Komplementarita a slepá místa angloamerické a české bohemistiky (Obraz moderní české literatury v anglojazyčných publikacích; výběrový stručný nástin)

Pohled zvnějšku a zevnitř se mnohdy zásadně liší, ve svém součtu však mohou skýtat komplementaritu a obraz celku. Lze říci, že to je do značné míry případ toho, jak je vnímána a popisována česká literatura v domácím kontextu, a jakým způsobem je nahlížena z anglosaské perspektivy.

Rozštěpena do dvou, svým tempem a zaostřením na detail dosti odlišných částí, klade si tato recenze dva různé cíle. Pohybujíc se čistě v rovině výběrového přehledu, chce v první řadě poskytnout základní informace o několika anglojazyčných publikacích zabývajících se v určité míře komplexnosti českou prózou dvacátého století. V druhé řadě se chce však také pokusit pojmenovat, v čem je anglosaský přístup oproti tomu domácímu jiný, inovující, kritický, dekanonizující, a v čem lze naopak spatřovat jeho slabiny. Bylo by zajímavé podrobněji prozkoumat metodologické a myšlenkové přístupy a rámce, v nichž se anglosaské literárněvědné rozbory pohybují, sledovat jejich dikci, východiska, očekávání, implikovaného adresáta, konfrontovat podobu českého „kánonu“ s výběrem materiálu a vnímanými dominantami anglosaské perspektivy. Taková zkoumání přesahují možnosti této recenze, o část z toho se nicméně alespoň v náznaku chceme pokusit v její druhé části.

Navzdory vzájemné akademické propustnosti panuje mezi kontinentálním a anglosaským akademickým prostředím stále patrný rozestup. Množství relevantních informačních zdrojů o české literatuře v angličtině za prvotním očekáváním tak poněkud zaostává. Nicméně existuje už příliš mnoho knih, než aby je bylo možné vměstnat do jedné recenze. V tomto ohledu bude nezbytným prvním krokem provést určité omezení materiálu. Tato recenze se tedy zaměří na knihy o české próze dvacátého století (nebudeme se zde proto věnovat knihám pojednávajícím o českých dramaticích, např. Paul Trensky Czech drama since World War II, 1978, Markéta Goetz-Stankiewicz The Silenced Theatre: Czech Playwrights without a Stage, 1974), publikované od šedesátých let dále (nebude zde tedy řeč např. o knize Milady Součkové z roku 1958). Vyloučeny ze záběru budou autorské monografie (Marie Němcová-Banerjee o Kunderovi, Peter Kussi o Škvoreckém, William E. Harkins o Čapkovi), knihy, které již byly přeloženy do češtiny a v Česku recenzovány (např. Peter Steiner Deserts of Bohemia: Czech Fiction and Its Social Context, 2000, Robert Pynsent Questions of Identity: Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality, 1994), nespočetné publikace o Kafkovi a pražských/českých zemských Němcích, knihy o české literární vědě (Gallan, Steiner, Striedter, Wellek, Wiener). Recenze není v žádném případě vyčerpávajícím přehledem všech anglojazyčných bohemistických prací, a tak zbývá stále dost knih, jež zde budou nehledě na výše uvedená kritéria z nejrůznějších důvodů opomenuty (práce Alfreda Frenche, Roberta Pynsenta, Lubomíra Doležela atd.). Prakticky to znamená, že zde budeme věnovat pozornost několika následujícím titulům: Essays on Czech Literature Reného Wellka, souboru studií Czech Literature Since 1956, dodatku o poválečné literatuře z pera Williama E. Harkinse, který doprovází Kussiho anglický překlad Novákových Dějin českého písemnictví, knize An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction. Comedies of Defience Roberta Portera, českým heslům z dvou svazků Dictionary of Literary Biography věnovaných východoevropským autorům, publikaci The coasts of Bohemia Dereka Sayera, českým heslům ze slovníků An Encyklopedia of European Women Writers a Who’s Who in Contemporary Women’s Writing, kapitolám Veroniky Ambros a Roberta Pynsenta z knihy A History of Central European Women’s Writing, statím, resp. především jedné stati ze souboru A Feminist Semiotic Odyssey Through Czech Literature Bronislavy Volkové, úvodu k antologii textů českých prozaiček Allskin and Other Tales od Alexandry Büchler a konečně práci The Labyrinth of the World: Truth and Representation in Czech Literature Alfreda Thomase. Nejprve zmíním knihy obecnějšího, přehledového charakteru, pak ony soubory statí vyznačující se zaměřením na užší, „nekanonická“ témata či užitím specifických metodologických postupů.

Poznamenejme ještě, že texty, jimž se zde budeme věnovat, vykazují dosti velký žánrový rozptyl, liší se značně ve svých přístupech, obecná úroveň vstupního očekávání ohledně míry čtenářské obeznámenosti s předmětem je skutečně různá. Zatímco knihy Roberta Pynsenta leckdy s nonšalantní až mírně provokativní samozřejmostí seznamují čtenáře s informacemi o autorech, o nichž i průměrně školený bohemista slyší pravděpodobně poprvé (a patrně i naposledy), kniha Dereka Sayera, ve svém obsahu neméně podrobná, začíná – nutno říci nikoli zbytečnou – snahou vůbec umístit české reálie na (kulturní i geografickou) mapu Evropy.

Úvodem přehledové části recenze nebude neužitečné jen krátce připomenout již starší, „klasickou“ a hojně citovanou práci doyena bohemistů působících v anglosaském prostředí Reného Wellka Essays on Czech Literature (Mouton & Co, Hague). Soubor vyšel v roce 1963, ale zahrnuje stati publikované v rozmezí třicátých až šedesátých let. Obsahuje významné texty, např. Dvě tradice české literatury (1943), v němž Wellek poukázal na produktivní tenzi mezi dvěma duchovními a intelektuálními liniemi české kultury, první „dionýskou“, uměleckou a básnivou (gotika, barok, Mácha, symbolismus), druhou „apollinskou“, racionalistickou, pragmatickou (Hus, humanismus, Palacký, Masaryk). Zásadní jsou také statě přistupující k české literatuře z aspektu tematologického a komparativního (studie Čechy v anglické literatuře, 1943, revidováno 1962, Mácha a anglická literatura, 1937/38). Wellek často neváhá s kritickým hodnocením, např. má přes svůj celkový obdiv výhrady k Masarykovu nerespektování estetické funkce uměleckého díla, v kontrastu k noetickým románům hodnotí některá Čapkova dramata jako nepřesvědčivá a pseudovědecká. (Z tohoto hlediska bych také např. chápal Pynsentovo kategorické odmítnutí Karla Čapka coby autora naprosto nezajímavého. Wellek nicméně pokládá Čapka – v stati z roku 1936 [!], kde o něm hovoří jako o stále poměrně mladém muži „na vrcholu svých sil“ – za velkého autora, jenž by měl být poměřován příslušně náročnými měřítky.) Ve Wellkových statích jsou obsaženy stále relevantní a kritické úsudky (jakkoli se nijak překvapivě neliší od dnešního českého hodnocení, byly ovšem také převážně psány ještě z české, či přesněji řečeno středoevropské perspektivy).

Zdá se mi, že to, bohužel již v menší míře, lze prohlásit o souboru studií Czech Literature Since 1956: A Symposium (Bohemica, New York) z roku 1980, který obsahuje např. stati od Williama E. Harkinse o Páralově Katapultu, George Gibiana o Hrabalově Postřižinách a Obsluhoval jsem anglického krále, Antonína J. Liehma o Vaculíkově Sekyře ad. Poměrně nejzajímavější statí tohoto souboru je precizní tvarová a jazyková analýza Havlovy Zahradní slavnosti od Paula Trenskyho. Harkinsova úvodní stať o českém románu po roce 1956, která celý soubor rámuje, trpí, myslím, příznačnými slabinami. Literární tendence či proudy poněkud mechanicky člení do tří kategorií podle převažujících literárních postupů či vlivů na texty těžící z parodie požadavků a postupů socialistického realismu, dále texty využívající alegorie, a konečně texty vykazující vliv díla Franze Kafky a zájem o absurdno, groteskno a černý humor; jako dodatečná kritéria dále Harkins jmenuje téma sexuality, ve slabší míře vliv techniky filmového vyprávění. Jak vidno, jedná se o kategorizaci a „systematizaci“ vybírající značně partikulární aspekty z poněkud disparátních rovin struktury literárního díla (intertextový vztah, tropus, koncept vlivu plus otázky motivické, tematické a zjednodušeně řečeno obecně naratologické). Celý výklad je zaměřen na esejistickou interpretaci a hodnocení, chybí širší teoretický a metodologický podklad, příliš se nezatěžuje úvahou nad přístupem k individuálnímu literárnímu textu, literárnímu vývoji, tradici atp.

