Re-prezentace a možný model literárních dějin

Dříve nebo později si literární historik musí položit otázku, v jaké situaci se nalézá vůči svému předmětu a jak na svůj předmět – literární historii – bude principiálně nahlížet. Jestliže bude psát jakýkoliv text dějin literatury, bude hledat tvar, který už kdysi byl, a bude obnažovat objekt, který pouze překryl čas? Bude v roli archeologa, který odkrývá antickou sochu, očistí ji, aby byla znovu zpřítomněna její krása? Je někým, kdo našel Niké Samothráckou, na níž sice už leccos chybí, ale právě to, že nevíme, zda se vítězně usmívá, či hledí exaltovaně, zda její tvář je stejně krásná jako tělo, je oním dráždivým tajemstvím, chybějícím kontextem umocňujícím krásu celého objektu? Či se podobá malíři- romantikovi, který na sklonku dne pozoroval emotivní krajinný motiv, aby spěchal do ateliéru s touhou pokusit se o zvěčnění a znovuzpřítomnění: o re-prezentaci emotivního a pro něj neopakovatelného vjemu? Pokud bychom uvěřili, že dějiny literatury skutečně reprezentují nějaký minulý „tvar“, který hledáme, nějakou skutečnost, jejíž pravdu dokážeme odkrýt, pak by možná některé z výše uvedených přirovnání mělo reálný základ.

Domnívám se ale, že literární dějiny nejsou sochou s definitivním tvarem, že ovšem nejsou ani mnohem proměnlivější krajinou, jejíž možná imprese či emotivnost může být převyprávěna nějakým zvěčňujícím příběhem. Situace literárního historika zdá se mi být mnohem složitější. Doléhají k němu útržky cizí řeči načerpané z textů literárních i textů o literatuře, ale i textů, které zdánlivě nemají s literaturou nic společného; řeči, jejíž celkový kontext je nenávratně ztracen. Opětné zpřítomňování se tedy týká stop, znaků, z nichž některé přetrvaly a některé zmizely. A ty přítomné odkazují k nepřítomným. Nikdy tu neexistoval pevný tvar a to, co lze reflektovat a re-prezentovat, je spíše pokusem o nalezení zvuku své doby, harmonie či trsu hlasů, jejichž útržky tu jsou přítomny. Je to jako zvuk útržků nějakých melodií, které jsme možná znali a které nedokážeme reprodukovat, ale dokážeme si vybavit jejich náladu. Například, když budu mít před sebou český překlad Ginsbergova Kvílení, bude nepochybně přítomen hlas jeho překladatele Jana Zábrany, ale možná i hlas Susan Sontagové nebo Grace Slicková ve White Rabbit, kytara Jerryho Garcii a mnoho dalších stop, které vstupují do hry v okamžiku, kdy se setkáváme s textem nějak dobově signifikantním. Žádnou z těchto stop nelze přesně definovat a oddělit od druhých. Nejsem schopen znovu zpřítomnit melodii Jefferson Airplane ani jakkoliv reprodukovat kytarové sólo lídra Grateful Dead. Přesto jsou tady jako něco přítomného a zároveň ztraceného. Jako historikové zkoumající minulost máme před sebou nádobu s tekutinou, na jejíž hladině se co chvíli objevuje něco jiného. Jako bychom se pokoušeli zjistit, co v té staré polévce plavalo a jaká byla její chuť, přičemž jediné, co víme, je, že byla nějaká polévka a že se do ní cosi dávalo.

