovenskou (nejen) literární produkci období (nejen) baroka si připomněli 340. výročí úmrtí jedné z klíčových postav tohoto písemnictví, básníka Petra Benického.

Po monografickém čísle časopisu Litteraria z roku 1970 (s několika zásadními, dodnes citovanými studiemi Františka Mika, Rudo Brtáně a Dmytra Čyževského_1), monografii Jozefa Minárika Baroková literatúra. Svetová, česká, slovenská vydané v Bratislavě v roce 1984, několikerých pohledech a náhledech do barokní epochy starší slovenské literatury Jána Mišianika, Marty Keruľové či Milana Hamady přichází slovenská literární věda, jazykověda, hudební věda, teatrologie a historiografie s dalšími soustředěnými výsledky bádání o slovesné tvorbě slovenského baroka, které jsou doplněny dvěma studiemi baroka českého a jednou prací teoreticko-slavistickou. Rámec vymezený titulem sborníku je tedy od jeho počátku až do konce překračován všemi směry (mimo slovenské písemnictví, mimo literaturu v úzkém, funkčně estetickém slova smyslu, mimo barokní epochu do renesance, klasicismu, ba i romantismu), jako by podvědomě následoval otevřenost a prostupnost pojednávaného tématu.

Sborník je rozčleněn do tří částí: první je soustředěna na Slovenské verše Petra Benického, které jsou v sedmero studiích podrobeny detailním analýzám literárněvědným (včetně mimo jiné motivických), lingvistickým (mj. též frazeologickým) a zásadní sondě textologické. V druhém oddíle jsou pojednány některé další osobnosti a díla slovenského baroka (Matěj Bahil, Hugolín Gavlovič, Augustin Doležal, katolický zpěvník Cantus catholici Benedikta Szölösziho, Murices… sive Apologia Jána Baltazara Magina, homiletická tvorba uherských luteránských exulantů, školské hry prešovského kolegia, vícehlasá spišsko-šarišská hudební tvorba 1. poloviny 17. století). Třetí pak zahrnuje již zmíněnou trojici textů, které se nevěnují slovenskému baroku, ale pokusu o nahlédnutí „problému“ baroka a slovanských literatur, resp. interpretacím nábožensko-vzdělávacích děl Jana Ámose Komenského a kancionálu Matěje Václava Šteyera v návaznosti na bádání o českém baroku za posledních 15 let.

Slovenské verše Petra Benického z roku 1652 tvoří nedílnou součást kánonu slovenského písemnictví a mají své místo ve všech moderních učebnicích, encyklopediích a syntetických zpracováních dějin slovenské literatury. Tato rukopisná sbírka, poprvé vydaná v roce 1873 má za autora neméně podstatnou osobnost maďarského písemnictví, a to zásluhou básnické sbírky Magyar Rhytmusok vydané poprvé v roce 1664 a poté nesčetněkrát. V letech 1875–1985 byl originál Slovenských veršů nezvěstný, v letech 1981 a 1994 se pak dočkal dalších dvou vydání. Vybrané verše byly zařazeny do všech antologií starší slovenské literatury, a to do oddílu barokní poezie didakticko-reflexivní (J. Mišianik), mravoučné, didaktické a didakticko-reflexivní (J. Minárik), veršované didakticko-reflexivní tvorby (G. Slavkovská), vždy po bok o sto let mladších básní Hugolína Gavloviče.

Pokusy o interpretaci a vřazení Slovenských veršů do vývoje slovenského písemnictví a do širšího středoevropského kulturního kontextu nutí především poznovu uvažovat pojem manýrismus a jeho souvztah k baroku, ke slovenské slovesné tvorbě 17. století, k dílu Petra Benického, ke Slovenským veršům. Že je to otázka klíčová a nedořešená, dokazuje dvojice studií v tomto sborníku, Jána Minárika a Ľubice Zubové, z nichž první (snad trochu příliš bez pochybností) „usvědčuje“ Benického jako manýristického tvůrce manýrismem prosycených Slovenských veršů, druhá pak opatrně připouští barokní prvky v této (jinak též za manýristickou označené) sbírce. Oba interpreti přitom manýrismus definují a vymezují proti baroku, přičemž Minárik přiznává oběma směrům leccos společného, Zubová zase nachází leccos vědomě barokního v poezii Petra Benického. Podstatně a nepřehlédnutelně do této situace vstoupily dvě motivické analýzy Slovenských veršů: způsob výběru a zapojení antických prvků, které sleduje Zuzana Kákošová, resp. zpodobení marnosti, jež představuje Silvia Lauková. K nim se pak připojil lingvistický rozbor tohoto díla (Pavol Žigo), jasně a jednoznačně odkrývající české, resp. kulturnězápadoslovenské jevy na všech obecných jazykových rovinách, a přehled frazeologismů v něm využitých (Jana Skladaná).