Poněkud kvalitnějším případem literárněhistorické práce je Harkinsův jiný text, dodatek o české poválečné literatuře otištěný v knize Czech Literature (Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1986, tj. Dějiny českého písemnictví Arna Nováka v překladu Petera Kussiho). Tato stať je stručná, koncizní, dostatečně informativní, v rovině standardu (v Poznámkách psaných na oprátce věnovaných knize Julia Fučíka nepřináší nic demytizujícího). Z dobově proskribovaných autorů zmiňuje např. Jindřicha Chalupeckého v souvislosti s jeho monografií Richarda Weinera, zmiňuje stručně Skupinu 42, Haukovou a Koláře (ale nikoli například překlad Eliotovy Pustiny, v kontextu česko-anglickém možná aktuální bod), emigranty Hostovského, Čepa, Kunderu, Kohouta (mimochodem nikde nezmiňuje rané počiny dvou posledně jmenovaných). Schopnost exilové posrpnové literatury udržet živý kontakt s kontextem české literatury konfrontuje s dřívějšími případy autorů žijících v zahraničí (Komenský, Weiner, Hostovský), a výsledky hodnotí spíše negativně (výjimky zde však podle Harkinse tvoří Škvorecký, Diviš, Aškenázy, Lustig, Linhartová).

Použitá periodizace postupuje podle politických událostí (v zásadě osmiček našich dějin). Harkins poznamenává, že specificky na rozdíl od okolních států východního bloku vládla v Československu tuhá padesátá léta i po Stalinově smrti a připojuje, že zde neexistovala žádná ideologická protiváha, jako např. katolická církev v Polsku, což v důsledku zvyšovalo závažnost pozice intelektuální obce samotné. Pozornost se dostává také širším společensko-kulturním událostem, dramatice, filmu (publikování Zbabělců, druhý sjezd svazu spisovatelů, divadlo Za branou Otomara Krejči, scénografie Josefa Svobody, divadlo Na Zábradlí a Jan Grossman, studio Jiřího Trnky atd.). Karla Kosíka a kafkovskou konferenci v Liblicích uvádí jako příklady marxistického revizionismu. Vyzvedává Josefa Škvoreckého, Ladislava Fukse, Věru Linhartovou, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Šotolu, Jana Skácela, Emila Juliše, Ivana Diviše, Ladislava Nováka, Josefa Topola, tedy silné autorské osobnosti a jména v dané době oficiálně potlačovaná (na druhou stranu se neobjevují, či zůstávají neobjevena jména jako např. Jan Hanč, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Antonín Brousek ad.). Věnuje se stručně i české literární vědě, zmiňuje se o Janu Mukařovském, Václavu Černém, Karlu Krejčím, poznamenává, že úroveň marxisticky orientované literární vědy se zhoršila (odstavec o Zdeňku Nejedlém). Popisuje Chartu 77 a osudy jejích signatářů, je ale skeptický k jejím faktickým výsledkům a dopadům (což dobře ilustruje, jak se politická situace jevila z perspektivy poloviny osmdesátých let). Zmiňuje relativně širokou distribuci edice Petlice. Výklad končí u Grušova Dotazníku a Nobelovy ceny pro Jaroslava Seiferta (Harkins kvituje Seifertovy postoje vůči režimu). Celkově Harkins nepřekvapí novými informacemi (přirozeně jde však o pohled z druhé strany železné opony – kritika života stalinských let i období po srpnu 68; výběrem autorů a svým hodnocením se symptomaticky odlišuje od obrazu podávaného tehdejší oficiální českou literární historií), stať je v první řadě přehledová, podává stručné a poměrně kvalitní, leč nijak převratné interpretace. Místy jsou dosti patrné anglosaské akcenty (někdy užitečné nasvětlení odjinud, někdy poněkud sporná zkratka – přiblížení dikce Tanečních hodin pro starší a pokročilé si usnadní rychlou analogií k závěrečnému monologu Joyceova Odyssea, románu Pan Theodor Mundstock přiřkne při jeho charakterizaci poetiku Chaplinových filmů). K tomu se připojuje i anglosaská obliba analytických, racionálních, pointovaných textů (oceňování Miroslava Holuba).

Víceméně jedinou zde recenzovanou publikací, která se cíleně, detailně a systematicky zaměřuje na několik reprezentativních autorských osobností a v interpretacích jednotlivých textů představuje i širší kontext jejich díla, je kniha britského bohemisty a rusisty Roberta Portera An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction. Comedies of Defience (Sussex Academic Press, Brighton–Portland 2001). Jak je z jejího titulu zřejmé, je zaměřena výlučně na české prozaiky dvacátého století. Na ploše sedmi rozsáhlejších kapitol je diskutováno devět jmen: Hašek, Karel Čapek, Hrabal, Škvorecký, Pavel, Ivan Klíma, Hodrová, Viewegh a Jáchym Topol. Vedle základních biografických údajů, přehledného uvedení do tématu, publikačních osudů konkrétních textů či rozmanitých literárních vlivů Porter nabízí podrobné interpretační pokrytí konkrétních textů (a mimo to i četná inspirativní paralelní a kontrastní čtení s ruskou a také anglosaskou literaturou). Ve výkladu se odrážejí nejen jeho osobní autorské inklinace a preference, ale je zde též implikováno očekávání anglosaského čtenáře. Z interpretovaných textů tak v jeho podání především vystupuje do popředí jejich skeptická sebeironie, hořký humor, smysl pro absurdní groteskno v kombinaci se společenským a politickým zahrocením. To v sobě ostatně v kondenzované podobě podržuje lehce oxymorický podtitul celé knihy, „komedie vzdoru“.

Porter podává relevantní charakteristiky individuálních autorských poetik a stylů, pohybuje se v rovině koncizních, instruktivních a vtipně pointovaných úvah, v nichž se spoléhá především na osobní styl svého psaní. Bohužel hodně plochy zaujímají pasáže, v nichž je jen reprodukována fabule textů. Výrazných, originálních interpretačních pasáží nalezneme v knize méně. Jako určité negativum také spatřuji prolínání disparátních rovin výkladu, není příliš rozlišeno mezi hodnotou recepční, vnitrotextovou a biografickou, jednotlivé úrovně přístupu se nereflektovaně slévají vjedno. Každopádně se jedná o přístupný, čtivý a svižně napsaný úvod postihující postupně všechny aspekty, od biografie po chronologii a interpretaci díla, a v tom ohledu je velmi dobrou knihou propedeutického charakteru.

Závěr této části věnujme publikacím přehledového, informativního typu. Velmi elementární orientační a stručný přehled o české literatuře poskytuje kniha The Everyman Companion to East European Literature (editor Robert B. Pynsent, London, Dent, 1993); představit, byť jen ve stručnosti, bych zde však chtěl především publikaci pojednávající na větší ploše menší množství autorů, totiž svazky 215 a 232 Twentieth Century Eastern European Authors důležité slovníkové příručky Dictionary of Literary Biography (Detroit–San Francisco–London–Boston: The Gale Group, 1999 a 2001). Slovníkové svazky této rozsáhlé ediční řady jsou základní informační pomůckou a nezbytnou součástí každé větší knihovny. V poměrně rozsáhlé heslové stati jsou vždy podávány velmi zevrubné informace o vybraných stěžejních autorech té které země. Čeští autoři dvacátého století jsou představeni ve svazcích 215 a 232, jednotlivá hesla napsali čeští autoři (překladatelem a redaktorem českých hesel byl Jan Čulík), takže publikaci zmiňuji primárně pro její informační hodnotu, nikoli z hlediska osvětlení anglosaského pohledu. Do výběru byli zařazeni např. Karel Čapek (autor hesla Jiří Holý), Jakub Deml (Jaroslav Med), Jaroslav Hašek (Luboš Merhaut), Egon Hostovský (Vladimír Papoušek), Vladislav Vančura (Jiří Poláček), Václav Havel (Jan Čulík), Bohumil Hrabal (Václav Kadlec), Milan Kundera (Jan Čulík), Josef Škvorecký (Martin Pilař), Vladimír Páral (Pavel Janoušek) ad. Hesla ze slovníku jsou pro anglosaského čtenáře užitečným, informativním a autoritativním zdrojem informací o vybraných českých autorech (autorka se do výběru nedostala žádná). Chronologický výklad podrobně sledující biografii i bibliografii (Václav Kadlec v hrabalovském hesle seznamuje čtenáře i s textovou prehistorií známých Hrabalových děl a podtrhuje tak intertextovou a „non-intencionální“ poetiku Hrabalových postupů) je prokládán představením děl vznikajících v daných časových obdobích a jejich koncizní a stručnou interpretací. Podávané hodnocení je třeba číst s důkladnou pozorností, sevřenost jejich formulací leckdy může zastínit jejich dosah. (Např. v hodnocení Havlových vaňkovských jednoaktovek Audience a Vernisáž je celý komplexní problém nejednoznačné, paradoxně eticky ambiguitní pozice disidenta a jeho vztahu k mase „bezmocných“, jak ji hra sebepochybovačsky nastiňuje, shrnuta do výroku, že Audience má obecnější dosah, zabývá se primárním a neřešitelným problémem lidské nerovnosti; obávám se, zda tato formulace dokáže – leckdy nejen – „západního“ čtenáře, majícího tendenci vnímat díla autorů disentu v poněkud zjednodušeně a jednostranně pozitivním světle, navést k reflexi tohoto momentu, kdy se havlovská pochybovačnost a procházení nejednoznačné paradoxnosti etických pozic zvrací na zdánlivě bezproblémově kladného hrdinu jednoaktovky.) Stati nepředkládají českému čtenáři nějaký radikálně nový obraz české literatury, neobyčejně cenné na nich však je, že poskytují informace nad očekávání podrobně a „zevnitř“, zároveň však netrpí jakoukoli idealizací a devótností a zahraniční čtenář má tak možnost spatřit popisované osoby a díla dostatečně kritickýma očima (např. Jan Čulík se nevyhýbá „zapovězené“ části Kunderovy tvorby před Směšnými láskami, Václav Kadlec připomíná Lopatkovo hodnocení Ostře sledovaných vlaků atp.).