To je jeden přístup. Druhý spočívá v tom, že přece tak nebo onak přistoupíme na hru archeologa odhalujícího nějaký skrytý pevný tvar. Avšak země, jak se zdá, neskrývá nové a nové Niké Samothrácké. Tedy v tomto případě spíš budeme těmi, kdo se hotovou, nalezenou a očištěnou sochu budou pokoušet něčím přizdobit, něco oprášit nebo něco malého přidat. Historikové domnívající se, že literární historie re-prezentuje nějaký hotový objekt k rekonstrukci, jsou vždy v roli oprašovačů hotového, muzejních kustodů hlídajících již vystavené hodnoty. A nebuď tomuto rozuměno jakkoliv pejorativně. Historikové míchající spíše dobovou polévkou stop a znaků jsou v roli mnohem riskantnější a nejistější, neboť ona změť fragmentů řeči nic nezaručuje. Není ani žádná záruka, že jejich čtení dobového „soundu“ řeči bude definitivní a přesné. Mohou přinést jen novou variantu příběhu, v němž nic není ještě nadčasově definitivní, v němž se umělecké dílo či dílo kanonické teprve rodí a střetává se s tím, co čas a dějiny odešlou do sféry zapomnění. To, co získávají, je svoboda bezprostředního kontaktu s dobovým materiálem, s fragmenty řeči, které doléhají, ale nečiní z historika otroka řečeného.

Historik se dříve či později vždy octne na tomto rozcestí a musí se vydat jedním směrem se všemi možnými konsekvencemi a riziky takového podniku. Buď tedy bude někým, kdo se domnívá, že odkrývá „pravdu“ o minulosti, že literární texty reprezentují minulou skutečnost, která volá po rekonstrukci v historikově příběhu. Nebo je tím, kdo ve své historizující sondě nachází změť hlasů a řečí, které se nikdy nespojí do nějaké pevné logické struktury, ale budou vždy spíše polytematickým obrazem jistého zmatku, který ovšem ve své mnohostranné kontradiktoričnosti poskytuje možnost, aby historik srozuměný s povahou pozorovaného zvolil vlastní variantu příběhu, který bude otevřeně deklarovat svou konstruovanost. Historik prostě přizná, že dominanty svého vyprávění zvolil sám, a nebude tvrdit, že to za něho učinila nějaká vyšší pravda.

Nebudu zastírat, že je mi tento druhý přístup mnohem bližší a že na onom pomyslném rozcestí dávám přednost této cestě, přestože si jsem velmi dobře vědom, že vůbec není prosta značných rizik.

Především: vzdáváme se dobrovolně v historii již strukturovaného materiálu, který poskytoval velmi dobrou oporu při pozorování delšího časového období, kde logická posloupnost umělecky podstatného a naopak marginálního byla někým jiným předjednána a rovněž definována v souvztažnosti k událostem obecných dějin. Není tedy možné metodologicky vyjít od velkých obecných charakteristik dlouhých historických period a vývoje estetických proudů, protože tady se nutně ocitáme na poli příběhu někoho jiného, což nemusí vždy budit důvěru. Situaci je třeba obrátit. Je nezbytné postupovat, mám-li použít Zajacovu archeologickou metaforu, jako archeolog, který nepůjde na hrobku s těžkou technikou, jako neblaze proslulý italský klasik egyptologie Giovanni Battista Belzoni, ale bude pracovat sofistikovanější metodou, víceméně po jednotlivých vrstvách – s lopatkou a štětečkem, aby co nejlépe rozpoznal povahu řeči jednotlivých časových horizontů. To znamená, že nejprve bude historik hledat horizontální různořečí jisté doby; znovu je ovšem potřeba zdůraznit, že to, co lze odkrývat, jsou jen stopy, fragmenty, jejichž kontext se ztratil, a má-li mít být znovu ve hře, musí být konstruován.

