Textologické studie Alexandra Sticha

Četné vzpomínkové stati, které od 26. ledna 2003 provázejí památku profesora Alexandra Sticha, leckdy kolegiálně vtipně, jindy s lehkou nostalgií připomínají výjimečnou vědeckou a společenskou činorodost, mimořádnou erudici, pozoruhodnou osobitost i pověstnou pedagogickou způsobilost lingvisty, slavisty a literárního historika, jehož aktivity na pražské bohemistice (i mimo ni) vzbuzovaly účastný zájem jak odborné veřejnosti, tak studentů, přičemž nejednoho z nich nasměrovaly na jeho vlastní profesní dráze. Vedle textů funkčně se vztahujících k Stichově autoritě a vedle příznačnosti jeho mezilidských vztahů je tu však i nemalý počet studií a recenzí komentujících a kriticky hodnotících jeho dílo, ať už zběžným přehledem, s osobním zaujetím či čistě imanentním vhledem do posuzovaných textů. V horizontu jednoho desetiletí se tu tak rýsuje nadějný předpoklad, že se Stichovo dílo po postupném utichání rozjitřeného nadšení z dílčích jubileí nezařadí do poklidného proudu přehledu doporučené literatury ke studiu pro případné nahodilé zájemce, ale že zůstane v živé paměti jako pramen, z nějž lze čerpat, s nímž lze stále diskutovat, polemizovat i nesouhlasit. Právě v těchto souvislostech bývá hojně citována, společně s nebývalou tematickou a časovou extenzitou Stichova badatelského zájmu, i specifičnost jeho originální metodologické koncepce. Autorským termínem lingvoliterární historie Stich vysvětloval „svou zálibu ve vyplňování bílých míst — především tedy onoho málo známého prostoru, který leží mezi jazykem a literaturou“,_1 premisou výzkumu mu tedy v prvé řadě byly akcenty na kontextové seizmicky aktivní zlomy v kontiguitě lingvistiky s literární vědou. Důrazem na podmíněnost a vzájemnou propojenost dějinného vývoje i současného stavu českého jazyka a národní literatury, stejně jako na reciprocitu kulturních, společenských a politických vztahů neustále apeloval na úlohu tradice coby procesu kontinuálního předávání hodnot a významů. Rozsáhlá bibliografie, zahrnující desítky monografických, souborných a kolektivních prací, časopiseckých, sborníkových a konferenčních příspěvků, odborných studií i popularizačních článků, svědčí o Stichově nevšedním tvůrčím potenciálu. Nicméně můžeme stokrát adorovat a anotovat, odkazovat a vzájemně se ujišťovat o úctě, jakou chováme k profesorovu odkazu — ovšem východiskem by vždy měl primárně být pramen, texty v plném znění. Několik rozsáhlých projektů Stich už nestihl dokončit, část prací zůstala ležet netištěna v imprimovaném strojopise, starší texty publikované v periodikách zase bývají pro čtenáře obtížně přístupné. Připomeňme, že Stichova pozůstalost uložená v Literárním archivu Památníku národního písemnictví čítá sto jedenáct kartónů, z čehož na druhý stupeň evidence vedle tisků a korespondence stále čeká i významná část rukopisů (přednášek, konceptů a dalších pracovních podkladů).

Můžeme tedy jen pochvalnými slovy přivítat vydavatelský počin Edičního a textologického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR, k jehož dlouhodobým záměrům patří mj. i seskupování, zveřejňování a komentování původních článků, statí a studií předních českých textologů a editorů, jež nemohly být vydány v době svého vzniku nebo jejichž uživatelská dostupnost v plném znění rok od roku klesá. Platformu tohoto plánu, ediční sérii Varianty, tak prvním svazkem otevřel výbor dvanácti textologických studií Miroslava Červenky, následovaný společnou monografií redaktorů edice, Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana, s autorským výkladem dějin české textologie a ediční praxe a velmi rozsáhlou komentovanou antologií přiložených pramenů. A konečně — péčí Michala Charypara byly třetím svazkem Variant v roce 2011 pod souhrnným názvem Sabina — Němcová — Havlíček a jiné textologické studie zpřístupněny čtyři lingvostylistické a komparativní materiálové práce, v nichž se Alexandr Stich podrobně zabýval spornými otázkami vyvstávajícími okolo tvorby a osobnosti Karla Sabiny a přesahujícími do díla a odkazu dalších představitelů českého obrození (Karel Havlíček, Božena Němcová, Josef Václav Frič, Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Jan Erazim Sojka). Patří‑li Stichova metoda systematizace a vydávání literatury období baroka a 19. století k vrcholům české ediční praxe, pak jeho analytické stati představují teoreticko‑metodologickou bázi jeho textologických úvah o atribuci obrozenských textů a povaze a proměnách konkrétních, autorských idiolektů. Stichovo hledání hodnověrné, prvotní, tedy co nejpůvodnější podoby daného jedinečného textu bylo motivováno cílem rozklíčovat nejen kontext historických okolností jeho geneze, funkce a vývojových proměn, ale dopátrat se též možných významových manipulací, jejich společensko‑politických příčin a faktických následků. Postuláty textologie a divergentní přístup tak Stichovi umožnily propojovat poznatky z různých vědních oborů (lingvistiky, historie, literární vědy) a přispívat k vyplňování oněch bílých míst, která se zacelovala jen velmi pomalu a na úkor mnohých profesních, leckdy dokonce osobních polemik.