Závěrem první části recenze dodejme jen pár kritických výhrad (ale také pozitivních ohodnocení). Víceméně všechny angloamerické bohemistické práce se zdají trpět určitými společnými problémy. Většina z nich postupuje v zásadě tradičním způsobem buď biograficky, tj. po autorech/autorkách v přehledových typech textů, či po jednotlivých tématech ve specificky zaměřených analytických studiích. Neopírají se obvykle o nějaký systematický metodologický rámec, nejsou příliš utvářeny alespoň implicitními teoretickými východisky. Spíše jen vyrůstají z filologické a literárněhistorické znalosti jazyka a literatury, spoléhajíce se především na individuální esejistické a rétorické kvality. Nápadná je též absence přístupů, které by ve svém výkladovém postupu zohledňovaly některé z myšlenek české strukturalisticky orientované školy literární historie, jako např. koncept strukturního, intertextově založeného imanentního literárního vývoje, vztah centra a periferie atd. O pozici jednotlivých autorů v rámci daného stavu literární struktury a o tom, jak se jejich díla podílela na proměnách a aktualizacích dobové literární normy se v rámci převládajícího anglosaského přístupu a typu výkladu obvykle nic nedozvíme.

Další potíží je, že spektrum autorů a autorských typů, jimž má anglosaská literární věda sklon se věnovat, je poněkud nereprezentativní. Utváření obrazu české literatury z anglosaského hlediska je dáno namnoze tím, co je v anglosaské tradici hladce komunikovatelné, stravitelné z hlediska jazykových, narativních a strukturních postupů, a zároveň dostatečně odlišné svou realitou, tématem, syžetem atd. Znovu a znovu jsou diskutována jména Karel Čapek, Ivan Klíma, Kundera, Havel, Škvorecký, méně Hrabal, Vaculík, Lustig. Autoři jako Vančura, Durych, Deml, Čep, Fuks, Hanč, Linhartová, Kratochvil, Ajvaz aj. v diskusích a obecném povědomí stále spíš absentují.

Na druhou stranu nutno říct, že někdy anglosaská perspektiva naopak nabízí mnohé pozitivní rozdíly, alternativní perspektivy a originální až ikonoklastické vnímání.

Můžeme zde připomenout dekonstrukci či postulování kontrakánonu, kontračtení literární tradice, zejména v podání Roberta Pynsenta a zčásti Petera Steinera (jejich zásadní práce byly již do češtiny přeloženy a v Česku recenzovány, blíže se jim zde věnovat nebudeme). Pynsentova kniha Questions of Identity: Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality (London–Budapest–New York: Central European University Press, 1994, v českém překladu jako Pátrání po identitě) také ukazuje konstruování a podoby stylizace národní a individuální identity, popisuje roli a fungování sekulárních „světců“ a ikon jako určujících sémiotických modelů a rolí v procesu národní sebe-identifikace. Anglosaská alternativa k tuzemské podobě kánonu české literatury vykazuje odlišnost ještě v jednom podstatném ohledu: z vnější perspektivy a odstupu, často i díky individuálním životním osudům autorů (a přirozeně i díky absenci cenzurních bariér) více vyvstává nehomogenní multietničnost, multijazykovost českého kulturního prostoru. Takový pohled s sebou přináší zaměření na outsidery z hlediska toho, co je v české literární historii prezentováno jako centrum. Těžištěm jeho zájmu se tak stávají tvůrci židovského a/nebo německého původu, a také ženské autorky._1 To je případ třeba zajímavého, netypického projektu Wilmy Iggers Women of Prague: Ethnic Diversity and Social Change from the Eighteen Century to the Present (Bergham Books, 1995), který se pokouší nahlédnout multietničnost českého prostředí od devatenáctého století do současnosti jaksi zevnitř, z intimního, osobního pohledu jednotlivých žen, z nichž mnohé představují prolnutí všech tří výše zmíněných „minoritních“ rysů. Pro většinu z nich byla transgrese – ať již sociální, etnická či genderová velmi důležitým aspektem jejich autorského světa (Božena Němcová, Milena Jesenská, Jiřina Šiklová). Pro tento pokus zvolila Wilma Iggers poněkud nezvyklý tvar v podobě krátkého biografického portrétu dané ženy, který je následován rozsáhlejší koláží textů autobiografických či pocházejících z pera osob blízkých a spřízněných s danou popisovanou autorkou či myslitelkou. Čtenář tak není usměrňován nějakým metatextovým komentářem a může naslouchat příběhům (ať už v dopisech, vzpomínkách, literárních textech atd.), jejichž prostřednictvím jednotlivé osobnosti uchopovaly materii svého i celospolečenského života.

Určitým, myslím ne zcela dovršeným pokusem o aktualizované čtení českého kulturního kánonu představuje i práce Dereka Sayera The Coasts of Bohemia; a Czech History (Princeton University Press, Princeton, New Jersey 1998), na niž se nyní můžeme podívat trochu podrobněji. Její užitečnou snahou je seznámit anglosaského čtenáře s celkovým kulturně-historickým (nejen literárním) obrazem českých zemí._2 Ironický shakespearovský titul knihy není pouhou samoúčelnou reminiscencí. Sayer v úvodní kapitole ilustruje obecnou úroveň (anglo)amerického společenského (nebohemistického) povědomí o československé kultuře anekdotickým příkladem katalogu renomovaného amerického nakladatelství k výstavě o konstruktivismu v architektuře, v němž je jako jediný příspěvek z československé oblasti zmíněn redakční úvodník jednoho čísla časopisu Disk z pera Jindřicha Štyrského. U slova „Štyrský“, tak jak je v tomto znění otištěno ve zmíněném katalogu, je uvedena překladatelova poznámka pod čarou „vysvětlující“, že se jedná o adjektivní formu místního názvu území v severních Čechách (sic) z dob Habsburské monarchie. Vedle půvabné ukázky americké obeznámenosti s topografií střední Evropy to nepochybně slouží jako dobré zdůvodnění, proč dané problematice a kulturní oblasti věnovat knihu v angličtině a snažit se ji angloamerickému publiku přiblížit. Sayerovou strategií tohoto přibližování je v první řadě sledovat kulturní momenty, které jsou v Česku tradičně vnímány jako klíčové a jsou dobře zmapovány zde, nikoli tak v anglicky mluvících zemích (např. husitské hnutí, secese, avantgarda). Vedle toho ještě autor zasazuje české výkony do kontextu více známých „velkých vyprávění“ o evropském kulturním vývoji (např. poznamenává, že Praha leží západněji než Vídeň, město Mozarta, Beethovena, Freuda, Mahlera, Wittgensteina, Loose, Klimta a Schieleho; kupodivu si při té příležitosti nechá ujít možnost dodat, že všichni jmenovaní bez výjimky měli k českému prostoru nějaký, bližší či volnější vztah).

Sayer přistupuje k problémům z perspektivy současné sociologie, sémiotiky, teorie kultury a moderní historiografie. Používá, byť pravda spíše v prologu knihy než v jejím samotném průběhu, pojmy jako floating signifier, koncept sémiotické konstrukce myšlené národní komunity, diskurz národního obrození, vztah k Jinému, vzájemné kulturní definování kolonizujícího a kolonizovaného atp. Nabízí zajímavou úvahu o tom, jak komplikovaný, paradoxní, dvojznačný vývoj českých zemích představuje v jistém smyslu paradigmatický případ „historie“, která se vzpírá nároku velkých teleologických vyprávění majících jasný „směr“, „historický smysl“ a za „hlavního hrdinu“ svého „příběhu“ snadno uchopitelný a ucelený subjekt (ať už je jím lid, národ, dynastie atp.). Připomíná, že české dějiny jsou dobrým příkladem toho, jak zapomínání, vymazávání a přepisování tvoří neoddělitelnou komponentu produkce historické paměti. Sayer nemíní zpochybňovat samu českou identitu, zdůrazňuje však, že kontinuita české národní identity sestává z neustálého obnovování a zachraňování minulosti tváří v tvář opakovaným historickým disrupcím a zlomům.

