Fučíkova poslední bitva

Čas není svobodný, je otrokem mytického konce.
(Frank Kermode, Smysl konců)

Proč se dnes vůbec zabývat Fučíkovou Reportáží? Nebylo již vše podstatné řečeno? Nezodpovědělo snad „První úplné, kritické a komentované vydání“, připravené historikem Františkem Janáčkem a vydané roku 1995 v nakladatelství Torst, všechny potenciální fučíkovské otázky?_1 Nemyslím, že by kdysi nábožně uctívaná hagiografie velkého mučedníka českého komunistického hnutí patřila k vyčerpaným tématům. Kauza Fučík v sobě stále, jak věřím, skrývá řadu problematických otázek. Že se na počátku devadesátých let nepodařilo potvrdit to, v co mnozí kritici komunistické ideologie po celá desetiletí pevně věřili – a sice, že je Reportáž z větší části falzum, výpovědní hodnotu Fučíkova textu vzhledem ke kritickému studiu svůdného kouzla komunistické ideologie jen zvýšilo. Pokud by Reportáž byla ideologicky motivovanou mystifikací, historik by se s ní velmi snadno vyrovnal, stala by se jen další z mnoha lží, jimiž totalitní moc manipulovala vlastní občany. Takto však zůstává její interpretační potenciál otevřen a text i jeho recepční kontext nabízí celou řadu zajímavých otázek. Některé z nich bych se v tomto textu rád pokusil zodpovědět.

Reportáž nepochybně představuje jeden z nejpůsobivějších emblémů „lyrismu“ padesátých let. Nebývale se v ní koncentruje patos budování nové společnosti, téměř vše podstatné z kolektivně prožívané skutečnosti nalézá ve Fučíkově textu svůj ekvivalent. Prizmatem „radostné zvěsti“ z pankrácké věznice lze snadno rozumět okolnímu světu, jazykem Reportáže lze celý svět v nebývalé komplexnosti uchopit. Fučíkova Reportáž skutečně představuje emblematickou redukci par excellence, v české literární tradici se jí v tomto smyslu vyrovná snad jen Babička Boženy Němcové, jejíž „údolíčko“ plnilo obdobnou funkci zmenšeného obrazu, v němž se analogicky zrcadlí tvář velkého světa. Pro české poválečné čtenáře má Reportáž v tomto smyslu především útěšnou funkci, protože ukazuje bolestný chaos válečných let, v nichž se černobílá polarita zrady a vlastenectví často slévala v nečitelnou šeď, jako uspořádaný kosmos, v němž proti sobě stojí zřetelně oddělené „postavy“ dobra a „figurky“ zla. Tvářnost textu a též výběr řady motivů takovému čtení výrazně napomáhají, pevně ohraničené topos vězení emblematické čtení v duchu (ne pouze českých) literárních tradic (Hus, Mácha, Sabina a další) utvrzuje. Fučíkův vypravěč řadou poznámek čtenáře přímo svádí k tomu, aby v drobném literárním zrcadle pankráckých motáků viděl celý svět. Boj, který se odehrává na všech světových frontách, se v koncentrované podobě odráží ve Fučíkově příběhu. Mezitím, co pankráčtí vězni cvičí svou slavnostní májovou rozcvičku, „hodiny na Kremlu odbíjejí desátou a na Rudém náměstí začíná přehlídka“ (s. 33). „Čtyřstovku“ v Petschkově paláci Julius Fučík představuje jako „předsunutý zákop, obklíčený nepřítelem už ze všech stran a zasypávaný soustředěnou palbou“ (s. 40), jedna místnost se tak může v literární obraznosti proměnit v zástupný emblém tisíce skutečných zákopů a Fučíkův vypravěč může hrdě zvolat: „A teď v těchto hodinách miliony lidí bojují poslední bitvu za svobodu člověka a tisíce padají v tomto boji. Jsem jeden z nich. A býti jedním z nich, jedním z bojovníků poslední bitvy, toť krásné“ (s. 23).

Ve Fučíkově cele se tak sbíhají obrazy vnějšího světa, ona se stává jeho pomyslným středobodem, ze svého vězení vidí Fučíkův vypravěč celý svět. Reportáž v sobě v tomto smyslu skrývá zcela mimořádný reduktivní potenciál, text díky tomu dokáže s nebývalou přesvědčivostí konstruovat společenství čtenářů, kteří rozumí světu právě skrze obraznost Reportáže. To, že tento ucelený obraz vzniká na překvapivě malé textové ploše, celkové vyznění jen umocňuje. O této schopnosti literárních textů, které daná kultura považuje v nějakém smyslu za kanonické (o Fučíkově kanoničnosti není potřeba alespoň v kontextu padesátých let 20. století pochybovat), utvářet jakési pomyslné společenství hovoří ve své knize Imagined Communities americký historik Benedict Anderson (Anderson 1991). Zdůrazňuje v této souvislosti především schopnost takto kulturotvorných textů vtahovat do prostoru literární představivosti okolní kontext, a zejména publikum. Ústřední příběh musí pokaždé kontextualizovat ono „mezitím“ publika. Fučíkův vypravěč tuto kontextualizaci publika předvádí téměř modelovým způsobem hned v úvodu Reportáže. Popis jeho prvních „čtyřiadvaceti hodin“ výslechu na Petschkárně je překvapivě zasazen do „objektivního“ sociálního času, což je v rozporu s běžnou charakteristikou vězeňské nebo motákové literatury, jíž povětšinou dominuje subjektivní čas vězňova vědomí, jenž se navíc často ocitá v přímém rozporu či mimoběžnosti s „objektivním“ časem vně vězení. Proč vypravěč Reportáže rytmizuje své vyprávění odkazy na tento objektivní čas vnější společnosti? V průběhu výslechu „rádio houká půlnoc“ a „kavárny se zavírají, poslední hosté se vracejí domů“, v jednu hodinu „poslední tramvaje zatahují, ulice se vyprázdnily“, mezitím, co Fučíka vyslýchají a ubíjejí téměř k smrti, „dělníci jdou do práce a z práce, děti jdou do školy a ze školy, v obchodech prodávají, doma se vaří“ (s. 14–16). Taková vyprávěcí situace čtenáři vnucuje souvislost mezi dramatickým výslechem na Petschkárně a okolním světem, Fučíkův příběh lze pak číst jako příběh celé společnosti, Fučíkova smrt se mění v zástupnou oběť onoho velkého my, společenství čtenářů, které jeho výzva oslovuje. Může se zdát, že právě tato vykupitelská oběť byla nutným předpokladem vítězství nad zlem nacismu.