Knihu tvoří tematicky ucelený soubor čtyř žánrově odlišných prací, z nichž první, monografie Sabina — Němcová — Havlíček (1976, s podtitulem Textologický a stylistický příspěvek k sporům o Sabinových zásazích do cizího díla) se třemi autorskými dodatky a přílohou analyzovaných textů zabírá téměř dvě její třetiny. Doplňuje ji později publikovaný krátký Dovětek o Valhale (1979), v němž Stich zpřesnil jeden ze svých dřívějších argumentů vztahujících se k dílčímu motivu v dopise Boženy Němcové. Vznik rozsáhlé studie byl iniciován známým letitým sporem o míru Sabinových zásahů do Máchovy pozůstalosti, v němž proti tezím Oldřicha Králíka vystupovali přední literární historikové, pořadatelé kritického vydání Máchových spisů. Stich, třebaže mírnil Králíkovy ostré soudy, sám navázal na již dříve vznášené pochybnosti o deklarovaném Sojkově autorství dvaceti životopisných medailonů vydávaných v sešitech na pokračování v letech 1862–63 pod názvem Naši mužové. Detailnímu textologickému rozboru podrobil (pouze) dvě kapitoly, esejistické podobizny Karla Havlíčka a Boženy Němcové, v nichž citované znění článků a dopisů bylo možné komparovat s autentickými dobovými otisky z jiných zdrojů. Komplexní jazykovou, stylovou a motivickou analýzou definoval obecnou povahu výpustek, formálních i funkčních úprav a významových interpolací, za jejichž původce označil Karla Sabinu. Některé své finální úsudky revidoval už brzy po zveřejnění práce sám Stich (zejména po objevení do té doby neznámých pramenů), důkladné kritické přehodnocení podal teprve nedávno editor tohoto svazku, Michal Charypar, ve studii Sabina — Sojka: Naši mužové. Poznámky k studii Alexandra Sticha Sabina — Němcová — Havlíček._2 Třebaže svůj přínos k problému atribuce zmiňovaných textů v komentáři příliš nezdůrazňuje (možná limitován rozsahem, možná ze skromnosti), podstatně zpřesnil představu o skutečném Sabinovu autorském podílu na knize, doplnil další fakta ohledně jejího vzniku, a pokud úspěšně nevyvrátil, pak alespoň částečně umenšil sílu Stichova opakovaného tvrzení o Sabinově hypertrofovaném sebevědomí.

Následuje velmi podrobný rozbor Sabinova redakčního úzu Jazykový program a ideál Karla Sabiny (1978, upraveno 1994), sepsaný podle příspěvku ze sabinovské konference organizované z podnětu Vladimíra Macury. Ačkoliv Sabina přímo nezasahoval do jazykových sporů období let 1830–1870, měl značný vliv na utváření jazykově kulturního povědomí českého národa, a to prostřednictvím jednak svých aktivit spisovatelských a publicistických (grafická podoba spisovného jazyka), jednak svou činností přednáškovou (mluvený projev). Stich zde navázal na dřívější poznatky Jiřího Novotného,_3 na rozdíl od něj však nevycházel ze Sabinových próz, nýbrž zvolil ověřený soubor textů jiných autorů, do nichž Sabina zasahoval z pozice redaktora. Analýzou pravopisných a hláskových oprav, zásahů v rovině morfologické, syntaktické a slovotvorné, přeskupování slovosledu a záměn lexika, s přihlédnutím ke specifikům slovesných tvarů, demonstroval Sabinovu inklinaci k soudobé spisovné kodifikaci bez puristických a archaizujících tendencí (ve studii Sabina — Němcová — Havlíček ovšem Stich dokládá opak!), snahu stabilizovat spisovný jazyk, odstraňovat kolísání a prvky obecné češtiny a dialektu. Stich zhodnotil Sabinu po stránce uplatňování jazykové idey v procesu společenského dění pozitivně jako osobnost výrazně iniciativní, nekonformní a tvůrčí. Je jistě na místě položit si otázku, zda bychom dospěli k obdobným závěrům i v případě aplikace Stichova postupu na Sabinovu beletrii.

