Setmění kolem Bohuslava Reynka

Jedním z nejvýraznějších projevů ve výstavní činnosti v oblasti výtvarného umění let 2011 a 2012 byl velký zájem věnovaný dílu Bohuslava Reynka. Příčiny jsou zejména vnější, biografické: 120. výročí tvůrcova narození a 40. výročí jeho skonu. Vedle vydání knižních publikací — včetně katalogů — bylo na různých místech uspořádáno množství výstav věnovaných Bohuslavu Reynkovi, a to samostatně, ale i společně především s fotografiemi, jejichž autorem je jeho syn Daniel. Nejkomplexnější byl z tohoto hlediska projekt Hommage à Bohuslav Reynek, výstava v Kroměříži a stejnojmenný katalog (společné dílo Muzea Kroměřížska a především českobudějovického Nakladatelství a galerie Měsíc ve dne), které nabídly reprezentativní výběr z tvorby petrkovského okruhu rodiny Reynkovy — Bohuslava Reynka, jeho manželky Suzanne Renaudové, jejich synů Daniela a Jiřího i vnoučat Michaela a Veroniky.

Největší pozornost ovšem připoutala rozsáhlá výstava Bohuslav Reynek (1892–1971), kterou uspořádala od konce listopadu 2011 do konce ledna 2012 v Domě U kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy. Rozsáhlou, čtyřsetstránkovou, exkluzivně vyhlížející publikaci k této příležitosti vydalo nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s již jmenovanou galerií Měsíc ve dne; kromě nich je v tiráži uveden vlastně nikdy neexistující Fond Bohuslava Reynka. Veškeré odkazy na něj v textu jsou spíše touhou než realitou (na straně 48 se například tvrdí, že asi 40 Reynkových kreseb je uloženo ve FBR), zápůjčky Reynkových uměleckých děl jsou zde vykazovány, jako by byly v držení či majetku tohoto zamýšleného, ale naštěstí nezaloženého podniku.

Jako autor knižní publikace Bohuslav Reynek (1892–1971), doprovázející výstavu, je uveden Pavel Chalupa, který ji sám označuje slovy „kniha k výstavě“ (s. 389), jindy a jinde bývá prezentována jako monografie Bohuslava Reynka — i když je třeba říci, že se jedná především o komerční tah ze strany nakladatele Martina Součka, jak je to vidět z jeho webu nebo ze stránek distribuční společnosti Kosmas.

Dosavadní reflexe katalogu byly rozpačité: autoři se převážně shodli v ocenění kvalitních reprodukcí a zdařilé grafiky celé publikace._1 Hlavní zásluhu na podobě tohoto výpravného svazku má autorka grafické úpravy Radana Lencová a dále František Nárovec z galerie Měsíc ve dne, který si již několik let obětavě z rozličných míst a od různých majitelů, sběratelů či galerií zapůjčuje originály děl Bohuslava Reynka, zařizuje jejich reprodukce, jež shromažďuje a v dnes ojedinělé kvalitě je uchovává — a poskytl je i pro přítomný katalog. Nebýt obrazové části a Nárovcova nadšení a jeho vkladu, reprodukce v tomto reynkovském svazku nebyly tak kvalitní a smysl publikace by byl (téměř) nulový. Na tomto případu si znovu uvědomuji, jak je důležitá práce takových lidí, obvykle detailní, mravenčí, vycházející z entuziasmu a neočekávající poděkování a uvedení jména na prvních stránkách knih a na vernisážích výstav.

Výběr prezentovaných výtvarných i básnických děl Bohuslava Reynka z podkladů učinil a koncepci katalogu vymyslel Pavel Chalupa, který je také autorem p(r)ůvodních textů. V nich spočívá největší, i když zároveň jediná slabina publikace. Prohlásit ji za monografii, byť toliko výtvarné umělcovy tvorby, by bylo troufalé. Textu, který interpretuje Reynkovo dílo, je totiž včetně dvou úvodů pouhých 24 stran; k nim je připojena biografie (s názvem Životaběh: 1892–1971), u některých děl jsou rozšířeny popisky vysvětlující okolnosti vzniku a užitou výtvarnou techniku a nakonec bibliografie, včetně podle mě jediné cennější textové Chalupovy práce — soupisu Reynkových překladů, i když i zde bezpochyby vycházel z tvůrcova hesla ve druhém svazku třetího dílu Lexikonu české literatury (P–Ř), jehož autorem je Jaroslav Med, a z knih, které se nacházejí v držení rodiny Bohuslava Reynka. Vedle mikrorozsahu textové části nedovoluje označit Chalupu jako Reynkova monografistu ani mělkost jeho vědomostí o tomto autorovi či nepromyšlenost/nedomyšlenost reflexe jeho díla. (Možná se k Reynkovi dostal Chalupa prostřednictvím zájmu o Vladimíra Holana, jemuž se již věnoval a který udržoval s Reynkem přátelský, korespondenční vztah, avšak především mezi nimi bylo umělecko‑duševní propojení. Chalupova reynkovská bibliografie vlastně není žádná, předtím — rovněž v roce 2011 — sestavil k litomyšlské výstavě svazek Bohuslav Reynek. Mezi nebem a zemí.) Nadto je zřejmé, že vše muselo vznikat narychlo, o čemž svědčí chabá úroveň stylistická, nedbalost ve vyjádření a právě stručnost a minimální rozsah textových pasáží. Jedná se o obraz diletantství. Stylistickou neobratnost dokládají místa, v nichž se opakují stejná slova a vazby v jediné větě, v souvětí nebo v jednom odstavci. Namátkou tato pasáž: „Ale byl to především dvůr, na kterém se odehrával střet okolního světa se světem básníka, grafika a intelektuála, jehož někteří sousedé měli za podivína, ostatní rovnou za blázna; dvůr na chvíli vytržený z odvěkého řádu, aby připomněl dávné příběhy, které se tu od nepaměti odehrávaly, a mezi nimi i příběh obzvláště bolestný. Na dvoře a v jeho bezprostředním okolí se krátce po roce 1948 odehrával vedle příběhů sousedů a jezeďáků i příběh Jidášův a Kristův. Celý dvůr a jeho okolí tvořily kulisu odvěké historie…“ (s. 39, zdůraznil mb).