Fučíkova oběť tak čtenáře zavazuje, stává se zástupným emblémem celé řady dalších obětí: „Hromady mrtvých se kupí. Už se nepočítají na desítky, ne na sta, ale na tisíce“ (s. 64). Mrtví se přitom v evangelijní paralele mění v „předrahá semena, která vzejdou“ (s. 66). Působivé vyznění Fučíkovy oběti jen umocňuje specifická narativní situace, v níž vypravěč čtenáře naléhavě oslovuje. Nedoufá, že by se sám vítězného konce „poslední bitvy“ dočkal, své poselství novému světu pronáší jakoby ze záhrobí. Vypravěč do svého osobního příběhu promítá odkazy na celosvětový boj, jehož se účastní miliony: „Je to závod naděje s válkou. Závod smrti se smrtí. Co přijde dřív: smrt fašismu, či moje smrt? Je to jen moje otázka? Ach ne, ptají se tak desetitisíce vězňů, ptají se tak miliony vojáků, ptají se tak desetimiliony lidí v celé Evropě a v celém světě“ (s. 49). Z perspektivy čtenářů, kteří přežili válečná léta, tak vzniká specifické společenství této zástupné „literární“ oběti, jež je zavazuje. Fučíkův vypravěč v tomto ohledu ostatně na čtenáře často apeluje a naléhá: „O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte“ (s. 44). Reportáž čtenáře vyzývá, aby se stali součástí onoho kolektivního my, publika, jemuž je živé slovo mrtvého hrdiny určeno.

Fučíkova Reportáž v tomto ohledu (zejména dnešnímu čtenáři) nabízí zajímavou perspektivu dvojího čtení, jež vyplývá z dvou časových pásem (čas Fučíkova psaní za války a čas čtení po válce) latentně přítomných v textu. Přijmeme-li pozici, již nám vypravěčský subjekt v Reportáži ostatně dosti nesmlouvavě vnucuje – tedy, že jsme čtenáři proroctví, jež se historicky již naplnilo a jež nás zavazuje ke kolektivní participaci na něm, pak Reportáž čteme jako ambiciózní výpověď o celém světě s jasnými ideologickými implikacemi. I proto může takové čtení dnešního čtenáře odpuzovat. Čteme-li však z perspektivy času Fučíkova psaní, tedy jaksi „proti srsti“ role, jež je čtenáři v textu implicitně přisouzena, vystoupí do popředí osobní rozměr Fučíkova příběhu. Reportáž pak vypovídá spíše o zoufalé snaze konkrétního člověka vyprávět proti smrti, zanechat po sobě cosi „nesmrtelného“, ospravedlnit se nebo očistit vlastní památku._2 Psaní, jež okázale ignoruje vnější okolnosti věznění, tak Fučíka vlastně osvobozuje. Historicky samozřejmě jednoznačně převládal první model čtení, a může tak působit poněkud paradoxně, že text, jenž lze v jistém smyslu číst i jako výpověď o střetu člověka s mocí, o urputné snaze jedince této vnější moci vzdorovat, se sám stal efektivním nástrojem ideologického zmocnění. Ideologický obraz světa prezentovaný patetickým jazykem Fučíkovy Reportáže svým svůdným kouzlem paralyzoval přinejmenším na počátku padesátých let tisíce mladých lidí, dalším čtenářům se ideologická obraznost Reportáže vnucovala v rámci povinné četby na školách, v průběhu povinné vojenské služby, při plnění Fučíkova odznaku atd. Fučíkovo pankrácké vězení se proměnilo v pomyslné a často i nereflektované vězení ideologie.

Konstruktérům a ideologům komunistického režimu se tedy krátce po válce víceméně náhodou dostal do rukou text, jehož ideologický a persvazivní potenciál byl zcela mimořádný. Opakované vydávání a popularita Reportáže (1945, 1946, 1947 dokonce tři vydání, 1948 dvě vydání atd.) tak představují nezanedbatelnou okolnost nástupu KSČ k moci. Participoval-li čtenář na výše zmíněném společenství Fučíkovy zástupné oběti, jinými slovy, přijal-li roli předem pro něj připravenou v textu, nutně byl směřován i k přijetí komunistické ideologie, již sám Fučík vnímal jako jediné východisko ze „starého světa“. Fučíkovy motáky vycházely tak dokonale vstříc aktuálním potřebám ideologické reprezentace války, že se po celá desetiletí pochybovalo o jejich autentičnosti. Přesvědčení o tom, že Reportáž kdosi dodatečně přepsal, či dokonce napsal na ideologickou objednávku, představovalo (i s ohledem na specifickou zkušenost české literární veřejnosti s mystifikacemi) nejjednodušší řešení složité recepční situace. Vypravěčský postoj dodnes čtenáře provokuje svým nepřirozeným patosem a okázalou ignorací kontextu, z nějž promlouvá. Již Vladimír Macura poukázal na příznakovou literárnost Reportáže, jež se ocitá v ostrém rozporu s vyprávěcí situací jiných textů, které za obdobných podmínek vznikaly ve vězení. Fučíka jako by nedostatek papíru vůbec nelimitoval, klidně, s poněkud nemístnou velkorysostí, na první moták napíše pouze název, podtitul a šifru autora (viz Macura 1995, s. 284). Neoslovuje navíc své blízké, jak by se u poselství odsouzeného na smrt dalo očekávat, ale hovoří doslova k celému světu. Pro srovnání stačí sáhnout po vězeňských motácích jiného komunisty, Artura Londona, z nichž posléze též vyrostlo dílo s neskrývanými literárními ambicemi. Původní Londonovy motáky z komunistického vězení jsou však primárně určeny jeho ženě Lise, byly motivovány autorovou obavou z toho, že manželka, hluboce věřící komunistka, Londonově doznání v procesu se Slánským uvěřila. I proto London píše: „Znova ti připomínám, abys toto všechno zničila, hned jak si to přečteš, a abys mě ujistila, že jsi tak učinila. Jinak bych nebyl klidný“ (London 1998, s. 60). Fučík o své Gustě hovoří v třetí osobě, oslovuje-li ji přímo, pak v patetických figurách, primárně určených opět čtenáři: „Ty víš, Gustino, i já vím, že už se asi nikdy neuvidíme. A přece tě slyším z dálky volat: Na shledanou, můj milý! Na shledanou, Gustino moje!“ (s. 46). Ke komu to vlastně Fučík promlouvá? (Ke Gustě Fučíkové se po válce dostal též jeden zcela osobní moták, do Reportáže, která jí nebyla primárně určena, však pochopitelně nebyl zařazen. Intimní pasáže byly z tohoto motáku odstraněny též v rámci vydání Fučíkovy korespondence v roce 1963.) A jaká je jeho motivace mluvit? Copak svým psaním bezprostředně neohrožuje přinejmenším pankrácké dozorce Kolínského a Horu, kteří mu psaní motáků umožnili? Již britský bohemista Robert B. Pynsent si povšiml jistého narcismu, jenž se nejen ve vyprávěcím gestu Reportáže skrývá (Pynsent 1996, s. 242). Fučíkův vypravěč automaticky předpokládá, že celý svět prahne po tom, aby jeho svědectví z nacistického vězení slyšel. Modelového čtenáře si Reportáž konstruuje ve velmi ambiciózním stylu, jako by autor byl přímo vyvolen k tomu, aby mluvil. Fučík musel být pevně přesvědčen o umělecké hodnotě svého díla (a o tu zde především běží, vždyť dokumentů a svědectví obdobného druhu bylo po válce obrovské množství), když byl kvůli svému psaní ochoten riskovat životy pankráckých dozorců. Nebo snad počítal s tím, že Kolínský i Hora jednou použijí Reportáž též jako obhajobu svého působení na Pankráci, že tedy poslouží i jim?