Uprostřed těchto studií a úvah však najednou zazněl nesměle, ale důrazně pochybovačný hlas Gizely Gáfrikové, která minuciózně odkryla všechny textologické slabiny, na nichž stojí datace Slovenských veršů (a jen velmi jemně naznačila též pochybnosti o autorské atribuci této sbírky) a jež by pravděpodobně ve slovenské literární historiografii nevznikly a nezakořenily jako nezpochybnitelné fakty, kdyby tato prošla pozitivistickou fází (rozuměj filologicko-kritickým přístupem ke slovesným památkám). Týž hlas (a všech ostatních přítomných na konferenci) pak volal po kritickém vydání Slovenských veršů, jakož i po důkladném průzkumu jejich vztahu nejen k maďarsky psané tvorbě Petra Benického, ale též k latinským překladům Magyar rithmusok a jejich opisům hornouherské provenience.

Studie ve druhém oddílu procházejí napříč spektrem slovenské barokní tvorby. Neomezují se ani na tvorbu s vyššími literárními aspiracemi (i v případě nejrozsáhlejší básnické skladby 18. století, Pamětné celému světu Tragoedii Augustina Doležala, je Miloslavem Vojtechem pojednána její předmluva), ani na tvorbu psanou domácím (či udomácnělým) jazykem (s výjimkou studie Ľubice Blažencové o parafrázích žalmů ve zpěvníku Cantus Catholici, rozboru etické stránky díla Hugolína Gavloviče Škola kresťanská a zmíněného Doležalova opusu jsou přiblíženy texty latinsko- či německojazyčné). V nových (zejména genologických souvislostech a také v širším evropském kontextu) je Vladislavem Doktorem interpretována autobiograficko- -cestopisně-historiograficky laděná kniha Matěje Bahila, v novém teoretickém (rétoricko-komunikativním) pojetí představuje Christian Prunitsch obranu Jána Baltazara Magina, zcela neznámou homiletickou exulantskou tvorbu uherských luteránů ve Slezsku, Německu a Polsku uvádí vůbec poprvé do dějin slovenského písemnictví a do slovenské historiografie Eva Kowalská. Sondy do evangelické produkce divadelní (Alexandra Dekanová) a hudební (Marta Hulková) přesahují hranice ryze slovesné tvorby, resp. vracejí bádání o slovenském literárním baroku (podobně jako studie duchovních písňových textů) též interdisciplinární, „meziumělecký“ rozměr.

Příspěvky Hany Bočkové a Marie Škarpové z Masarykovy univerzity v Brně patří k dokladům kontinuity brněnských barokistických výzkumů a především opět dokazují, jak nutné je věnovat se pomezním žánrům a útvarům českého písemnictví 17. a 18. století, ať už je to duchovní píseň nebo nábožensko-vzdělávací spisky, a zároveň nezbytné navazovat na všechny podnětné práce, které byly o českém slovesném baroku v posledních patnácti letech vytvořeny a publikovány (vzpomeňme mj. Marii-Elisabeth Ducreux, Josefa Vintra, Alexandra Sticha, Milana Kopeckého, Jaroslava Kolára, Jana Maluru či Pavla Koska). I z tohoto pohledu je docela nepochopitelné, proč Ivo Pospíšil ve studii Baroko jako vývojový problém (Problém slovanských literatur) věnuje tolik prostoru výčtu brněnských, bratislavských, banskobystrických a opavských podniků věnovaných romantismu (počiny pražské komparatistiky – sborník Český romantismus v evropském kontextu uspořádaný a vydaný Zdeňkem Hrbatou a Martinem Procházkou v roce 1993 či Hrbatova monografie Romantismus a Čechy z roku 1999 – zůstaly přitom jaksi opomenuty), a je docela očividné, jak málo nabízí podnětných závěrů opřených o průzkum pramenů a ukazujících, jak s těmito prameny pracovat, tj. interpretovat je, porozumět jim a skrze ně (a ne jinak) pochopit toto období českého, slovenského i slovanského písemnictví.

Ostatní příspěvky v tomto sborníku však podněty a otevřenými úvahami oplývají měrou vrchovatou, a dostane se se jim proto doufám i patřičné pozornosti české odborné veřejnosti.

POZNÁMKY

_1 Čyževskyj, D.: K problému barokovej literatúry u Slovanov, Litteraria 13, 1970, s. 5–59; Brtáň, R.: Artizmus a manierizmus v barokovej poézii (Texty a komentáre), tamtéž, s. 60–116; Miko, Fr.: Funkčný a výrazový synkretizmus v barokovej literatúre, tamtéž, s. 194–231.

LITERATURA

Slovenský literárny barok. Venované 340. výročiu smrti Petra Benického. Zuzana Kákošová, Miloslav Vojtech (eds.). Vydavateľstvo Univerzity Komenského, Bratislava 2005, 222 s.