Některá místa znějí, jako kdyby byla opsána z Wikipedie, jinde je zjevné, že autor přepsal vyprávění Reynkových synů, z nichž ovšem setřel originalitu řeči, již převedl do jiného diskursu, a zabředl v banalitách, frázích, žurnalismech a žoviálnosti. Tedy v něčem, co je naprosto odlišné od reynkovského způsobu uměleckého vyjádření i existence — lidské, zvířecí, rostlinné — obecně. Chalupa byl možná dobrým posluchačem, ale chabým interpretem. Stejná slova znějí v jiném kontextu jinak — a navíc, plagována se ozývají dutou prázdnotou a sklouzávají k žoviálnosti typu: „V dobách hospodaření JZD to bylo arci trochu méně idylické“ (s. 39). Nebo (na s. 50): „A napadlo by vás vlastně kreslit si svoje ukradená pole?“ (Stranou ponechávám podivnou argumentaci, že od roku 1933 kreslil Reynek méně a začal se intenzivně věnovat grafice, protože zejména po roce 1949 nevycházel téměř mimo usedlost a neměl co kreslit, neboť zachycovat ukradená pole by přece nikoho nenapadlo. Vysvětlí se tím patrně i těch šestnáct let mezi roky 1933 a 1949.) Včetně trapně žurnalistických obratů „Jen více takových invazí!“, tedy uměleckých, které jsou údajně výsledkem jakési španělské válečné kampaně kdysi v minulosti, s níž do Čech přišel rod Reynkových.

Nejvýrazněji se odhaluje povrchnost textové části v místech, kde se Pavel Chalupa obrací k bibli a používá — dělá to často a s oblibou — biblickou a křesťanskou motiviku. Vůbec se pokouší vytvořit jakýsi mystický obraz Bohuslava Reynka, oblíbil si spojení tohoto tvůrce s motivem pastýře — ovcí a koz, upíná se k symboličnosti v rádobysugestivním obraze, který rovněž několikrát opakuje, pastýře, jenž musel opustit stádo: tedy okamžiku, kdy byl nucen v roce 1944 prodat ovce. Jistěže to musela být traumatická událost, ale proč na jejím základě opakovaně emocionálně tlačit na čtenáře a tuto bolest tím rozmělňovat, činit veřejnou a zneužívat ji? Chalupa se rád obrací k biblickým aluzím, Reynek je mu jednou Františkem z Assisi, jindy ho nechává prožít zkušenost Jidášovu, označuje ho za solitéra až dokonce autistu, je to pro něj intelektuál a velký umělec, který „byl příslušníkem té části čapkovské generace českých umělců a intelektuálů, která už v počátcích moderny odvrhla možnost nalezení smyslu umění ve formálním experimentu, ale spíše jej hledala v souladu svého osobního přesvědčení či své (v Reynkově případě katolické) víry s řádem přírodního světa a jeho přirozenou estetikou“ (s. 7), ale i tvůrce, který se stále pokoušel o nové a jiné způsoby uměleckého vyjádření. (Aby to s těmi experimenty bylo ještě zamotanější, píše Chalupa hned v úvodním Portrétu Bohuslava Reynka i o komunistickém experimentu po roce 1948. Mimochodem, v této necelé stránce textu se na 28 řádcích opakuje jedenáctkrát zájmeno svůj a třikrát jeho.) Ještěže existuje tolik historek o Reynkově životě, to přece usnadní interpretaci jeho díla, vyslechnout si tyto příhody a mít povrchní povědomí o bibli — to k napsání „monografie“ postačuje.