To, co lze získat, je zřejmé. Především je to obraz dobových kontrapozic, možného střetu různých literárních diskurzů, které přicházejí na scénu ve stejné době. Vedle nich pochopitelně bude možné zjišťovat i jisté souvztažnosti mezi literární řečí doby a řečí neliterární, která si ovšem může leccos půjčovat ze zaumné stylizace literatury._1 Tyto stopy nejsou jednoduchou re-prezentací tehdejší reality, ale jsou znaky dobového mluvení. Právě ono prolínání literárního diskurzu s neliterárním odkazuje k nějaké ztracené realitě, která však nikdy nemůže být rekonstruována ve své originální podobě. Jsou tu jen znaky, které mohou být materiálem pro víceméně věrojatné vyprávění literárního historika. Navíc srovnání diskurzů uměleckých a neuměleckých umožní možná přesnější identifikaci dobového paradigmatu, totiž nalezení odpovědi na otázku, zda způsoby mluvení v dobovém horizontálním poli jsou stabilní, nebo vykazují nějaké významné diference a střety, jež signalizují možnou proměnu paradigmatu. Lze tu rovněž získat jistý přehled o různých společenských silách, které jsou ve hře, protože představa, že pozice díla v jeho době je určována pouze absolutními estetickými ideály, není zcela důvěryhodná. Evidentně i na pole literatury vstupují v každé době všemožné ideologická manipulace a motivace, které nepramení z úcty ke kráse.

Navíc, domnívám se, je tu ještě jeden bonus, a to možnost pokusit se porozumět textům a jejich prostředí v jisté „živé“ dynamice, kdy ještě není nijak zaručena role toho či onoho literárního nebo jiného díla v dějinách. Toto rozumění nespočívá ovšem v odhalení pravdy ohledně toho, jak to tehdy bylo, ale v produktivním využití možných nápovědí, které skýtají fragmenty dobové řeči – stopy ztracených významů a kontextů.

Zatím jsme akcentovali pozitiva metody, ale je potřeba rovněž začít sčítat ztráty. Především: analýzou dobového horizontu získáváme časově velmi omezený vzorek, například jednoho roku. Dále hrozí nebezpečí, že se literární dějiny rozpustí v množství sociologických marginálií, které se vnucují na světlo při zkoumání takto krátkého časového období. Do hry znovu povolané nekanonické diskurzy ruší jistou – tradicí vyzkoušenou – hodnotovou hierarchii. Kontradiktorický obraz dobového může být obrazem dokonalého chaosu, který historikovi umožňuje absolutní libovůli. Možná bychom nalezli i další problémy, ale výše uvedené patří k nejmarkantnějším.

Pokusíme se s nimi tedy vyrovnat. Je zřejmé, že literární historik musí ve stratifikaci pokračovat a odhalovat další a další časové vrstvy. Vznikne útvar přerušované kontinuity, kdy jeden horizont očekává další. Tehdy, když je tento paradoxní sklad horizontů navršen, může historik usilovat o řez vertikální, jímž se pokusí tuto horizontální nespojitost protnout. To samo o sobě skýtá nové metodologické možnosti, o nichž se zmíním později.

Nebezpečí sociologické atomizace je třeba se bránit z principiální pozice literárního historika, jehož předmětem jsou texty, které jsou objektem zkoumání a k nimž se historik permanentně obrací. Tedy literární text je primární rovinou. Z principu rovněž není možné vzdávat se všech existujících dějinných příběhů, protože i ty tvoří přirozenou součást dobových diskurzů. Stejně tak je to i s tradiční kanonizací, kterou nová metoda neusiluje zrušit. Chce ji jen nově pochopit. Veškerá dobová hodnocení jsou rovněž součástí hry.