Co vlastně zajistilo bezprostřední čtenářský ohlas Fučíkovy Reportáže? Oficiální tlak moci (např. Fučíkův odznak) se v tomto ohledu sbíhal s obecnou popularitou textu. Řada mladých autorů padesátých let se s posvátnou úctou skláněla před nepřekonatelnou uměleckou hodnotou Reportáže, celá generace komunismem fascinovaných spisovatelů přijala fučíkovský archetyp spisovatele za svůj vzor. Není divu, že řada z nich učinila z Fučíka a Reportáže dokonce jeden z klíčových motivů vlastní básnické tvorby (Milan Kundera, Pavel Kohout aj.). Patetické době nabídla Reportáž odpovídající jazyk a obraznost; šedesátá léta již nežijí společenstvím Reportáže tak okázale (oproti patnácti vydáním z padesátých let působí pouhá dvě vydání z roku 1960 a 1962 jasně příznakově) a obecně převládá spíše ironický odstup (emblematický je v tomto smyslu Kunderův odkaz na Fučíka v Žertu). K masové popularitě Reportáže v padesátých letech nepochybně přispěla vyváženost důvěrně známých a naopak zcela originálních literárních postupů a motivů. Fučík dokázal řadu originálních i problematických postojů, koneckonců i celou komunistickou ideologii, umně vplést do tradičních stereotypů české národní kultury. Průměrný český čtenář tak v jinak až narcistně sebestředném poselství poněkud excentrického komunistického novináře snadno rozpoznal řadu známých motivů, odkazů a stop. V sebeheroizujícím portétu hlavního hrdiny se sice rozpoznal jen stěží, ale snadno nalézal důvěrně známé obrysy národní kultury.

Julius Fučík v Reportáži cíleně pracoval s celou řadou odkazů na významná díla české literatury. Takový intertextuální potenciál, jaký vykazuje Reportáž, psaná na oprátce, není u vězeňské literatury, už vzhledem k vypjaté životní situaci pisatelů a limitujícím faktorům psaní ve vězení, vůbec běžný. Toho si povšiml již zmiňovaný Vladimír Macura (Macura 1995, s. 284–286). Tak vysoká míra literární stylizace si nutně vyžaduje zvláštní interpretační pozornost a vybízí k tomu, abychom se ptali po možných funkcích, jichž může tato intertextualita v aktu čtení nabývat. Řada odkazů spolukonstituuje obraz autorského subjektu, který je ostatně již díky autobiografičnosti a osobní naléhavosti Fučíkova poselství v centru pozornosti. Husovy Listy z Kostnice Fučík sice přímo necituje, z čtenářské perspektivy se ovšem jedná o situaci velmi obdobnou, analogie lze jen stěží přehlédnout. Blížící se mučednická smrt, hrdina píše ve vězení, ovšem ne pro svou osobní potřebu, aby se rozloučil se svou rodinou, ale aby oslovil lid a utvrdil jej ve víře, vědom si blížícího se konce. Když Fučík v kapitole Umírání volně odkazuje na báseň Jiřího Wolkera Umírající, či přímo cituje zlidovělou pasáž z Balady o snu,_3 obohacuje autorský subjekt o další paralely a analogie: básník proletářské poezie, jenž tragicky zemřel v rozpuku mládí. Tragické fragmentární dílo vyzývá k otázkám, co by ještě mohlo být napsáno, kdyby umělec dále žil._4 Obdobně v Reportáži působí též odkazy máchovské (akcentované téma Máje, paralela s Máchovým Vilémem, jenž obdobně jako Fučík čeká ve vězení na popravu, vložená intermezza či motivy rozporu mezi snem a skutečnost, viz s. 60n). Na Jana Nerudu naráží Fučík i přímo, když ve své stylizované závěti apeluje na čtenáře, aby docenil našeho největšího básníka a odhalil též Jana Nerudu proletáře. Když Fučík zdůrazňuje význam novinaření pro Nerudovo literární dílo, jako by hovořil sám o sobě a nevědomky před čtenářem rozehrával netušené paralely._5 I Fučíka tak novinařina spojuje se čtenářem, a jelikož je i poctivý, lze očekávat, že i jeho dílo by mohlo přežít století. Před čtenářem tak vystupuje, i bez aranží oficiálního komunistického kultu, poměrně ambiciózní subjekt autora, jenž sám sebe obklopuje exkluzivní řadou prestižních analogií a uznávaných jmen: Hus, Mácha, Neruda, Wolker. Čtenář nemusí vnímat Fučíkův příběh jenom jako výjimečný, právě naopak: Reportáž před ním znovu přehrává odvěký trpitelský úděl českého spisovatele. Odkazy na kanonické národní autory přitom Fučík dodává vlastnímu příběhu archetypální autoritu, citlivě jej vetkává do draperie národní tradice. V tomto ohledu je fučíkovský příběh jen aktualizací tradičního obrazu českého národního hrdiny. Vychází vstříc čtenářskému očekávání a plně jej uspokojuje._6

