Dějiny české literatury 20. století v němčině

V nakladatelství pro literární vědu a jazykovědu Edition Praesens v Rakousku vyšla před nedávnem monografie Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts Jiřího Holého. Jde o překlad autorových kapitol k dějinám moderní české literatury, tvořících součást rozsáhlejší publikace Česká literatura od počátků k dnešku (Praha 1998, 2. vyd. 2002). Pro německé vydání byl původní text přepracován, některé kapitoly (zejména Poezie přelomu století a Německá literatura v českých zemích) byly rozšířeny, text opatřen vysvětlujícími poznámkami pro německé čtenáře. Kniha vyšla s podporou nadace Robert Bosch Stiftung, Německo-českého fondu budoucnosti a Ministerstva kultury České republiky.

V Holého Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts dostává se německým studentům bohemistiky a zájemcům o českou literatury do rukou přehled vývoje české moderní literatury, který navazuje na tři rozsáhlé německé monografie posledních tří desetiletí k dějinám české literatury 19. a 20. století: na Heinricha Kunstmanna Tschechische Erzählkunst im 20. Jahrhunderts (Köln–Wien 1974), sledující však jen prózu, na monografii Antonína Měšťana Geschichte der tschechischen Literatur im 19. und 20. Jahrhundert (Köln–Wien 1984; česky 1987 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight-Publishers v Torontu) a na druhý díl trojsvazkového kompendia Geschichte der tschechischen Literatur II. Von der Romantik bis zum Ersten Weltkrieg (Köln 1996), jehož autorem je německý slavista a překladatel Walter Schamschula, působící na univerzitě v Berkeley v USA.

Holého Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts na jmenované práce nejen navazuje, ale zároveň je také doplňuje a rozšiřuje (sleduje i současnou literární produkci). Podstatný rozdíl spočívá však v Holého evolučním a periodizačním modelu české literatury 20. století. Jestliže Schamschula a Měšťan volí v podstatě schematický periodizační model, postavený na principu syntagmatiky, podle jednotlivých literárněhistorických period resp. stylů (realismus, symbolismus, moderna a avantgarda atd.) a dále potom podle jednotlivých literárních skupin, jejichž program koinciduje v jejich zvoleném periodizačním a literárněevolučním modelu s určitou periodou nebo stylem (skupiny Máj a Ruch, spojované s pojmem „realismus“, skupina Lumír, spojovaná s „parnasismem“, autoři Moderní revue, reprezentující „symbolismus“, Almanachu na rok 1914 atd., atd.), tenduje J. Holý ke konstituci diferencovanějšího modelu, postaveného spíše na principu paradigmatiky a umožňujícího transparenci různých literárních fenoménů, paradigmat a sémantických mechanismů, působících nezávisle na přímočaré, většinou uměle a mechanicky konstruované chronologii za sebou následujících period, stylů, „směrů“, tendencí atd., která jen zřídka unikne schematičnosti a určité strnulosti (jak se např. ukazuje na značně problematické periodizaci Měšťanovy Geschichte der tschechischen Literatur). Také Holého evoluční model vývoje české literatury 20. století má svoji chronologii, ta je však záměrně konstruována jen jako hrubý periodizační rastr čtyř obsáhlých kapitol, které se dále dělí a diferencují nikoliv podle škol, skupin, stylů, nýbrž podle základních literárních druhů resp. médií (poezie, próza, divadlo) a dále potom podle dominantních hodnotových pozicí, souvisejících mnohem spíše s destabilizujícími, narušujícími, krizi a otřesy provokujícími zlomy a „zářezy“ („revoluce“ civilizační moderny, vznik samostatného Československa, ohrožení a destrukce autonomie a svobody myšlení nacionálně-socialistickým a komunistickým totalitarismem, zkušenost války, okupace 1968, tzv. normalizace, zhroucení „reálného socialismu“), pro vývojovou dynamiku české literatury 20. století ve specifickém smyslu určujícími, než s mechanicky kontinuální „linií“ škol, „ismů“, tendencí, skupin a jejich programů. Z perspektivy zlomů se dějiny (nejen) české literatury jeví jako proces transformací, probíhající na různých rovinách (i různou rychlostí), jako proces složitého prolínání myšlenkových i axiologických pozic, stejně tak jako strukturně-konstruktivních postupů a metod uvnitř jednotlivých druhů a uměleckých forem, kdy dochází z prostupování nebo „překrývání“ periferního a centrálního, progresivního a regresivního, tradice a inovace. Tak je možné, abych uvedl alespoň jeden příklad, že texty Richarda Weinera nejsou mechanicky a poněkud násilně etiketovány zjednoznačňující nálepkou výhradně jednoho „ismu“ (ať už expresionismu, surrealismu nebo existencialismu avant la lettre, jako u Chalupeckého, Měšťana i jinde), nýbrž jsou viděny v jejich heterogenitě různých vývojových fází, která „neproblematicky“ jednoznačné přiřazení k té či oné škole, skupině nebo programu problematizuje.

Užitečné jsou pro studenty bohemistiky a další zájemce německé jazykové oblasti také podrobnější charakteristiky zvláště důležitých nebo známých děl (např. Bezručových Slezských písní, Vančurovy Markéty Lazarové, Čapkova Krakatitu a Továrny na Absolutno, Demlova Zapomenutého světla, Palivcova Pečetního prstenu ad.), z nichž některá existují také v německém překladu. Přínosem je také rozsáhlá bibliografie německých překladů české literatury a její recepce, bibliografie bohemistických studií, disertací a habilitací německé jazykové oblasti, německy psaných příruček k dějinám české literatury, sborníků, studií a esejů o české literatuře v němčině a angličtině, monografických prací o jednotlivých autorech, politické a historické literatury v němčině a angličtině a německých antologií české literatury 20. století.

Ad: Jiří Holý, Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts. Z češtiny přel. Dominique Fliegler a Hanna Vintr, Edition Praesens, 2003, s. 434. Bibliografie, rejstřík, fotografie spisovatelů.