A konečně je tu nebezpečí chaosu, které umožňuje historikovu libovůli. Zdá se, že toto může být nejobtížněji vyvratitelná námitka. Nelze zastírat, že smyslem nové metodologie je jistá touha vymknout se z područí tradice a že nová svoboda pro historikovo pozorování je jedním z nejpodstatnějších motivů. Tato svoboda však není ztotožnitelná s libovůlí. Historik nebude marně usilovat o vyčerpávající a definitivní obraz horizontu a v sledovaném zůstane leccos otevřeného. Dokonce historik vskutku může začít své pozorování od zdánlivé marginálie. Jsou tu však i podstatné elementy, které jeho libovůli omezují. Především: jsou tu literární texty a texty o těchto textech, jsou tu dobová hodnocení. Historik není tím, kdo má za úkol dělat revoluci v minulosti a namísto kanonických děl dosazovat nová; pokouší se ale porozumět, pochopit procesy, které svět literatury utvářejí v zákonitostech i entropických polích. Ona dobová změť řeči a tekoucích, těžko polapitelných znaků nepředstavuje přece lidsky zcela mrtvý vesmír přeplněný jen nesrozumitelnými šumy. Stopy pohybu znaků, re-prezentované v neukončených fragmentech řeči se ztraceným kontextem, jsou přece v posledku vždycky především re-prezentací nějakého ztraceného těla, nějaké bolesti, touhy nebo zášti. To, o čem může historik vyprávět, není jen pohyb neosobních sil moci, ale celý lidský prostor očekávání, nadějí a pádů, v němž lze díky detailnější pozornosti k horizontu očekávat obraz textů v okamžiku, kdy vcházejí do dobového polylogu, kdy vědomí toho, co bylo potom, svádí každého historika k tomu, aby opustil sledování dobových diskurzů, protože už domněle zná jejich výsledek. Pak ovšem často podléhá dojmu, že jeho vlastní aktuální bod pozorování stojí jaksi mimo dějiny, že on je tím, kdo ve svém příběhu dějiny ukončuje. Metodologie návratu k jednotlivým dějinným horizontům dává dobrou možnost ponechat vyprávění otevřené a zároveň ponechat sebe jako vypravěče v dějinách.

Přesto ovšem stále zůstává nevyřešena otázka výběru materiálu, který bude použit pro obraz dobového horizontu. Co bude určujícím kritériem?

Domnívám se, že tato kritéria existují a mohou být v podstatě dvojího charakteru: a) estetická; b) pragmatická. Estetické kritérium vychází ze subjektivního zalíbení či zaujetí, osobního zhodnocení toho, co má být užito. Toto hodnocení může být i zcela negativní. Jinými slovy: je užito to, co historik hodnotí nejvýše, ale v kontradikci i to, co hodnotí nejhůř. Právě kontrast může být produktivním zdrojem informací o povaze dobových diskurzů. Kontrast či binární opozice však nejsou a nemohou být jediným principem. Jsou tu similarity, transpozice a transformace, je tu trvání a změna, které pomáhají vytvořit konstrukci pole dobového diskurzivního prostředí.

Kritérium pragmatické definuje účelnost užitého ve vztahu k vyprávěnému příběhu, tj. k zamýšlenému obrazu dobového horizontu. Jde o výběr toho textového materiálu, který efektivně umožňuje charakterizovat sledovaný horizont v akci, v diskurzivních výměnách a transformacích, rozporech, střetech, nedorozuměních, při nějakém strategickém manévru té či oné síly. To, že byl v Japonsku vydán román X, nemá pro českou literaturu horizontu roku 1913 absolutně žádný význam, zatímco vydání Apollinairových Alkoholů ano, abychom zvolili hodně křiklavý příklad.

Na námitku, kterou lze předpokládat, totiž že výběr podle obou kritérií vždy přinese jiný obraz, lze odpovědět stručně – ano. Ale protože zkoumání i následné vyprávění se opírá o texty, o dobově limitovaný počet diskurzů i mocenských strategií či sil ve hře, není obraz libovolný a musí tak či onak odkazovat k onomu horizontu, z něhož se řeč ozývá. Nejde ovšem, znovu zdůrazňuji, o žádnou rekonstrukci, ale dalo by se říci o konstruované „telling“ dobové diskurzivity v její neukončenosti, možnostech, nadějích i omylech. Toto „telling“ je ovšem vedeno strategií předvedení, tedy „showing“. Ovšem to, že se přiznává poloha příběhu – vyprávění, zároveň naznačuje, že ono předvedení neaspiruje na nějakou absolutní pravdivost, že je rovněž jistou strategickou hrou, jejíž pravidla jsou však v rozhodující míře spoluurčována diskurzy sledované doby, nikoliv libovůlí historika.