Obě výše načrtnuté přednosti knihy, tedy výběr nosných momentů a demytizující postup, jsou však v průběhu knihy bohužel výrazně oslabeny. Extenze a záběr výkladu jsou do značné míry determinovány směrem a mírou rešerší a materiálových výzkumů, které autor provedl. V praxi to znamená, že výklad je intenzivní, ale velmi selektivně, pohybuje se ve skocích po časově a kulturně poměrně rozlehlých epochách, počínaje historií Velké Moravy, přemyslovské dynastie, husitských válek a období pobělohorského přes národní obrození, modernistické a avantgardní proudy k období protektorátu a třetí republiky, aby doputovala (či doklopýtala) na práh šedesátých let minulého století. Sayerovy vlastní sklony se výrazně a ne vždy úplně žádoucím způsobem otiskly do míry propracovanosti a detailnosti jednotlivých kapitol. Z tohoto hlediska působí kniha poněkud nevyváženě. Výčet postav literatury a „kulturní politiky“ sám o sobě nijak zvlášť nepřekvapí, Sayer se věnuje Konstantinu a Metoději, sv. Vojtěchu, Kosmovi, Husovi, Komenskému a Balbínovi, Muchovi, Smetanovi, značnou část prostoru věnuje Masarykovi a jeho životopisci Zdeňku Nejedlému atd. Čtenáři se však dostane nepoměrně zevrubného poučení o některých vybraných tématech, jiná však přijdou zkrátka či jsou opominuta vůbec. Proporčně největší díl zabírají dvě kapitoly věnované národnímu obrození, z výkladu pak dále nápadně vyčnívá kapitola o avantgardě, najmě surrealismu. Sayer je zvláštně přitahován také specifickými kulturně-společenskými fenomény jako českou „pomníkománií“ (ať už je to pomník Radeckého, mariánský sloup, „fronta na maso“ na Letné či paradoxní a kontradiktorické historie vítkovského památníku československým legionářům – komunistického mauzolea – památníku Rudé armády). Jakousi fixní ideou vinoucí se průběžně výkladem je téma Muchova (se svou dobou fatálně se minuvšího) obrazového cyklu Slovanská epopej (a Muchův osobní paradoxní životní a tvůrčí příběh vůbec). Proč však v tomto poněkud eklektickém výběru nejsou více zastoupeny jiné významné postavy (namátkou třeba Mácha, Dvořák či Kupka), není příliš zřejmé. Kniha tak místy působí jako zvláštní mozaika historických faktů a literárních exkurzí. Výběr témat, jimž se bude věnovat, se zdá být občas arbitrární (linie výkladu se např. v jedné části vine od Masarykovy České otázky k S. K. Neumannovi, problému německé menšiny, zazní zmínka o Richardu Weinerovi, následuje téma dostavby svatovítského chrámu, poté pohřeb Aloise Jiráska atp.). Kolísá se od témat historických, politických, demografických, obecně kulturních, hospodářských, výtvarných, literárních, hudebních. S přibližujícím se závěrem se kniha jaksi trychtýřovitě zužuje ve svém záběru; předposlední kapitola se věnuje postavě Zdeňka Nejedlého, poslední část netvoří historický výklad, ale volná úvaha nad kolektivismem, kultem domova a národovectví a krutým „lyrismem“ padesátých let, pro niž materiál poskytují konfrontační citace z Kunderových románů Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění a z jeho rané, nyní „zapovězené“ básnické sbírky Člověk zahrada širá. Kniha trochu postrádá vlastní závěr a působí poněkud dojmem, že autorovi již došly síly.

Celkově Sayerova práce nabízí vtipné postřehy, je však poněkud nevyvážená co do výběru a míry propracování jednotlivých témat (místy se nechává zbytečně zavést detaily, místy vynechává). Každopádně může v kombinaci s dalšími zdroji posloužit (nejen) jako užitečná pomůcka pro seznamování cizinců s českým historickým a kulturním prostorem.

Z knih, které v sobě mají nějak zakomponováno jisté kánon zpochybňující či destabilizující gesto, si dále v následujících odstavcích blíže povšimneme především těch, jež se zabývají problémem genderu v literatuře, otázkou zobrazení ženy a ženského psaní (resp. ženských autorek), tedy tématy, jež navzdory rostoucí pozornosti a aktivitě (kolokvia, přednáškové cykly, workshopy, časopisy) stále ještě do značné míry představují jakousi periferii a alternativu ve vztahu k hlavnímu proudu české literární vědy. Začneme u několika publikací slovníkového a přehledového typu, abychom poté více prostoru věnovali hodnocení specificky interpretačně a kriticky zaměřené práce Bronislavy Volkové.

Nejprve ve stručnosti představme dva literární biografické slovníky věnované ženským autorkám. An Encyklopedia of Continental Women Writers (Garland Publishing, New York– –London) z roku 1991 obsahuje 29 hesel českých spisovatelek. Jejich výběr je nutno říci poněkud nevyrovnaný, ocitají se zde jména patrně ne až tak zásadní jako Valja Stýblová, Helena Šmahelová, oproti tomu chybí např. Milada Součková, Sylvie Richterová, Zuzana Brabcová ad. Zařazeny mimo jiné jsou Božena Viková-Kunětická, Anna Maria Tilschová, Jarmila Glazarová (autorkou hesel je Nancy Cooper), Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková, Růžena Svobodová, Gabriela Preissová, Marie Majerová, Věra Linhartová (autor hesel Clinton Machann). Délka hesel kolísá, některá jsou spíše již na hranici knihovnického záznamu, sestávajíce jen z jednoho odstavce podávajícího elementární zařazení a soupis děl, většina z nich však podává alespoň minimální nezbytné informace, žánrové a stylové zařazení a relevantní hodnocení. Chybí více moderních spisovatelek, těžiště je v devatenáctém století (u jiných literatur zastoupených ve slovníku tomu tak není). Autoři hesel spoléhají obvykle na české slovníkové zdroje, podávané informace nepředstavují specifický anglosaský pohled, jsou relevantní, ale pro českého čtenáře nijak nové či objevné. Jak se to nezřídka stává, ani tato publikace se nevyhnula občasným potížím s diakritikou.

Oproti výše zmíněné publikaci je slovníková příručka Who’s Who in Contemporary Women’s Writing (Routledge, London–New York 2001) zaměřena (jak titul napovídá) na autorky dvacátého století. Stručná, leč kvalitní hesla, většina z pera Eleny Sokol, se zpravidla rozestupují do dvou stejně dlouhých částí, z nichž první podává biografické informace, v druhé je obvykle na ploše jedné věty koncizně a se značnou mírou vhledu poukázáno na dominantní stylové rysy a podáno shrnující hodnocení. Byť se jednotlivá hesla místy nevyhnula nepřesnostem v překladu a v uvádění názvů (název trilogie Daniely Hodrové Trýznivé město přeložen jako Suffering City namísto vhodnějšího Tormenting City, soubor studií Sylvie Richterové Slova a ticho citován a překládán jako Slovo a ticho atd.), celkově považuji tento slovník za velmi užitečnou příručku sloužící základní orientaci v této oblasti.

Trochu podrobněji se nyní podívejme na práci literárně-historického přehledového charakteru, A History of Central European Women’s Writing (Palgrave, Houndmills, New York 2001). Jedná se o soubor jedenadvaceti statí od devatenácti autorů podávající informativní přehled o literatuře psané autorkami ze střední Evropy. V této publikaci tento pojem konkrétně naplňují Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. Uspořádání statí je chronologické, rozčleněny jsou do čtyř bloků dle období (literatura do roku 1800, literatura devatenáctého století, z let 1900–1945, po roce 1945; občas dochází k typickému překrývání a přelívání let podle specifičtější logiky historického a kulturního vývoje, v případě české literatury jsou tedy mezníky roky 1890 a 1948), každý blok se pak dělí do částí pokrývající příslušné národní literatury. Překlad slovního spojení z názvu publikace „women’s writing“ není bez obtíží, neboť jakákoli verze má vzhledem k obsahu knihy poněkud nežádoucí konotace. Spojení „ženská literatura“ nejspíš asociuje žánr červené knihovny a další podobné oddechové a zábavné četby adresované primárně ženskému publiku; výraz ženské psaní je (přinejmenším v angličtině a zejména pak ve francouzštině – écrituré feminine) ustáleným termínem obsahujícím specifické teoretické předpoklady (otázky psaní těla, nevědomí, subverze fallogocentrického systému myšlení atp.). Tento soubor statí se nenese ani v jednom duchu, do jeho záběru nespadá oddechová četba, ani se nezaobírá specifickou problematikou ženského psaní v jeho terminologickém významu; podává prostě literárněhistorické informace o ženských autorkách, prozaičkách a básnířkách z daného regionu, které považuje za relevantní pro dějiny literatury. V této recenzi bych se chtěl blíže zmínit o dvou statích z této knihy, o kapitole o autorkách tvořících v rozmezí let 1890 až 1948 z pera Roberta Pynsenta a o kapitole o českých poválečných spisovatelkách od Veroniky Ambros._3