Kromě této kanonicky národní intertextuality však v Reportáži rezonují ještě výrazné odkazy evangelijní. Když Fučík při psaní Reportáže stylizovaně znovuprožívá své zázračné probuzení z kómatu po úvodní vlně tvrdých výslechů (kapitola Umírání): „Přišel, prohlédl a zavrtěl hlavou. Pak se vrátil na marodku, roztrhal úmrtní lístek, který už večer vyplnil mým jménem, a řekl s odborným uznáním: – Koňská nátura!“ (s. 31), neváhá užít obrazu zmrtvýchvstání (s. 50). Julius Fučík díky této zkušenosti vidí nejen do nitra svých spoluvězňů: „máš-li cit zjitřený zmrtvýchvstáním, vycítíš i beze slov, kdo zakolísal, kdo snad i zradil…“, a může s téměř kristovským nadhledem soudit: „Ubozí slabí! Jako by to byl ještě život, byl-li zaplacen životem kamaráda!“ (s. 58). Motiv nesmrtelnosti, vzkříšení či překonání mučednické smrti je ostatně v textu implicitně přítomen i v jiném, méně stylizovaném smyslu slova. Reportáž Julia Fučíka, ona radostná zvěst o nevyhnutelném vítězství dobra, je zárukou autorova zmrtvýchvstání a nesmrtelnosti. Skrze Slovo bude mučedník žít dále v srdcích a myslích svých soudruhů._7 Fučíkova závěrečná slova „A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád, bděte!“ (s. 167) naléhavě a s téměř náboženskou exaltovaností vyzývají k naplnění hrdinova odkazu a k následování jeho cesty.

Fučíkův příběh má ostatně i svého Jidáše, Mirka Klecana. Aby vyhrotil okamžik zrady, portrétuje Fučík svého „pobočníka“ Klecana nejprve jako tvrdého interbrigadistu, otrlého koncentráčníka a zkušeného ilegála, který jistě nezradí (s. 6n). Okamžik zrady je o to působivější: „Odpověď nebylo těžko dát, ale byla těžká, byla krutá: Mirek zklamal. Mirek mluvil… Ale toto byla nejtěžší rána, kterou jsem tu dostal. Očekával jsem smrt, ne zradu“ (s. 66). Klecan nezrazuje jen své soudruhy (mezi nimi také vlastní milenku Lídu), které svým mluvením vydává napospas gestapu, zrazuje svého Mistra, ale hlavně svou víru, a tím i sám sebe. „Ale živ – nežil už; protože se vyřadil z kolektivu“ (s. 68). Klecan jako Jidáš mluvil, popřel víru, a tak ztratil naději na věčný život v paměti kolektivu soudruhů. Kolektiv má vůbec ve Fučíkově vyprávění magickou moc: „Ale dej dva vězně – a k tomu ještě komunisty – dohromady a za pět minut už je tu kolektiv, který ti zkříží všecky plány“ (s. 70). Zřetelné evangelijní paralely evokuje též postava komisaře Josefa Böhma, Fučíkova Pokušitele. Stejně jako ďábel vyvedl Krista na vysokou horu, aby mu ukázal všechna království světa a jejich slávu a pokoušel jej slovy: „toto vše ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět“,_8 vyvezl Böhm Fučíka na Hradčany, aby mu připomněl krásu Prahy a pokoušel jej: „Vím, že máš rád Prahu. Podívej! Cožpak se už nikdy nechceš do ní vrátit? Jak je krásná! A bude krásná, i když tu nebudeš…“ (s. 106).

Odkazy na evangelijní vyprávění, kristovská či potažmo husovská autostylizace a křesťanská motivika vůbec_9 jsou v kontextu Reportáže nepřehlédnutelné a nutí k zamyšlení nad tím, jakou funkci vlastně v exaltovaném poselství komunistického novináře plní. Kristovská autostylizace podtrhuje nadosobní význam a závaznost Fučíkova utrpení. Zde se nevypráví jen tak ledajaký příběh, v tomhle se skrývá pravda o celém světě. Kristovská analogie odkazuje (samozřejmě bez konfesijních konotací) k tradičnímu pojetí českého národního hrdinství. Obdobně se již v průběhu 19. století vyprázdnil konfesijní potenciál svatováclavské legendy, jež také obsahuje výrazné podobnosti s evangelijním příběhem. Václav se z katolického světce proměnil v sekulárního národního hrdinu a jeho příběh se stal jedním z obecně sdílených sebeobrazů českého národního údělu a charakteru. Kristovská analogie v Reportáži je navíc principielně ateistická. Fučíkovo martyrium nenapodobuje Ježíšovu vykupitelskou oběť v duchu následování Krista, komunistický novinář svou mučednickou smrtí význam Kristovy vykupitelské oběti naopak zcela vyprazdňuje. Fučíkova oběť, jež je zástupným emblémem bezpočtu padlých komunistů, představuje vykoupení v podobě spravedlivé komunistické společnosti, v níž náboženská víra nemá místo. Symbolicky však z národa snímá hřích kolaborace, a i proto jí řada čtenářů přijímá za svou._10