Při sledování těchto horizontálních ploch ovšem, jak už bylo naznačeno výše, bude nutno řešit i problém sukcesivity, která se i při sledování časově krátkých úseků jakoby vytrácí. Nejprve je nutno poznamenat, že také pozorování v rozmezí krátké periody, třeba jednoho roku, má svou sukcesivitu. Její půvab spočívá právě v určité neukončenosti. Bylo rovněž řečeno, že není možné vzdát se vertikálního pohledu. Vedle horizontálních „řezů“ je třeba podniknout i „řezy“ vertikální. I ty budou mít podobu jistého vyprávění, které ovšem nebude všeobjímající jako u klasických dějin, ale diferencované. Bude soustředěné k sledování časových proměn jen specifických jevů, a nikoliv obecných dějin a dějin literatury současně ve velkém mixu, který patrně umožňuje mnohem více libovůle než právě separované vertikální sondy.

Co je míněno oním separovaným vertikálním řezem nebo sondou? Například sledování vztahu kanonických a antikanonických textů v určitém období nebo sledování proměn vztahu „moderního“ umění a konzervativní tradice, proměn dobové řeči literatury a řeči o literatuře, proměny recepce překladové literatury či zahraničního umění apod. Tyto sondy lze vesměs koncipovat dialogicky, tedy jako konfrontace tradičních „trvajících útvarů“ a nových, dosud nezavedených modelů, hledajících své místo v řeči doby, jako konfrontace vědomého a nevědomého, jako střet moci konstituující či konstitutivní a sil subverze. Z dlouhodobějšího sledování proměn „řeči na obranu“ a tušení či hledání něčeho nového (nebo jen alternativního vůči trvajícímu) by snad měla být postupně zřetelná proměna dobových paradigmat, tedy jistého celkového obrazu dobových možností řeči něco vyjádřit, zobrazit či reflektovat. Obvykle se při zobrazování „dlouhé periody“ v literárních dějinách dbá na to, aby vynikl syntetický obraz celého časového toku. Proto tu tak často hrají podstatnou roli velké dějinné události, které z hlediska událostí literatury představují jakoby podstatnější a významnější značení, k němuž literární texty představují nějakou dobovou výplň. Velké dějiny pak ty literární jakoby přirozeně periodizují a určují jejich tvar. Už formalismus a strukturalismus se pokoušel autonomizovat zkoumání na poli literatury a zaměřoval se při tom na definování dějů uvnitř díla samotného. Autonomie literárních dějin je však možná i prostřednictvím sledování proměn dobové řeči v literatuře i textech o ní mimo ni a v jejich vzájemných souvztažnostech. Tyto souvztažnosti je ovšem nutno jistým způsobem dekódovat a dekódovacím klíčem tu může být podle mého názoru sledování separovaných témat dobové řeči, definovaných prostřednictvím konfliktu konstituce a subverze, které jsou v jistém smyslu i určitými principiálními elementy každé řeči – tedy konfliktu tvrzení či výroku nárokujícího si jistou univerzalitu a jeho zpochybnění ve výroku jiném. Je nutno zdůraznit, že se tady pohybujeme na poli skutečné lidské řeči, a nikoliv nějaké výrokové logiky či výroků ve smyslu, v jakém jich užívají exaktní vědy. To je řeč, kterou vede paní Ramseyová v románu Virginie Woolfové K majáku, když vysloví svůj názor na počasí a možnost výletu, který pan Ramsey vzápětí zpochybní. Takto plyne řeč v čase, který se neustále pokouší překonat a jemuž se snaží vymknout. Ve výroku, zda bude pršet, nebo nebude pršet, se u paní a pana Ramseyových odehrává zdánlivé banální zápas s časem a existencí v něm. Stejný zápas podstupuje ale spisovatel, kritik nebo kdokoliv přispívající svým výrokem k řeči literatury nebo o literatuře, umění apod. Tato řeč na téma – čili diskurz – v jisté časové periodě může snad svědčit i o trvání či proměně toho, co bylo nazváno dobovým paradigmatem. Tedy jinými slovy, zda se konflikt konstitutivních a subverzivních sil odehrává v rámci jednoho plánu, jednoho souboru možností, nebo zda tu lze pozorovat střet jednoho možného souboru s jiným, nově se rodícím, jednoho starého jazyka s jazykem novým. Lze odhadnout, že některé periody budou ve znamení jisté neměnnosti, zatímco v jiných může být tento zlom velmi znatelný. Periodizace literárních dějin by pak neprobíhala podle událostí dějin obecných, ale například podle oněch tušených či nalezených bodů zlomu.