Pynsent ve svém přehledu zvolil poněkud extravagantní až provokující strategii. Do této informativní stati o rozsahu zhruba dvaceti tiskových stran se mu podařilo vměstnat dlouhou řadu autorek, z nichž s mnohými se i (český) průměrně vzdělaný bohemista setkává poprvé (a dost pravděpodobně i naposledy). Efektivně (ne-li také efektně) je tak demonstrována Pynsentova rešeršní a čtenářská akribie (jeho vlastní či někoho z jeho fámulů) a také jeho silná tendence k polemickému přeskupování a radikálnímu přehodnocování akcentů tradičního vnímání české literatury. Výsledkem je souhrn základních informací o velkém počtu autorek, z nichž dílo každé je charakterizováno několika úspornými a zpravidla – pokud lze soudit – přiléhavými kritickými větami. Na výběrové podrobnější představení osobností a textů, které by mohly být považovány za stěžejní, se již nicméně nedostává prostoru. Čtenář se tak setkává se známými jmény (Viková Kunětická, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská, Růžena Svobodová, Anna Lauremannová-Mikschová alias Felix Tèver, Sofie Podlipská, Pavla Kytlicová, Božena Benešová, Anna Maria Tilschová, Amálie Vrbová alias Jiří Sumín, Marie Majerová, Helena Malířová, Marie Pujmanová, Jarmila Glazarová), ale také se jmény spíš obskurními (např. Anna Řeháková, Františka Pecháčková, Tylda Meinecková, Zdeňka Kvizová-Poděbradská, Lila Bubelová ad.). Výklad nepostupuje striktně chronologicky, spisovatelky, o nichž se referuje, jsou rozčleněny do skupin podle stylů, proudů a hnutí, na které jsme v českém kontextu zvyklí (realismus, dekadence a symbolismus, neoromantismus, psychologická próza, naturalismus atp.). Z tohoto obvyklého dělení snad trochu vystupuje skupina „metafyzické“ prózy (kam jsou – navzdory své vzájemné odlišnosti – docela logicky a organicky vřazeny např. autorky jako Pavla Kytlicová, Sofie Podlipská) a kategorie „meziválečný hedonismus“, kam snad poněkud polemicky řadí mimo jiné Olgu Scheinpflugovou a Miladu Součkovou. Román druhé z těchto autorek, Amor a Psyché, založený na decentralizaci vypravěčského hlasu, fragmentarizaci identity románové postavy a parodicko-subverzivní hře s intertextovostí, Pynsent zdá se mi trochu zbytečně blahosklonně hodnotí v tom smyslu, že autorka se zde „ne úplně rozhodla, jak experimentování s vypravěčskou postavou zpracovat do rozumně koherentní struktury“.

Pynsentova stať je každopádně přínosná přinejmenším ve dvou ohledech: podává kvalitní informativně-bibliografický přehled a dokumentuje nečekaně širokou škálu literatury psané ženami v období, které je ve srovnání se stoletím devatenáctým s ohledem na působení ženských autorek viděno spíš skepticky a v němž existuje určitá tendence k maskulinizaci (či androgynizaci) autorského subjektu (srov. časté používání mužských pseudonymů, na něž Pynsent ve vstupní části statě upozorňuje).

Stať Veroniky Ambros opět představuje smíšený případ, nejedná se o jednoznačně anglosaskou perspektivu, nýbrž o pohled bohemisty působícího v zahraničí. Na omezené ploše necelých dvaceti stran, která dovoluje podat spíše prvotní seznámení s autorkami a stručnou charakteristiku základních rysů jejich tvorby, Veronika Ambros představuje bohatý počet jmen, uvádí i autorky méně známé (básnířky Evu Bernadinovou a Janu Štroblovou z okruhu časopisu Květen, o generaci starší básnířky exilové Jiřinu Fuchsovou a Vladimíru Čerepkovou, prozaičku Věru Stiborovou ad.). Členění kapitol kombinuje časovou periodizaci po desetiletích s úseky definovanými politickými událostmi (1948–1956, 1956–1960, 1960–1970, 1970–1977, 1977–1989, po roce 1989), jednotlivé kapitoly jsou občas dále vnitřně členěny do bloků podle typu zveřejňování textů a „literárního bytu“ (oficiální literatura, šedá zóna, samizdat, exil). Z hlediska kombinace poskytnutých elementárních politicko-historických reálií, stručných interpretačních a stylových charakteristik, a zejména z hlediska kombinace počtu představených jmen kniha představuje velmi dobrý informativní zdroj nejen pro zahraničního čtenáře.

V první kapitole Ambros poukazuje na absenci ženských autorek v padesátých letech, poznamenaných falešným, jednostranným a ideologicky diktovaným konceptem emancipace. V protikladu k jménům oficiálních prozaiček Glazarové, Majerové, Pujmanové, sloužících jako výkladní skříň režimního konceptu „rovnoprávnosti“, staví díla básnířek, zejména Jiřiny Haukové a Bohumily Grögrové, která ukazují odvrácenou stranu této doby a zůstávají dlouho nepublikovány. Z období šedesátých let věnuje větší pozornost prozaické a dramatické tvorbě Aleny Vostré, románům Evy Kantůrkové a experimentálnímu psaní Věry Linhartové, ohledávající v jisté návaznosti na tvorbu Milady Součkové možnosti vyprávění a hranice jazyka. U Linhartové Ambros, citujíc její slova, vypichuje moment trhliny a implicitního rozhovoru, který mezi sebou vedou jednotlivé i vzdálené pasáže napříč textem. Z dalších v zahraničí působících autorek věnuje Ambros pozornost Sylvii Richterové, Bronislavě Volkové, Aleně Wagenrové, Libuši Moníkové a Hedě Margolius-Kovályové. Coby zástupkyně „šedé zóny“ figurují ve výkladu Daniela Fischerová, Zuzana Brabcová, Alexandra Berková. Z generace básnířek publikujících v osmdesátých letech vybírá Ambros pro svůj výklad Sylvu Fischerovou a Svatavu Antošovou. Ve třech odstavcích věnovaných porevolučnímu období pojednává Ambros určitý typ autobiograficko-konfesijních próz Terezy Boučkové a Ivy Pekárkové, a z jiného ohledu sem zařazuje (tak trochu navzdory datu vzniku) též práce Daniely Hodrové. I z takto přehledově pojatého výkladu je patrné, že Veronice Ambros je blízká autorská poetika stavící na nelineárním, intertextově založeném, polyfonním způsobu vyprávění, které porušuje tradiční narativní postupy a problematizuje koncept homogenního autorského subjektu, tedy poetika autorek jako Součková, Linhartová, Richterová, Hodrová, Brabcová či Berková.

Ambros na ženském psaní kvituje, že bylo méně náchylné podřizovat se nárokům ideologie (zde myšleno ve smyslu dobové politické ideologie, srov. níže postřeh Bronislavy Volkové). Na druhou stranu poznamenává, že kategorie ženské autorky je v Česku často odmítána jako snižující, což přisuzuje mimo jiné tomu, že feminismus a celá genderová problematika jsou stále vnímány jako další cizí, importovaná ideologie. Zdá se, že tato česká, specifickou historickou zkušeností podmíněná, leč nepříliš promyšlená snaha distancovat se od jednoho z aspektů individuální identity však sama o sobě poukazuje na značné a neuvědomované podrobení se logice jiné, komplexnější a mnohem zakořeněnější ideologie, totiž ideologie patriarchátu.

Výbor z roku 1998 Allskin and Other Tales by Contemporary Czech Women (Women in Translation, Seattle), který sestavila a redigovala Alexandra Büchler, patří do záběru této recenze jen zčásti, neboť se nejedná o literárněhistorickou práci, nýbrž antologii textů (resp. úryvků textů) současných českých autorek. Antologie je nicméně doplněna předmluvou, o níž stojí za to se podrobněji zmínit. Büchler v ní poskytuje zahraničnímu čtenáři krátký vstupní úvod do historie české literatury jednak z hlediska problému zobrazování ženských postav v kronikářských textech (Kosmas) a projevech folklóru, jednak z hlediska působení ženských autorek v kontextu národního obrození, modernismu a avantgardy. Dále poukazuje, že ač od devadesátých let předminulého století existovala relevantní debata o ženské roli, kulturní fungování žen zůstává i nadále do značné míry uvězněno buď v přizpůsobení se patriarchálním požadavkům a hodnotám, v pasivní roli objektu, múzy, inspirátorky, či v područí širšího ideologického rámce. Současnou situaci, a to v kontrastu k předcházejícímu historickému vývoji (přelom století, první republika), hodnotí značně negativně. Příčin tohoto stavu vidí několik: upozorňuje na falešnou podobu rovnosti pohlaví v socialistickém Československu, na inhibující koncept společného nepřítele v období před rokem 1989, zmiňuje nepochopení západního feminismu způsobené především celkovou podezřívavostí vůči politickým hnutím a v neposlední řadě překrytí problému postavení žen ideologií všeobecných lidských práv. Toto vše má podle Büchler za následek, že veřejná ani kulturní debata stále do značné míry není schopna reflektovat velmi komplexní a hluboce zakotvenou povahu patriarchátu. Po tomto krátkém úvodu představuje na ploše jednoho odstavce jednotlivé autorky zastoupené v tomto výběru. Konkrétně tedy Linhartovou, již označuje za anticipátorku postmoderních postojů, upozorňujíc na její reflexi jazyka (mimochodem udává mylně, že emigrovala v roce 1961; k linii tohoto druhu psaní připojuje Richterovou a Hodrovou s jejich dominantním zájmem o intertextovost, rozbití narativu a zkoumání individuální identity. Z dalších jmen se v tomto výběru objevují například Salivarová, Kriseová, Daniela Fischerová, Brabcová, Berková, Boučková, Hauserová, Pekárková, Procházková ad.