Také rétorika pozdějšího Fučíkova oficiálního kultu se inspiruje jazykem křesťanské spirituality. V publikaci Julius Fučík hrdina naší doby z roku 1953 (vydané k padesátému výročí narození J. Fučíka) hovoří Václav Kopecký o Fučíkovi nepokrytě jako o mučedníkovi, jehož památku je potřeba světit se zbožnou úctou (s. 6), Karel Konrád hovoří v souvislosti s Fučíkem o chvílích v Olivetské zahradě (s. 32), Konstantin Biebl přímo srovnává Fučíkův vězeňský ručník s Veroničinou rouškou (s. 23), v podání manželky Gusty putuje Fučík jako apoštol nové víry buržoazní republikou, aby šířil pravdu o Sovětském svazu a obracel lid na pravou víru (s. 48–50, 84), podle Štolla hořel ve Fučíkovi svatý plamen (s. 21), stejný autor přisuzoval Reportáži sílu evangelií: „Proto tato kniha jako plamen zažehla srdce stamilionů“ (s. 110). Sovětský gardový kapitán Reznik implicitní analogie s kristovským příběhem vyjadřuje pregnantně: „Kdo umírá za myšlenky komunismu, ten navěky zůstává v myšlenkách lidu, ten zůstává nesmrtelný“ (s. 75). Macura ve své sémiotické analýze fučíkovského kultu popsal zvláštní paradoxnost, s níž byl Fučík adorován jako prostý a obyčejný člověk. Jeho velikost, ostatně podobně jako v Kristově příběhu, vyrůstala z jeho lidské malosti (viz Macura 1992, s. 39). Fučíkovský kult si tak dále přivlastňuje původní jazyk křesťanství, přičemž tyto výrazy vytrhuje z jejich původního kontextu a využívá jejich reziduálně sakralizující vyznění.

Fučíkův příběh nepostrádá vznešenost klasické tragédie, nabízí velice působivou katarzi. Prizmatem osobního tragického údělu se i celosvětové válečné dění prezentuje jako finální střet sil řádu a chaosu, z trosek této „poslední bitvy“ povstane spravedlivý svět. Fučíkova Reportáž, byť by vzhledem k okolnostem vzniku měla být spíše jen osobním svědectvím jednoho z bezpočtu vězněných odpůrců nacismu, v tomto ohledu nabízí nezvykle silný, až univerzálně mytizační potenciál. A to hlavně díky tomu, že se v její narativní struktuře odráží řada archetypálních figur velkých mytických příběhů o smyslu světa. Vedle evangelijních odkazů představuje snad nejvýraznější citaci v tomto smyslu apokalypsa. Fučíkův příběh spojuje se Janovým Zjevením řada analogií. Stejně jako Jan na ostrově Patmos ocitá se i Fučíkův vypravěč v situaci „vyhnanství“, tradiční topos ostrova s izolovaným prostředím věznice velmi dobře souzní. I Fučíkův text má charakter vidění, byť se tento vyprávěcí modus prezentuje řadou velmi moderních metafor: Julius Fučík se nám vlastně pokouší vyprávět „svůj film“, který v biografu „čtyřstovky“ zhlédl snad stokrát nebo tisíckrát. Již v předchozích citacích jsme naráželi na situace, kdy Julius Fučík z vězení „vidí“ ono „mezitím“ venku: vidí přehlídku na Rudém náměstí, vidí dělníky jdoucí do práce, vojáky bojující v zákopech atd. Své vlastní domnělé „umírání“ pozoruje Julius Fučík s odstupem, jenž prohlubuje nadosobnost jeho svědectví. Nevypráví o své bolesti a utrpení z perspektivy osobního času, kdy jej skutečně prožíval, vypravěč nevzpomíná, ale z jakéhosi nadosobního času chladně pozoruje vlastní tělo: „Neslyší. Jsou hluší? Nemluvím dost hlasitě? Nebo jsem snad opravdu mrtev a oni nemohou slyšet hlas bez těla? A moje tělo tu leží na břiše a já se dívám na svůj vlastní pohřeb? Komické“ (s. 18). Vězení ani zmučené tělo tak jeho perspektivu nijak nelimitují. Věří-li Julius Fučík neochvějně ve vítězství komunismu, pak to je proto, že vidí nadosobní řád světa, jenž v tomto kontextu představují dějinné zákonitosti marxismu-leninismu. S prorockým etosem tak, podobně jako Jan ve svém vidoucím snu na Patmu, vidí světlou budoucnost, jež nastane po oné „poslední bitvě“.

Apokalyptická poslední bitva právě probíhá. Fučíkův vypravěč působivě rozvíjí metaforiku boje, ten je všudypřítomný, odehrává se simultánně na celém světě a nelze stát mimo něj. Všichni budou rozděleni na „postavy“ a „figurky“. Zrno bude odděleno od plev. Již několikrát zmiňovaný Macura zdůraznil jako překvapivý rys Reportáže, její schopnost předjímat poválečnou budoucnost._11 Tato dějinná pravdivost Fučíkova „proroctví“ též napomohla čtenářské popularitě Reportáže, z perspektivy padesátých let se mohlo zdát, že vše, co Fučík ze své pankrácké cely viděl, se naplnilo. Reportáž v tomto smyslu navazuje na tradiční mýty počátku, budování nového světa či nové říše. Z perspektivy čtenáře představuje Hitlerův nacismus již poraženého Antikrista, v okamžiku čtení se tak nacházíme v době po apokalyptické bitvě a odkaz padlých hrdinů nás zavazuje, abychom nový svět budovali k jejich obrazu. Rozlehlou apokalyptickou fresku střetu mezi silami dobra, jež povstaly ruskou bolševickou revolucí v roce 1917, a silami zla, reprezentovanými především nacismem, přitom Fučík promítá do rámce svého osobního příběhu. Dochází tak k zajímavé a nepochybně funkční inverzi tradičního apokalyptického příběhu: Fučíkova smrt (jeho osobní boj se zlem) plní roli emblematické redukce konce starého světa; v rámci tohoto malého příběhu lze reflektovat konečnou proměnu velkého světa. Funkci kolektivní vzpomínkové figury, jež činí čitelnějším traumatický zážitek války a ospravedlňuje nástup komunistické ideologie, tak v českém kontextu plní de facto malá, osobní „apokalypsa“, promítnutá však do narativního rámce eschatologického příběhu celého světa.