Je ovšem třeba si uvědomit, že výše naznačené tematické konflikty řeči nemusí být vždy konzistentní se všemi ostatními diskurzy: proměna paradigmatu v diskurzu moderního a tradičního umění, zřetelná například v malířství, se nemusí projevit, a asi také neprojeví, zcela automaticky v literatuře. Je tedy nutno počítat s možnou mnohostí paradigmat, která nelze jednoduše ztotožnit. Některá ovšem mohou tvořit dobovou dominantu, která zachvátí všechna dobová témata řeči nebo jejich většinu; to však nelze zjistit jinak než konfrontací těchto vertikálních sond se sondami horizontálními. Proto spějeme k představě jisté historické mřížky či mapy, k níž lze ještě přiřadit přívlastek synoptická, což jsou termíny poprvé použité tuším Peterem Zajacem (2004) a Petrem A. Bílkem (2007).

Tato mřížka umožňuje poměrně svobodnou periodizaci literárních dějin podle akcentovaných zlomů či podle oněch tušených dominant – vždy ale odvozovaných z diskurzů literatury, a nikoliv z diktátu velkých dějin.

Navíc představovaná mřížka či mapa umožňuje velmi volné čtení a vstoupit do ní lze z různých směrů. I dobová marginálie by tady měla ukázat svůj vztah k dominantě a měla by k ní i svým způsobem odkazovat. Nehrozí tedy nebezpečí, že historikův zájem o marginálii zahltí celý obraz obskurními detaily.

Abychom se vyhnuli podezření, že se vracíme ke konceptu antropologického strukturalismu Léviho-Strausse, hovořme opravdu spíše o ploše – poli, mapě – než o mřížce, která implikuje výše uvedenou souvislost. Je třeba zdůraznit, že nikdy neuvažujeme o nějakém definitivním počtu vzájemně hierarchizovaných elementů, ale spíše o volném pohybu neukončeného a neukončitelného množství stop. Pokud tedy počítáme s jistou dobovou omezeností, představujeme si ji spíše metaforicky: opět jako horizont možností jistého zobrazení, který však nikdy není definitivně kvantifikován. Nejde o souřadnice, ale o plochu možného či myslitelného, představitelného v dané periodě. Snad tu může být s jistou licencí použit Bourdieuův termín pole, na nějž v podobné souvislosti upozorňuje Petr A. Bílek (2006). Tuto metaforu se pokusme ještě dále funkčně ozvláštnit. Pole je v permanentním pohybu a lze si ho spíše než jako pevnou plochu představit jako tekoucí či rozlité lívancové těsto. A protože těchto polí je více a mohou se různě přelévat, dospíváme k představě plochy o velice živé interreagenci. Jednotlivá pole se v ní slévají či naopak reagují konfliktně jako hmoty o různé teplotě. Připomíná to – aniž se chceme dopouštět jednoduchých paralel – fyzikální představu takzvaného bublinového vesmíru. Znovu nutno podotknout, že jak v oblasti přírodovědné, tak i v naší představě se jedná o metaforu.