Biblické výjevy patrně Chalupa využívá k tomu, aby ukázal pravou, skutečnou, opravdovou, upřímnou, v chudobě se realizující víru Bohuslava Reynka — oproti falešné a prolhané, despotické a mamonářské, vše potlačující katolické církvi, která „držela válečný prapor strachu nejdéle a jistě i nejvýše ze všech, po celé věky“ a v „nové době ji, vyčerpanou, vystřídali jiní“ (s. 11). Veškerá podobná zobecnění jsou ubohá a samozřejmě nepřesná, zkreslující, chtěl‑li Chalupa napsat nějakou (v tomto případě proticírkevní) agitku, zvolil si špatnou tiskovinu.

Bylo by možno polemizovat s mnoha jeho tvrzeními, životopisnými, kunsthistorickými, literárněvědnými, obecněhistorickými, náboženskými: začít např. u nešťastné formulace, kterou posléze sám sobě Chalupa vyvrací, že totiž Reynek od poloviny 20. do poloviny 30. let žil v Grenoblu a v roce 1936 odtud i s rodinou odešel, či doplněním, že František Gellner nebyl pouze kreslířem, ale i básníkem, pokračovat tím, že partie o některých Reynkových výtvarných technikách jsou odbyty na pár řádcích, dále poukázat na domněnku, že patrně jediným biblickým/novozákonním příběhem o utrpení je Kristus pod tíhnou kříže, nebo se dozvědět, že existovalo ještě umělcovo literární dílo, avšak oním konstatováním toto téma Chalupa vyčerpal, a končit u věcí fundamentálních. Nemělo by to myslím ovšem smysl, ostatně výtky podobného druhu byly již publikovány._2

Vedle problémů odborných, které jsou zcela zásadní, otevírá autorství Pavla Chalupy ještě rozměr etický. Ačkoli se v textové části nacházejí často zmínky o traumatech, běsech, agresi, strachu, doktríně, znárodnění a vyvlastnění, jedna z těch pro Reynkovy nejděsivějších událostí uvedena není — aktivity Státní bezpečnosti, jež vyvrcholily celodenní prohlídkou v Petrkově. Odehrála se až po skonu Bohuslava Reynka, ale jistě by stálo za to věnovat pozornost osudu autorova díla a jeho rodiny i po roce 1971. Je to totiž zkušenost, která je zde dosud živá a je stále strastná. Nejedná se „pouze“ o celodenní totální převrácení života obyvatel čísla popisného 13 v Petrkově dne 31. května 1984 (slovo prohlídka není v tomto případě vhodné, výstižné ani vystihující situaci), ale i výslechy, jimž byli vystaveni po dobu celého jednoho roku. Tato šikana členy rodiny na dlouhý čas poznamenala. Zdá se, že dějiny se na Bohuslava Reynka a jeho potomky zašklebily, minulost se v jistém smyslu vrátila; historie dospěla do situace, kdy publikaci o něm sestaví agent StB. (Dějiny jsou patrně nenasytné, jak je to vidět i v případě Jiřího Šerých.) Slova o represích komunistického režimu z úst takového člověka znějí pochybně, nedůvěryhodně, směšně. Glucksmannovské otázky po „autentické“ identitě zde nabývají další podoby. Zatracení zcela určitého obrazu minulosti, jeho „proskartování“, destrukce paměti či zavržení (krycího) jména existují vedle zdánlivě pevných bodů torza původního obrazu: zůstává přece zájem o umění, o zemi (Francii) — a především: to původní jméno. Nehodlám nikoho posuzovat, každý je sám sobě soudcem a žije se svým svědomím, někdo si odpouští poměrně rychle a snadno, jiný se trápí. Spolupracovníci Státní bezpečnosti u nás působí v mnoha/různě důležitých funkcích a pozicích, mohou jistě i psát obdivně o osobnostech dříve proskribovaných a totalitním režimem pronásledovaných: ale nikoli proto, aby (vy)čistili své svědomí, a nikoli tak, aby tím tvorbu těchto umělců zneužívali. Průvodním jevem tohoto procesu je diletantismus. „Čí vina je smyta?“

AD:
Pavel Chalupa: Bohuslav Reynek (1892–1971). Arbor vitae, Řevnice 2011. 400 s.

POZNÁMKY

_1 Nutno říci, že to, co je samozřejmé u knih vydávaných v nakladatelství Arbor vitae, není běžné jinde; velkým zklamáním pro mě byla kniha František Muzika vydaná při příležitosti výtvarníkovy výstavy v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou v loňském roce společným úsilím AJG, Gallery a Národního muzea: kvalita reprodukcí je zde pochybná, barvy neodpovídají originálům.

_2
Nejvýrazněji tak učinil František X. Halas v textu Zde hledat pravdu o životě i díle Bohuslava Reynka? Host 28, 2012, č. 6, s. 4–7. Naopak Magdalena Čechlovská z Hospodářských novin Chalupovu práci oceňuje — Milovaný Bohuslav Reynek dostal monografii, jeho domov je poutním místem (art.ihned.cz/c1‑54159940‑milovany‑reynek).