V padesátých letech zažil motiv poslední bitvy velkou popularitu a stal se jedním z konvenčních motivů socialistické poezie, mohl přitom vycházet i ze starších zdrojů – kupříkladu z populární Internacionály (český text původně francouzské písně vznikl v roce 1903), v níž „poslední bitva vzplála“. Fučíkova práce s apokalyptickou obrazností však co do komplexnosti dalece přesahovala tyto partikulární odkazy. Autoritu fučíkovské zvěsti nepoškodilo ani to, že se v padesátých letech apokalyptických odkazů na poslední bitvu užívalo v dvojím smyslu: bitva proběhla a ráj je ustaven, bitva stále probíhá a boj je každodenností socialistického člověka. V druhém případě nahradil Juliem Fučíkem akcentovaný nacismus v roli transcendentálního zla (Antikrista) kapitalismus a svět Západu, komunistická ideologie ostatně programově zdůrazňovala kontinuitu mezi nacismem a americkým imperialismem._12

Dobovou přesvědčivost a působivost Fučíkova odkazu lze odvodit též z toho, nakolik se Reportáži podařilo harmonizovat jednotlivé roviny historického času: minulost, současnost a budoucnost. Narativní vzorec apokalypsy se pro tuto integraci časů jeví jako mimořádně vhodný, posloupnost historických událostí se totiž prizmatem takového příběhu nejeví jako prostá následnost, ale ustavuje významuplný vztah mezi přítomným okamžikem, vzdáleným původem a koncem. Sugestivnost narativního vzorce apokalypsy v tomto smyslu podrobil analýze britský literární teoretik Frank Kermode, v knize The Sense of an Ending (1966). V kontextu moderní společnosti, tvrdí Kermode, lidská potřeba osmyslňovat svět pomocí vysvětlujících příběhů o konci, které umožňují čtenářům prožít harmonický soulad mezi počátkem, středem a koncem času, rozhodně neklesá, ba spíše naopak (Kermode 2007, s. 36n, obdobně s. 56). Mámivé kouzlo Fučíkova příběhu navíc vyplývá z toho, že se netváří jako literární fikce. (V primárně literárním kontextu by stěží okouzlil, vždyť také Aristoteles kladl při definici dobré tragédie důraz na závěrečnou integraci jednotlivých časů jednání, tj. na významuplný konec – katarzi.) Persvazivní sílu Reportáže zakládá fakt, že se deklaruje jako reálná skutečnost – „psal ji sám život“. Fučíkovská katarze konce se tak nedotýká pouze osobního čtenářského zážitku, ale podobně jako tradiční apokalypsa může poskytnout interpretační rámec pro reflexi celého světa. Přináší navíc radostnou zvěst o tom, že proroctví se naplnilo, všechny staré hříchy jsou odčiněny či vykoupeny a svět se nyní novému člověku cele poddává – rodí se socialistický ráj.

Vznešeně tragické vyznění Fučíkova příběhu umocňuje též způsob, s nímž vypravěč prezentuje obrazy tělesného utrpení. Nikdy to nejsou osobní prožitky bolesti a utrpení, ale vždy právě obrazy. Bolest se neprožívá, je pouze viděna. To ji ponechává její vznešenou krásu. Tělo prohrává svůj střet s duší, bolest nemůže donutit Fučíka, aby promluvil. Zcela jinak vyznívají jiná svědectví vězeňské literatury, jíž je modus tragédie bytostně cizí. Pozdější oběti politických procesů padesátých let z řad komunistů bolestně pociťovali disproporci mezi Fučíkovým obrazem vězení a realitou. Jazyk Reportáže nebyl schopen zážitek vězení pojmout, nelze jej prožít jako vznešenou tragédii, ale jen jako absurdně tragikomické drama. Zejména pro kdysi věřící komunisty muselo být zjištění, že jejich zkušenost lépe vystihuje jazyk Kafkova Procesu než Fučíkovy Reportáže krajně zdrcující. Fučíkovo „Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím“ (s. 24) v této souvislosti odhaluje svou primární literárnost. Motiv chůze rytmizuje Fučíkovo vyprávění a promítá se do něj cesta lidstva k novému světu: „Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed?“ (tamtéž). V Londonově, Goldstückerově či Holdošově svědectví se motiv chůze spojuje s takřka nepopsatelným utrpením. Josefa Slánská to vyjadřuje zcela pregnantně: „Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím, napsal o své cele Fučík. Ale tady? Kolik kroků stačí na vzdálenost dvou metrů, i kdybys začal zády u dveří a končil nosem u zdi pod oknem?“ (Slánská 1990, s. 156). Tragický jazyk Reportáže na takovou zkušenost prostě nepřiléhá, je potřeba, často velmi bolestně, hledat jazyk jiný.

K specifikům Fučíkova literárního jazyka patří vysoká míra stylizace. Časté opakování ustálených rétorických figur a obřadná (až prorocká) naléhavost sdělení evokují náboženské konotace. Napomáhá tomu též množství aluzí na tradiční náboženské motivy. Jazyk si nárokuje jakousi kvazi-liturgičnost, stává se jazykem, skrze nějž lze zkušenost světa komunikovat v transcendentálním modu ideologie, jenž přesahuje běžnou autorskou výpověď i subjektivní čtenářskou zkušenost. V kontextu ideologie se tak rodí nová polarita sakrálního a profánního jazyka: výrok „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“ v něm tak s ohledem na situační kontext může plnit řadu primárně náboženských funkcí. Komunistická moc tento potenciál fučíkovského jazyka bohatě využívala a založila na něm řadu specifických „jazykových her“. Podobně jako v případě náboženského jazyka není podstatou takovýchto řečových aktů to, o čem ta která věta věcně informuje, co v běžné komunikaci vlastně znamená, ale spíše schopnost vytvářet v rámci těchto „jazykových her“ autonomní společenství ideologie._13 Kupříkladu prokurátorka Ludmila Brožová se v tomto duchu dovolávala Fučíka ve své závěrečné řeči při procesu s Miladou Horákovou, v níž žádala přísné potrestání obviněných: „Státní soude! ‚Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!‘ To je naléhavý vzkaz našeho národního hrdiny, Julia Fučíka, který dobře věděl, že jsou takoví, kteří nemohou říci jako on ‚Lidé, mám vás rád‘, protože mají rádi jen své továrny, své velkostatky, svou pochybenou politickou kariéru, jen zisk, jen peníze“ (Proces 1950, s. 253). Fučíkovo dílo tak ustavuje specifický jazyk vyvolených, tedy těch, kterým bylo souzeno přežít katastrofu „starého světa“ a již jsou „součástí velkého boje za mír“ (tamtéž, s. 254). Vyvolených, kteří mají právo odsoudit i k smrti. Fučíkův výrok se stává klíčovou součástí tohoto rituálu odsouzení.