Navrhovaný model dynamických tekoucích ploch, představujících jistou horizontální mapu bez souřadnic, by měl ovšem mít jednu zásadní vlastnost. Měl by ukazovat místa, ve kterých dochází k nejpodstatnějším zauzlením dobové řeči: zlomy nebo centra, z nichž se může šířit jistý typ diskurzivního modelu, místa, kde se rodí nové paradigma, aniž je ještě pozorováno, anebo naopak v okamžiku, kdy začne budit radikální protitlak. Lze očekávat, že bude možno nalézat nové souvztažnosti i konfrontace, které možná potvrdí představy známé z tradičních dějinných vyprávění, některé jejich epizody ale možná zpochybní. Každopádně však tento model zachová možnost různého čtení, zachová otevřenost pozorovaných útvarů pro různé možné interpretace.

A hovoříme-li o otevřenosti, pak je třeba ještě zdůraznit, že útvar nazývaný národní literatura tu rovněž není nijak uzavřen, ale na druhé straně není ani ničemu obětován. Je pozorován v různých možnostech svého sebe-pojetí a ve vztahu k jiným literaturám stejně jako k dění v jiných typech lidských kulturních aktivit.

Protože je tu východiskem diskurzivita a její možnosti zobrazovat fiktivní literární svět prostřednictvím ikon, indexů či symbolů, přičemž tento dobově aktuální soubor možností nazýváme paradigmatem, lze dobře rozlišovat různé typy sil, které se vytváření tohoto světa zúčastňují: ideologie, nacionální či patriotistické ideály, politická moc a podobně. Právě tyto možnosti distinkce a identifikace umožňují vyhnout se iluzi klasické komparatistiky o jednostranných literárních vlivech, o jednostranné dominanci velkých literatur nad malými. Prostě se ukazuje, že celý obraz je mnohem složitější a neexistují v něm jednoduché závislosti. To samo o sobě slibuje jemnější možnosti zacházení s materiálem. Zároveň to však osvětluje i nejpodstatnější zisk celého podniku, tedy celého modelu sledování literárních dějin prostřednictvím horizontálních a vertikálních analýz dobové diskurzivity s cílem nacházet paradigmatické zlomy jako přirozené možné body periodizace, totiž identifikovat spíše skutečné dobové procesy v literární historii než stanovovat jednoduché vývojové linie na základě velmi limitovaného počtu kanonických literárních textů a za pomoci obecných dějin. Lze pochopit, jak vznikal kánon, stejně jako to, které síly a v jakých poměrech ovlivňovaly dobový rozhovor literatury a o literatuře. Tato identifikace a distinkce různých útvarů dobové literární řeči (a dobové řeči vůbec) a jejich proměn je finálním cílem celého pozorování. Výsledkem nemá být negace a vyvrácení tradičních příběhů, ale příběh jiný, který může ona tradiční vyprávění kompatibilně doplnit, či může i osvětlit způsoby jejich vzniku. Boj se tedy nevede o vyvrácení impéria, ale také tu není a nebude žádný deklarovaný akt smíření. Boj se vede o možnost nové autonomní reflexe.

Spějeme k závěru, v němž chceme znovu zopakovat možné oprávněné námitky proti navrhovanému modelu a rovněž zopakovat nejdůležitější argumenty pro tento model.

První námitka: Proč to všechno a proč se nedržet vyzkoušeného? Odpověď: Pro vyčerpanost tradičních způsobů vyprávění, které mne vždy znovu a znovu nutí opakovat totéž. Foucault ve své studii Návrat k historii říká, že ve Francii slovo historie znamená dvojí: co historici říkají o historii a co dělají ve své praxi (Foucault 1998, s. 419). Tedy toto výše uvedené říká historik o historii a toto deklaruje použít v praxi.

