Oficiální kultura padesátých let 20. století je doslova posedlá tvorbou modelových prostorů, které jsou využity v rozšířeném narativním schématu očištění a přetvoření. Vyplývá to už z povahy socialistického realismu jako doktríny – jeho teoretické vymezení je samo o sobě uchopitelné jako nejistý a nejasně ohraničený prostor, který sám sebe definuje kolonizací a likvidací těch prostorů, jež nevyhovují jeho vágním kritériím. Zdá se, že oddělit prostor „přátelský“ od prostoru „nepřátelského“ lze jen co nejjednoznačnější signifikací a zveličením jeho rysů „přijatelnosti“/„nepřijatelnosti“.