Vysokou míru této sakralizující stylizace do kvazi-liturgického jazyka nevykazuje pouze Reportáž, ale i ostatní Fučíkovy texty ještě z třicátých let. V předmluvě k nedokončenému románu Pokolení před Petrem z roku 1939 pracuje Fučík s evangelijními odkazy a spojuje dílo komunistů s eucharistií: „Jsme osení zaseté pod zem, Petře. Toto je naše pokolení. Tak si to říkáme. Ne všichni vzklíčíme, ne všichni vzejdeme, až přijde jaro. Každá z těch okovaných bot, jež chodí nad mou hlavou, může nás zašlápnout. Může nás rozdrtit – náhodou, ze zloby, pro rozkoš z ničení – a my to víme. A s tím žijeme. Nemysli však, Petře, že se toho bojíme. Ne všichni vzejdeme, ne všichni zahyneme. I to víme, i s tím žijeme. Šelest vzrostlých klasů pokryje šlápoty hrobů, zapomene se na ně, zapomene se na všecko, na úzkost i žal – jen úroda řekne tvému pokolení za nás, živé i mrtvé: vezměte a jezte, totoť je naše tělo!“ (cit. podle Fučík 1953, s. 13n). Sbírku reportáží ze SSSR V zemi, kde zítra znamená včera (1932) uvozuje text se zřetelnými odkazy na novozákonní rétoriku. Fučík se v roce 1930 vydal na obtížnou cestu do „nového“ světa, do snové říše socialismu. Vrátil se zpět, aby nám vyprávěl, co viděl: „Mohli bychom mluvit o ráji a nikdo by nám nerozuměl. Nikoho by se to netýkalo. My neviděli dílo spravedlivých bohů ani starostlivé budoucnosti. My viděli něco víc, daleko víc. My viděli sovětské dělníky budovat nový svět, budovat novou socialistickou společnost“ (Fučík 1951, s. 24). Fučíkův svět je tak již v předválečných letech zcela jasně polarizován: „Ale přiznávám, že vím, co to znamená. Že to znamená postavit je na rozcestí dvou světů a na rozpjatá ramena ukazatelů napsati: Cesta k životu. Cesta k smrti“ (tamtéž, s. 27). Tato obraznost vzbuzuje mytizující konotace a odkazuje především ke křesťanské teologii dějin. Fučíkova perspektiva je v zásadě augustinovská, svět je rozpolcen mezi obec nebeskou (Civitas Dei) a obec pozemskou (Civitas terrena), jedinec se musí rozhodnout, protože poslední bitva se blíží. Vypravěč vedle sebe rytmicky klade obrazy říše dobra (SSSR) a zla (ČSR), přičemž je vždy uvozuje eschatologickou formulí „viděl jsem“: „Viděl jsem dělnice, upálené výbuchem dynamitu; starý svět se chce zachránit vraždami; zbrojovky jsou jediné továrny, jež mají práci, práci, mnoho práce a pracují válečným tempem…“ (tamtéž, s. 29)._14 Opět se zde Julius Fučík stylizuje do role novodobého proroka poslední bitvy, jenž se vrátil z onoho světa, aby nám zprostředkoval své vidění, apokalyptické odkazy jen podtrhují, že se vrací nejen z jiného místa v geografickém smyslu, že musel složitě překonávat hranici mezi starým a novým světem, ale že se vrací i z jiného času (de facto z budoucnosti, ze zítřka): „Ale pro nás, soudruzi, je ta historie zítřkem!“ (tamtéž, s. 26). Nevrací se jen několik tisíc kilometrů, ale několik let. Tato polarita časů připomíná teologický koncept dvojího času, kdy chronos představuje plynoucí čas čekání a kairos pravý čas naplnění._15 Sovětský svaz žije ve Fučíkových reportážích z třicátých let již v kairu, v Československu se chronos prolomí do apokalyptického času naplnění až za války, tedy v Reportáži, psané na oprátce.

Již v reportážích z třicátých let tak Fučík zdůrazňoval eschatologický charakter tehdejší doby, Reportáž, psaná na oprátce navázala na tuto apokalyptickou rétoriku a válka i Fučíkova smrt tyto prorocké vize jen potvrdily. Autorita a přesvědčivost Fučíkových textů pramení právě z toho, že samy dějiny jeho vidění zdánlivě potvrdily. V kontextu nastupující komunistické ideologie, která v poválečných letech získává v české společnosti nezvykle silnou pozici (v komparaci s Polskem, Maďarskem i Slovenskem představuje výsledek voleb z jara 1946 mimořádný úspěch KSČ), však není taková satisfakce pouze úspěchem jedné knihy či jednoho autora, dějiny nepotvrdily pouze Fučíkův partikulární názor, ony potvrdily hlubší ideologickou pravdu komunismu, radostné zvěsti, již Fučík v apoštolském duchu zvěstoval. Specifický jazyk, obraznost i patos Reportáže výrazně přispěly k počátečnímu úspěchu komunistické ideologie, ta se v mnoha ohledech prosadila právě jako společenství literárně reprezentovaných a kolektivně sdílených představ Reportáže, psané na oprátce.

POZNÁMKY

_1
Dále v textu odkazujeme na strany tohoto vydání.

_2
Vladimír Macura v tomto smyslu přisuzuje Reportáži vysloveně existenciální smysl: „Zatímco vnější okolnosti usilovaly proměnit jedince v pasivní předmět trýznění a manipulace, izolovat ho, zbavit minulosti i budoucnosti, vlastní identity, dotyk s literaturou jej z tlaku vnucených podmínek (v rovině znakové) vysvobozoval, utvrzoval ho v aktivní úloze tvořivé bytosti“ (Macura 1995, s. 287).

_3
„Dělník je smrtelný, práce je živá…“ (s. 83).

_4
Fučík často nepřímo odkazuje též k wolkerovské poetice všedního dne a radosti z obyčejných věcí (Host do domu), tuto poetiku každodenního ovšem vždy rámuje vědomí blížící se smrti (viz s. 117, 118).