Druhá námitka: Co si počít se záplavou fakt při horizontální analýze? Odpověď: Budiž dána historikovi možnost výběru a budiž jeho průvodcem pragmatičnost, potažmo účelnost použitého, a estetičnost, tedy velmi zjednodušeně řečeno: jeho smysl pro harmonii a úhlednost vyprávění.

Třetí námitka: Bude ztracena jakákoliv časová následnost. Odpověď: Tato časová souvislost bude sledována, nikoliv však jako jediný veliký proud dějin, ale jako distingované konfrontace proměn dobové řeči ve vertikálních analýzách. Protnutím horizontálních a vertikálních sond vznikne časová mřížka pro interpretaci dobových procesů a souvislostí.

A konečně námitka číslo čtyři: Literární dějiny se rozplynou v kulturních dějinách, v záplavě marginálií a dobových obskurností. Odpověď: Nestane se tak, pokud východiskem bude literární text zachycující dobovou řeč literatury. Řeč literatury je ovšem testována řečí odjinud a vchází s touto řečí odjinud do různých vztahů, které je dobré pochopit. To, co nazýváme hodnotou literárního textu, nepřestává být hodnotou, je-li takto včleněno do dobových procesů; je to ale hodnota chápaná řekněme existenciálně, a nikoliv esenciálně. Právě proto je smyslem hry rozlišit různé typy sil, které se na tomto procesu zhodnocení podílejí.

To, co je tedy v posledku hledáno, není re-prezentace nějaké pravdy o dějinách literatury nebo pravdy dějin, a už vůbec ne pravdy toho či onoho historika, ale je to re-prezentace stop dobové řeči, které jsou konstruktivně včleňovány do příběhu. Tento příběh ji má předvést v její možné historické živosti a aktualitě, v jejích možnostech, realizovaných i nerealizovaných variantách, v její úzkosti i naději, kterou žila dříve, než se propadla do minulostního času. Patos tohoto příběhu je nesen – vcelku nikdy zcela naplnitelnou – touhou po tom, aby se ony fragmentární stopy spojily v řeč, která je kontinuální ve vertikále času i v horizontální polyfonii. _1 Jak již to ukázal například Stephen Greenblatt (1991).

LITERATURA

Bílek, Petr A.: Kánon, kanoničnost a kanonizace jako literárněhistorické konstrukty. In: Petr A. Bílek–Pavel Janoušek–Hana Šmahelová–Vladimír Papoušek–Dalibor Tureček: Literatura a kánon. FF UK, Praha 2007, s. 7–18.

Bílek, Petr A.: Rekognoskace archivu literárněhistorických východisek. In: Jan Wiendl (ed.): Hledání literárních dějin v diskusi. Paseka, Praha 2006, s. 125–144.

Foucault, Michel: Return to History. Aesthetics, Method, and Epistemology. Vol. 2. Ed. James D. Faubion. The New Press, New York 1998, s. 419–454.

Greenblatt, Stephen: Mlčení zločince. Iniciály, 1991, č. 17–18, s. 31–35. Přel. Martin Procházka.

Papoušek, Vladimír: Epistémé, diskurs, paradigma a literární dějiny. In: Jan Wiendl (ed.): Hledání literárních dějin v diskusi. Paseka, Praha 2006, s. 12–24.

Zajac, Peter: Pulzovanie literatúry. Slovenský spisovateľ, Bratislava 1993.

Zajac, Peter: Literárne dejepisectvo ako synoptická mapa. Slovenská literatúra 51, 2004, č. 6, s. 463–470. Přetištěno in: Dalibor Tureček–Zuzana Urválková (eds.): Mezi texty a metodami: Národní a univerzální v české literatuře 19. století. Periplum, Olomouc 2006, s. 13–22.