Celkově tuto antologii textů považuji za velice užitečný nástroj, jak toto stále poněkud zastíněné téma otevřít a zpřístupnit nejen zahraničnímu čtenáři. Knize by snad bylo možné jen vytknout, že ve výběru chybí Libuše Moníková (námitku, že by se v tomto případě nemuselo jednat o texty české, by nebylo třeba vznášet; úryvek z textu Věry Linhartové byl také přeložen z francouzštiny) a že ve vstupní informativní části by jistě mohla alespoň zaznít jména a instituce z literárního i šířeji kulturního okruhu (např. Minerva, Klub amerických dam, Tomáš G. Masaryk, Božena Viková-Kunětická, Toyen, Milena Jesenská atd.), avšak pro elementární orientaci zahraničního čtenáře je takto koncipované představení kontextu a palety autorek snad dostačující. Závěrem Alexandra Büchler píše, že ačkoli v českém kulturním prostoru chybí prohloubenější explicitní debata o genderové problematice, autorky vždy nacházely vlastní alternativní způsoby, jak tyto otázky tematizovat a pojmenovávat, opírajíce se zejména na jedné straně o individuální biografickou zkušenost, na straně druhé o reinterpretaci, přepsání, převrácení a přisvojení si motivů a témat tradice a mýtu.

Analytické a interpretační eseje s explicitním kritickým a problémovým zaměřením jsou sebrány v knize literární teoretičky a básnířky působící v USA Bronislavy Volkové A Feminist Semiotic Odyssey Through Czech Literature (The Edwin Mellen Press, Lewiston–Queenston–Lampeter 1997). Volková se tu soustřeďuje především na problémy, které české prostředí není schopno reflektovat, ať už z nedostatku odstupu a nadhledu od kánonu, vinou poněkud lingvocentrického zaměření či jistou ignorancí témat, která se vynořila ve světovém kontextu (gender). Blíže zde budeme diskutovat o jednom inspirativním eseji tohoto souboru, Images of Woman in Contemporary Czech Prose. Volková na materiálu české moderní prózy (primárně od mužských autorů, většinou příslušníků disidentského pantheonu) podniká kritický výzkum způsobu zobrazování žen a podává užitečnou typologii těchto různých zobrazení. Ukazuje tedy „blasfemicky“ druhou stranu tvorby autorů, jejichž aureola často zamezuje výrazněji kritickému přístupu k jejich textům.

Jako první kategorii uvádí typ ženy idealizované. To je dost častý typ, známý např. z duchovní a kurtoazní lyriky či v invertované podobě jako typ magdalenický /typ salome z tvorby dekadentní. Příklad, který uvádí Volková, je poměrně specifický – silná ženská protagonistka Hrabalových Postřižin. Volková ji vidí jako nejbohatší, nejkomplexnější postavu celého svého výčtu, silnou ženu s harmonickým skloubením intelektu, tělesnosti, síly a něhy, osobnost dostatečně silnou, vyzrálou a autonomní na to, aby dokázala obsáhnout i zdánlivé rozpory (feminní křehkost a krásu i smyslovou robustnost, autonomii rozhodování a jednání i poddajnou performanci požadovaných společenských rolí, tj. umožňování manželovi hrát jeho mužskou roli atd.). Příznačné každopádně je, že všechny její rysy coby postavy jsou v románu oceněny za podmínky, že nabídne dobrovolně svému muži prostor pro hraní jeho mužské role, vřadí se s jistým uvědomělým a nonšalantním despektem, ale v posledku radostně do patriarchálního uspořádání a maskulinní hierarchie hodnot. Jako postava neotvírá žádné nové možnosti, pozice, nepřináší žádnou kritiku. (Mám ale za to, že Hrabal je nicméně subverzivní v něčem jiném, totiž v aktu a procesuálnosti narace, v použití vypravěčského hlasu.)

Dalším uváděným typem je němá či mlčící žena, fungující buď jako objekt, pasivní instrumentální hybatel fabule (např. postava Heleny jako kontraproduktivní nástroj pomsty v Kunderově Žertu), či jako pozitivní protipól k mluvícím, interpretujícím, odkrytým, zpochybněným a zesměšněným hlasům ostatních postav. To je případem Lucie z téhož románu, kde je její mlčící postava hlubinou, jediným prostorem tajemství a integrity. To vše však za cenu, že nepromlouvá, nemá hlas. (Patřila by v jistém ohledu do kategorie idealizovaná žena.) Vposled není Lucie postava, osobnost, nýbrž jen prázdné narativní schéma sloužící ke komunikaci autorových tezí (hlas, mluvení, komunikace nás vždy zrazuje a nevyhnutelně vystavuje omylu, míjení se, katastrofě či trapasu, z nichž to druhé je závažnější, s větším existenciálním dosahem). Jako další z typů uvádí Volková postavu rezignované ženy. Dokumentuje ji na postavě Terezy z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Ta setrvává ve vztahu s nevěrným mužem, rezignovaně neprotestuje, vědouc, že Tomáš není schopen změnit své chování, neboť se pohybuje ve zcela uzavřeném systému myšlení. Podle Volkové se tato postava Terezy celkově obává vykročit do neznáma a přijmout výzvu samoty a autonomie.

Kritický přístup Volkové je myslím nosný a velmi inspirativní, lze k němu mít nicméně i jisté výhrady. Zdá se mi například, že Nesnesitelnou lehkost bytí čte příliš doslovně po fabuli, nečiní interpretační kroky plynoucí ze struktury románu, nerozlišuje postavu od textového sdělení vyšší úrovně. (Tomáš není kladná postava suverénního sukničkáře, vposledku se ukáže, že je – a to je častý kunderovský topos – navzdory své racionalistické snaze kontrolovat a předvídat chod událostí ve svém životě vlastně neustále v jejich vleku, podléhaje Terezinu paradoxnímu nepřímému vlivu. Ze Švýcarska se pár nevrací na jeho, ale její popud. Jedna z možností, jak číst tento román, je sledovat v něm příběh neustálého oprošťování a odhalování vlastních hlubokých vnitřních omylů, nalézání síly ve své slabosti. K této paradoxní síle je Tomáš veden právě postavou Terezy.) Podobně, když si Volková vybírá postavu Sabiny z téhož románu pro typ, který nazývá maskulinní šachistka, aby ji kritizovala jako případ zcela maskulinizované postavy, připadá mi, že se s textem románu částečně míjí. Nepřipadá mi, že Sabina je maskulinní (když, tak jen na povrchní úrovni). Zdá se mi, že má spíše jakési nomadické rysy neklidného věčného cizince (post)moderní doby. Jak nás autor nikdy neopomene upozornit, kunderovské postavy jsou zcela záměrně jen myšlenkovými schématy, textovými možnostmi. Z tohoto hlediska mi nepřipadá ani tak konkrétní maskulinizovaná žena, jako textová, abstraktní postava povahy spíš androgynní. Obecně má Volková občas poněkud sklony hodnotit postavy měřítky neproblematicky realistické či psychologické prózy.

Také její čtení Hrabalovy autobiografické trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky nejde, obávám se, dostatečně pod povrch. Postrádám zde analýzu toho, co přesně transpozice vypravěčského hlasu do perspektivy ženské postavy znamená, jak funguje, co tato strategie sleduje a co přináší, jaké mohou být její eventuální záludnosti (centrální hlas ženský, ale protagonista muž, z vnitřního světa ženské hrdinky se toho příliš nedovídáme). V typu „hloupá husa alias chytrá manipulátorka“ nabízí Volková pro mne poněkud neuspokojivé čtení Inženýra lidských duší a zejména postavy Blběnky a vypravěčova vztahu k ní. Ten je zdá se mi mnohem komplexnější a jemnější než postoj muže bavícího se sexistickým šatem, řečí a způsoby této figury. Z textu lze myslím vycítit jistou sympatii vypravěčského subjektu s touto osobou, která je nepřímo zobrazena jako vnitřně vposled křehká, prožívající nelehkou situaci emigrantky. Zdá se, že Volková nesleduje vývoj celé postavy, zastaví se u prvních dojmů, ale nesleduje dále jejich pohyb ve fabuli románu. Škvorecký i Kundera jsou nepochybně určitými příklady mužského šovinismu jak ve svých knihách, tak ve svém veřejném působení (Kunderův provokativně deklarovaný misogynský vztah k tématu genderu je pravda trochu vícevrstevnatý a komplikovanější). Místy až bolestně trapná maskulinita jejich psaní je rozprostřena do celkové struktury a stylového znění celého textu (konverzace, obsesivní rekurentní témata, mužský pohled u prvního, neustálá kontrola sémantického pohybu textu, fallogocentrismus a patronizace čtenáře u druhého z nich). To si zaslouží analýzu, ale preciznější, detailnější a komplexnější. Bylo by potřeba sledovat tyto problémy spíše na rovině celkové textové, narativní výstavby, ne vytrženě z kontextu jejich komplexního fungování v rámci struktury celého textu. (Že to Volková nedělá, je při jejím jinak jazykově a strukturně orientovaném postupu o to více překvapující.)