_5
„Právě proto, že byl Neruda novinářem, mohl napsat dílo tak velkolepé… Novinaření člověka vyčerpává, snad i rozptyluje, ale spojuje ho s čtenářem a učí ho tvořit i v poezii – ovšem, jde-li o novináře tak poctivého, jako byl Neruda. Neruda bez novin, žijících den, byl by snad napsal mnoho svazků básní, ale ani jediný, který by přežil století, jako je přežijí všechna jeho díla“ (s. 83).

_6
Paralel a podobností Fučíkova příběhu s tradičními českými hrdiny-mučedníky (Hus, sv. Václav, sv. Jan Nepomucký) si povšiml britský bohemista Robert B. Pynsent v již zmiňované knize Pátrání po identitě (Pynsent 1996, s. 179–247).

_7
Tuto interpretaci bohatě rozvinula komunistická propaganda padesátých let při konstruování fučíkovského kultu. V rámci ideologických kampaní ČSM byl Julius Fučík (téměř v duchu středověkého imitatio Christi) vyvolen za závazný vzor k následování. V roce 1949 se rozjela takzvaná „fučíkovská akce“: na základě zkoušky z vybrané literatury a působení v tzv. čtenářském kroužku mohli adepti získat Fučíkův odznak a přijmout hrdý titul „Fučíkovců“ – strážců a následovníků Fučíkova odkazu.

_8
Mt 4,9, obdobně L 4,6 (citováno dle ekumenického vydání Bible z roku 1985).

_9
Křesťanská motivika se v Reportáži objevuje i jinde, byť většinou v posunutém smyslu. Fučík hovoří o českém národu, jejž teď napínají na kříž, a „té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není“, inverzně vůči citovanému textu přitom vzývá nerudovské Jezulátko: „už nespi, už nespi!“ (s. 32n).

_10
Vladimír Macura v souvislosti s fučíkovským kultem zdůraznil spíše odkazy na „solární a kalendářové mýty“ vzkříšení přírody či věčného jara. Hlavní Macurou vymezené motivy Fučíkova kultu (mládí, radost, boj a láska) přitom dobře zapadají i do kontextu evangelijního příběhu, který je v Reportáži bohatě citován. Přesto Vladimír Macura dochází k obdobným závěrům: „Základní atributy Fučíkova kultu byly vlastně totožné s tím, jak se sama nová socialistická společnost potřebovala vidět. Měla být vnímána jako mladá, rozumějící, bojující, šťastná – a všechno to mohla rozpoznat přímo ztělesněno v obraze Julia Fučíka. Také v epické složce Fučíkova mýtu doufala spatřit sebe samu: své vlastní vítězství nad smrtí, poválečné znovuzrození Československa ve věčném jaru“ (Macura 1992, s. 45).

_11
„Z dnešního pohledu až překvapuje, jak současně Fučík svým textem předjímá budoucí literární normy, které onen v okamžiku psaní ještě hypotetický příští adresát Reportáže bude považovat za závazné. Není to jen iluzí pocházející ze skutečnosti, že se po svém knižním vydání Reportáž, psaná na oprátce stala dílem kanonickým. Obraz budoucího světa, do kterého Reportáž vstupuje, je svým způsobem přímo v ní předepsán: je to zřetelně „nový svět“, který nebude mít nic společného se skutečností předválečnou, je to svět, v němž Sovětský svaz bude plnit úlohu „avantgardního předvoje lidstva“, svět, jenž bude ostře rozvržen mezi postavy a figurky, hrdiny a zrádce, svět budovaný na řetězové reprodukci ideálního předobrazu, vzoru, svět, ve kterém symboly komunismu budou přirozené a obecně srozumitelné. Do tohoto nového světa, který „věštecky“ předjímá, se Julius Fučík vědomě zařazuje svou knihou, tomuto ‚novému světu‘ navrhuje také touto knihou sama sebe jako hrdinu k uctívání“ (Macura 1995, s. 288).

_12
Motiviku poslední bitvy v socialistické poezii interpretoval Vladimír Macura, povšiml si též oné dvoudomosti motivu ráje – utopie již přítomné, naplněné a utopie teprve budoucí. Kontext studené války si do jisté míry vynutil reaktivaci tohoto motivu. Fučíkovské odkazy ponechal Macura stranou (Macura 1992, s. 19–22).

_13
„Jejich pravý význam nespočívá ve sdělování toho, co už někde mimo ně je, nýbrž ve způsobování toho, co by bez nich nebylo“ (Schaeffler 2003, s. 105).

_14
Tyto obrazy starého světa (tedy meziválečné ČSR) byly ve vydání z roku 1932 konfiskovány.

_15
Literární teoretik Frank Kermode v této souvislosti hovoří o lidské touze po významuplných okamžicích, jež uvádějí původ a konec v soulad a umožňují člověku zažít pocit, že se nachází ve středu času (Kermode 2007, s. 46n).

LITERATURA

Anderson, Benedict: Imagined Communities. Verso, London 1991.

Fučík, Julius: Mladému pokolení. In: Julius Fučík hrdina naší doby. SNDK, Praha 1953.

Fučík, Julius: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání. Ed. František Janáček. Torst, Praha 1995.

Fučík, Julius: V zemi, kde zítra znamená včera. Svoboda, Praha 1951.

Julius Fučík hrdina naší doby. SNDK, Praha 1953.

Kermode, Frank: Smysl konců. Host, Brno 2007. Přel. Miroslav Kotásek.

London, Artur: K pramenům Doznání, motáky z ruzyňské věznice z roku 1954. Doplněk, Brno 1998. Přel. Saša Uhlová.

Macura, Vladimír: Motáky jako literární dílo. In: Julius Fučík: Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vydání. Torst, Praha 1995.

Macura, Vladimír: Šťastný věk: symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Pražská imaginace, Praha 1992.

Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1950.

Pynsent, Robert B.: Pátrání po identitě. H&H, Jinočany 1996. Přel. Blanka Hemelíková.

Schaeffler, Richard: Filosofie náboženství. Academia, Praha 2003. Přel. Jolana Poláková.

Slánská, Josefa: Zpráva o mém muži. Svoboda, Praha 1990.