Výběr uzavírá historiograficko‑textologická studie Havlíček kontra Sabina v letech 1848–1849 a v pozdější tradici (1998, s podtitulem Některé textologické problémy a jejich axiologické souvislosti), kterou Stich připravoval zřejmě na základě svých poznámek k přednášce z roku 1978, pravděpodobně ji však nedokončil, jak je při pozorném čtení patrné z formální struktury textu. Premisou stati je mapování samovolného utváření kultu osobnosti obou představitelů, ideových antipodů předního veřejného a politického revolučního dění, její hlavní hypotézou pak tvrzení, že historická fakta lze rekonstruovat zpravidla jen prostřednictvím dobových textových dokumentů. Jejich významový posun může být zapříčiněn pozdější manipulací s textem či (ne)záměrně nepřesnou interpretací. Teoretické závěry Stich podložil rozborem čtyř konkrétních případů — jak probíhala schůze ve Svatováclavských lázních a jaký byl Sabinův podíl na ní; jaký byl Sabinův a Havlíčkův poměr k historické tradici; co se skutečně odehrálo mezi Havlíčkem a studentem Kleinertem; kolikrát Havlíček denuncoval. Charypar v doslovu vyslovuje domněnku, že teprve cíleným objasněním lexému denunciace a jeho derivátů by došlo k metodologickému propojení roviny faktické (historiografické, etické) s rovinou jazykovou (stylistickou, lexikografickou), a tím i k vypointování celé studie.

Neméně zajímavý a zdrojově bohatý je i vydavatelský peritext, který nejen prozrazuje velmi pečlivou ediční přípravu, ale přímo vyzývá čtenáře k samostatnému studiu. Kromě jmenného rejstříku a šestnáctistránkového bibliografického soupisu je uživatelsky příjemná zvláště reorganizace odkazů a doprovodných poznámek, což výrazně zpřehledňuje orientaci ve formálním členění navrstvovaných dodatků, vysvětlivek a emendací. V neposlední řadě stojí za vyzdvižení jistě náročná práce na synchronizaci víceúrovňového textu (ověřování autentického znění citátů, tiskové omyly a chyby neredigované předlohy apod.), která si vyžádala korekci jak po stránce věcné, tak jazykové. Charyparův závěrečný fundovaný komentář zasazuje Stichovy studie do soudobých kontextů, informuje jednak o okolnostech vzniku, vlivech a proměnách jednotlivých prací (z pozůstalosti zveřejňuje např. dochovanou část vzájemné korespondence Sticha a Králíka z let 1969–1974), jednak zmiňuje obtíže při jejich zveřejňování a všímá si tehdejšího i novějšího ohlasu (jako kuriozitu zmiňme Pynsentovu recenzi v Slavonic and East European Review z roku 1979,_4 již si mohl Stich přečíst až po deseti letech od její publikace).

Díky soubornému vydání statí můžeme názorně sledovat, jak se postupně proměňovalo Stichovo pojetí textologie. V prvotním nejširším smyslu ji charakterizoval jako „vědu o textu blížící se stylistice“, brzy však vymezil užší koncepci, opírající se především o výsledky atribučního procesu a řešící problematiku rozlišování více autorských vrstev v jednom textu (Sabina — Němcová — Havlíček, Dovětek o Valhale). V Jazykovém programu naznačil možné autonomní postavení textologie na pomezí několika lingvistických disciplín, ve studii Havlíček kontra Sabina dospěl k jejímu zásadnímu kontextovému rozšíření o axiologický aspekt: „úkolem textologie je určovat autentické znění […] textů, odstraňovat z nich cizorodé, časově pozdější vrstvy a interpretovat jejich přesný smysl“ (s. 256). Přestože Stichova textologická metoda přímo nestanovuje konkrétní návod, jak edičně zacházet se staršími texty, podněcuje k hledání nových principů a východisek. Profesor Stich prý často ponoukal své studenty k dalšímu a dalšímu neúnavnému bádání a rozšiřování vědomostí, dožadoval se rehistorizace, relatinizace, regermanizace a reslavizace mladého bohemisty. Možná by nebylo od věci vzít takový upgrade za své alespoň jako předsevzetí a vracet se s ním k Stichovu odkazu nejen u příležitosti kladení věnců.

AD:
Alexandr Stich: Sabina — Němcová — Havlíček a jiné textologické studie, ed. Michal Charypar. ÚČL AV ČR, Praha 2011. 294 s.

POZNÁMKY

_1
Proč je důležité vědět, jestli Matka Kuráž pocházela z Prachatic. Pět odpovědí Alexandra Sticha. Tvar 7, 1996, č. 18, s. 3.

_2
Charypar, Michal: Sabina — Sojka: Naši mužové. Poznámky k studii Alexandra Sticha Sabina — Němcová — Havlíček. Česká literatura 57, 2009, č. 1, s. 26–53.

_3
Novotný, Jiří: Podíl Karla Sabiny na utváření nové spisovné češtiny. Slovo a slovesnost 30, 1969, č. 1, s. 23–34.

_4
Pynsent, Robert B.: A. Stich, Sabina — Němcová — Havlíček. SEER 57, 1979, č. 3, s. 424–425.