Další potenciální problém vidím v tom, že u Volkové jsou postavy hodnoceny na základě jakéhosi implicitního ideálu ženskosti, který sám o sobě není nijak problematizován. Neznamená to sice, že se jedná o tradiční esencialistický ideál feminity, Volková mluví dosti obecně o silné, leč sensitivní ženě schopné se postavit muži, který jí již nemá duchovně co nabídnout, která je schopna žít sama raději než volit udržování a prohlubování ponižujícího či nesmysluplného vztahu, která je s to uchovat si svou ženskou citlivost a neztrácet odvahu a víru. Avšak tento popis se do značné míry pohybuje na půdě obvyklého humanistického konceptu s akcentem na otázku partnerských vztahů. Neshledávám v něm nic specificky feministického, zpochybňujícího daný stav věcí (z hlediska feministické kritiky bychom se snad mohli např. tázat, proč jsou atributy ženskosti definovány právě a toliko v rámci půdorysu partnerského vztahu, co znamená ženská citlivost, kdo ji určuje, komu má být vlastní, proč vlastně právě pojem „citlivosti“ atd.). Jistá absence dalšího a kritičtějšího tázání po ženské identitě by mohla být myslím považována za potenciálně slabé místo této stati. (Nenabyl jsem přitom dojmu, že si Volková tuto otázku strategicky neklade prostě proto, aby se vyhnula pasti, kterou patrně pokus o jakési „definitorické“ zachycení „ženské podstaty“ představuje.)

Je důležité mít na paměti, že Volková zde neprovádí typologii vybraných ženských postav, ale dívá se na všechny postavy. Pohled na výslednou typologii je značně skličující, neboť odhaluje, že takřka všechna zobrazení ženské postavy jsou vposled negativní, ať už ve smyslu víceméně přímočaré misogynie, neskrývaného machismu či bytostně reduktivního a plochého přístupu. Existují samozřejmě prvky komplikovanější misogynie, s vnitřními tenzemi a ambiguitami, které jsou v jistém ohledu vůči tradičnímu patriarchálnímu konceptu genderového rozvržení leckdy i radikálně subverzivní (u Nietzscheho a Freuda řekněme), a mohou být v určitém interpretačním rámci velmi inspirativní. To je však případ zmiňovaných českých autorů jen v menší části. Celkově postupy užívané v próze psané muži vidí Volková jako obecné, generalizované, postrádající hlubší vhled do jemnějších detailů a specifik mezilidských vztahů. Podstatným bodem její argumentace je tvrzení, že „ideologizace života je sama o sobě primárně mužským jevem“ (s. 69). Nejde ale o ideologizaci ve smyslu politické stranickosti, nýbrž o fallogocentrické tíhnutí k uzavřeným a reduktivním konceptům snažícím se fixovat nejednoznačnou realitu; viz obrazy ženského subjektu, který vždy dopadne jako určitý typus vyznačující se symetrickým vztahem, negativním, démonizovaným či pozitivním, idealizovaným k mužskému pohledu a míjí se tak vždy s komplexností ženského subjektu (máme-li použít tento již sám o sobě logocentrický pojem), která zpravidla není prostá rozporu a ambiguity.

Důležitou stránkou této stati též mimo jiné je, že Volková se nezastavuje před kritickou četbou textů ženských autorek. Tento postup tak nepřímo poukazuje k problému nevědomé internalizace fallogocentrického způsobu uvažování a komplicity na ustaveném patriarchálním řádu ze strany žen, tedy ke skutečnosti, že se jedná o problémy stojící na genderovém, nikoli pohlavním základě.

Souhrnně řečeno, kniha Bronislavy Volkové v sobě spojuje teoretickou poučenost, která se organicky propojuje s kultivovanou interpretační citlivostí a smyslem pro vystižení a pojmenování problému. Je ocenění hodné, že není na úrovni pouhého přiblížení jednotlivých autorů jinojazyčnému publiku, ale představuje originální úvahy o specifických, zároveň však dost klíčových momentech moderní české literatury. Česká literární kritika a věda je stále do určité míry zatěžkána představou o nutnosti a správnosti jakéhosi čistého strukturního rozboru zbaveného jeho mocenských a axiologických předpokladů. V tomto ohledu je stať zaměřující se na to, jakým způsobem konstruuje dominantní, mužská románová dikce obraz ženy, velice přínosná a užitečná.

Závěrem věnujme pozornost knize, která zajímavým způsobem uplatňuje specifickou metodologickou a konceptuální perspektivu post-strukturalistického myšlení. Jedná se o knihu amerického bohemisty Alfreda Thomase The Labyrinth of the World: Truth and Representation in Czech Literature (R. Oldenbourg, Munich 1995), v níž autor sleduje vybrané literární texty prizmatem fungování diskurzu. Profesor Thomas se věnuje především oblasti medievalistiky, a v tomto ohledu představuje z hlediska záběru této recenze výjimku, i když kniha obsahuje kapitoly věnované také moderní české literatuře. Důvod, proč se v závěru chci věnovat jeho knize, spočívá však primárně v metodologickém přístupu, který v ní používá.

Thomas úvodem kvituje silnou tradici českého strukturalismu, jejímiž představiteli byli a jsou i angloameričtí bohemisté a literární vědci (Thomas G. Winner, Roman Jakobson, Lubomír Doležel, Karel Brušák), avšak na rozdíl od tohoto přístupu, v němž je jazyk literárního díla vnímán jako sled znaků nezávislý na pozici individua, sociálním kontextu a mřížce, v jejímž rámci je produkován, chápe a vymezuje jazyk ne jako znakový systém, nýbrž diskurz, a literární dílo nahlíží jako společensky a politicky podmíněný produkt, v němž dochází k soupeření literárních a ne-literárních diskurzů o status pravdy. Oproti literatuře, která je pojímaná jako svědek pravdy zosobňující ucelený smysl, se Thomasovy studie snaží o pozorné dekonstruktivní čtení, které odhaluje podrývání rétorické autority textu a přináší kritiku představy sjednoceného smyslu textu a jeho bezvýhradné, jednoznačné přináležitosti k určité tradici.

Výchozím bodem Thomasových úvah je pozorování, že česká literární i společenská tradice produkuje enormní množství textů snažících se dosáhnout, dostihnout a uchopit pravdu, a to pravdu v morálním smyslu. Doklady tohoto usilovného hledání a snažení, projevujícího se už v prosté kvantitativní rovině textu, lze najít v celých českých literárních dějinách. Thomas si například všímá, že Tkadleček je čtyřikrát delší než jeho německá analogie Oráč z Čech, Dalimil rozvádí Kosmu, zmiňuje v této souvislosti Masarykovy spisy a Havlovy eseje a proslovy a táže se, proč, odkud tak mnoho slov? V protikladu k této vůli k pravdě, touze kázat, moralizovat a přesvědčovat obsahuje česká tradice i protiproud – lyriku čtrnáctého století, barokní hymny, Máchův Máj, surrealismus, poválečné existenciální drama atd. Thomas vyčleňuje dvě kategorie literárních textů, dva odlišné diskurzy v tradici české literatury: první diskurz podřizuje umění kritériu/ideálu pravdy, druhý vykazuje vůči tomuto tažení za pravdou rezistenci. Thomas se v té souvislosti vrací k Wellkovu rozlišení dvou tradic (viz výše), které by dnes nazval dvěma odlišnými diskurzy (mohli bychom říci, že pracují s odlišným konceptem pravdy a reprezentace). Vyčítá Wellkovi nicméně, že je obě neproblematicky subsumuje pod homogenizující pojem literatura, aniž by si uvědomil jejich časté vzájemné prolínání, juxtapozici, ale i vzájemnou exkluzi. Thomas píše, že rozdílné, vzájemně se popírající diskurzy byly monisticky a teleologicky založenou literární historií subsumovány neproblematicky pod jednu homogenní kategorii literatury. Neustálé vzájemné poukazování na provázanost fází literárního vývoje pak sloužilo k jejich legitimizaci.

Thomas se věnuje také dichotomii ideologické vs. neideologické dílo. Cituje v té souvislosti Foucaulta a jeho koncept pravdy jako produktu moci a určitého režimu vědění a poukazuje na to, že tato distinkce děl ideologických/politických, tj. nepravdivých, a neideologických, nepolitických, „čistých“ a pravdivých, je klamná a neadekvátní, a to v tom smyslu, že všechny texty v sobě obsahují aspekt svého mocenského (ve Foucaultově smyslu) působení a vznikly jako aktéři v rámci určitého diskurzivního pole. Distinkce ideologického a neideologického ztotožňuje promluvu tzv. neideologických děl s pravdou, neuvědomujíc si, že ona přijatá pravdivost daného textu je dána jeho zasazením do režimu řeči, v němž se nám jako pravdivý ukazuje. Často ztotožňujeme „neidologický“ text s pravdou, aniž bychom byli schopni vidět sociální a kulturní rysy, které jeho „pravdivost“ podmiňují a umožňují. V této foucaultovské perspektivě, kterou Thomas obhajuje, nemáme co činit s bitvou o pravdu, ale bitvou o statut pravdy; dochází tu nikoli k pokojnému vyjevování platonské pravdy, ale k vyjednávání a posouvání statutu pravdy.

Konkrétně, Thomas na případech přepracování jednotlivých témat a motivů Kosmovy kroniky Dalimilem ukazuje, jak se text stává bojištěm různých diskurzivních, mocenských a společenských sil a nároků. Diskurz Dalimilovy kroniky, stejně jako například husitské traktáty a jejich filologické výklady, je řízen logikou vůle k pravdě (Foucault), tj. snaze „odhalit“, rozuměj vtisknout řád kontinuity a teleologičnosti nejednoznačnému materiálu historických událostí. Dalimilova kronika představuje mocenské přepsání mytologického vyprávění latinské kroniky Kosmovy. Její promluva si nárokuje status pravdivosti. Přitom ale lze přesvědčivě odkrýt jak specifické historické a společenské kvality (zájmy, životní styl a hierarchie hodnot nižší aristokracie, etnický konflikt, legitimizace patriarchálního zřízení), tak ukotvení v konstantách a stereotypech mýtu, jejž Dalimil sám ve jménu větší kronikářské „spolehlivosti“ popírá. Thomasovi nejde o to představit Dalimila jako méně pravdivého než Kosmu, nýbrž poukázat na mocenské a diskurzivní podmíněnosti tohoto textu. Obdobný problém překlenování diskontinuity můžeme vidět i v rámci české filologie a literární historie. Thomas si také všímá problematiky různého konceptu pravdy v odlišných diskurzech u Husa (theologický diskurz), v nacionálním diskurzu devatenáctého století a u Masaryka (resp. už u romantických obrozenských generací).

Z moderní literatury si Thomas vybírá k analýze Čapkovu Knihu apokryfů. Polemizuje s Peterem Steinerem, který v ní vidí demonstraci ucelených, koherentních filozofických principů demokratického relativismu. Thomas oproti tomu poukazuje na vnitřní kontradikce vyvstávající v každé povídce a zdůrazňuje diskurzivní diskontinuitu mezi Čapkovou proklamovanou obhajobou Masarykova konceptu humanity a tendencí ironizovat spíše než posilovat masarykovské směřování povídek. Podle Thomase ambiguita vyvstávající v povídkách jen zdůrazňuje, odhaluje filozofické slabiny, selhání snahy poskytnout filozofický základ pro prvorepublikovou státní doktrínu.

Poslední kapitola je věnována Havlově esejům otištěným v knize Letní přemítání (1991) a zaměřuje se na konflikt morální pravdy a pravdy politického účelu, strategické pravdy a idealismu pravdy filozofické. Ale hra Largo desolato odhaluje neuzavřený spor jiných entit, nikoli pravdy a lži (ať už filozofické vs. politické atp.), nýbrž rozepře politického, filozofického diskurzu a diskurzu morálky. Thomas poukazuje na nevyřešený konflikt mezi touto analýzou, konfrontací diskurzů v Havlově dramatickém textu, a snahou smířit soupeřící pravdy a nároky, jak se to děje v jeho esejích.

Nutno říct, že v některých případech Thomas nepřichází ve skutečnosti s ničím novým, jde spíše o starší, známé úvahy, pouze přesazené do současného teoretického slovníku. Tak například ve stati Patriotism and Poetry in Karel Hynek Mácha’s Máj chápe Máj jako gesto neochoty podrobit se nacionálnímu diskurzu, jenž je řízen logikou vůle k pravdě, jako vzepření se nárokům nacionalistického diskurzu, který se snaží odhalit, zkonstruovat počátek a monolitickou esenci národa. Coby vysvětlení se mi to pro komplikovaný vztah napětí, současné identifikace i ironické distance, již lze v juxtapozici Předzpěvu a vlastního textu Máje vycítit, jeví jako poněkud simplifikující, opakující obvyklé teze o Máchově romantické odbojnosti. U Jiřího Karáska Thomas sleduje napětí mezi estetickým a morálním diskurzem, distinkci mezi pravdou jako morální hodnotou a přístupem odmítajícím tento nárok na pravdu vyjma pravdy subjektivního Já. Striktně vzato se ale Thomas v tomto pojetí obloukem vrací zpět k platonské tradici aletheia, pravdy vyvstávající z pramene a hlasu, tedy k tomu, co byl v odkazu na Derridu předtím zpochybnil a postuloval jako cíl své kritiky. Nosnější se mi zdá zkoumat tuto problematiku na jiné úrovni, např. z hlediska dekadentního Já k paradigmatu heteronormativity, nastolenému dobovým soudním a medicínským diskurzem. Každopádně je však Thomasova kniha tím případem, kdy zahraniční bohemistika může nabídnout inspirativní způsob a jazyk kritické interpretace základních textů české literatury.

Závěrem této recenze se pokusme zodpovědět otázku stojící v jejím titulu, tedy otázku, v čem spočívá ona komplementarita angloamerické a české bohemistiky. Zdá se mi, že tkví především v tom, že zatímco česká literární historie nevnímá literární vývoj jako samozřejmě a neproblematicky se nabízející souhrn dat, k svému materiálu přistupuje po určité zralé teoretické a metodologické reflexi, anglosaská bohemistická perspektiva, tento teoretický rozměr postrádající, zase dokáže odkrývat některá specifická témata unikající české pozornosti. V tomto ohledu je anglosaský pohled zvnějšku obohacující, rýsuje jiné hranice, jiná uskupení a může poskytnout užitečný korektiv domácích opomenutí a slepých skvrn. Soudím však, že celkové srovnání s přístupy anglosaské literární historie nevyznívá pro českou tradici literárněhistorického psaní nijak nelichotivě. Spíš naopak.

POZNÁMKY

_1
Určitým předznamenáním tohoto multijazykového konceptu české literatury je i stať Reného Wellka Germans and Czechs in Bohemia z roku 1937, která se s dobovým, aktuálním společenským nábojem snažila poukázat na intelektuální vitalitu česko-německého soužití.

_2
Mluvíme-li zde o přepisování kulturní mapy a představ západního, anglosaského publika, hodí se ještě připomenout publikaci, která problematizuje a rozvrací vžité představy a sebeidentifikace, které si o sobě vytvořila a vytváří sama česká populace. Jakkoli není bez problémů, stojí z tohoto hlediska za pozornost kniha Ladislava Holého The Little Czech and the Great Czech Nation: National Identity and the Post-Communist Social Transformation z roku 1996 (Cambridge University Press, Cambridge). Krom toho, že se nezabývá primárně literaturou, přeložena a recenzována byla, a více pozornosti jí věnovat nebudeme.

_3
Publikace obsahuje také stať o nejstarší české literatuře od Alfreda Thomase a stať o autorkách devatenáctého století od Dobravy Moldanové. Obě zde ponechávám stranou, první z nich vzhledem k tomu, že se chci soustřeďovat na moderní českou literaturu (o jiné práci Alfreda Thomase viz dále), druhou pak proto, že je z pera české autorky a do anglosaského kontextu a perspektivy tedy spadá jen nepřímo.

LITERATURA

Ambros, Veronika: Czech Women Writers after 1945. In: Hawkesworth, Celia (ed.) A History of Central European Women’s Writing. Palgrave, Houndmills, New York 2001.

Büchler, Alexandra: Allskin and Other Tales by Contemporary Czech Women. Women in Translation, Seattle 1998.

Harkins, William E.–Trensky, Paul I. (eds.): Czech Literature Since 1956. A symposium. Bohemica, New York 1980.

Holý, Ladislav: The Little Czech and the Great Czech Nation: National Identity and the Post-Communist Social Transformation. Cambridge University Press, Cambridge 1996.

Iggers, Wilma A.: Women of Prague: Ethnic Diversity and Social Change from the Eighteen Century to the Present. Bergham Books, Providence, Oxford 1995.

Miller, J. E. (ed.): Who’s Who in Contemporary Women’s Writing. Routledge, London–New York 2001.

Novák, Arne: Czech Literature. Peter Kussi (transl.), William E. Harkins (ed.) University of Michigan Press, Ann Arbor 1986.

Porter, Robert: An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction. Comedies of Defien. Sussex Academic Press, Brighton, Portland 2001.

Pynsent, Robert B. (ed.): The Everyman Companion to East European Literature. Dent, London 1993.

Pynsent, Robert B.: Czech Women Writers, 1890s–1948. In: Hawkesworth, Celia (ed.) A History of Central European Women’s Writing. Palgrave, Houndmills, New York 2001.

Sayer, Darek: The Coasts of Bohemia. Princeton University Press, Princeton 1998.

Serafin, Steven (ed.): Dictionary of Literary Biography, 215: Twentieth-Century Eastern European Writers. The Gale Group, Detroit–San Francisco–London–Boston 1999.

Thomas, Alfred: The Labyrinth of the World: Truth and Representation in Czech Literature. R. Oldenbourg, Munich 1995.

Volková, Bronislava: A Feminist’s Semiotic Odyssey through Czech Literature. E. Mellen Press, Lewiston 1997.

Wellek, René: Essays on Czech Literature. Mouton, The Hague 1963.

Wilson, Katharina M.: An Encyklopedia of Continental Women Writers. Garland Publishing, New York–London 1991.